Časopis Naše řeč
en cz

Synchronní a diachronní aspekty české onymie

Pavel Štěpán

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pro současnou českou onomastiku je charakteristické, že kromě prací orientovaných v prvé řadě na analýzu konkrétního materiálu vzniká i řada studií a knižních publikací, jejichž hlavním cílem je přispět k řešení některých metodologických otázek. K takovým pracím patří i kniha z pera Milana Harvalíka,[1] pracovníka Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Jak je patrné již z obsahu, nejedná se o monografii věnovanou jedinému tématu, nýbrž o publikaci sestávající ze šesti tematicky poměrně různorodých kapitol. Takováto koncepce práce byla zvolena záměrně, neboť umožňuje, jak autor poznamenává v úvodu, vyjádřit se k více problémům a věnovat se většímu množství aspektů současných onomastických výzkumů. Přestože snahou M. Harvalíka je přispět k řešení některých metodologických a teoretických problémů, s nimiž se současná onomastika potýká, je třeba ocenit i skutečnost, že většina kapitol zároveň vychází z analýzy konkrétního onymického materiálu. Tato analýza však není autorovým konečným cílem, nýbrž prostředkem k jistému zobecnění, vyslovení určité teorie a naznačení metodologických principů.

Je příznačné, že tři z celkového počtu šesti kapitol se dotýkají problematiky pomístních jmen. Tato autorova volba je ovlivněna především dvěma skutečnostmi: jednak hlavním úkolem autorova pracoviště (tj. onomastického úseku Ústavu pro jazyk český AV ČR), kterým je zpracování Slovníku pomístních jmen v Čechách,[2] jednak autorovým odborným zaměřením, jímž je kromě onomastiky rovněž dialektologie. Právě na materiálu pomístních jmen lze totiž nejlépe sledovat vztahy mezi oběma těmito lingvistickými disciplínami (jejich vzájemnými vztahy se zabývá třetí kapitola). I další dvě kapitoly jsou věnovány toponymům, konkrétně urbanonymům (tj. uličnímu názvosloví) a exonymům (domácím podobám cizích toponym).

I když je tedy tematický rozsah publikace relativně velmi široký, není zde pozornost věnována všem oblastem české onymie,[3] jak by čtenář vzhledem k možná až příliš obecnému názvu knihy mohl očekávat. Tato připomínka však není míněna jako kritika zaměření práce, které je v této podobě vyvážené a dobře promyšlené.

Věnujme nyní podrobnější pozornost jednotlivým kapitolám. Úvodní kapitola, nazvaná Z historie a současnosti české onomastiky, je rozčleněna na dvě části. Podkapitola 1.1 se zaměřuje na toponyma jakožto historický pramen ke zkoumání osídlení českých zemí. Pozornost je věnována nejprve původnímu statutu toponomastiky jakožto pomocné vědy historické. Připomenuta je v této souvislosti především osobnost Františka Palackého, opomenuty nezůstaly ani zásluhy Vincence Brandla a Augusta Sedláčka. Přelom v chápání významu toponym pro zkoumání dějin osídle[93]ní představovala Šmilauerova analýza místních jmen pomocí tzv. metody malých typů.[4] Význam osobnosti prof. Vladimíra Šmilauera, zakladatele moderní české onomastiky, je vyzdvižen i ve druhé podkapitole, věnované výuce onomastiky jakožto volitelného předmětu na českých univerzitách. Autor zde podává přehled historie a současnosti vedení onomastických seminářů na jednotlivých vysokých školách, zúročuje zde i své vlastní zkušenosti s vedením seminářů z toponomastiky a antroponomastiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Ve druhé kapitole věnuje autor pozornost názvům ulic a dalších veřejných městských prostranství, a to se zřetelem ke společenským faktorům, které tento druh proprií výrazně ovlivňují zvláště v poslední době. Významná jsou z tohoto hlediska především honorifikační jména, která v době politických zvratů podléhala četným změnám. Připomenuty jsou rovněž zásady, jimiž by se volba názvů ulic měla řídit.

Třetí kapitola, zaměřená na vztahy mezi onomastikou a dialektologií, je rozdělena na pět částí. V úvodní části se autor zamýšlí nad důvody sepětí onomastiky a dialektologie; připomíná, že jejich vztah je reciproční a obě tyto disciplíny se mohou navzájem výrazně obohacovat a doplňovat.[5] Subkapitola 3.2 je věnována využití jazykovězeměpisné metody v onomastice a v dialektologii. Je zde mimo jiné zdůrazněn nutný rozdíl mezi postupy užívanými při kartografickém zpracování apelativ a proprií. V následující podkapitole si M. Harvalík všímá využití vlastních jmen v dialektologii, a to konkrétně v dialektologii historické. Na tuto podkapitolu bezprostředně navazuje část upozorňující na možnosti využití synchronního materiálu pomístních jmen. V podkapitole 3.5, která je doplněna mapovou přílohou zařazenou v závěru knihy, autor předkládá dva konkrétní příklady územně příznakových apelativ a pomístních jmen a poukazuje na rozdíly mezi nimi. Prvním příkladem jsou pojmenování míst určených k bílení prádla, druhým pak označení ladem ležících pozemků.

