Postrádati
Václav Ertl
[Articles]
-
Slovesa postrádati se užívá v nové češtině jako slovesa trvacího s významem, který se blíží někdy slovesu pohřešovati, jindy nemíti. V tomto smysle bylo mluveno o slovese postrádati v N. Ř. I, 21 s povzdechem, že už zcela nahradilo naše pohřešovati, nemíti a pod. Vazbu má obyčejně genitivní, ale i 4. pád se vyskytuje; ten vytkla N. Ř. II, 151 Právu lidu, které napsalo: Arb. Ztg. postrádá v prohlášení dr. Seidlera odpověď na hlavní otázku. Ze spisovné češtiny vniklo sloveso postrádati patrně i do dnešní spisovné slovenštiny; tak čteme u Vajanského (Sp. V, 168): »Trpko by jej bolo bývalo celkom (zcela, úplně) postrádať spoločnost Ľudovítovu.« V živém jazyce lidovém slovesa postrádati, ani prostého strádati, pokud víme, není.
Mluvnická theorie, zastoupená zvláště staršími i novějšími brusy, staví se proti užívání, zvláště častému, slovesa postrádati, opravuje je a nebude od místa pověděti, proč a jak. Brus matiční z r. 1877 (s. 130) poznamenává, že se toho slovesa, jehož původní význam jest »trpěti«, příliš často užívá bez potřeby místo prostého »nemíti« nebo druhdy také chybně m. »pohřešovati«, vermissen. Bartošova Skladba z r. 1882 (str. 169) vykládá: »Postrádati (vermissen): Postrádali jsme vás = pohřešovali. Postrádal dobrého vychování = neměl, nedostalo se mu atd.«, dodávajíc shodně s Brusem mat., že postrádati znamená vlastně trpěti (ale podle 8. vyd. Skladby, pořízeného Joklem, znamená postrádati tolik co potrpěti). 3. vydání matičního Brusu, které jest jakýmsi kompromisem mezi stanoviskem starších vydání a opravami Bartošovými, učí (str. 255), že se slovesa postrádati (čeho), jehož původní význam jest trochu trpěti, příliš často a zbytečně užívá místo pro[130]stého nemíti nebo pohřešovati. Tohoto mínění se pak přidržují i novější brusy (Mašín 150, Zenkl 277), nabízejíce za sloveso postrádati výrazy býti bez čeho, nemíti, pohřešovati čeho. V témže smyslu dotekl se slovesa postrádati, jak shora uvedeno, i recensent v Naší Řeči, vytýkaje jednou (I, 21), že sloveso postrádati, utvořené podle něm. entbehren, zatlačilo sloveso pohřešovati, nemíti a pod., a po druhé (II, 151) opravuje nespr. postrádati odpověď správnějším postrádati odpovědi a ještě lepším pohřešovati odpovědi. Je patrno, že v těchto míněních brusičských není úplné jednoty: původní význam slovesa postrádati určují slovem »trpěti« n. »trochu trpěti« n. »potrpěti«, dnešní význam jeho opisují výrazy »nemíti, býti bez něčeho, pohřešovati něčeho« (vermissen, entbehren), ač význam »pohřešovati« 1. vyd. Brusu mat. tomuto slovesu upíralo; shodují se v tom, že se ho užívá příliš často a zbytečně místo těchto výrazů a že se spojuje s 2. pádem a nikoli se 4. Mínění, že by bylo sloveso postrádati utvořeno podle něm. entbehren, možno hned zpředu odmítnouti; základem něm. slovesa entbehren jest zaniklé sloveso bëran, »nésti« (z něhož má nová němčina odvozeniny Bahre, nosítka, Bürde, břímě a j.), složené s předponou ent- významu záporového (privativního) = ne, tedy ent - behren = ne - nésti. Pokud tedy jde o původ, o utvoření slovesa postrádati, nelze o vlivu němčiny mluviti.
