Časopis Naše řeč
en cz

Slovo bulvár jako výsledek procesu výrazové ekonomie

Jiří Kraus

[Drobnosti]

(pdf)

-

Pronikáním bulvárně šířených informací (i dezinformací) a bulvárního tisku do české společnosti se mění nejen frekvence výskytu jednotlivých významů substantiva bulvár, ale i jeho hodnocení z hlediska příslušnosti k slovní zásobě spisovné češtiny. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Praha 1994) ve významu ‚senzacechtivý‘ uvádí pouze odvozené adjektivum bulvární (to pak charakterizuje jako „přeneseně hanlivé“), samo substantivum bulvár vymezuje výhradně jen jako širokou velkoměstskou třídu. Nový akademický slovník cizích slov (2005) bulvár ve významu ‚označení bulvárního tisku, plátku, zprávy v takovém tisku vyšlé‘ hodnotí jako výraz slangový. Náš malý průzkum mezi mediálními odborníky ukázal, že rozpaky nad tím, zda máme substantivum bulvár považovat za výraz slohově neutrální (či dokonce za kandidáta na termín označující určitou kategorii mediálních produktů), nebo za výraz slangový, existují i tady. Praktická encyklopedie žurnalistiky B. Osvaldové, J. Halady a kolektivu z r. 2002 uvádí (bez jakékoli hodnotící poznámky vztahující se k užití) heslo bulvár jako „neseriózní, neověřený, hovící vkusu ulice, laciný, pokleslý typ novin či časopisů“. Naproti tomu J. Jirák a B. Köpplová se v publikaci Média a společnost (2003, s. 30) substantivu bulvár vyhýbají a v daném významu mluví pouze o bulvárním (masovém, senzačním, revolverovém, populárním) tisku. Z údajů, které poskytuje Český národní korpus (dotazem na výskyt hesla bulvár/bulvární jsme získali 939 příkladů), je však zřejmé, že výraz bulvár ve svém významu vztahujícím se k laciné senzacechtivosti (neserióznosti, pokleslosti, pikantnosti) běžně proniká i do textů neutrálně spisovných. Srov. např. Dříve existovaly jasné hranice mezi seriózní a bulvární novinařinou, dokonce i bulvár ctil jistá pravidla. ― Finanční těžkosti vedly k uvádění bulváru a operet. S procesem postupného zespisovňování jednoslovného pojmenování bulvár (místo sousloví bulvární + podstatné jméno) není pochopitelně nijak v rozporu jeho zřetelně hodnotící, pejorativní charakter. Odtud taková spojení jako bulvár nejhrubšího zrna; nechceme být bulvárem, a proto netiskneme snímky ze společnosti; nenechte se zmást zprávami bulváru! Příklady na opačné, pozitivní hodnocení bývají spíše výjimkou: Zaujala nás inscenace inteligentního amerického bulváru Čechov na Jaltě. ― Chtěl jsem dělat bulvární divadlo, vzpomíná Jiří Suchý. ― Císler tu získal ostruhy pro režii bulvárních komedií a muzikálů, které zúročil v Semaforu. Odpověď na otázku, zda charakteristika Haliny Pawlowské jako „královny českého bulváru“ je lichotivá, nebo hanlivá, zůstává pro čtenáře ― a snad i pro autora tohoto výroku samého ― pochopitelně otevřená.

Protože vznik, osudy, významy i grafické podoby slova bulvár jsou (ostatně nejen v češtině) nemálo zajímavé a názorně ilustrují cesty, jimiž se slova, způsoby jejich přejímání i úpravy jejich grafických a výslovnostních podob v jednotlivých jazycích ubírají, věnujme v dalším výkladu pozornost právě jim.

Vlastní původ slova ukazuje na předmět naprosto konkrétní a vychází ze starší holandštiny. Výraz bolwerc /čti bolverk/ v ní označoval dřevěnou ohradu, která chránila určité území, zvl. proti vodním záplavám. Tomu odpovídalo německé Bollwerk, ochranná hradba proti ne[161]přátelským střelám. Odtud, v podobě výslovnostně poněkud zkomolené a pravopisně upravované ― bouillevert, bolevercq až k výslednému boulevard tento výraz přešel v polovině 19. stol. do francouzštiny. Tehdy Georges E. Haussman, reprezentativní stavitel a pařížský prefekt období druhého císařství, dal v Paříži strhnout staré hradby a na jejich místě postavil široké ulice, třídy, prospekty ― bulváry. Nejstarší a nejznámější z nich, Krymský bulvár a Sevastopolský bulvár, připomínaly svými názvy krymskou válku, jíž se tehdy Francie za vlády Napoleona III. zúčastnila. Slovní význam ‚ulice proražená na místě bývalých valů, hradeb‘ se tak pro francouzštinu i pro četné jazyky další stal významem původním a základním. Obdobnému vývoji v češtině odpovídají také názvy ulic Na Příkopě, Na Valech, Hradební…

