Srovnání českých a německých jazykových prostředků v publikaci Františka Štíchy

Jana Bílková, Ivana Kolářová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Česko-německá srovnávací gramatika Františka Štíchy (Argo, Praha 2003) nabízí dosud nejdůkladnější srovnání obou jazyků. Názvy jednotlivých kapitol ukazují, že autor zamýšlí především ukázat fungování jazykových prostředků češtiny a němčiny v textu a jazykové komunikaci. V Úvodu, který tvoří 1. kapitolu publikace, F. Štícha vysvětluje, jak tomuto cíli podřizuje výklady z morfologie, tvoření slov, syntaxe, slovosledu a slovní zásoby: např. v kapitole Poukaz k předmětu komunikace a rod substantiva je vysvětleno vyjadřování rodu substantiv prostředky morfologickými i slovotvornými, v kapitole Kvantifikace jsou prezentovány gramatické i lexikální prostředky vyjadřování čísla v češtině a němčině. Obsahem kapitol 2.—10. se recenze nyní bude zabývat podrobněji.

Druhá kapitola, nazvaná Komunikační funkce jazyka a modalita, přináší výklady o komunikačních funkcích a o větné modalitě v obou srovnávaných jazycích. Autor nachází celou řadu markantních rozdílů ve formální realizaci jednotlivých komunikačních funkcí v češtině a němčině. Upozorňuje na odlišnosti týkající se řečové etikety, jako je oslovení, pozdrav, poděkování či omluva. Štícha si je plně vědom toho, že znalost gramatických norem ke zvládnutí jazyka nestačí a že je třeba usilovat o dosažení nikoli pouze jazykové, ale především komunikační kompetence. Detailně proto pojednává o jednotlivých obecných i specifických komunikačních funkcích a konfrontuje způsoby, jakými je realizují čeští a němečtí mluvčí. Velkou roli při realizaci komunikačních funkcí, především apelové a tázací, hrají nejrůznější typy částic, i zde nachází autor řadu rozdílů v obou jazycích. Upozorňuje na případy, kdy je užití částice obvyklé pouze v němčině (Schau mal! — Podívej; Mach schon! — Dělej!) nebo kdy se částic užívá sice v obou jazycích, ale nikoli částic lexikálně ekvivalentních (Tak se přece posaď! — Setz dich schon hin!). Třetí podkapitola je věnována větné modalitě a zahrnuje problematiku morfologického modu (indikativu, imperativu, kondicionálu a německého konjunktivu), jistotní modalitu a charakteristiku víceznačných modálních sloves (tj. českého muset a německých müssen, wollen a sollen).

Kapitola 3 Slovosled shrnuje pravidla lineární výstavby syntaktických struktur v češtině a v němčině. Autor upozorňuje na podstatný rozdíl v uplatnění slovosledných pravidel gramatických a aktuálních a poukazuje na to, že český slovosled není volný. Pořadí slov není sice v češtině (kromě několika případů) omezeno gramaticky, je však omezeno komunikačně. Značné odlišnosti českého a německého slovosledu vedly autora k tomu, že vysvětluje slovosledná pravidla v obou jazycích odděleně. Nicméně tam, kde to bylo považováno za užitečné, jsou pro srovnání uvedeny i ekvivalenty v druhém jazyce, event. je na výklad příslušného jevu v druhém jazyce odkázáno (např. pořadí zájmen v dativu a v akuzativu: Já mu to řeknu. — Ich sage es ihm., agramatičnost iniciální větné pozice některých německých částic: Už přišel. — Er ist schon gekommen. / *Schon ist er gekommen., signalizace emocionality v němčině inverzním slovosledem, zatímco v češtině především prostřednictvím částic: Ist das eine Hitze! — To je ale horko! apod.). Z českého gramatického slovosledu se autor zaměřil na problematiku pozice a pořadí příklonek, zejména morfémů jsem, jsi, se a si, pozice a pořadí zájmen, příslovcí a částic, v rámci výkladu o grama[45]tickém slovosledu německém věnoval pozornost jevům specificky německým: větnému rámci (Satzklammer), pořadí jednotlivých členů složeného přísudku a pozici určitého slovesného tvaru (rozdílu mezi tzv. Kernsätze, tj. větami s VF na druhé pozici, Stirnsätze, větami s VF v iniciální pozici, a Spannsätze, větami s VF v koncové pozici).

