Monografie o textové vícejazyčnosti

Lucie Saicová Římalová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Monografie Petra Mareše „Also: nazdar!“ Aspekty textové vícejazyčnosti (Karolinum, Praha 2003, 233 s.), výsledek autorova mnohaletého zájmu, je výjimečným počinem ― přináší mnoho podnětného k teorii vícejazyčnosti, ale je ojedinělá i soustavností, s níž se zabývá výzkumem vícejazyčnosti především v české literatuře.

Vícejazyčnost autor definuje jako „to, že se v rámci textu vyskytují prostředky několika národních jazyků“ (s. 13) a chápe ji jako jeden z případů textové heterogennosti. Za cíl si autor klade „sledovat, jak se fakt mnohosti a rozmanitosti jazyků projevuje v rámci (slovesných) textů, jakých [95]forem a funkcí v nich prvky různých jazyků nabývají a jak tyto prvky přispívají k utváření jejich smyslu“ (s. 12). Soustřeďuje se při tom na oblast literatury umělecké, především české literatury 19. a 20. století, přihlíží však i k textům starším či dílům z literatur jiných.

První oddíl publikace je věnován teoretickému uchopení textové vícejazyčnosti ― vymezení tohoto jevu, vztahům k jevům příbuzným, přehledu dosavadních výzkumů vícejazyčnosti u nás i ve světě i přehledu proměn vícejazyčnosti v dějinách literatury. Výklad je ukotven v modelu zvrstveného uměleckého textu, s komunikací primární a sekundární a s nimi spojenými subjekty. Důležité je vymezení základních forem vícejazyčnosti (prezence, eliminace, evokace, signalizace) a dalších forem, které se mohou na formy základní vrstvit (deformace, interference, oscilace, hybridizace, konstrukce, simulace). Také je shrnut základní repertoár funkcí vícejazyčnosti (funkce indiciální, národnostně zařazovací, dokumentační, charakterizační, subjektivizační, atmosférotvorná, hodnotová, dějotvorná, utajovací a restrikční, komikotvorná, výrazová, kreativní, kulturní). Závažná je rovněž zmínka o časté vázanosti vícejazyčnosti na opozici „vlastní“, „náš“ versus „cizí“. Autor poukazuje i na řadu obtíží spojených s mnohotvárností a polyfunkčností vícejazyčnosti, ale např. i se stanovením hranic mezi jazyky.

Oddíly II až V monografie nabízejí různé pohledy na vícejazyčnost zejména v novodobé české literatuře. Oddíl II analyzuje formy konstrukce a simulace, tj. smyšlené jazyky (podrobněji především v díle J. Gruši Mimner aneb Hra o smraďocha) a simulaci cizích jazyků (zejména L. Smoljak ― Z. Svěrák: Vražda v salonním coupé). První část rozsáhlého oddílu III se zabývá vícejazyčností v české literatuře 19. století. Analýzy literárních textů z let 1812―1908 (jde o vybraná díla J. N. Štěpánka, J. K. Tyla, V. K. Klicpery, F. J. Rubeše, A. Jiráska, K. Sabiny, J. Zeyera, I. Herrmanna, A. Staška) ukazují především proměny ztvárnění vztahu mezi češtinou a němčinou a také mezi hodnotami, které se s nimi asociují. Kapitola je doplněna také rozbory dvou děl z konce 20. století, jež nahlížejí „obrozenské“ období z odstupu (L. Smoljak: Hymna, V. Macura: Ten, který bude). Druhá část oddílu III je věnována vícejazyčnosti v české próze o první světové válce. Zkoumány jsou např. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války J. Haška a navazující práce K. Vaňka, vybraná díla J. Johna, J. V. Rosůlka a pentalogie o okresním městě K. Poláčka. Autor (mj.) ukazuje, že v dílech je často němčina pojata jako úřední jazyk armády, což je spojeno s negativním hodnocením tohoto jazyka i mluvčích, kteří jej užívají. Opakuje se také to, že jazyky jsou stylizovány jako vázané na vojenskou či sociální hierarchii a že se v dílech ztvárňují nedorozumění a vliv němčiny na jazyk českých mluvčích. Poslední část oddílu III analyzuje z hlediska vícejazyčnosti českou exilovou prózu. Vícejazyčnost ve zkoumaných dílech (např. J. Škvoreckého, V. Třešňáka, J. Nováka, L. Martínka, I. Pekárkové) souvisí především se skutečností, že se různým způsobem zabývají situací jedince v prostředí, které je „cizí“ ― jazykem i kulturou, prostředím multikulturním i otázkami (ne)dorozumění. Oddíl IV se zaměřuje na vybrané texty čtyř autorů: Turbinu a Antonína Vondrejce K. M. Čapka Choda, Zapomenuté světlo J. Demla, Válku s Mloky K. Čapka a díla J. Křesadla. Demonstruje nejen různé typy vícejazyčnosti a různost jejího fungování, ale také nahlíží vícejazyčnost ve vztahu k dalším rysům zkoumaných děl. První část V. oddílu je věnován vícejazyčnosti v literatuře určené dětem a mládeži, v níž má na vícejazyčnost vliv zejména věk předjímaného adresáta a žánr textu (analyzovány jsou vybrané texty V. Čtvrtka, M. Majerové, J. Zábrany, O. Batličky, L. Součka, V. Henzla). Druhá část oddílu diskutuje vícejazyčnost v poezii, zejména novější (např. poezie I. Blatného, J. Gruši).

[96]Oddíly II až V přinášejí mnoho zajímavých poznatků ― ukazují nejen formy a funkce vícejazyčnosti v daném textu, ale uvádějí daný jev i do širších souvislostí, a to v rámci dalších prvků výstavby zkoumaného díla, ale nezřídka i v kontextu dalších děl daného autora či období. Často ukazují dílo z nového úhlu, demonstrují, jak někdy vícejazyčnost podporuje celkové vyznění ― a jak někdy může být zajímavá i u děl, která nebývají pokládána za vrcholy české literatury. Systematičnost výběru a uspořádání výkladu odhaluje i vývojové proměny některých tendencí vícejazyčnosti v české literatuře, např. zacházení s češtinou a němčinou a jejich hodnotovým zatížením. Analýzy textů jsou vystavěny na jemném pozorování, jsou přesvědčivé, opřené o vědomí dynamické povahy uměleckého díla.

Práce je jako celek také dobře uspořádána, je přehledná a výklad je velmi vstřícný ke čtenářům. Např. oddíly II až V mají v podstatě jednotnou kompozici, začínají obecnějším úvodem, za nímž následují podrobné analýzy literárních děl (vše doplněno názornými ukázkami) a končí shrnutím. Předností je jistě i skutečnost, že analýzy jsou srozumitelné i pro ty, kteří třeba určité dílo neznají.

Monografie Petra Mareše přináší podstatné poznatky o teorii textové vícejazyčnosti, které jsou podloženy množstvím zásadních analýz vícejazyčnosti v dílech především české literatury 19. a 20. století. Práci ocení jistě nejen zájemci o stylistiku, nauku o textu a o českou literaturu, inspirativní bude i pro vyučující českého jazyka a literatury.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 2, s. 94-96

Předchozí Pavel Štěpán: Synchronní a diachronní aspekty české onymie

Následující Josef Šimandl: Pocta morfoložce