Nejrozsáhlejší kapitolu knihy představuje studie nazvaná Ke konkurenčním vztahům v českém anoikonymickém systému (na příkladě dvou anoikonymických strukturních modelů). Analyzována jsou zde pomístní jména tvořená dvěma různými slovotvornými postupy, a to prefixálně konverzním způsobem (jména typu Podhoří, Zálesí) a čistou prefixací (Podhora, Záles). Pozornost je věnována různým způsobům vzniku pomístních jmen těchto dvou formálních typů a možné proměnlivosti forem sledovaných jmen (mimo jiné též častým přechodům konkrétních jmen z jednoho typu do druhého). Dále jsou analyzovány předpony užívané k tvoření sledovaných pomístních jmen. Jejich frekvenci a procentuální zastoupení zachycují přehledné tabulky. Velmi podrobná pozornost je věnována též lexikálním bázím sledovaných jmen; rozlišeny jsou zde báze apelativní a propriální; apelativní báze jsou dále podrobně klasifikovány ze sémantického hlediska, báze propriální pak podle jednotlivých druhů proprií.

Kratší, avšak z metodologického hlediska neméně přínosná kapitola je věnována problematice tzv. onymické derivace. Autor se zde zaměřuje na rozdíly mezi slovotvorbou apelativ a proprií; onymickou derivací rozumí každé užití slovotvorných prostředků a postupů, jehož cílem je utvo[94]řit vlastní jméno. Pozornost je věnována především problematice pomístních jmen, avšak opomenuta nezůstala ani hypokoristika, která ze slovotvorného hlediska rovněž představují neobyčejně rozmanitý a cenný materiál.

V poslední kapitole se autor soustřeďuje na problematiku exonym. K českým formám cizích toponym přistupuje z několika různých hledisek. Nejprve shrnuje možné přístupy ke zkoumání tohoto druhu proprií, dále sleduje vznik a historii termínu exonymum. Podrobnější pozornost je věnována též různým možnostem klasifikace exonym (podle původu, podle doby vzniku, z hlediska jazykového), dále pak vývojovým etapám a současnému stavu i budoucnosti české exonymie, stranou autorovy pozornosti nezůstaly ani aktuální otázky standardizace.

Ačkoliv je zaměření jednotlivých kapitol, jak již bylo konstatováno v úvodu recenze, tematicky poměrně rozmanité, kniha jako celek nepůsobí dojmem roztříštěnosti nebo nesourodosti. V jednotlivých kapitolách se autorovi podařilo shrnout výsledky dosavadního bádání ve vybraných oblastech české onomastiky a prohloubit pohled na mnohé otázky obecného i konkrétnějšího charakteru. Cenné jsou závěry plynoucí z analýzy daného anoikonymického materiálu (srov. zvláště 4. kapitolu), stejně jako některé autorovy teoretické a metodologické postřehy (např. Harvalíkovo pojetí onymické derivace).

Autor vychází z prací české i zahraniční onomastické teorie.[6] O širokém záběru knihy svědčí mimo jiné i rozsáhlý seznam použité literatury. Publikace se bude nepochybně těšit značnému zájmu našich i zahraničních onomastiků (důležitá jsou proto i čtyři cizojazyčná résumé). Podnětná bude jistě rovněž pro lingvisty věnující se jiným jazykovědným disciplínám (např. 3. kapitola je zdrojem cenných poznatků pro dialektologii), i pro odborníky z některých dalších oborů (kapitola věnovaná problematice exonym kupříkladu úzce souvisí s geografií a kartografií). Jakožto zdroj vítaných informací z různých oblastí výzkumu vlastních jmen by kniha mohla najít své využití i jako jeden z učebních textů při výuce onomastiky na našich vysokých školách.


[1] M. Harvalík, Synchronní a diachronní aspekty české onymie, Academia, Praha 2004, 161 s.

[2] Viz L. Olivová-Nezbedová — J. Malenínská, Slovník pomístních jmen v Čechách. Úvodní svazek, Praha 2000; J. Matúšová a kol., Slovník pomístních jmen v Čechách I, v tisku.

[3] Encyklopedický slovník češtiny (Praha 2002, s. 294) definuje onymii jako „soubor vlastních jmen (proprií) na jistém území, v jistém jazyce a v jisté době“.

[4] V. Šmilauer, Osídlení Čech ve světle místních jmen, Praha 1960.

[5] Srov. např. F. Cuřín, Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích, Praha 1964; týž, Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech, Praha 1967; týž, Kapitoly z dějin českých nářečí a místních a pomístních jmen, Praha 1969.

[6] Srov. především R. Šrámek, Úvod do obecné onomastiky, Brno 1999; V. Blanár, Teória vlastného mena (Status, organizácia a fungovanie v spoločenskej komunikácii), Bratislava 1996.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 2, s. 92-94

Předchozí Pavel Štěpán: Apelativa lísa a přelízka v pomístních jménech v Čechách

Následující Lucie Saicová Římalová: Monografie o textové vícejazyčnosti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1