Souvislost mezi rodem substantiva a poukazováním k předmětu komunikace (4. kapitola) vysvětluje Štícha tím, že gramatické vlastnosti se u substantiv mohou projevit až při jejich zapojení do textu. Na konkrétních příkladech ukazuje, že i v češtině bývá substantivum spojeno s determinačním výrazem signalizujícím rod — zájmenem, jehož funkci bychom mohli považovat za blízkou funkci německého určitého členu a jehož přítomnost nebo nepřítomnost diferencuje význam věty: To pivo mi nechutná. (substantivum spojené se zájmenem to poukazuje k jednomu konkrétnímu předmětu komunikace) × Pivo mi nechutná. (substantivum bez zájmena poukazuje k druhu/třídě předmětů). Často však německému substantivu se členem odpovídá v české větě substantivum bez zájmena: Auto je dopravní prostředek. — Das Auto ist ein Verkehrsmittel. Pravidlům užívání členu určitého a neurčitého je věnována celá dílčí kapitola (srov. s. 291—294). Z vysvětlování konkurence různých zájmen při odkazování k předmětu komunikace vyplývá, že českým ukazovacím zájmenům ten, tento, tenhle vztahujícím se k blízkému předmětu odpovídá v němčině jak zájmeno dieser, tak určitý člen, zejména v přívlastkové pozici: Líbila se ti ta/tahle opera? — Hat dir diese/die Oper gefallen?, zatímco samostatně bývá v němčině zájmeno dieser užíváno méně než v češtině, např. věta Líbí se ti tyhle? (zájmeno tyhle odkazuje např. na šaty) je do němčiny přeložena Gefällt dir das da?, nikoli Gefällt dir dieser? Tvary odkazovacího zájmena ten se v dokládaných textech objevují na počátku výpovědi, zatímco uprostřed výpovědi bývá spíše tvar zájmena osobního: Ta se mi nelíbí. Můžu si ji nechat? (srov. s. 241; větu Můžu si tu nechat? označuje autor za negramatickou). V německých překladech oběma zájmenům odpovídá člen určitý: Die gefällt mir nicht. Kann ich die behalten?

Tématem 5. kapitoly s názvem Kvantifikace jsou tři příbuzné jazykové jevy: vyjadřování počtu (jednotlivin), vyjadřování množství (látky či abstraktní veličiny) a vyjadřování míry vlastnosti nebo děje. Kapitolu otevírá výklad formálně-významové asymetrie v oblasti morfologické kvantifikace. Autor připomíná existenci tzv. plurálií tantum (prázdniny — die Ferien; trosky — die Trümmer) a singulárových kolektiv (mužstvo — Mannschaft; obyvatelstvo — Bevölkerung) a uvádí vedle sufixů charakteristických pro odvozování singulárových kolektiv v jednom jazyce a ekvivalentů v druhém jazyce také celou řadu příkladů, které dokládají nejednotnost v užívání singuláru a plurálu v obou srovnávaných jazycích. V češtině jsou například běžná singulárová kolektiva odvozená příponou -í. V němčině jim odpovídají buď neodvozená singulárová kolektiva (listí — das Laub), nebo tvary plurálové (kamení — die Steine), event. tvary s předponou ge- (nádobí — das Geschir). Autor si všímá jak morfologických prostředků kvantifikace (v obou jazycích jde především o protiklad jeden — více než jeden, tedy o morfologickou kategorii čísla), tak prostředků lexikálních (tzv. kvantifikátorů). Vedle číslovek jsou v textu vyloženy i další typy lexikálních kvantifikátorů, včetně speciálních kvantifikačních prostředků typu Teď je to tady samej boutique. Těch aut! Er komponiert Oper über Oper. apod. Kapitolu uzavírá výklad kvantifikace vlastnosti a děje při atribuci a predikaci v obou jazycích.