Přihlédneme-li sami k původu slovesa postrádati, zdá se na první pohled zjevné, že sloveso postrádati je praobyčejná složenina slovesa strádati. Sloveso strádati je slovo staré a patrně obecně slovanské (csl. stradati, pol. stradać, rus. stradáť, srbch. strádati atd.). Jeho význam základní byl asi »trpěti«, zvláště nedostatkem něčeho; tento význam původní a základní se pak v různých jazycích jednak zužoval, na př. v slovinštině, kde strádati znamená »trpěti hlad«, nebo v slovenštině, kde strádať může znamenati »stonati, churavěti« (»byv prací svých velmi pilen [Melchior Roháč] často na koliku strádával« Tablic, Poesie 3, 172), jednak se rozšiřoval buď v tom směru, že strádati značí »trpěti vůbec«, jako rus. stradáť, anebo v tom, že význam slovesa strádati splývá s významem slovesa »nemíti« nebo »pozbývati« jako v pol. stradać. Tak bylo i v starší češtině; stč. strádati znamenalo především »trpěti (nedostatkem)«; na př. »Jakub, jenž to všecko skládal, by vrabovým okem hládal (= i kdyby jen vrabčím okem viděl — bylť skladatel slep —), málo by na světě strádal i pomoci by nežádal« (Leg. o sv. Kateřině brněnská v. 459), t. j. malým nedostatkem by trpěl, málo by mu scházelo k spokojenosti. Jako jiná slovesa podobná, na př. žádati, lákati (= lačněti, býti [131]žádostiv), žízniti (v témž smysle přeneseném) a pod., spojovalo se i sloveso strádati s 2. pádem věci žádané, pohřešované ve významě »trpěti nedostatkem něčeho«; na př. (Simeon děkoval Bohu), »že jest to dietě ohládal (= spatřil), jehož bieše tak dávno žádal a horúcím srdcem strádal« (rkp. Hrad. 70a, = bolestně pohřešoval); podobně praví anděl Jáchymovi: »Dietětes na bozě žádal, již jeho nebudeš strádal« (Levšt. v. 206, = nč. již ho nebudeš postrádati); »proklaté hřiešné tělo (vytýká duše tělu), … pro tvé tak nesličné dielo jsem milosti strádajíc« (Stč. báseň o smrti, v. 52). Ve významě »trpěti nedostatkem něčeho«, nalézáme sloveso strádati ještě v bibli Kralické (i později): »ti (bohatí a mocní) bývají obecně podlé toho pyšní, nadutí…, na mnohý pak počet chudých, sirotků, vdov, nemocných, věkem sešlých, an chleba strádají, trunečku příhodného k očerstvení svému nemají, … mrzce se zapomínajíce« (výkl. na Ezech. 34, 18). Podobný, jen o málo posunutý význam má strádati v dokladě ze Štítného (Řeči bes. 190): »ktož co trpí, brání sě z božie milosti, a aby dosáhl šlechetnosti, strádá té útěchy a libosti, ješto by jemu hřiechem přišla« (= trpí nedostatkem toho potěšení, zříká se ho); pod. v Tristramu (v. 2209) praví Brangenena Izoldě: »tehdy já ztratím všichnu čest svú a viec nebudu moci činiti libost tvú, ani co dobrého ukázati, ale musívě obě toho strádati«. S významem tímto (»zříkati se něčeho«) souvisí těsně i význam, který dokládá Jungmann výpisky z rukopisu Práv pražských: »a jest také člověk druhý, jehož ty strádati máš«, t. j. odříkati se, stříci se; »takéž daleko máš strádati i se stříci« (tamt.). Pro úplnost třeba ještě uvésti, že sloveso strádati, právě tak jako jiná slovesa významem příbuzná, žádati, lákati, potřebovati a pod., může míti při sobě i infinitiv ve významu »cítiti potřebu, žádati«; na př. »již by má krása platila málo, kdyby mi se tak dálo, jakož tvé bláznovstvie žádá a mne cti mé zbaviti strádá« (Májový sen, Starob, skl. 5, 115). A konečně jako v jiných jazycích slovanských, tak se i v češtině rozšiřuje základní význam slovesa strádati v tom smyslu, že strádati něčeho může znamenati prostě »nemíti něčeho, býti bez něčeho« (představa utrpení ustupuje do pozadí), na př. »Aby božieho napomínanie poslúchajíce, protivenstvie strádajíce, všeho dobrého plnosc majíce, … věčné chvály nikdy nebyli odlúčeni« (Emler, Sp. Karla IV, str. 96; = nemajíce protivenství, jsouce ho prosti); pod. »zlá žena milosti strádá, smilníkova daru žádá« (Tays amore caret, munus amantis amat, Rkp. hrab. Baworow. 54b; — nemá lásky, lásky u ní není). Pro význam, který má sloveso strádati v nč., t. j. »trpěti vůbec« (něčím, od někoho), ze starší doby dokladu nemáme.
