Vzpomínka na Josefa Hrbáčka

Eva Hošnová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Těsně před Vánoci zaskočila bohemistickou veřejnost smutná zpráva, že dne 19. 12. 2006 po krátké, těžké nemoci zemřel Josef Hrbáček.

Jméno tohoto vynikajícího lingvisty a vysokoškolského pedagoga je čtenářům Naší řeči jistě velmi dobře známé; na stránkách tohoto časopisu totiž publikoval několik desítek statí a byl dlouholetým členem redakční rady. Podívejme se však na jeho osobnost i z jiných úhlů pohledu.

Josef Hrbáček pocházel z rodiny středoškolského profesora. Již během svého studia na gymnáziu v Přerově se dostával do užšího kontaktu s českým jazykem a literaturou (jak sám vzpomínal, [104]jeho otec byl například stálým předplatitelem Slova a slovesnosti již od prvního ročníku). Intelektuální rodinné prostředí ho ovlivnilo, a tak se po složení maturitní zkoušky rozhodl podat přihlášku na obor čeština — výtvarná výchova, který otevřela Filozofická fakulta UP v Olomouci. Oběma oborům zůstal pak věrný až do konce svého života.

Profesionálně se orientoval na lingvistickou bohemistiku. Na radu profesora Jaromíra Běliče odešel po ukončení studia do Prahy na právě založenou Vysokou školu ruského jazyka a literatury, kde byl přijat jako asistent na katedře slavistiky. V roce 1960 přechází na Filozofickou fakultu a až do svého skonu — poslední seminář se konal začátkem listopadu 2006 — pracuje na katedře českého a slovenského jazyka, později přejmenované na Ústav českého jazyka a teorie komunikace.

Především učitelskou činnost považoval J. Hrbáček za své poslání. Na jasný výklad a přesvědčivou argumentaci, typické pro jeho přednášky a semináře, vzpomínají celé generace posluchačů. Docent Hrbáček vždy vnášel do výuky nové, vlastní myšlenky, zamýšlel se nad možnostmi systemizace jevů a vedl k tomu rovněž své studenty. Ti mu jeho velkou erudovanost opláceli neutuchajícím zájmem, a tak například jeho výběrové semináře, které i po svém odchodu do důchodu pravidelně každý semestr otevíral, byly vždy přeplněny.

Nedílnou součástí jeho profesního života byla činnost badatelská. Ačkoliv se J. Hrbáček výborně orientoval například v historických disciplínách nebo v obecnělingvistických problémech, jeho životní láskou se stal současný český jazyk, především syntax. Na počátku své kariéry pod vedením Bohuslava Havránka obhájil v roce 1963 kandidátskou disertační práci s názvem Několikanásobné větné členy a několikanásobné věty vedlejší. Zájem o problematiku syntaktických vztahů ho později přivedl k svébytnému pohledu na koordinaci a souřadnost (řazení) nebo na apozici. Při popisu syntaktických struktur vycházel rovněž ze vztahu formy a funkce, jevy posuzoval jak z hlediska produktora, tak z hlediska recipienta. Otázky české syntaxe zpracoval detailně nejen v řadě studií, ale především v Mluvnici češtiny 3 (Academia, Praha 1987) v rozsáhlé kapitole věnující se popisu souvětí a komplexní pohled pak podal v gramatice Čeština — řeč a jazyk (2. přepracované vydání, ISV, Praha 2000).[1]

Hlavním jeho badatelským zájmem se mu však od konce osmdesátých let stala syntax textová. Jeho Nárys textové syntaxe spisovné češtiny (Trizonia, Praha 1994) je doposud jediná česká příručka, která se této problematice věnuje uceleně. Avšak i v pozdějších letech si kladl s ohledem na rozsáhlou filozofickou nebo literárněteoretickou odbornou literaturu další otázky: jak např. řešit vztah mezi systémem a strukturou nebo analýzou a interpretací.

Přes všechnu obdivuhodnou píli a pracovitost nepatřil kolega Hrbáček k těm, kteří se výhradně zavírají v pracovnách. Miloval lesy, toulky po českých a moravských horách a ty mu dávaly podnět k uplatnění jeho druhého oboru — malbě. Svými akvarely zachycoval kouzlo letní krajiny; dva z jeho půvabných obrázků dodnes zdobí stěny jeho bývalé pracovny na filozofické fakultě.

S odchodem Josefa Hrbáčka jsme ztratili nejen významného vysokoškolského učitele a badatele, ale i člověka, který byl vždy ochoten svým přátelům a studentům pomoci a poradit.

---

[1] Další, upravené a přepracované vydání, na kterém se J. Hrbáček rovněž podílel, bylo odevzdáno do tisku v SPN — pedagogické nakladatelství, akciová společnost.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 2, s. 103-104

Předchozí Hana Goláňová: Zlínská konference ke 100. výročí úmrtí Františka Bartoše

Následující Milada Homolková: Jak zní (a jak se píše) šesté přikázání?