Časopis Naše řeč
en cz

Alexandra Sticha Jazykověda – věc veřejná

J. Chromý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[33]Dílo „lingvoliterárního“ badatele Alexandra Sticha je velmi rozsáhlé a dotýká se mnoha oblastí. Jeho kořeny tvoří hloubkové studium jazyka, ke kterému se přidává košatý záběr v literární a obecně kulturní historii a obojí dohromady ústí do nepřeberného množství plodů ― studií, článků, recenzí, úvah, sloupků a edičních počinů. Na rozdíl od mnoha dalších významných vědců se ovšem jeho dílo neomezovalo pouze na vědecké publikace určené úzkému kroužku odborníků. Alexandr Stich se totiž snažil i o dnes tak opomíjenou činnost popularizační. Držel se v tom slov svého učitele Vladimíra Šmilauera „nebudeš oslňovat černokněžnickým vyjadřováním“ a i poměrně složité problémy dokázal vyložit jazykem a stylem, který bychom mohli nazvat čtenářsky doslova laskavým.

Právě z jeho bohaté popularizační činnosti vzešla v devadesátých letech dvacátého století celá řada novinových a časopiseckých článků, které byly v nedávné době editorem Václavem Petrbokem složeny do výboru Jazykověda věc veřejná (NLN, Praha 2004, 335 s.). Výbor má být naplněním Stichovy dlouhodobé idey vydat po vzoru Macharově své sebrané publicistické práce. Autor sám v druhé polovině 90. let připravil ediční návrh, podle něhož měl plánovaný svazek obsahovat vybrané práce nejen publicistické, ale i ty, které byly publikovány v časopisech charakteru vědeckého. Z důvodu značného časového odstupu a určité koncepční nedůslednosti byl tento návrh při přípravě výboru opominut a byl vytvořen návrh nový ― poskládat všechny publicistické práce, které Alexandr Stich v devadesátých letech „z popudu dne“ vytvořil. Takto velkoryse pojatý „všezahrnující výběr“ ― oxymóron je zde vskutku namístě ―, poskytující úplný přehled Stichovy publicistické činnosti za uvedené období, je této velké osobnosti české vědy skutečnou poctou.

Kniha obsahuje články týkající se v devadesátých letech velice aktuální problematiky pravopisu (například polemiku Ať žije český furor orthographicus a úvahu Dokolečka dokola o tom českém pravopisu), nejrůznějších dílčích otázek jazykových (například problematiku jazykověprávní v článku Šlechetné bouchnutí do stolu čili Jazykový zákon), problémů barokologických (např. Trochu bridelování a barokování vůbec), otázek literárněvědných (mimo jiné v recenzi Případ Karla Sabiny aneb Nebuď fízl a velmi důrazné polemice Kopací míč Jirásek), ale i v článcích věnovaných širším otázkám kulturním (např. Aby nepřišla hydra o dvojím typu českého nacionalismu). Na závěr je čtenářům, byť v kompozici výboru tak trochu mimoděk, zpřístupněn rukopisný fragment Z deníku velocipedisty ― spontánní svědectví autorovy nadsázky a tvůrčího ducha.

Je pro Sticha velmi příznačné (a je důležité si to připomínat, neboť v posledních letech svého života měl tendenci být kategorizován spíše jako „vědec literární“), že veškeré úvahy a tvrzení opírá právě o jazyk. Právě v něm spatřuje základ činnosti literární, což by snad nebylo tolik překvapivé, ale hlavně i určitý klíč k pochopení a uchopení národní kultury. Do jisté míry tak lze Stichovo působení chápat jako v českém kontextu avantgardní ― jako určitý předvoj silně se rozvíjející kognitivní lingvistiky, která tvrdí, že je to právě jazyk, prostřednictvím něhož se vztahujeme ke světu a prostřednictvím kterého si budujeme osobní a národní hodnoty. Můžeme říci, že kognitivistické motto „zkoumajíce svou řeč nepochybně sami vyzkoumáni budeme“ pro Alexandra Sticha platilo takřka erbovně.

[34]Další věcí, kterou nám výbor Stichových publicistických prací přináší, je jeho metodologie (nebo snad lépe řečeno přístup k jednotlivým problémům). Stich totiž nepostupuje dogmaticky, ani ve chvílích nejostřejší argumentace nepodléhá „berserkovství“, názorové zaslepenosti a neschopnosti objektivního pohledu na věc. Nutno říci, že tento přístup je v dějinách české jazykovědy opravdu nedocenitelný. Stich svými pracemi trvale dokazoval a i po své smrti nadále dokazuje, že vědecké diskuse nemusí být pouze bratrovražednými boji odborníků, kteří si před zápasem ještě pro jistotu zakryjí alespoň jedno oko černým šátkem svého „dokonalého přístupu“ (což konkrétně v otázkách jazykové kultury sledujeme od pradávna). Byl schopen i celospolečensky nejvybouřenější a nejproblematičtější témata nahlížet se zdravým nadhledem (srov. zde alespoň úvahu o označení nově se konstituující republiky v článku Opět o názvu státu snad ne ad infinitum). I přesto, že poskytoval svá vlastní řešení, která si hájil, dokázal nalézat i další alternativy, a především pochopit a ― pokud byl alespoň trochu odůvodněný ― uznávat názor jiných, i když s ním třeba vnitřně nesouhlasil.

Celkově svou komplexností poskytuje výbor Jazykověda věc veřejná celistvý obraz Stichovy mnohostranné osobnosti s širokým rozhledem, která se nikdy neomezovala pouze na jedno konkrétní téma. Dlužno na tomto místě důrazně připomenout, že v pozůstalosti údajně mimo jiné leží ladem i dvousetstránková monografie o Aloisi Jiráskovi, třísetstránková práce o romantické motivice, dvěstěpadesátistránková kniha o stylistice a motivice barokní, dvousetstránková práce o tvoření dějových adjektiv v současné češtině a padesátistránková studie o recepci a adaptaci antických jmen v češtině. Doufejme tedy, že se po výboru z publicistiky v budoucnosti setkáme i s dalšími hodnotnými pracemi „lingvoliterárního“ badatele Alexandra Sticha, který nás před třemi lety neočekávaně opustil.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 1

Předchozí M. Jelínek: O kodifikaci spisovné češtiny

Následující J. Šimandl: Jak psát a jak nepsat česky