[132]Význam »trpěti nedostatkem, zříkati se něčeho« nalézáme i v nečetných dokladech složeného strádati; tak praví Arnoštova matka: »nemohu toho postrádati, chciť se hyn ku pútníkóm bráti, azda uslyším novinu o svém milém synu« (Baw. 147a; = nemohu se toho zříci, vzdáti, v nedostatku toho setrvati). V podobném významě bývá i složené ustrádati (= nedostatek strpěti, uskrovniti se), na př. »ti všickni (kdož se nepravě postí) nižádné odplaty nebudu míti, jedné ti, kteříž sami mohúce ztráviti a ustrádajíce, dadí chudým pro buoh« (Hus E. III, 187), a ostrádati (= oželeti, zříci se, ostati); na př. »tuť jim (přátelům odcházejícího Arnošta) nebieše do smiechu, všichni plakati se jechu, nemóžeť i žádný nechati ani toho ostrádati, by neplakal pána svého, Arnošta toho věrného« (Baw. 94 b); pod. »každému to pravi cele, ktož by s bohem býti žádal, aby své vóle ostával a dal ovšem vůli bohu« (N. Rada 1542; rkp. B. »aby své vóle ostrádal« = zřekl se, vzdal se, oželel).
Naše novočeské postrádati něčeho bylo by tedy možno pokládati na první pohled za dědice stč. postrádati. Ale tomu je na závadu dvojí věc. Především schází kontinuita, souvislost dokladů. Stč. postrádati něčeho nebylo asi slovo tuze časté; Jungmann vedle dokladu nedosti jasného a nevýmluvného z kron. Troj. pro podst. jm. postrádanie[1] nemá pro ně dokladu žádného, hořejší doklad z Arnošta bude, soudíc i podle sbírek prof. Zubatého, asi dokladem jediným. Jungmann pak sám označuje sloveso postrádati ve svém Slovníce hvězdičkou jako slovo zastaralé. Druhá věc, která vadí možnosti pokládati nč. postrádati za přímého dědice stč. složeniny slovesa strádati, je ta, že jsou to vlastně dvě slova různá, lišící se i videm slovesným i významem; stč. postrádati bylo i podle theorie mluvnické i podle dokladu výše uvedeného, který se jí nevzpírá, sloveso vidu dokonavého[2] a znamenalo nebo mohlo znamenati buď »pocítiti bolest nad nedostatkem něčeho, zatoužiti po něčem« (Simeon děťátka postrádal), nebo »oželeti něco, zříci se něčeho« (jako v dokladě z Arnošta), »vystříci se někoho« anebo ve významě oslabeném »octnouti se v nedostatku něčeho, zprostiti se něčeho«. Novočeské postrádati je však sloveso vidu trvacího a znamená zpravidla (nepravím zatím, zda právem či neprávem) »ne[133]míti něčeho nebo pohřešovati něčeho«. Spojitosti tedy mezi stč. a nč. postrádati, ať zevní (kontinuity), ať vnitřní (významové), není. Mohlo by se tedy zdáti, že nč. postrádati je slovo nové (souvislá řada nových dokladů jde od r. 1807), vzniklé novodobým složením slovesa strádati s předložkou po-. Ale nová čeština v tomto období nemá už slovesa strádati něčeho ve významech výše vyložených[3], novočeské strádati, obnovené (anebo přejaté) v jazyce knižním a zvláště básnickém (v živém jazyce lidu však zaniklé), je sloveso nepředmětné, znamená »trpěti« a určuje se (jako trpěti a jako rus. stradáť) příslovečně (strádati válkou, hladem, nemocmi a pod.). Není tedy dobře možno ani na to mysliti, že by sloveso postrádati bylo vzniklo v novém jazyce složením prostého strádati s předložkou; podle nč. strádati (něčím) by bylo mohlo vzniknouti jen postrádati (něčím) s významem týmž, t. j. »utrpěti, potrpěti« a s videm ovšem zase jen perfektivním. Výklad, že postrádati znamená »trochu trpěti« (Brus mat, 3. vyd.), svědčí jen, jak se tomuto slovu nedobře rozumí; předložka po- mívá ovšem tento význam kvantitativní (= poněkud, trochu), ale jen u sloves dokonavých (poskočiti, pootevříti, povystrčiti), u sloves nedokonavých (vyjímajíc frekventativa) pak jen takových, která nevznikla složením, nýbrž byla utvořena z hotových už složených sloves toho významu anebo přibrána k nim v té funkci (pootvírati z pootevříti, poskakovati k poskočiti a pod.).
