Časopis Naše řeč
en cz

Jak zní (a jak se píše) šesté přikázání?

Milada Homolková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Tuto otázku s nápovědou „to je to o smilnění“[1] jsem si nedávno troufla položit více lidem ve svém pražském pracovním i soukromém okolí, a to pouze proto, abych slyšela, jakou slabiku vysloví po záporné předponě. V naprosté většině to bylo spontánní [se] a jen z nemnohých úst zaznělo [ze]. I když v jiné české oblasti zeměpisné či společenské by mohla tato nestandardní „anketa“ dopadnout jinak, s jejími výsledky korespondují i písemná data zjištěná v Českém národním korpusu: SYN2005 registruje čtyřikrát tvary kladného slovesa sesmilnit a sedmkrát jeho záporný protějšek, což jsou pouze doklady, které se týkají právě přikázání; vždy je to podoba psaná se se-. Pestřejší vzorek poskytuje SYN2000: jednou slovesné jméno a šestkrát tvary záporného slovesa s předponou se-, a vedle toho dva kladné tvary s předponou ze-.

Jak se s touto dvojicí vypořádávají kodifikační příručky? Ve Slovníku spisovné češtiny (SSČ) zastupují příslušnou čeleď jen hesla smilný (s odvozeným adverbiem a substantivem) a smilstvo.[2] V pravopisně-výslovnostním dilematu nepomohou ani Pravidla českého pravopisu; jak v jejich oddíle věnovaném předponám s(e)- a z(e)-, tak ve slovníkové části příslušné sloveso nenajdeme.[3] Znají se k němu až oba vícesvazkové výkladové slovníky. Starší a obsažnější slovník příruční (PSJČ) uvádí heslo sesmilniti s poznámkou „zř. zesmilniti“ a tuto řidší formu ilustruje posledním z trojice dokladů (z K. Čapka). Pod náslovím ze- však varianta zesmilniti není připomenuta ani odkazovým záhlavím.[4] Inspirativní překvapení čeká na stránkách Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ). Ten klade u slovesa sesmilniti pouze odkaz na zesmilniti a v tomto hesle je podoba na se- opatřena uzávorkovaným komentářem „dř. ps. a vysl. též sesmilniti“; v jediném dokladu (s odkazem „desatero“) je pak zastoupena jen podoba na ze-.[5]

Lexikografické řešení zvolené v SSJČ přiřazuje naši dvojici do skupiny předponových sloves, jichž se týká poznámka na konci hesla, které tento slovník věnuje slovesné předponě s-, se-: „Jde-li o zdůraznění významu ‚dohromady‘, ‚po povrchu‘ nebo ‚shora dolů‘ u sloves, kt. již ve své bezpředponové podobě tento význam obsahují, kryje se prakticky tento význam s významem sloves s předponou z-, vyjadřující prostou dokonavost; jde tu tedy o dvojí chápání významově stejného děje. Slovník uvádí taková slovesa s předponou z- a na event. možnost jejich užití s předponou s- jen upozorňuje…“[6] V případě naší odvozeniny od slovesa smilniti jde samozřejmě o první z uvedených významů předpony s-/se-, tedy o význam ‚spolu, společně, dohromady‘. Potvrzuje to pohled do historie: staročeské památky dokládají toto sloveso vesměs s předložkovou vazbou s kým / s čím. Např. v tzv. Mandevillově cestopise, který pře[106]ložil Vavřinec z Březové, se líčí, co se událo, když jeden mládenec po smrti své milé sesmilnil s mrtvým tělem (CestMandB 9b).[7] Jan Hus ve spisku o manželství parafrázuje proroka Jeremiáše: A tak obludné hřiešné duši die písmo ono, že jest sesmilnila se svými milovníky (HusManžV 110a; Jr 3,1 tu autem fornicata es cum amatoribus multis: ty /město/ vílilo si s milovníky s mnohými BiblDrážď, ty smilnila si s milovníky s mnohými BiblPad, tys sesmilnila s mnohými milovníky BiblPraž). Václav Koranda zmiňuje apokalyptickou nevěstku velikú, kteráž sesmilnila s králi zemskými (KorMan 113a). Jen ojediněle se ke slovesu klade předmět ve 4. pádě, a to tam, kde staročeský spisovatel podlehl akuzativní vazbě u latinského slovesa, které měl v paměti či v předloze. Stalo se to mj. i Janu Husovi při citaci z Matoušova evangelia: řečeno jest starým: Nescizoložíš! (sic!) Ale já praví vám, uzří-li kto ženu k požádaní, již sesmilnil jest ji v srdci svém (HusPostB 181b; srov. Mt 5,27—28 non moechaberis … iam moechatus est eam: necizolož … juž s ní cizoloží BiblDrážď, nesesmilníš … již jest s ní se smilnil BiblOl, nesesmilníš … již sesmilnil jest BiblLit, nesesmilníš … již jest sesmilní ji BiblPad, nesesmilníš … již jest sesmilnil s ní BiblPraž).