V 6. kapitole Atribuce (Přívlastek) autor upozorňuje na výrazný rozdíl ve vyjadřování tzv. relační atribuce v češtině a němčině: českému spojení relačního přívlastkového adjektiva se substan[46]tivem nebo substantiva se substantivním neshodným přívlastkem v češtině odpovídá často německé kompozitum: Seeufer — břeh řeky, Wetterbericht, Wettervorhersage — předpověď počasí / zpráva o počasí; Sommerkleid — letní šaty aj. Ukázány jsou i příklady, v nichž je v češtině adjektivní přívlastek z aktualizačních důvodů postponován za řídícím substantivem: Jan je žák nadaný. Je to žena opravdu velmi krásná., zatímco v němčině bývá substantivu vždy anteponován, srov. Hans ist ein begabter Schüler. Sie ist eine wirklich schöne Frau. Pro překladatele je důležité srovnání pozice rozvitého adjektivního přívlastku v češtině a němčině: v češtině stojí zpravidla za řídícím substantivem (slova označená hvězdičkou), v němčině naopak před ním (mit Sternchen bezeichnete Wörter; srov. s. 365).

V rozsáhlé 7. kapitole Predikace Štícha ukazuje nejen to, že českým bezpodmětovým větám odpovídají vždy německé věty s formálním es, které jsou však i v německé gramatice chápány jako „věty s nesubjektovou predikací“ (s. 439n.), ale neopomenul ani případy, v nichž naopak českým větám podmětovým odpovídají německé věty s formálním podmětem es, tj. „věty s nesubjektovou predikací“: Někdo klepe na dveře. — Es klopft an der Tür (v češtině je užití věty Je klepáno na dveře. / Klepe se na dveře, nepravděpodobné). Dále je pozornost věnována českým větám s všeobecným podmětem a možnosti jejich správného překladu do němčiny (srov. s. 510—515). Hlubší zamyšlení nabízejí výklady o tzv. rezultativu — vyjadřování výsledného stavu. Autor mj. dokazuje, že v češtině je časté nevyjádření objektu činnosti právě v tzv. rezultativních větách i tehdy, je-li jejich jádrem tranzitivní sloveso, srov. např. Mám uvařeno. Mám nakoupeno. V němčině zpravidla objekt vyjádřen bývá, srov. Jetzt habe ich das Essen gekocht. (s. 471). Mj. se zamýšlí i nad německými výrazovými prostředky, které odpovídají českému vidu: ukazuje, že např. tvary perfekta a plusquamperfekta vyjadřují spíše dokonavost, tvary préterita spíše průběh, tj. nedokonavost: Er ist schon gekommen. — Už přišel; Langsam kam er zu uns. — Pomalu šel/přicházel k nám. Do kapitoly o predikaci jsou zařazena i další velmi zajímavá témata, např. srovnání užití reflexivních sloves v češtině a němčině, srovnání sloves s odlišnými vazbami v češtině a němčině apod.

Časoprostorovým, způsobovým a kauzálním adverbiálním určením je věnována 8. kapitola Určení okolnosti děje. Autor předkládá přehled nejčastějších příslovcí a předložek užívaných v obou jazycích, věnuje se otázkám konkurence předložek pro vyjádření téže okolnosti nebo ve spojení s týmž substantivem, vyjadřuje se také k frekvenci a stylové diferenciaci předložkových a příslovečných výrazů. Zmiňuje i případy speciální, jako implicitní lokalizaci (Už jdu! — Ich komme! — je implikován směr ke komunikačnímu partnerovi), prostředky k vyjádření shody a rozdílu (stejně jako; (právě) tak jako — ebenso wie; genauso wie; na rozdíl od — im Unterschied zu; anders als) či způsoby vyjadřování zdrojů informace (podle Václava Klause; nach/laut Václav Klaus; obvykle postponovaná německá předložka zufolge).