Z toho ze všeho se zdá, že novočeské sloveso postrádati něčeho s významem »nemíti, pohřešovati něčeho« (zabarvení, na něž působila asi associace s nč. slovesem strádati = trpěti) není ani původu starého, ani nevzniklo v novém jazyce organicky, nýbrž že se v něm octlo nějakým mechanickým způsobem, t. j. přejetím z jazyka jiného. Jazykem tím mohla býti nejspíše polština. V polštině se vyvinul význam pův. slovanského strádati (trpěti nedostatkem) ve smyslu českého »ztráceti, pozbývati«. Na př. »jałowica się ocieliła, a nie stradała płodu swego« (Linde 5, 466 z bible J. Leopolity 1561, Job 21, 10; v Kral. na témže místě: nepotracuje plodu); »rzadko swego nie strada, kto cudzego pragnie« (Linde tamt. z Potockého). K tomuto polskému stradać patří jako dokonavý jeho tvar sloveso postradać s významem »ztratiti, pozbýti«; na př. »przyjaciela postradać, największa to strata« [134](Linde 4, 391); »przykro było królowi postradać tak walecznego męźa (tamt.), »nie znamy, co mamy, aź postradamy« (tamt.).
Srovnáváme-li s polským užíváním slovesa postrádati theoretický výklad Jungmannův v Slovníce o českém postrádati, vidíme, že se shoduje s Lindem velmi dokonale, i proti vlastním českým dokladům. Sloveso postrádati označuje za sloveso dokonavé a s vazbou něčeho (melius quam něco); význam opisuje slovy utratiti, ztratiti, dodávaje »ut pol.« (jako v polštině), vše ve shodě s Lindem, z něhož uvádí mezi doklady českými i dva jeho doklady, výše uvedené (první a třetí). Ale ne zcela se shodují s jeho theorií připojené doklady české, které jsou ovšem staršího data než výklad hesla. Nejstarší doklad, který Jungmann označuje zkratkou Hlas. 2., 597 (Hlasatel z r. 1807), je doklad z jeho vlastního překladu Grayovy Elegie na hrobkách vesských a zní (doplněn): »Kdož rád, jsa v loupež němé nepaměti, ten sladký, teskný život postrádá, kdož, maje z toho světa vycházeti, dél krásy jeho zříti nežádá?« Sloveso postrádati bylo by tu lze bráti v platnosti slovesa dokonavého (ztratí), ač jisté to není (i význam »ztrácí« byl by tu zcela vhod), ale vazba akusativní se neshoduje s theorií mluvnickou a připouští domněnku, že Jungmann, uživ asi po prvé toho slova v novočeské literatuře, nebyl si vědom jeho souvislosti se stč. slovesem postrádati čeho, že ho neobnovil ani neutvořil, nýbrž že poznav je v polštině, přenesl je do češtiny jako hotové slovo s týmž významem, jaké mělo v polštině (ztratiti nebo ztráceti), ale s vazbou českého »ztratiti«, t. j. něco (kterou ovšem i určité případy polské, na př. postradać przyjaciela, nevylučovaly). Ještě blíže k praksi novočeské a dále od ideálního užívání čes. postrádati pokročil vývoj v dalších dokladech novočeských, v nichž buď vlivem uvedeného příkladu Jungmannova, který připouští i výklad »býti bez něčeho«, anebo vlivem polského postradać, jemuž by v určitých případech také bylo možno rozuměti ve smyslu »nemíti«, začíná se sloveso postrádati vyskytovali i v platnosti slovesa trvacího s významem »býti zbaven něčeho, býti bez něčeho, nemíti«. V praksi Čelakovského, kterého vedle Jungmanna lze pokládati za nejlepšího znalce českého jazyka v té době, je zjevné kolísání mezi obojím způsobem. V Panně jezerní 1828 (str. 43) píše: »Otec můj dosti ošlechtěn vrozenou ctností, postrádaje hodnosti a statky vzdoruje losům, jako dub onen větrům.