Máti žije

Josef Šimandl

[Short articles]

(pdf)

-

[1]Na pátém ročníku konference Čeština – univerzália a specifika (Brno 13.–15. 11. 2003) přednesl T. Berger přínosný a poutavý referát Osud nepravidelných substantiv v současné češtině. Vyšel ze Šmilauerova výčtu[2] a konfrontoval ho se stavem dnešního jazyka, jak se jeví v Českém národním korpusu. Stranou pozorování nechal mj. archaismy máti, neť a odpůldne. Podoby neť, neti v korpusu syn2000[3] zastoupeny nejsou, takže tyto archaické tvary pro neteř necháme stranou i tady; podobou odpůldne se občas ozvláštňuje běžné a mohutně převládající odpoledne (v syn2000 poměrem 14 : 9500). Ale máti za několik poznámek stojí.

SSČ[4] charakterizuje podobu máti jako „hovor. a kniž.“; tyto charakteristiky ji tedy ze současného spisovného jazyka nevyřazují. A skutečně: v korpusu syn2000 najdeme dotazem [Mm]áti přes 600 výskytů z 45 textů: z beletrie původní (zvlášť hojné u Škvoreckého a Kratochvila) i překladové (vévodí ovšem 428 výskytů z jediné knihy: G. M. Durrell, O mé rodině a jiné zvířeně, Odeon, Praha 1968,[5] přel. E. Tilschová, *1904), z poezie a písňových textů, ba i z erotického až pornografického Leo čtení. Jednoznačně současné texty představují hry stažené z internetu, dopisy z 90. let, dále časopisy a denní tisk (z periodik 25 dokladů)[6] – včetně Hospodářských novin. Mnoho set dokladů lze najít přímo na internetu; za všechny aspoň asi bouchnem kvartýr, nějakej čas přežijem u máti a pustíme se do stavby (www.zena-in.cz).

Pásmo užívání slova máti sahá od lidového substandardu až po hovorovou, familiární polohu. Záleží na rodinném prostředí, zda vůbec a do jaké míry se v něm slovo máti ujme: může se používat běžně a bez příznaku; může vyjadřovat směs familiárnosti a distance (zvlášť je-li vyhrazeno k označení tchyně); může být neužívané, jen slýchané v širším příbuzenstvu nebo okolí, ale přijatelné; někdy může vyvolávat odmítavé reakce. Je však schopné obsadit pozici mezi oficiální matkou a láskyplnou maminkou, pokud mluvčímu/pisateli z nejrůznějších důvodů připadají nemístné ostatní familiární podoby: mami; máma, mamka, mamča; mamá – abychom uvedli aspoň nejběžnější konkurenty.[7]

[263]Snad právě pro smíšenou a nejasnou axiologickou stránku nenacházíme v současném jazyce přenesená užití jako máti vlast nebo erbenovské nastala půlnoc, všech nocí máti.[8] Pokud je stylově vyššího archaismu třeba, plní tuto funkci podoba máť, v syn2000 doložená po 1 výskytu z textů J. Palivce (40.–60. léta) a P. Borkovce: zima jak samička jak vlčí máť vodí si své nevidomé po kraji (sb. Prostírání do tichého, 1990).[9]

Pozoruhodná je tvaroslovná stránka tohoto lexému. Máti je pro mluvčího zpravidla jen jedna, matka (příp. tchyně);[10] o použitelnosti v plurálu typu obě naše máti se slunily na zahradě (a zejména o podobách nepřímých pádu plurálu) lze leda spekulovat.[11] Kromě výrazně převažujícího nominativu (431×) je v syn2000 doložen Vsg ó/milá máti; Gsg zeptal se máti, sestra mé máti, od máti; Dsg vpadla k máti do pokoje, pomohl máti na nohy, neříkejte to máti; Asg uviděl/ukonejšil/odvezl/… máti, o máti je postaráno;[12] Lsg konečně jsem na máti vymámil souhlas. Jediný Isg má dubletu: vedle sklonného tvaru s (mojí) mátí je v syn2000 zastoupeno nesklonné s (naší) máti, a dokonce převažuje v kvantu i ve spektru textů: máme 15 výskytů (7 výskytů z různých textů, 8 z Durrella/Tilschové), zatímco skloňované, starší kodifikaci věrné mátí najdeme 5× ve třech textech (Teorie spolehlivosti I. Diviše, Kafkárna B. Hrabala a korespondence jeho přítele V. Boudníka), z nichž dva vydala Pražská imaginace, takže nelze vyloučit jednotné redakční zpracování.

