Časopis Naše řeč
en cz

Akvabela a krasoplavec

Anna Černá

[Drobnosti]

(pdf)

-

V polovině dubna jsme si mohli v tisku přečíst, že se v Praze uskutečnilo historicky první mistrovství světa mužských akvabel neboli krasoplavců. Tato informace není pozoruhodná jen tím, že se mistrovství účastnily pouze čtyři země, Česko, Francie, Nizozemsko a Švédsko, protože jedině ty mají svá družstva, zatímco v jiných zemích muži tento sport zatím neprovozují. Pro nás je tisková zpráva zajímavá především z toho důvodu, že připomněla dvě slova, jejichž užití zatím zůstávalo stranou pozornosti jazykovědců, přestože se občas v tisku objevila: mužské akvabely a krasoplavci.

Akvabela je slovo poměrně mladé, ale jak se lze přesvědčit v databázi Českého národního korpusu či na internetových vyhledávačích, užívá se běžně; skloňuje se pravidelně podle vzoru „žena“, objevuje se i zdrobnělina akvabelka (pro označení nedospělých plavkyň). Akademický slovník cizích slov[1] vysvětluje akvabelu jako ‘plavkyni pěstující synchronizované umělecké plavání’[2]. Dodatky ve Slovníku spisovného jazyka českého[3] i Jiří Rejzek[4] hodnotí výraz akvabela jako slangové pojmenování. Toto slovo se podle Rejzka užívá jen v češtině, jde o složeninu z latinského aqua ‘voda’ a latinského či italského bella ‘krásná’, tedy něco jako ‘vodní kráska’. ASCS ani Pravidla českého pravopisu[5] však spisovnost výrazu nikterak neomezují. Rovněž podle dokladů užití slova v nejrůznějších textech se nezdá, že by pisatelé o jeho spisovnosti měli nějaké pochybnosti. Určité pochybnosti jsou však namístě v případě spojení mužské akvabely. Synchronizované plavání bylo donedávna výlučně ženskou záležitostí, české mužské synchronizované plavání vzniklo jako „happening“ amatérských plavců před šesti lety. Přestože dnes již trénují pod vedením profesionální trenérky (tedy ženy!), je určitá recese stále přítomna ― sportovci vystupují v charakteristických černobíle pruhovaných plavkách připomínajících dobu Vančurova Rozmarného léta[6].

[269]Pojmenování akvabela patří do malé skupinky jmen spjatých s profesí vykonávanou původně jen ženami: švadlena, zdravotní sestra, letuška, modelka, hosteska, servírka. Mužské protějšky těchto feminin se u jmen osob tvoří nepoměrně řidčeji, a to různými sufixy; častá je přitom resufixace: vdova vdovec, kmotra kmotr, modelka model, přadlena — přadlák, baletka — baleťák, letuška letušák. Řada z nich se pohybuje za hranicí spisovnosti. V případě synchronizovaného plavání se ve spojitosti s muži objevuje jen množné číslo mužské akvabely; teoreticky možné podoby jednotného čísla *akvabel (tvořený jako kmotr) či *akvabelák (jako nespisovné baleťák, letušák) zatím doloženy nejsou. Vyjdeme-li z etymologie slova akvabela, nabízí se i pojmenování *akvabelo (italské bello ― krásný), ani to se však v dokladech nikdy neobjevuje.

Z jazykového hlediska je jako jednoslovné pojmenování muže, který se věnuje synchronizovanému plavání čili krasoplavání, vhodnější kompozitum krasoplavec. Přípona -ec pro odvozování činitelských jmen nepatří sice dnes k příliš produktivním, ale derivační složeniny nejrůznějších typů, v nichž je druhý, určovaný člen sám odvozeným činitelským jménem, nejsou neobvyklé, srov. např. knihkupec; dělostřelec, lukostřelec, čarostřelec, ostrostřelec; horolezec, skálolezec, spolulezec; rychlochodec, provazochodec; spolujezdec; mořeplavec, vzduchoplavec. Slovo krasoplavec má oporu v pojmenováních jako krasojezdec, krasojezdkyně krasojezdectví; krasobruslař, krasobruslařka — krasobruslení. Další složená slova s první částí kraso- (s významem ‘krása’) dnes působí poněkud archaicky (krasopis, krasohled), popř. mají mírně hanlivý odstín (krasověda = estetika, krasoduch = estét, krasomil, krasokvět, krasořečník, krasomluvec). Protože čeští vyznavači této plavecké disciplíny záměrně zdůrazňují vztah ke starým časům, vyhovuje označení krasoplavec i tomuto záměru. Přechýlená podoba krasoplavkyně se však nejspíš příliš užívat nebude, protože pojmenování akvabela má již ve slovní zásobě češtiny své pevné místo.


[1] Akademický slovník cizích slov, Academia, Praha 1995n.

[2] Synchronizované plavání je sportovní disciplína závodního plavání pro ženy, při němž jedna nebo více plavkyň provádí v souladu s hudebním doprovodem cvičební sestavy ve vodě. Jde o nejmladší plavecké odvětví; objevilo se po druhé svě tové válce, na programu mistrovství světa je od roku 1973, na programu mistrovství Evropy od roku 1974, od roku 1984 je součástí olympijských her. Označuje se běžně jako akvabely, v některých zdrojích (Encyklopedie tělesné kultury 2, ČSTV, Praha 1964, Všeobecná encyklopedie Diderot 4, Encyklopedický dům, Praha 1998) též jako krasoplavání. Dle vyjádření několika oslovených plavkyň se však termín krasoplavání v souvislosti s ženami dnes vůbec neužívá. To potvrzuje i nulový výskyt v databázi Českého národního korpusu ― není doloženo ani krasoplavání, ani krasoplavkyně; vzhledem k „stáří“ a frekvenci výrazu není v ČNK zachyceno ani slovo krasoplavec.

[3] Slovník spisovného jazyka českého 4, Doplňky a opravy, Academia, Praha 1971, s. 950; akvabela sport. slang. plavkyně pěstující umělecké plavání.

[4] Český etymologický slovník, Leda, Praha 2001; akvabela slang. závodnice v synchronizovaném plavání.

[5] Pravidla českého pravopisu, Pansofia, Praha 1993n.; Fortuna, Praha 1999n.

[6] Podrobněji na www.krasoplavci.cz.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 5, s. 268-269

Předchozí Josef Šimandl: Kvitovat

Následující Martina Doležalová: Hlodáš/hlodaš