« V překladě Agaje chána (otištěném v České včele 1835) však čteme: »posléze došel (Agaj chán) cíle svého, i ačkoliv opálené má čelo, ač sílu postrádal, nelituje toho; neboť [135]pro tebe vše to podnikl, ty má huriso!« (Sp. III, 130). V dokladě prvém má sloveso postrádati význam zřejmě trvací (= nemaje, jsa prost), v dokladě druhém však je užito téhož slovesa, snad vlivem polského originálu, v platnosti perfektivní (postrádal = utratil, pozbyl, vyplýtval); vazba v obou dokladech je však akusativní jako v dokladě z Jungmannova překladu Elegie Grayovy. Tato nejistota ve vidu, ve významu i vazbě slovesa postrádati vleče se pak ještě dlouho v usu novočeském, a to tím spíše, že se sloveso postrádati v té době nešíří příliš rychle, zůstávajíc omezeno většinou jen na mluvu básnickou, sloh povznesenější a na spisovatele s polštinou obeznámené. V básních Kalinových (vydaných Douchou a J. Vlčkem 1852) mívá sloveso postrádati platnost spíše perfektivní, význam »ztratiti« n. »pohřešiti«, vazbu akusativní; na př. »až na pahrbu kroků staví (hadrnice); žertviště pohanské, církev (= kostel) teď, jmě boha postrádalo, ne svatost« (Básn. sp. 68, = ztratilo jméno, pozbylo jména, ne svatosti); »jeptišky brzo je (družky, jež nepřišly) postrádají na místě, kde obvykle klekají« (tamt. 121, = pohřeší je). Že i vrstevníci Kalinovi slovesu postrádati rozuměli v tomto smysle, svědčí i Douchovo »Vysvětlení slov a věcí«, připojené k vydání Kalinovy pozůstalosti, kde se sloveso postrádati vykládá slovy »ztratiti, pohřešiti«. Ale v Jandově novele Jaroslav z r. 1857 čteme (str. 66): (nikdy nebyla bych s to, abych) »splnila všechny požadavky, jichž on (váš duch) by postrádal« (= pohřešoval, si přál). Ještě ani u Sušila, který se ve své zálibě v slovech zvláštních a nevšedních neobešel ani bez slovesa postrádati, není platnost slovesa toho ustálena. Píše-li Sušil (Listy sv. Pavla 2, 325 z r. 1871) »těch vloh, co rezem postrádaly dlouhým, síla mizí a je, než dřív byla, méně čilou, vece básník starý« (což je překlad z Ov. Trist. V. 12, 21 n. adde, quod ingenium longa robigine laesum torpet et est multo, quam fuit ante, minus), je třeba slovesu postrádati rozuměti jako perfektivu novočeského strádati, tedy »utrpěti, škodu vzíti«. Píše-li však na jiných místech »lid israelský blesku a nádhery v Christu postrádal, jíž se domněl (!) musí skvíti se Messiáš spásce národa« (Ev. sv. Jana 35, r. 1867), nebo »litovati musíme, že dalejších zpráv o tom jinochu, jakož o celé rodině Pavlově postrádáme« (Listy sv. Pavla I, 1, r. 1870), je patrno, že se tu již blížíme k nynějšímu užívání slovesa postrádati v platnosti slovesa trvacího, s významem blízkým slovesu pohřešovati a s vazbou — jak Jungmann žádá — genitivní.
