O kodifikaci spisovné češtiny

Milan Jelínek

[Articles]

(pdf)

-

Článek Roberta Adama K otázce kodifikační pravomoci[1] vyvolal užitečnou diskusi o kodifikaci spisovné češtiny a o kodifikačních pravomocích. Redakce Naší řeči se snažila najít v Adamově textu a v jeho kontroverzních výrocích racionální jádro a seznámila čtenáře Naší řeči se svým stanoviskem k diskutovaným jevům. Pravda, mohla to učinit výběrem citací[2] z četných jazykovědných textů, které posloužily nejen kodifikaci a kultuře spisovné češtiny, ale byly přijaty v překladech i jako teoretický základ pro kodifikaci a kulturu jiných spisovných evropských jazyků. Myslím, že nemusím připomínat základní princip vědecké práce: nejprve je třeba se seznámit pokud možná se vším, co bylo dosud o tom nebo onom zkoumaném jevu napsáno. Můžu mít ovšem o správnosti publikovaných soudů pochybnosti, ale i v tom případě stojí za to, abych se o nepřijímaných názorech zmínil a připojil k nim kritiku.

Nebudu opakovat výhrady redakce Naší řeči proti stanoviskům Adamovým, odkážu na redakční článek z minulého čísla našeho časopisu[3]. Můžu ujistit R. Adama, že jsme jeho názory podrobili důkladné diskusi a že jsme vyslovili nesouhlas s jeho stanoviskem jen tam, kde jsme byli přesvědčeni o tom, že se mýlí. Jako redakční rada časopisu, který se věnuje kodifikaci a jazykové kultuře, máme přece právo polemizovat s myšlenkami, které považujeme pro spisovnou češtinu za nevýhodné, nebo dokonce škodlivé.

Nyní přispěchal R. Adamovi na pomoc Václav Cvrček. Svůj článek nazval Za ještě tvrdší kodifikační diktát? A opatřil ho otazníkem, jako by dnes někdo uživatele spisovné češtiny ohrožoval „tvrdým diktátem“. Proč se Cvrček pouští do boje proti „kodifikačnímu diktátu“, když se taková diktátorská činnost nekoná? Prosíme čtenáře Naší řeči, aby prozkoumali redakční článek z minulého čísla a sdělili nám, kde se pokoušíme svým českým spoluobčanům cokoliv diktovat. Je jasné, že se Cvrček vlamuje do otevřených dveří a že Adam takovou pomoc vůbec nepotřebuje.

Proberme Cvrčkovy postuláty a ukažme na nich, že si autor místo zjišťování skutečného stavu spisovného jazyka a péče o něj vytváří obraz jakéhosi nepřítele (v da[31]ném případě časopisu Naše řeč), který musí potírat. Začněme Cvrčkovým sklonem chápat „kodifikaci“ na způsob „kodifikační příručky“, vyznačující se snadnou přístupností a systematičností. I sestavování příruček patří zajisté do kodifikační činnosti, ale termín „kodifikace“ má platnost širší: zkoumáním spisovného úzu se mají jazykovědci rozhodovat, kterým výrazovým prostředkům přisoudí místo ve spisovné normě, a kterým nikoli. Termín „kodifikace“ tedy na prvním místě znamená třídění jazykových prostředků na spisovné a nespisovné a teprve sekundárně ho můžeme chápat jako označení příručky. Autor by se vyhnul chybě, kdyby se podíval alespoň do sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura z r. 1932, kde se termín kodifikace v různém významovém omezení několikrát definuje. Je sice pravda, že se v tomto termínu uplatňuje jak složka deskriptivní, tak preskriptivní, ale nechápeme, proč bychom účelnou preskripci, která je podepřena územ, měli zatracovat. Ostatně v NŘ se od r. 1945 málokdy předpisovalo, velká část článků obsahovala analýzy jazykových jevů, nikoli příkazy nebo zákazy.

Zdá se, že se podle Cvrčka jazykovědec dopouští velkého hříchu, jestli začne uživatelům spisovného jazyka radit. Ale „široká veřejnost“ rady od lingvistů čeká. V dobách, kdy jsem psal „jazyková zákampí“ do Lidových novin, jsem dostával stovky dotazů na jazykovou správnost různých jazykových prostředků a považoval jsem za svou povinnost na dotazy odpovídat. Ani já, ani moji kolegové z NŘ nic „neproklamovali“, jen dávali veřejnosti k dispozici své znalosti o současném stavu jazyka a jeho vývoji. Můžeme kolegu Cvrčka ujistit, že to byly rady odborně fundované, založené nejen na průzkumu jazykového materiálu, ale i na široké znalosti lingvistické literatury. Zdá se, že právě tyto předpoklady V. Cvrčkovi chybí.

Jedna perlička: „Preskriptivismus (a s ním větší míra intervence) není záležitostí proklamací lingvistů…, ale toho, jak je mluvčími daná příručka vnímána.“ Zase ta „příručka“, i když nám jde o jednotlivé jazykové jevy nebo jejich skupiny! A pak si představte příručku, jejíž vnímání se mění podle postojů (znalostí, nálad atd.) mluvčích! Je tomu právě naopak: příručka, která si vydobyla všeobecného uznání, může často měnit postoje uživatelů spisovného jazyka k jednotlivým jazykovým jevům.

