Časopis Naše řeč
en cz

Dějiny české hudební terminologie

Hana Konečná

[Posudky a zprávy]

(pdf)

History of the Czech music terminology

This article is a review of the book Dějiny české hudební terminologie by Miloš Štědroň and Dušan Šlosar.

Ve Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně vyšla v roce 2005 knížka Dějiny české hudební terminologie (122 s.); jejími autory jsou Miloš Štědroň a Dušan Šlosar.

Terminologizace jako proces, při němž se slova převzatá často z běžného jazyka významově zpřesňují, zužují, pojmově precizují, je složitý jev, který lze v některých dějinných obdobích sledovat lépe, jindy s omezenými možnostmi. Autoři se po léta zajímali o vývoj hudebních termínů. Výsledkem těchto mezioborových sond (Štědroň – především muzikolog, Šlosar – především lingvista) do ucelenějších terminologických okruhů je pak tato knížka. V jednotlivých kapitolách sledují hudební termíny v české odborné lexikografické literatuře a v pramenech v rozmezí 14.–19. století. Jejich úvahy začínají v době po vzniku Karlovy univerzity v Praze, kdy se v prvních kompendiích slovníkového typu objevují soubory českých hudebních termínů navazujících na starší tradici. Proměny české hudební terminologie autoři sledují až do poloviny 19. století, kdy je její vývojový proces v podstatě dovršen, avšak bez povšimnutí neponechávají ani podstatné změny, jež přinesl vývoj české hudby 20. století. Autoři upozorňují na to, že i když se některé časové úseky zdají být relativně prozkoumané, praxe přináší neustále objevy a překvapení. Knížka je rozdělena do desíti kapitol. V závěru každé kapitoly je uvedena literatura vztahující se k projednávané problematice.

První kapitola s názvem Praslovanské dědictví představuje nejstarší složky české hudební terminologie. Mezi ty patří např. slova bǫbьnъ (buben), golsъ (hlas), struna, trǫba (trúba), zvǫkъ (zvuk), slovesný kořen grьm-ěti (hřmieti), gǫd-ti (hústi), pě-ti, zvьn-ěti (zníti). Řada z nich měla původně onomatopoickou povahu; ta však byla pozdějším hláskovým vývojem někdy zasuta. Tak např. slovo bǫbьnъ, původně asi *bnbn, znázorňovalo opakovaný úder do rezonujícího nástroje, sloveso piskati obsahuje onomatopoický základ pi-, sled tří souhlásek a vysokého vokálu -i- na počátku slovesa skripati znázorňuje spíš nehudební nepříjemný zvuk (tyto hlásky se staly základem praslovanského pojmenování strunného nástroje skripky). Podle autorů právě pojmenování s motivací onomatopoickou hrála v ranějších stadiích vývoje významnou roli, i když se pochopitelně všechna nepodílela na vytváření hudební terminologie.

Druhá kapitola Raný staročeský stav upozorňuje na to, že v tomto období k derivaci řady pojmenování z oblasti hudebního umění sloužily zděděné praslovanské slovní základy a že k těmto slovům domácího původu záhy přibývají přejatá slova z jiných jazyků (např. varhany, žalm, žaltář, cimbál z klasických jazyků přes němčinu, název strunného nástroje kobos/kobes z maďarštiny). Autoři čerpali doklady především z Gebauerova Slovníku staročeského a z jeho pokračování Staročeského slovníku, a to z nejstarších zde zachycených textů, popř. je hledali mezi nejstaršími doklady Jungmannova slovníku. V nich sledují nejen původ slov, ale i posun významu. Tak např. sloveso jhráti, později hráti (praslovansky jьgrati), pojmenovávalo ve staré češtině zábavnou činnost hry v kostky, s míčem, dětskou zábavu, tanec, zápas, milostnou hru, teprve až v Bibli olomoucké (1417) se toto sloveso objevuje v souvislosti s hudebními nástroji. Další sloveso pieti/pěti znamenalo v rané češtině zpěvný přednes textu a ptačí zpěv. Uvedené sloveso mělo odedávna činitelskou odvozeninu pěvec, která pojmenovávala jak zpěváka, tak (řidčeji) i hráče na nástroje. Raný původ má také např. v Alexandreidě doložené kompozitum piesnotvor ‚hudebník doprovázející hudbou svůj zpěv‘.