Kapitola 9. Souvětí vychází z terminologie užívané ve většině současných mluvnických prací: rozlišuje spojení vět založené na přiřazování (koordinaci) od spojení založeného na vztahu závislostním (determinaci), při klasifikaci vedlejších vět upřednostňuje jejich větněčlenskou platnost. U souvětí s vedlejší větou podmětnou si mj. všímá užívání korelativních výrazů v češtině a němčině: citované příklady ukazují, že v německém souvětí je užívání korelativního zájmena es častější než v souvětí českém a že je výrazně ovlivněno slovosledem v řídící větě: stojí-li na počátku řídící věty např. osobní zájmeno v akuzativu nebo dativu, korelativum se neužívá ani v němčině: Těší mě, žes přišla. — Mich freut / Es freut mich, dass du gekommen bist. (srov. s. 669). Užívání korela[47]tiv v češtině a němčině sleduje Štícha i u jiných druhů vedlejších vět. K nejnáročnějším částem kapitoly o souvětí patří výklady o vedlejších větách časových v němčině a srovnání možností vyjadřování časových vztahů v německém souvětí s možnostmi, které poskytují jazykové prostředky v češtině. Mj. se F. Štícha zamýšlí nad vztahem gramatických časů ve větě řídící a závislé v češtině a němčině a zvažuje, jakou úlohu hraje při interpretaci vztahu současnosti, nebo předčasnosti či následnosti v češtině slovesný vid. Na konkrétních příkladech ukazuje, že především v souvětích, v nichž je děj situován do minulosti, vyjadřuje závislá věta s dokonavým slovesem vzhledem k větě řídící předčasnost, zatímco závislá věta s nedokonavým slovesem signalizuje současnost, srov. Když jsme se vykoupali, strhla se bouře. (předčasnost) × Když jsme se koupali, strhla se bouře. (současnost; srov. s. 688).

Závěrečná, 10. kapitola Negace si všímá rozdílů ve vyjadřování záporu v češtině a v němčině, konfrontuje systém a užívání českých a německých záporek. Autor upozorňuje na skutečnost, že v obou jazycích existují slovní záporky, které ve druhém jazyce nenalezneme nebo které jsou v přirozených textech v daném jazyce mnohem méně frekventované. Připomínají se prostředky vlastní pouze češtině, jako jsou vícenásobná negace s negativním významem (Nikomu nic neříkej — Sag niemandem etwas.) či existence záporného prefixu -ne, připínajícího se k libovolnému slovesnému tvaru. Tomu v němčině funkčně odpovídají slovní záporky nicht v případě negace celkové (Nepřišla. — Sie kam nicht.) nebo kein ve větách s negací částečnou (Nemám čas. — Ich habe keine Zeit.). Pozornost je věnována také českým a německým zdůrazňovacím záporkám typu vůbec, rozhodně, nijak; keineswegs, gar nicht, überhaupt nicht. Výklad zahrnuje též slovosledné pozice německých záporek (zvláště záporky nicht) a alespoň naznačeny jsou rozdílné možnosti aktuálního členění a umísťování větného přízvuku (Nepojede tam Petr, ale Eva. — Nicht Petr fährt hin, sondern Eva.; Nepojedeme dneska, ale až zítra. — Wir fahren nicht heute, sondern erst morgen.).

Doklady ilustrující popisované jevy z českého a německého jazyka cituje Štícha z počítačových korpusů českých i německých, z publicistických textů a umělecké literatury (srov. Zdroje citovaných dokladů, s. 12—18). Česko-německá srovnávací gramatika přináší podněty k zamyšlení nad řadou teoretických problémů, které při srovnání dvou jazyků vyvstávají, a ukazuje, že i zdánlivě teoreticky náročné lingvistické problémy mohou být vysvětleny srozumitelně. Zejména srovnávání konkrétních dokladů může nabídnout cenné podněty překladatelům.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 1, s. 44-47

Předchozí Olga Müllerová: Soukromá korespondence jako svědectví doby i zdroj poznání současné češtiny

Následující Robert Adam, Ondřej Koupil, Václav Petrbok: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2005/2006