Z těchto dokladů novočeských, postupujících od poč. 19. stol. do let sedmdesátých, lze si učiniti obraz o vývoji dnešního slovesa [136]postrádati. Dobře patrný zmatek ve vidovém pojetí slovesa postrádati, jeho kolísavý vývoj významový, nejistota ve vazbě, omezenost na užívání čistě knižní, nedostatek spojitosti se stč. strádati něčeho a jeho složeninami zdají se nasvědčovati tomu, že tu nejde o slovo staré a domácí, zabezpečené a utvrzené usem a věcnými i formálními vztahy k domácímu pokladu jazykovému, ani o slovo nově utvořené z prvků domácích a podle jejich vzoru, nýbrž o slovo přejaté. Význam »ztratiti, utratiti«, který se jeví v dokladech starších, i jiné okolnosti ukazují na půdu polskou, kde se sloveso postrádati ustálilo právě v tomto významě, který je jiný, než jaký by asi mělo stč. postrádati, kdyby se bylo dožilo naší doby, a jaký by slušel nč. postrádati, kdyby bylo bývalo utvořeno nově v době naší z novočeského strádati (= trpěti). Z významu perfektivního, »ztratiti«, vyvinul se na půdě české snadně pochopitelnou záměnou významu perfektního za význam présentní význam »nemíti, býti bez něčeho«, tedy význam nedokonavý. Že sloveso perfektivní mohlo býti bráno bez vzepření jazykového citu za sloveso nedokonavé, lze vyložiti právě tím, že nedosti živý cit souvislosti mezi přejatým a v jazyce osamoceným slovesem postrádati a prostým strádati tomu nebránil; odtud i výklady v slovnících, brusech a j., že postrádati = trpěti, trochu trpěti a pod. Tento dvojí význam nč. postrádati, t. j. jednak »ztratiti«, jednak »nemíti«, zabarvuje se v češtině v dalším vývoji vlivem knižního strádati (= trpěti) v tom smysle, že se postrádati začíná bráti buď ve významě »něco nerad ztratiti, pohřešiti«, anebo ve významě »něco nemíti a tím strádati, pohřešovati, nedostatkem trpěti«. Zároveň pak působením mluvnické theorie a sloves významem příbuzných ustupuje vazba akusativní, vhodnější k významu »ztratiti«, vazbě genitivní, vhodnější k významu »nemíti, pohřešiti« a pod. Výsledek pak, jevící se v praksi novočeské současné, jest ten: dnešní čeština má jen předmětné sloveso postrádati něčeho (podmětné postrádati něčím = utrpěti, doložené u Sušila, se neujalo), s videm nedokonavým a s významem (nejčastěji) »trpěti nedostatkem něčeho«. Těmito cestami se stalo nč. složené postrádati něčeho dědicem stč. prostého strádati něčeho, ne ovšem dědicem přímým, nýbrž adoptovaným.