[151]Třetí kapitola Klaret přináší hudební terminologii zachycenou v Klaretových dvojjazyčných slovnících. Klaretovy dvojjazyčné slovníky byly určeny k pamětnímu učení, a proto byly veršované. Latinský termín stál vždy v bezprostřední blízkosti českého a tomu, kdo verš pamětně zvládl, se obě pojmenování sdružila. Tyto slovníky jednak dokládají české hudební termíny, které byly tehdy v úzu, jednak podávají informaci o tom, které latinsky pojmenované pojmy z této oblasti mohly patřit do duchovního obzoru tehdejšího vzdělance. Termíny získané z těchto slovníků jsou rozděleny do dvou abecedně řazených skupin. První skupinu tvoří seznam 68 konkrét a druhou 92 abstrakt. V souboru konkrét nejpočetnější zastoupení mají názvy nástrojů a jiných zvučících prostředků a pojmenování osob. Abstraktní složka hudebních termínů podává výmluvné svědectví o dobovém úsilí epochy Karla IV. uvést spisovnou češtinu do nejnáročnějších kulturních funkcí.

Ve čtvrté kapitole Patnácté století dospěli autoři k závěru, že k výraznějšímu rozmachu české terminologie v té době nedošlo. Slovní zásoba samého Husa obsahuje z hudební oblasti jen tradiční termíny s odvozeninami. K Husovým inovacím patří poprvé doložené slovo básník s pejorativním významem ‚autor smyšlenek‘ (sémanticky v souladu se starým významem slova básn ‚lživá smyšlenka‘ a slovesa báti ‚nezávazně rozprávět‘), dále přejímka kajkléř/kejkléř, expresivní výraz prlenec ‚veršovník, písničkář‘ a odvozenina prlenčiti.

V páté kapitole Humanistická epocha autoři představují hudební termíny z latinsko-českého slovníku Tomáše Rešela (1560), který si cení zejména proto, že se jedná o první ze systematicky pojatých abecedně řazených českých slovníků, které byly vydány tiskem, a představuje tak nejzávažnější shrnutí slovní zásoby z doby předveleslavínské a současně východisko k lexikografické tvorbě Veleslavínově. Získaný materiál autoři roztřídili na skupinu konkrét (90) a na skupinu abstrakt (74). Výčet všech hudebních termínů konfrontují s výskytem latinské podoby v reprezentativní slovníkové encyklopedii Michaela Praetoria Syntagma musicum I, II, III z let 1615–1619. Vlastní poznámky doplňují tam, kde se domnívají, že tyto komentáře postihují zvláštní funkci termínu v českém prostředí a obohacují tak dějiny pojmu a termínu (např. osvětlují historii názvu nástroje varyto, varianty konatelského jména lyricus, lyricen, lyrista s Rešelovým významem ‚kolovratní hudec‘, komentují užívání názvu classici ‚vojenští trubači‘). To, že řada latinských termínů byla ve slovníku vyložena opisem, autoři pokládají za částečnou nerozvinutost české terminologie v polovině 16. století. Vedle toho ovšem upozorňují i na tendenci nevytvářet ke všem latinským termínům specifické české protějšky, protože i ty latinské byly tehdy užívané a srozumitelné. V další části této kapitoly se věnují Blahoslavovu spisu Musica, to jest knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající (1558). Tento spis se snažil přiblížit hudební teorii těm, kteří neuměli latinsky. Mezi jeho terminologickými prvky mají převahu slova řecko-latinská, morfologicky ovšem adaptovaná, aby se mohla užívat v českém textu, jako např. lína ‚linka v osnově‘, muzik ‚hudebník‘, repeticí. Obecnou srozumitelnost Blahoslav zajišťuje jednak uváděním českých ekvivalentů, jednak vymezením lexikálního obsahu opisem nebo výkladem, což autoři dokládají celou řadou příkladů (např. „ti slovou vůbec kantoři aneb česky dím zpěváci“; „pauza jest znamení odpočinutí neb pomlčení“). Spolehlivý průřez slovní zásobou humanistické češtiny na sklonku století představuje Veleslavínův slovník Silva quadrilinguis, který z oboru hudební terminologie přinesl i některé termíny dosud nezmiňované (např. flétna, kejdař ‚který k tanci píská‘, kejdy ‚dudy‘). Autoři upozorňují též na hudební termíny, které se k nám dostaly prostřednictvím valašské kolonizace (např. fujara, moldánky).