Od nejstarších dob je toto sloveso doloženo s předponou ve slabičné podobě. Malý staročeský slovník (MSS) sice uvádí heslo ssmilniti (a novočeským ekvivalentem zesmilnit ctí kodifikaci danou v SSJČ),[8] ale pro tuto podobu chybějí jakékoli doklady jak v lexikálním archivu staré češtiny, jímž disponuje oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR, tak v diachronní složce Českého národního korpusu. MSS ji přebírá zřejmě z indexu k edici Rokycanovy Postilly; editor František Šimek tu ale klade též podobu na se-, protože jiná se u Rokycany neobjevuje.[9] Šimkova rekonstrukce vychází ze znalosti etymologie slov této čeledi, jimž chybí opora v jiných slovanských jazycích.[10] Předpokládá se tu kořen *smil- (tj. bez jeru, s paralelou v litevštině), před nímž by byla vokalizace v předponě neproběhla. Další dvě staročeská slovesa patřící do této čeledi k řešení uvedené etymologické otázky nepřispějí, protože jejich předpony jsou původně bezjerové. Jeden ze staročeských mamotrektů zachycuje dvojici exfornicate zsmilnivše (MamKapR 161a; k Jud 7 simili modo exfornicatae: tiem činem smilnila BiblLitTřeb, podobným obyčejem proti přirození smilnila BiblPad, tak také smilnivše BiblPraž). Doloženo je ještě sloveso rozsmilniti sě, které užil Tomáš ze Štítného ve své osobité verzi výroku apoštola Pavla z listu Timoteovi: když se rozsmilnie /mladé vdovy/, teprv zpravie, že pro boží zpósob chtie za muž (ŠtítKlem 50b; srov. 1 T 5,11 luxuriatae fuerint: když smilstvie dokonají BiblDrážď, když sesmilnie BiblOl, když se smilstva dopustie BiblPraž). Důsledná staročeská vokalizace předpony ve slovese sesmilniti by mohla svědčit o tom, že už v době předhistorické došlo k sblížení s hláskově (a konec konců i obsahově) blízkou čeledí adjektiva milý, konkrétně s předponovým slovesem smíliti ‚najít zalíbení‘, resp. smíliti sě ‚zalíbit se‘. Kořen *smil- se pod jejím vlivem realizoval tak, jako by už jeho náslovné s- bylo předponové (tj. jako *sъmil-), a další, již skutečná předpona se pak octla v pozici, v níž její jer nezanikl, ale byl pravidelně vystřídán samohláskou -e-. Prů[107]nik obou čeledí pěkně dokládá jeden Štítného výklad: smilstvo jest smíliti sobě něčie tělo pro krásu jeho … a v tom dlúhú líbost jmieti (ŠtítSvátA 35b). Ve staročeských textech se pak vedle (se)smilniti objevuje v témže významu (včetně vazby) také (se)smíliti. V tomto výrazu si libuje zvláště Snář Vavřince z Březové (srov. např. zdálo mu sě ve snách, by s vlastní mateří sesmílil BřezSnářM 14b; pakli /ve snu/ cizie rúcho zpičká, sesmílí s cizí ženú t. 65b; pakli sě komu zdá, by s domácí liškú sesmílil … bude milovati lstivú ženu t. 159a). Také ve variačních rukopisech staročeského Desatera, jehož text je (kromě bible) doložen od 80. let 14. stol., se čte jak Nesesmilníš (resp. Nesmilní, Nebudeš smilníkem), tak i Nesesmílíš.[11] Staročeské sesmilniti a sesmíliti se tedy jeví jako plně synonymní varianty.