Bulváry se po svém vzniku staly středisky společenského života, kabaretů, kaváren, divadel a bohatých nákupních možností, a tím i oblíbeným místem procházek Pařížanů. Brzy nato se tak rozšířilo slovo boulevardier (‚elegán pravidelně korzující po bulváru‘[1]) a spojení théâtre du boulevard ‚divadlo lehčích žánrů‘. Nadšený zájem k sobě poutaly zejména hry soudobých populárních autorů ― Labiche, Feydeaua, Scriba, operety Jacquese Offenbacha, Charlese Lecocqua a dalších skladatelů. Všem těmto představením, která se zakládala na kultivované a vtipné konverzaci, byla společná mondénnost, shovívavá kritika měšťanských mravů doby císařství, jemná erotičnost. Kdo tedy toužil po pikantních novinkách, dozvěděl se o nich v rychle vyrůstajících bulvárových divadlech a kavárnách. Stále častěji však také z masově vydávaných novin, jejichž titulky vykřikovali bulvároví kameloti. Bulvár se proto postupně stával místem, odkud se šířily senzace a málo vybíravé útoky na čtenářovu nebo posluchačovu pozornost.

Snad zní poněkud překvapivě, že sama konzervativní francouzština pro označení masově šířeného, senzacechtivého a neseriózního tisku libujícího si ve skandálech výraz boulevard ani od něho odvozená adjektiva nepřijala, i když se v ní běžně užívá spojení bulvárová divadla a bulvárové žánry, to je konverzační hry. Pro označení masové a pokleslé žurnalistiky se v ní ujalo spojení presse à sensation. Bulvár si tedy cizinec musí zařadit do seznamu výrazů, které nesou označení „falešní přátelé“ tlumočníků a překladatelů (stejně jako např. ruské kavjór není kaviár, ale koberec nebo anglické actual neznamená aktuální, ale současný).

Podobné varování před výrazy bulvár/bulvární platí i pro angličtinu. Tam slovo boulevard existuje pouze ve významu původním, tedy ‚široká ulice s atraktivními výlohami, třída, prospekt‘, ale také nověji ‚výpadovka‘. Pro označení mediálního bulváru má angličtina výrazy vymezené hlediskem množství ― mass press, nízkou cenou novin ― penny press, nebo výstižně kritickou metaforou ― gutter press (od gutter ― ‚stoka, kanál‘). Poslední příklad je ostatně zdrojem i pro opovržlivé pojmenování bulvárního tisku v češtině. V americké angličtině existuje ještě metonymické spojení yellow press (‚žlutý tisk‘) podle komiksového hrdiny Yellow Kida, jehož příběhy koncem 19. století vycházely na pokračování v deníku New York World. [162]Zato v němčině je složenina Boulevardpresse běžná, a tudíž slohově nepříznaková. Někdejší Groschenpresse (podobně jako české šestákový tisk nebo krejcarový tisk) jsou už dnes v obou jazycích jenom historismy.

Také v češtině se slova bulvár (v první polovině dvacátých let minulého století ještě s původním francouzským pravopisem) užívalo ve významu ‚široká ulice, třída, prospekt‘. Tomu, že jde o význam vžitý, nasvědčuje i velká část příkladů z Českého národního korpusu, v níž se však existence bulvárů vesměs spojuje s metropolemi zahraničními ― Paříží, Londýnem, Los Angeles apod. O tom, že povědomí spojitosti bulváru s velkými prospekty je u některých uživatelů ještě živé, svědčí i ostře kritický odsudek adresovaný jedné domácí televizní stanici, která podle autorova názoru „přestává být bulvárem a klesá na úroveň periferní ulice“.

Adjektivum bulvárový, bulvární, původně tedy jenom čistě vztahové, začíná v češtině od počátku 20. stol. získávat významové odstíny citové a hodnotící. Nejdříve tím, že charakterizuje tzv. lehčí žánry (bulvární divadla, bulvární scény, bulvární literaturu, bulvární písničky), později, s nástupem masového tisku, inzerce a reklamy, také jednotlivá média a způsob jejich psaní. Jiří Mahen si např. stěžuje, že „inserce v některých boulevardních novinách byla prostituce sama“, podle F. Trávníčka bulvární tisk je takový, „který hoví sensačním zálibám velkoměstské ulice“. O přechodu adjektiva bulvární od čistě vztahového k hodnotícímu svědčí i občasné příklady stupňování ― Mě třeba nikdy nikdo netlačil, abych byla bulvárnější. Píše se o novinách (v daném kontextu ovšem častěji o „plátcích“ nebo dokonce o „obskurních plátcích“) „bulvárnějších“ a dokonce i o těch „nejbulvárnějších“. Adjektivum bulvární se tak stává synonymem obecné pokleslosti, proto se tak dobře rozlišuje např. bulvár politického tisku od bulváru samotné politiky. Bulvárem se obvykle nemusí označovat jen pokleslé žánry nebo jednotlivé tiskoviny, ale také nebezpečí, do něhož snadno sklouzávají i média, která by se do kategorie bulváru sama hlásit rozhodně nechtěla.