Jsou-li v redakčním článku „kontroverzní výroky“, to musí rozhodnout nestranní čtenáři; kolegovi Cvrčkovi to svěřit nemůžeme, protože jemu jde asi jen o boj proti NŘ. Několik kritických soudů si však odpustit nemůžeme. Proč bychom nemohli v lingvistice mluvit o pravomoci? Ví V. Cvrček o metaforizačním užívání slov? Kdyby o tom věděl, nemohl by klást otázku: „Jaké mají lingvisté a lingvistické časopisy oprávnění dbát na dodržování „práva“ (v našem případě jazykové normy)?“ Následuje nihilistická odpověď: „Ke stanovování normy nemají lingvisté ani mandát, ani účinné nástroje.“ Jak omezeně vidí V. Cvrček kompetenci jazykovědců! Stačilo by začíst se do jazykovědné literatury 19. a 20. stol., abychom takovou otázku nekladli. Ke zjišťování jazykové normy mají lingvisté oprávnění v předmětu svého bádání a v metodách, které si vypracovali. Nebo popřeme např. proto, že chceme atako[32]vat NŘ, lingvistiku jako vědní obor? Jak si může jazykovědec dovolit výrok, že „jazyk (ani ten spisovný) není vlastnictvím lingvistů, aby s ním mohli svévolně manipulovat“! Chtěli bychom vědět jména českých jazykovědců, kteří považují spisovný jazyk za své „vlastnictví“, a uvítali bychom i popis „svévolné manipulace“ jazyka.

Odvážné je Cvrčkovo tvrzení, že „znalosti o jazyce lingvisty opravňují provozovat poradenskou činnost, nikoli však činnost zákonodárnou“. A čím se budou v tom jazykovém poradenství řídit? Musí přece vycházet z deskripce jazykového systému, která se podobá činnosti zákonodárné. Aby nás někdo nevzal za slovo: neztotožňujeme popis spisovného jazyka se zákonodárstvím, konstatujeme jen podobnost obou procesů. Dokazování rozdílnosti mezi oběma jevy může vzbudit u skutečných lingvistů jen úsměvy, nikdo přece netvrdil a netvrdí, že právo ve smyslu juristickém a lingvistická kodifikace jsou jevy totožné. To si vymyslel Cvrček.

V. Cvrček chce prostě proti lingvistům, kteří nepřijmou jeho scestné názory, bojovat. A tak si upraví citace z redakčního článku Má Naše řeč kodifikační pravomoc? Nebo jím dá nesmyslný výklad a pak se pustí do potírání vlastních mystifikací. Týká se především výroků o mladých lingvistech, o mluvčích, kteří v běžné konverzaci zachovávají nářečí a slang, o Běličově pseudoargumentu týkajícím se kulturního harakiri aj. Vřele bych mu doporučoval, aby si výroky J. Běliče přečetl a projevil k tomuto jazykovědci, který se zasloužil nejen o rozvíjení teorie spisovného jazyka, ale i o souhrnnou práci o českých nářečích, náležitou úctu.

Cvrček se ve svém elaborátu několikrát vrací k tomu, aby se při kodifikaci spisovné češtiny dbalo úzu. Chtěli bychom se ho zeptat, čeho se vlastně česká jazykověda od protipuristické diskuse v r. 1932 držela. Ať nám jmenuje jazykovědce, kteří do spisovného jazyka zasahovali svévolně (tj. bez zkoumání úzu). K čemu ten útok na soudobé lingvisty, kteří prý se sami stavějí do pozice ochránců spisovné češtiny? Ano, jsme proti anarchii v kodifikaci spisovné češtiny a snad nemusíme V. Cvrčkovi připomínat, že kodifikaci opíráme důsledně o úzus. Proč chceme posilovat jednotu spisovného jazyka, to snad nemusíme zvlášť zdůvodňovat. Chtějí-li někteří jedinci vnášet do spisovného jazyka anarchii, nechť to otevřeně prohlásí a nechť si vyslechnou soudy společnosti, která chce zachovávat v oficiální komunikaci jednotu. Ostatně spisovná čeština bez kodifikace by byla mezi evropskými jazyky unikátem.

V závěru ataku proti NŘ, v němž V. Cvrček doporučuje prakticky libovůli v kodifikaci spisovné češtiny, čteme přece jen rozumný soud: „Kodifikační platnost má každý výstup lingvistického zkoumání.“ Tvrzení však musíme omezit: půjde jen o zkoumání jazyka v oficiálních komunikačních funkcích. Nebo chce Cvrček dosáhnout kodifikační platnosti např. pro hanácký dialekt? A obecná rada kol. Cvrčkovi: co kdyby přestal mistrovat ostatní lingvisty a místo toho důkladně zhodnotil zásluhy, které má česká jazykověda (včetně jazykovědců Ústavu pro jazyk český) o teorii spisovného jazyka a kodifikaci spisovné normy?

---

[1] NŘ 88, 2005, s. 198―201.

[2] Bibliografii nejdůležitějších prací lze najít v heslech Kultura jazyková, Norma jazyková, Správnost jazyková aj. v Encyklopedickém slovníku češtiny (ed. Petr Karlík, Marek Nekula a Jana Pleskalová), Nakl. Lidové noviny, Praha 2002, s. 237n., 288n., 437n.

[3] M. Jelínek ve spolupráci s redakční radou, Má Naše řeč kodifikační pravomoc?, NŘ 88, 2005, s. 202―206.

Naše řeč, volume 89 (2006), issue 1, pp. 30-32

Previous Václav Cvrček: Za ještě tvrdší kodifikační diktát?

Next Jan Chromý: Alexandra Sticha Jazykověda – věc veřejná