Hlodáš/hlodaš

Martina Doležalová

[Drobnosti]

(pdf)

-

V českých překladech známého Hemingwayova románu Komu zvoní hrana se setkáváme s názvem u nás nepříliš známého keře hlodáš: „(…) vůni moře, když se brouzdáš hlodašem někde v Galacii (…)“, přel. A. Humplík, Praha 1958, s. 252; „(…) pach moře, když se člověk prochází v hlodaši po mysu v Galacii (…)“, přel. J. Valja, Praha 1962, s. 245. Z pravopisného hlediska stojí za povšimnutí, že v některých českých slovnících se setkáváme s podobou hlodáš: „hlodáš ― rostlina Ulex. Preslovo přejetí z jihosl. (slovinsky gladež, srbochorvátsky gladiš jehlice trnitá, asi od glad-, tj. hladová, nekrmná bylina“ (V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968); hlodáš uvádí i Holubův a Lyerův Stručný etymologický slovník jazyka českého (Praha 1968), Masarykův Slovník naučný (3. díl, 1927), ale i floristická encyklopedie Naše rostliny od Jana Martinovského a kol. (Praha 1959). Naproti tomu v Ottově slovníku naučném (26. díl, Praha 1907) nebo v Příručním slovníku jazyka českého se objevuje podoba hlodaš. Je-li Machkův výklad původu slova správný, je slovotvorný význam (‚hladová, nekrmná bylina‘) v rozporu s významem lexikálním, jak opět dokládají slovníky naše i zahraniční. Hlodaš totiž „dává dobrou píci skotu i bravu“ (Ottův slovník naučný) a v anglickém Oxford English Dictionary je doklad z r. 1859, podle něhož hlodáš/hlodaš (angl. gorse, ale i furze, whin) byl „zimní potravou pro koně“. V češtině jsou substantiva zakončená na -aš/-áš zpravidla přejatá, a to z různých jazyků včetně [270]slovanských (guláš z maď. gulyás; -aš v potaš odpovídá něm. -e v pottasche; primáš z lat. primarius; mecenáš z lat. Maecenas). Převahu mají zakončení na -áš (Tomáš, Jonáš, Jeremiáš, srov. M. Těšitelová ― J. Petr ― J. Králík, Retrográdní slovník současné češtiny, Praha 1986).

Pokud jde o tendenci k užívání podoby hlodaš namísto hlodáš, domnívám se, že souvisí mj. se slovnědruhovou funkcí odlišnosti s homonymním tvarem slovesa hlodáš.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 5, s. 269-270

Předchozí Anna Černá: Akvabela a krasoplavec

Následující Z dopisů jazykové poradně