Rozdíl mezi pojmy masový tisk a bulvární tisk bývají někdy ostré, jindy značně nevyhraněné. V masových vydáních po sešitech např. vycházeli Balzac i Dickens, ale také cliftonky, rodokapsy, bondovky. Snaha spojit masový odběr (a tím i příznivou cenu) s dobrou literaturou vyvolala v život i současnou domácí produkci „edice v trafice“ i edici „Levné knihy“. Naproti tomu do bulvárnosti mohou snadno upadat i projevy zcela individuální (řečnické, literární, divadelní inscenace).

Na závěr zbývá odpověď na otázku, máme-li ― na rozdíl od současných kodifikačních příruček ― považovat výraz bulvár jako výsledek univerbizovaného (to je takového, které mění víceslovnou pojmenovací jednotku na jednoslovnou) spojení bulvární + substantivum za spisovný. Obdobné příklady, které se v současné, převážně mluvené češtině rychle šíří, ukazují, že v daném případě jde o univerbizační slovotvorný prostředek velice produktivní, který si ovšem zachovává jistý odstín hovorovosti a slohové příznakovosti: projednat něco na městě, okrese, na kraji znamená projednat to u určité městské, okresní, krajské instituce. Mezi pivaři se těší velké oblibě plzeň, ale také smíchov nebo braník, za pána vín se mezi vinaři považuje šampaň. Nově nastupující trenérka českých reprezentantek v odbíjené vyjadřuje lítost, že její svěřenkyně „nehrají Evropu“, tj. že se neprobojovaly na mistrovství Evropy. Po úspěchu českých fotbalistů v kvalifikaci pro mistrovství světa se objevil v novinách titulek Ti, kdo po 16 letech dosáhli na svět a o „světě“ se v tomto významu píše už naprosto běžně. Podobně se [163]tedy již dlouhou dobu šíří i četné doklady vyjadřovací ekonomie na jednoslovný bulvár. Ukazuje se tak, že univerbizační typ založený na vynechání (elipse) podstatného jména v sousloví a na současné přeměně přídavného jména na podstatné (bulvární tisk bulvár) se prosazuje hlavně tam, kde se substantivum dá z kontextu snadno doplnit, nebo je nedůležité. (Vyskytuje-li se v sousloví přívlastek neshodný vyjádřený substantivem, redukuje se jednoslovné pojmenování na ně, např. mistrovství světa ― svět). Jde tu vlastně o jazykový prostředek konkurující typu běžnějšímu, ve kterém se v sousloví vynechává podstatné jméno a přídavné jméno se mění na podstatné přidáním přípony (houbová omáčka houbovka, sportovní reportér — sporťák).

Výsledky obou postupů zkráceného jednoslovného pojmenování se přitom obvykle odlišují svým významem. Světový rekord se tak v běžné sportovní mluvě zkracuje jako svěťák, zatímco svět v daném aktuálním užití vznikl univerbizací ze sousloví mistrovství světa. Oba typy přitom doprovází zřetelný rys hovorovosti a slohové příznakovosti. Ten je zvláště u jmen tvořených vysoce frekventovanou příponou -ák na rozdíl od námi uváděných příkladů (Evropa, svět, bulvár) přece jenom hodně nápadný a charakteristický spíše pro slovní zásobu nespisovnou. Na druhé straně však ochuzovat spisovnou češtinu o prostředky hovorově nebo citově zabarvené znamená nahrávat novopuristickým představám o její výjimečnosti nebo knižnosti, a tím i úvahám o potřebě větší expanze obecné češtiny do veřejné komunikace.[2]


[1] „Bulvardérům“ a „flandrům“ (z franc. flâneur ― ‚ten, kdo se bezcílně toulá‘) jako sociologickému jevu charakteristickému pro moderní městskou kulturu a zrodu bulváru věnoval pozornost německý sociolog literatury Walter Benjamin (1892―1940). Typickým flandrem byl pro něho autor Květů zla básník Charles Baudelaire, odcizený pozorovatel a zároveň „komplic davu“ (srov. např. jeho Das Paris des Seconde Empire bei Baudelaire, in: Charles Baudelaire. Ein Lyriker im Zeitalter des Hochkapitalismus, Frankfurt a. M. 1969, zkrác. též v: V. Macura (red.). Průvodce po světové literární teorii, Panorama, Praha 1988, s. 61―71).

[2] Příspěvek vznikl v rámci grantového úkolu MSM 00 216 208 41 Postavení médií v české společnosti a v Evropské unii.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 3, s. 160-163

Předchozí Martin Prošek: Konference Polyslav IX

Následující Ladislav Janovec: Porno v současné češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1