Úřad městyse v městysu

Jan Králík

[Drobnosti]

(pdf)

-

Zákon č. 234/2006 Sb., který je novelou zákona o obcích, vrátil s platností od 1. července 2006 do oficiálního pojmenování některých větších obcí termín městys. PSJČ[1] definuje městys jako ‚obec větší než ves, menší než město, s právem výročních trhů‘ a uvádí i zdrobněliny městysek, městýsek. Analogicky postupuje SSJČ.[2] V jednosvazkovém SSČ[3] se již neuvádějí výroční [54]trhy a shodně s tím chápe pojem městys i nový zákon. Podobně jako u slov zastupitelstvo, starosta, hejtman, mýto se tak vrací v původním významu do užívání výraz, který po dlouhou dobu stál mimo běžný úzus. Slovo městys má však zvláštní postavení dané skloňováním, které nyní po koncové souhlásce -s kolísá.

Etymologické slovníky vysvětlují původ slova městys ze zdrobnělin slova město, z podob městíce, městíc, městic,[4] městice, městce,[5] redukcí koncovky a záměnou c-s. Gebauerův Slovník staročeský[6] uvádí s heslem městys také podobu městis a připomíná její neskloňované doklady již z let 1605 a 1607. Malý staročeský slovník[7] zná podobu městce. Mezi nejstaršími doklady v lexikálním archivu ÚJČ je zachycena vedle zaniklé podoby městis (1810, 1826) také obměna městyc (1818). Je doložena i podoba městýs. Psaní městys lze listinně doložit od roku 1700. V Krameriusových novinách se v roce 1798 nachází ojedinělý výskyt středního rodu: veliké městys známé jest. Doklady skloňování jsou dlouho jednotné (v literatuře např. u Klicpery, Tyla, Palackého, Krásnohorské, Sovy, Heyduka, Arbese, Čapka):

2. sg. 1778 tejkaje se městyse, 1822 při popisu městyse, 1828 na konci městyse, 1831 ponebí městyse, 1833 v listovně městyse, 1836 u městyse Tokaje, 1844 do blízkého městyse, 1859 sedlák z městyse, 1864 z malého městyse, 1866 komíny prostého městyse, 1878 do městýse, 1894 na valech městyse, 1915 do městyse, 1948 malebného městyse, 1950 komunální podnik městyse,

3. sg. 1942 zůstati věrným tichému městysi,

6. sg. 1823 kramář v městysi, 1835 po městysi se rozléhaly rány, 1836 v městě neb v městysi, 1847 v povědomém městýsi, 1850 v velikém městysi, 1874 zastavil se v městysi, 1861 v známém městysi, 1862 v blízkém městýsi, 1948 v takovém městysi,

1. pl. 1860 městyse, města, pevnosti,

4. pl. 1907 povýšení vesnic na městyse, 1909 dojde i na městyse,

6. pl. 1849 v městysích, 1931 o městech, městysích.

Jen ojediněle čteme: 1. pl. 1863 městysy, 3. sg. 1872 byl městysu užitečný, nebo v Lumíru 2. sg. 1875 vrátil se do městysu, či 1876 2. sg. obyvatelé bídného městysu (Zeyer); jinde ale má Zeyer obvyklý tvar: 2. sg. otvírali mu bránu městyse. Archivní doklady tak v naprosté většině zachovávají skloňování podle měkkého vzoru „stroj“.

Ve shodě s historickými doklady a s územ, který z nich vychází, je ve všech slovnících určeno skloňování městys, -e. Akademická mluvnice češtiny[8] uvádí městys v samostatné skupině skloňování v paradigmatu podtypu B jako jediné jméno se zakončením na -s, které má v 2. sg. -e a v 7. pl. -i, ale v 6. pl. -ech (nikoli „městysích“). Takto se městys skloňuje také v novém zákoně při stanovení názvů zastupitelstvo městyse, starosta městyse, rada městyse, úřad městyse.