Co zbylo ze starobylých r-kmenových tvarů? Nepřímé pády tvořené z rozšířeného kmene mateř- v syn2000 zastoupeny nejsou, zato se tam najdou dvě chtěně a neuměle archaizované podoby mateř: za nebožku mateř (Durych); dopisů, jež psala její mateř (Barbey d’Aurevilly, Tři ďábelské novely, Slovart 1998; přel. O. Reindl, [264]jehož překlady vycházely už ve 20. letech)[13] – oba doklady tedy reprezentují jazyk první republiky. Na internetu najdeme několik dokladů na tvar mateře, ale vždy jen jako citace ze staročeských textů. např. v textech vlastivědných,[14] podobně i dativ/lokál mateři.[15] Zkoumat tvar mateří bylo krajně obtížné,[16] ale zjištěný stav je týž: například Johanka z Rožmitálu se přiznává k přátelství … s mateří naší milú (celkem 2 takové doklady). Tvary z kmene mateř- tedy nepatří k dnešní češtině.

Dvě nejužívanější kodifikační příručky jsou školní vydání Pravidel[17] a SSČ. Pravidla nyní uvádějí pouhý Gsg,[18] a to máti i mateře, přestože starobylé r-kmenové tvary z kmene mateř- zhodnotil SSJČ už r. 1960 poprávu jako zastaralé. Měl-li konvenční tvaroslovný údaj v SSČ (máti, -i ž) pomoci zařadit slovo ke skloňovacímu vzoru, pak tuto funkci nikdy nemohl plnit: v českých mluvnicích není vzor pro feminina zakončená v Nsg i Gsg shodně na -i. Tvaroslovný údaj o máti zachycující realitu současného jazyka by mohl vypadat takto: máti ž neskl., 7. i -í, obv. jen jedn. – pokud se shodneme na tom, že neohýbaný Isg do paradigmatu patří.

Odhlédneme-li od naprostého pomíjení tvarů slova máti v mluvnicích z pozdně socialistického a postsocialistického období,[19] má singulár NGDAVL máti, I mátí[20] v normativních příručkách už poměrně dlouhou tradici, ale jeho charakteristiky se různí. Pro Slovník spisovného jazyka českého I (1960) jsou to tvary základní; v Trávníčkově mluvnici[21] má „skloňování podle kost“ delimitaci jen hovorově a lidově; pro PSJČ II (1937–38) jsou to tvary obvyklé;[22] Váša – Trávníček (1937) uvedli delimitaci měst. hov. Proti proudu času si připomeňme i mluvnice historické. Lamprecht – Šlosar – Bauer[23] uvádějí paradigma smíšené z r-kmenových a a-kmenových tvarů s poznámkou „Slovo máti se poté v důsledku svého morfologického osamocení slovotvorně obměnilo: vzniklo máť, matka apod.“ – ale, jak už víme, máti žije dosud. Vážný[24] píše nekonkrétně: „Ve spisovném [265]jazyku skloňování máti, mateře, mateři atd. je jen knižní a i v kultivované hovorové češtině se zpravidla užívá slova matka nebo jeho odvozenin“ (s. 90).[25]