[152]Šestá kapitola Komenský a Michna je věnována hudební terminologii těchto dvou výrazných osobností. Téměř dokonalou představu o rozsahu Komenského slovní zásoby autoři získali díky Röselovu slovníku[1]. Stejně jako v předchozích kapitolách je slovní materiál Komenského opět rozdělen na konkréta (72) a abstrakta (52). Nadto jako zvláštní skupina pojmenování jsou vydělena slova s motivací onomatopoickou (72), která představují důležitou a osobitou složku jeho výraziva. U Komenského vzrůstá podíl internacionalismů. Zatímco v souboru konkrét mezi internacionalismy roste počet těch, která jsou přejata z němčiny (např. kunstlíř, štymování, tanchous), v souboru abstrakt se jedná především o slova původu latinského (např. pojmenování hlasů alt, bas, tenor). Vokální složka v hudební terminologii má veskrze pozitivní významy a rozrůzněností i počtem výskytů převažuje nad termíny instrumentálními. Komenského náboženské vyznání bránilo nějakému většímu přijímání atributů dvorské kultury a hudby. Italská a německá hudební terminologie navazující na proudy manýrismu a raného baroka ho tedy minuly. U současníka Komenského, básníka a hudebního skladatele Adama Michny z Otradovic, si autoři všímají hudební terminologie, která se objevuje v jeho písňové poezii. Tyto termíny musely být pochopitelné jak pro profesionální hudebníky, tak i pro široké vrstvy, jimž byly jeho písně určeny. Proto soubor 59 názvů je dokladem výrazů ustálených, všeobecně známých. V duchu barokní poetiky vytváří Michna k názvům nástrojů emocionálně zabarvená deminutiva, např. cimbálek, housličky, varhánky. Autoři upozorňují na to, že Michnova hudební terminologie sice neobráží přímo rezidenční prostředí a atmosféru dvora, ale že je dostatečně barvitým svědectvím přijetí manýristické barokní poetiky v pobělohorském období.

V sedmé kapitole Kašpar Vusín je zejména představena hudební terminologie z Vusínova díla Dictionarium von dreien Sprachen, Deutsch, Lateinisch und Böhmisch (1700). Soubor 86 konkrét, 67 abstrakt a 77 onomatopoií svědčí o kontinuitě s předchozími epochami. Většina výrazů byla už zachycena např. ve Veleslavínově slovníku a v Komenského spise Dvéře jazyků odevřené. Mezi nově doložené názvy patří např. basa, brumajzl, klavikord, cívka, drndačka.

Osmá kapitola, jak naznačuje její název Podíl Jakuba Jana Ryby na vytváření novočeské terminologie a cesta Josefa Seydla, představuje hudební terminologii období obrozenského a osvícenského. Kolem roku 1800 dopisuje vzdělaný hudební skladatel J. J. Ryba své Počáteční a všeobecné základy ke všemu umění hudebnímu, téměř stostránkový výklad o hudební teorii. Jak je vidět na souboru 139 abstrakt a 66 konkrét ponechává Ryba české hudební terminologii převážně její mezinárodní ráz. Jisté novum mezi přejatými slovy představují početnější přejímky z italštiny, jako gagliarda, opera, solo, sordino, francouzský původ mají např. akord, flageolet, boureé, gigue, vaudevill. Převahu zejména mezi abstrakty mají internacionalismy charakteristickým způsobem adaptované, někdy k nim Ryba přiřazuje české ekvivalenty, které mají nejčastěji povahu kalků: např. duplovaný – dvojatý, dyssonancí – nezvuk, finální – skončující, harmonie – libé spoluznění, intervallum – tonní prostranství, komponysta – skladatel, repetycí – opětování. K Rybovým neologismům lze počítat např. výrazy jako odrážka (Zurückwerfung), zámlčka (Schweigezeichen), vyvyšovatel ‚křížek‘, snižovatel ‚bé‘. V Rybově pojednání jsou zastoupeny i výrazy zvukomalebné.