Dlouhodobá nepřítomnost výrazu městys v úzu způsobila, že ti, kdo se s ním nyní setkají nově, nevybaví si dříve běžná (výše citovaná) spojení slov, ale zařadí slovo k převažujícímu typu skloňování, tedy ke skloňování tvrdému podle vzoru „hrad“, ke kterému se řadí naprostá většina všech ostatních mužských neživotných jmen zakončených na -s (čas, hlas, vlas, kvas, účes, okres, otřes, závěs, hnis, nápis, podpis, dopis, nos, trs, klus, kus, pokus, vlys atd., [55]s výjimkou zvláštního typu les). Tato tendence, na rozdíl od paradigmatu podtypu B akademické mluvnice, pronikla i do zákona, byť jen do jediného výskytu 6. sg. v městysu (podtyp B má pouze v městysi). V roce, kdy novela začíná platit, lze na českých internetových stránkách nalézt i tvar podle tvrdého vzoru městysu (v červenci 1840×, v prosinci 9920×), a to ve všech příslušných pádech (výběr):

2. sg. výročí městysu, zrození městysu, z horského městysu, historie městysu, do vlastnictví městysu, představení městysu, povýšení městysu, status městysu, vypálili polovinu městysu, purkmistr i konšelé městysu, do městysu přiláká, do městysu přijíždí,

3. sg. návrat k městysu, městysu pomohla výstavba, našemu městysu kraluje, k bývalému městysu, uděluje městysu pečeť, zpět k rodnému městysu, přináležející ku městysu,

6. sg. v celém městysu, informace o městysu, hovoří o městysu, nádraží se po městysu nejmenuje, v sousedním městysu, sýr se produkuje v městysu, o oklahomském městysu.

Zákonem požadovaný a mluvnicí popsaný tvar městyse ovšem několikanásobně převažuje (v červenci 9 104 výskytů, v prosinci přes 221 000 výskytů), a to rovněž ve všech příslušných pádech; řada dokladů ovšem přímo vychází z dikce zákona (výběr):

2. sg. historie městyse, s dějinami městyse, statut městyse, oddělí-li se část městyse, vítejte na portálu městyse, měšťanům a usedlíkům městyse, znak městyse, tisíc let městyse, ve zdech městyse, postavení městyse, kronika městyse, do městyse přijíždí cirkus, západně od městyse, převzali správu městyse, razítko mělo označení městyse, žádali o povýšení městyse na město, pamětní kniha městyse,

1. pl. městyse musely mít městský charakter, aby opět existovaly městyse, desítky obcí si začnou říkat městyse, budou zase městyse, historická městečka a městyse,

4. pl. předloha obnovuje městyse, pro města a městyse, průvodce měly skrývat historické městyse, jedná se o historické městyse, parlament obnovil městyse.

Skloňování podle měkkého vzoru tedy i v nové době zůstává v převažujícím úzu.

Pravidla českého pravopisu[9] neurčují ani měkké, ani tvrdé skloňování. Připouštějí obojí, tedy ve 2. sg. městyse i městysu, v 1. a 4. pl. městyse i městysy, a výslovně v 7. pl. s městysi i s městysy. Ústav pro jazyk český doporučuje na internetových stránkách své poradny pro 6. pl. podobu „městysech“, která v úzu — ve shodě s mluvnicí — převažuje.

Lze tedy očekávat, že přirozená tendence k tvrdému skloňování, pozorovatelná nejen v případě „městysu“, vytvoří v současném úzu určitou konkurenci oficiálnímu, zákonem i mluvnicí fixovanému skloňování měkkému. Bude zajímavé sledovat, jak se v běžném životě odrazí zavedení oficiálních názvů, nápisů, cedulí, hlaviček, razítek a dalších výskytů měkkých variant (zejména) genitivu městyse, a zda variantní tvrdá zakončení zůstanou pouze v 6. pl. městysu a městysech. Sonda po českých internetových stránkách tomuto trendu nasvědčuje.

V praxi potřebné i užitečné přídavné jméno má tvar městyský, zatím nezachycený. Jeho užívání nic nebrání. Lze však odhadnout, že zůstane řidší než zdánlivě analogické přídavné jméno „obecní“.

---

[1] Příruční slovník jazyka českého II, SN, Praha 1938—38, s. 794.

[2] Slovník spisovného jazyka českého I, NČSAV, Praha 1960, s. 1213.

[3] Slovník spisovné češtiny, Academia, Praha 2001, s. 177.

[4] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Academia, Praha 1968, s. 365.

[5] J. Rejzek, Český etymologický slovník, Leda, Praha 2001, s. 374.

[6] J. Gebauer, Slovník staročeský II, Unie, Praha 1916, s. 343.

[7] Malý staročeský slovník, SPN, Praha 1978, s. 134.

[8] Mluvnice češtiny 2, Academia, Praha 1986, s. 309.

[9] Pravidla českého pravopisu, Academia, Praha 2002, s. 179.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 1, s. 53-55

Předchozí Ludmila Uhlířová: Kra, kerný a krahový

Následující Z dopisů jazykové poradně