Vylučovati je z jazyka jako slovo nestaré a formálně nepřesné nebylo by dnes ani dost možné, ani dost správné. Zdá se, že zapustilo už dost hluboké kořeny, neboť se s ním setkáváme i u dobrých spisovatelů. Že pak si jazyk vyvinul u slova přejatého — a s toho stanoviště jest je posuzovati — jiný vid a jiný význam, než měla předloha a než by mu slušely podle theorie, v tom [137]mu nelze brániti, neboť byly k tomu důvody. Šlo by tedy jen o to, stanoviti jeho potřebnost a rozsah jeho existence v dnešním jazyce, zjistiti, přiřkl-li mu jazyk v své slovní soustavě jeho zvláštní místo a které, neboť v tom je podmínka jeho práva na život. Ze slov, která mu významem stojí blízko, s nimiž se v dobách své neustálenosti významové směšoval a s nimiž se až dosud v běžné praksi, slova často ledabylo odvažující, zaměňuje, nejbližší jsou mu slovesa nemíti a pohřešovati. Mezi pohřešovati a postrádati vyvinul se však skutečně jistý významový rozdíl, který nás může vésti na stopu tomu, jaký by asi měl býti význam slovesa, postrádati v dnešní praksi. Pohřešovati znamená »pozorovati, uvědomovati si, že nemám (že tu není), co jsem měl (co tu bývá n. bylo), co bych si přál nebo měl míti (co by tu mělo býti)«; na př. »Hola, za čtvrt hodiny by se mohl probudit — svou ztrátu (klíče) pohřešit« (Klicpera, Div. 1, 272; zpozorovati, že už jich nemá); »muži nás jen tenkráte znají ocenit, když nás pohřešují« (Němcová, Bab. 195; když pozorují, že už nás není); »doma, to jsem věděl, dnes mne pohřešovat nebudou« (Neruda, Malostr. 151; nezpozorují, že doma nejsem); »Hle, čeho pohřešoval dosud Crassus? Vojenské slávy. Triumf slavit touží« (Machar, V záři 188; cítil, že jí nemá, ač si jí přál); »Pána Boha jsem nikdy nepohřešoval« (Machar, Konfesse 377; nepociťoval jsem, že bych ho měl míti); »nerad pohřešoval arcibiskup Arnošt muže tak pobožného i učeného ve své kapitule« (Pal., Děj. III, I, 15; byl si vědom, že by tam měl býti); pod.: »co zde pohřešujeme, je plastika« (Vrchl., Profily 28). Základní a důležitou složkou významu sloveso pohřešovati je tedy, jak viděti, subjektivní uvědomování a pozorování nedostatku. Toho ve významu slovesa postrádati, jak si jej novočeský usus vyvinul, býti nemusí. Postrádati znamená proti pohřešovati »nemíti to, co bych si přál míti, čeho nedostatek mi vadí, překáží, mne bolí, trpěti nedostatkem něčeho«. Na př.: »umím je (domácí štěstí) líčiti, protože jsem ho postrádala a že se ho nikdy dočkati nemohu« (Podlipská, Sp. V, 229; přála jsem si ho, ale neměla jsem ho); »tíseň srdce jí (Lidce) oužila, jako by něčeho postrádala« (Jirásek, Sp. IV, 79; jako by neměla, čeho by potřebovala); »celá ves jí (Marjánky) postrádala a po ní tesknila« (Holeček, Sp. V, 142; bolelo je, že už jí není); »upřímně jsme postrádali jeho zpěvu« (Čech, u Mašína 150; bolestně jsme cítili jeho nedostatek); (Zeyer) »nepostrádal ještě smyslu pro exaktnost« (Karásek, Ren. touhy 163); »že vypravování moje oné lehkosti a grácie postrádá, … prominete mi zajisté« (Zeyer, Sp. IV, v úv.; že mu vadí nedostatek); pod.: »my[138]šlénková tíž i hloubka postrádají vždy záchvěvu citového« (Vrchl., Profily 117) a j. Z těchto dokladů, osvětlujících význam novočeského postrádati, je viděti, že sloves postrádati a pohřešovati nelze zaměňovati: i tam, kde se význam obou sloves sbližuje a z části kryje, cítíme v slovese postrádati silnější přízvuk citový, cit nelibosti, až bolesti, kterého v slovese pohřešovati není. Pohřešuji-li knihy, neznamená to nic víc, než vědomí, že se mi buď ztratila anebo že bych ji měl míti; postrádám-li té knihy, znamená to už, že mi ten nedostatek je nemilý, že mi vadí. Napsal-li tedy na př. Herben (Slov. děti 209) »postrádáte, laskaví čtenáři a spanilé čtenářky, jednu dobu v této staré