[153]Jinou cestou se při tvorbě hudební terminologie vydal berounský děkan Josef Antonín Seydl. Ten ve své sbírce hudebnin zaznamenává české či počeštěné termíny sloužící k identifikaci opsaných skladeb, např. názvy jako dvojka, trojka, čtverka, paterka místo internacionalismů duett, tercett, kvartet, kvintet, přitovaryšené housle místo ‚doprovod houslí‘, vedle pojmenování houslista, hudec též houslník, vedle mezinárodního termínu variací i zjinačování. Tyto výrazy zůstávají dílčím svědectvím o tom, jak by se mohla vyvíjet česká hudební terminologie, nebýt toho, že mezitím Ryba položil základy terminologie vycházející z jiné, nepuristické koncepce.

Devátá kapitola Jan Nepomuk Škroup zachycuje úsilí druhé obrozenské generace, soustředěné kolem Josefa Jungmanna, o doplnění slovní zásoby. V oblasti hudební kultury znamenal rozhodující krok počin Jana Nepomuka Škroupa: Počátky hudební (Názvosloví hudebního umění), otištěný jako příloha Časopisu Musea Království českého v roce 1850. Tento soubor je podstatně rozsáhlejší než u předchůdců, obsahuje přes 1100 položek. Významnou roli zde hrají termíny mezinárodní povahy. Vedle termínů zaznamenaných u J. J. Ryby jsou početné i přejaté termíny nové, k nám se často dostaly prostřednictvím němčiny. Většina z nich je původu italského (např. fortepiano, sopran, triangl, trilek, violoncello). Přibývá termínů z francouzštiny, např. etuda, tamburina, uvertura. Zajímavá svědectví podle autorů podává též početný soubor termínů domácího původu, v němž některé jsou výsledkem snažení Jungmannovy družiny (např. libozvuk, dělidlo). Neologismy v Škroupově terminologii jsou svou formou charakteristické pro dobu svého vzniku (bezpříponová dějová jména jako např. dvih, pěv nebo kompozita jako např. celoton, meziakord).

V úvodu poslední kapitoly Dvacáté století je konstatováno, že nejúplnější představu o terminologii 20. století podává Slovník české hudební kultury z roku 1997[2]. Ve srovnání se stoletím předchozím zdaleka největší podíl na přírůstku termínů mají slova přejatá; z termínů původu domácího tvoří nejpočetnější skupinu jen pojmenování lidových tanců či písní: např. cibulička, dupák, podšable. V další části této poslední kapitoly jsou představeny terminologické inovace skladatelů Leoše Janáčka, Aloise Háby a Ctirada Kohoutka, v závěru pak jsou uvedena pojmenování spojená s jazzem.

Velmi cennou součástí publikace je rejstřík všech pojednávaných hudebních termínů (celkem 2 242).

V Dovětku se autoři zmiňují o významném představiteli terminologicky orientované německé muzikologie, o Hansi Heinrichu Eggebrechtovi, jehož texty i živá vystoupení je inspirovaly. A právě citát jedné z jeho myšlenek dokládá, proč je dobré se historií termínů zabývat: „Hudební analýza znamená: přimět hudbu k řeči. Řeč sestává ze slov, pojmů, termínů. Jsou nástrojem analýzy, instrumentáriem vědeckého oslovení a pochopení hudby … Znalost historie a dnešního významu pojmových slov, kterých používáme, objektivizuje naše vyjadřování o hudbě a hudebních dějinách, chrání před nepřesností, svévolí a nereflektovanými subjektivismy.“


[1] RÖSEL, H. Wörterbuch zu den tschechischen Schriften von J. A. Comenius. Münster, 1983.

[2] FUKAČ, J. – VYSLOUŽIL, J. – MACEK, P. (eds.) Slovník české hudební kultury. Praha 1997.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Veveří 97, 602 00 Brno
konecna@iach.cz

Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 3, s. 150-153

Předchozí Diana Svobodová: Nová publikace o kompozitech v kontextu současné češtiny

Následující Jan Balhar: Jedinečné spálovské nářečí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1