Vraťme se ale k titulní otázce. Dávají-li na ni současné kodifikační prameny nulovou či rozpornou odpověď, nezbývá než hledat současného „dobrého autora“. V našem případě za něj bezpochyby můžeme uznat ekumenický překlad bible. Na obou místech Starého zákona, kde jsou položena boží přikázání, tj. v 2. a 5. knize Mojžíšově (Exodus 20,14 a Deuteronomium 5,18) stojí v českém textu Nesesmilníš.[12] Volbou tohoto výrazu se ekumeničtí překladatelé přihlásili k textové tradici, která přes Svatováclavskou a Kralickou bibli sahá až k biblickým překladům staročeským. A přidrželi se také tradičního pravopisu a setrvávají při něm i v opakovaných vydáních[13]. Také současná katechetická formulace Desatera se drží podoby Nesesmilníš.[14]

Slovníková zkratka „dř.“, jejímž prostřednictvím SSJČ ve své době (ať už z jakýchkoli důvodů) sloveso šestého přikázání vyslovované a psané s předponou se- odsouval do minulosti, by tedy v dnešním výkladovém slovníku své místo jistě už neměla. Pokud však jde o dvojjediná slovesa tohoto typu vůbec, budoucím autorům kýženého výkladového (a kodifikačního?) slovníku češtiny není co závidět: tato slovesa jim připraví ještě nejednu svízel, ať už v souvislosti s repertoárem a mírou synonymie, či při stanovení lexikograficky tolik ošidných kvalifikátorů.


[1] Tradice, která uvádí toto přikázání jako šesté, se drží zvl. v katolické církvi; jinak se počítá jako sedmé, srov. A. Novotný, Biblický slovník, Praha 1992, 1. díl, s. 121.

[2] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 19781, s. 498; 20053, s. 397.

[3] Pravidla českého pravopisu, Academia, Praha 20052, s. 21—24, 262 a 334.

[4] Příruční slovník jazyka českého, Praha 1935—1957, 5. díl, s. 161.

[5] Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1960—1974, 3. díl, s. 302 a 4. díl, s. 722.

[6] Srov. d. cit. v pozn. 5, 3. díl, s. 242.

[7] Staročeské texty cituji podle úzu Staročeského slovníku, srov. Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

[8] J. Bělič — A. Kamiš — K. Kučera, Malý staročeský slovník, Praha 1979, s. 474.

[9] F. Šimek (ed.), Postilla Jana Rokycany, 2. díl, Praha 1929, s. 1114.

[10] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 19713, s. 560; J. Rejzek, Český etymologický slovník, Voznice 2001, s. 585.

[11] A. Škarka (ed.), Nejstarší česká duchovní lyrika, Praha 1949, s. 61 a 89.

[12] Starý zákon. Překlad s výkladem. Čtvrtá a pátá kniha Mojžíšova Numeri — Deuteronomium, Praha 1974, s. 114; Druhá a třetí kniha Mojžíšova Exodus — Leviticus, Praha 1975, s. 203. Nelze si ovšem nevšimnout, že k oběma místům je připojena výkladová poznámka „Dosl. Nezcizoložíš“. Otázka, jak čeští překladatelé bible řeší v průběhu doby dilema mezi „literou“ a „duchem“ tohoto přikázání, je téma pro samostatný hlubší rozbor; budiž zde jen upozorněno na to, že dva nejnovější překlady Starého zákona dávají přednost doslovnosti: Nová Bible kralická (dostupná na internetové adrese http://www.nbk.cz) má imperativní Necizolož!, zatímco katolický překlad (Pentateuch, Praha 2006) volí formulaci Nezcizoložíš.

[13] Srov. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Český ekumenický překlad, Praha 2001 (8. vyd., 1. opravené).

[14] Srov. např. Katechismus katolické církve, Kostelní Vydří 2002, s. 507; M. Hájek, Evangelický katechismus 88, Praha 1989, s. 51; J. M. Lochman, Desatero. Směrovky ke svobodě. Nástin etiky pod zorným úhlem Desatera, Praha 1994, s. 97 a 99 (zde též výklad o různé šíři chápání smyslu tohoto přikázání).

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 2, s. 105-107

Předchozí Eva Hošnová: Vzpomínka na Josefa Hrbáčka

Následující Lucie Jílková: Svatební list – překlad na půl cesty?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1