slovácké škole, totiž »před modlením«, je tu užito výrazu příliš silného, neboť tu běží o pouhé pohřešiti (t. j. uvědomiti si, že jí není). Naprosto však nelze zaměňovati slovesa postrádati slovesem pohřešovati, jde-li o podmět věcný; můžeme říci podle dokladů výše uvedených, že vypravování postrádá gracie, ale nemůžeme říci, že jí pohřešuje: pohřešovati jí mohu jenom já (postrádati, vadí-li mi to, ovšem také). Tímto omezením a vymezením významu, který si nová čeština vyvinula u slovesa postrádati proti slovesu pohřešovati, měl by býti pro praksi dán i poměr slovesa postrádati k slovesu nemíti. Nemám nepraví nic víc, než že něčeho není; »nemám té knihy« znamená »není v mém majetku«, »pohřešuji té knihy« řeknu, jestliže si uvědomuji, že jsem ji měl a že jí nemám, »postrádám té knihy«, nemám-li jí, ač bych jí (nutně) potřeboval; řeknu-li o nějakém obraze krajiny, že nemá stafáže, je to pouhé tvrzení bez kritiky, řeknu-li však, že postrádá stafáže, je to kritika, neboť vyjadřuji, že mi ten nedostatek stafáže vadí; že ten obraz pohřešuje stafáže, říci nelze. V tom smysle tedy bychom měli užívati slovesa postrádati vedle slovesa nemíti, nikoli za ně a nestírati zase znovu s něho ten odstín významový, který si na něm jazyk — byť jen knižní — vypěstoval a který jest jeho životním oprávněními. Nemělo by se tedy psáti, že andělé postrádají těla (příklad káraný Bartošem ve Věstn. č. prof. XII, 95), nechce-li se říci, že nedostatek těla je jim trapný, nemilý nebo na závadu, nýbrž jde-li prostě jen o to vyjádřiti, že jsou to bytosti bez těla. Sem asi náleží, v čem někteří brusiči viděli napodobení něm. slovesa entbehren; že se totiž při překládání příliš otrockém cítila potřeba slovesa znamenajícího »nemíti«, ale silnějšího a plnějšího, než je sloveso nemíti, o to, oč se liší něm. entbehren od nicht haben.
Místo »vypravování postrádá gracie« lze říci také, jak už z dřívějšího výkladu je viděti, že mu schází gracie, že mu gracie chybí, že se mu gracie nedostává atp.; slovesa scházeti a jeho synonym [139]lze takto užíti místo slovesa postrádati skoro vždycky, je-li podmět věcný. Je-li podmět osobní, nepostačí ovšem sloveso scházeti, aby vyjádřilo rozdíl, který je mezi pohřešovati a postrádati. »Ta kniha mi schází« může znamenati i to, že jí pohřešuji (pamatuji, že jsem ji měl) i že jí postrádám (protože bych jí tuze potřeboval). Je možno také, že k užití výrazu postrádati něčeho místo schází mu něco, nedostává se mu něčeho povedou někdy i důvody stilistické, potřeba slovesa podmětného místo vazby neosobné a pod.
Z toho ze všeho tedy plyne pro dnešní praksi jazykovou: nechceme-li se už nad slovesem postrádati něčeho zatvrzovati a chceme-li ho užívati důvodně a takřka racionálně, abychom ho užívali v tom odstínu, který si na něm novočeská prakse jazyková — byť nestará — vypěstovala, — a hlavně, abychom jím neplýtvali, když už ne pro jeho minulost, tedy aspoň proto, že je to přece jen slovo pouze papírové.
[1] Jungmann cituje týž doklad pod heslem strádání, kde místo postrádání čte po strádání. K výkladu citovaného místa Troj. nepřispívá ani text latinský, s nímž se tu překlad český nekryje.
[2] Případy, kdy sloveso složené s příponou po- jest vidu trvacího, jsou v češtině i starší ojedinělé. Je to na př. stč. pomnieti n. pomněti (na úkoru vdovství tvého nebudeš pomnieti Ben., Isa. 54, 4), porúhati sě (i nč.) a j.
[3] Palacký v »Okusu české terminologie filosofické, obzvláště krasovědné« (ČČM 1827, 3, 103 n.) zavádí a vysvětluje »strádati« ve významu »nedostatkem trpěti« jako výraz odborný. Dobrovský toho slova neuvádí.
Naše řeč, volume 5 (1921), issue 5, pp. 129-139
Previous Zvíci
Next Josef Janko: Kamarýt; Keprta; kredlech
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1