Pozoruhodné je zpracování v historické mluvnici Gebauerově.[26] Kromě jiných, později pomíjených jevů[27] a kromě variant, které nesledujeme,[28] uvádí základní tabulka na s. 429 připomenutý singulár o dvou tvarech: máti, mátí. Pokud však přijmeme Gebauerův návod[29] a prohlédneme si také doklady k jednotlivým pádům, najdeme nesklonný Isg z počátku 18. století: Kristus ze ſwau máti (Bílovský).[30] Na předobrozenskou kvantitu těžko spoléhat a Gebauerův postoj vůči dokladům z doby barokní byl rezervovaný;[31] najdeme však ještě starší doklad bude jich otczem a … maty (Zjevení sv. Brigity, poč. 15. stol.), kde i sám Gebauer četl krátce, byť tvar vyložil jinak: „tu možná že jest vyšinutí z vazby a nom. máti“. Nehledě tedy na kodifikační tradici skloňovaného instrumentálu, můžeme uvažovat o značné starobylosti nesklonného zacházení. Ovšemže dokladů na Isg mátí se zdá být mnohem víc: kvantita je však (připomeňme znovu) nejistá a navíc nelze rozpoznat, zda tvary s -í byly míněny k Nsg máti – anebo k máť/mátě, kde by nevytvářely paradigma tak unikátní.

Jakousi systémovou oporu bychom našli i pro paradigma, v němž je Isg jediný odchylný pád, jediný pád singuláru s výraznou vlastní koncovkou. Takový stav je u neuter (vz. „stavení“, slovo úterý, typ finále). Pro rod ženský se najde v lidovém jazyku, má-li u vz. „kost“ koncovku -i také NAVsg: potkala ho smrti na velkej silnici.[32] Ale typičtější pro feminina je nesklonnost/neproměnnost v singuláru: paní,[33] substantiva vz. „průvodčí“ (ze starších reprezentantů připomeňme švadlí), ženské tvary zájmena její a adjektiv vz. „jarní“, staročeský typ lodí a archaismy typu direkcí; stará a nářeční [266]hypokoristika na -í (Hančí; babí); i dnes hojně užívaná domácká slova jako babi, mami (viz pozn. 10) – a také četná hypokoristika a přejatá jména na [-i]: Bety, Fany, Nancy, Shirley, Jani, Stázi, Kazi (!),[34] Mimi, Noemi, Shári;[35] Anči, Fanči, Lóri, Tonči, Dolfi, Gábi, Leni, Mici, Anny, Máry, Tóny.[36] Opor pro nesklonnost máti je tedy víc, jsou typově bližší až stejné a sahají do nejstarších dob.

---

[1] Vypracování příspěvku je součástí řešení grantového úkolu GA ČR 405/03/0377 Možnosti a meze gramatiky češtiny ve světle Českého národního korpusu.

[2] V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, SPN, Praha 1972, s. 161–164.

[3] Viz http://ucnk.ff.cuni.cz.

[4] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha ¹1978, ²1994.

[5] Tolik údaje na adrese http://ucnk.ff.cuni.cz/manual/opusy.html, doplněné z databází Národní knihovny ČR. K údaji o zdrojovém textu: Pochybuji, že v ČNK mají, jak zveřejnili, elektronický text prvního vydání překladu z r. 1968: spíš jedno z pozdějších vydání, nejspíš z r. 1995 v nakl. Josefa Šimona. – Ke knize samotné: jak napovídá titul (zvířena), i matka je tam vypodobněna jako bytost milovaná a ctěná, ale zároveň lehce potrhlá. Právě tato směs úcty a distance nalézá myslím ve volbě podoby máti odpovídající jazykový prostředek.

[6] Nezapočítal jsem ani ono Leo čtení, ani říkanku Milá máti, čas se krátí, prachy došly, nový pošli, která se sice ocitla v časopisu Story, ale je petrifikovaná už víc než půlstoletí. Mimo součty – jaké, mimochodem, korpusový manažer neposkytne, leda zkreslené – zůstal i duplicitní staročeský doklad z Naší řeči.

[7] Srov. Český jazykový atlas 1, Academia, Praha 1992, s. 72–75. Máti je zaznamenána na okrajích jazykového území, nejvíc v severovýchodních Čechách. ČJA konstatuje, že míra expresivity jednotlivých výrazů (mami, máma aj.) je obtížně zjistitelná. Jistě: i týž respondent by hodnotil tutéž podobu jinak, kdyby jí užilo dítě, a opět jinak, kdyby jí o své matce užil např. čtyřicátník; všeplatný soud o té které podobě nejspíš vynést nelze.

[8] Viz Příruční slovník jazyka českého II, Praha 1937–38 (dále PSJČ).

[9] Doklady na [Mm]áť jsou v syn2000 celkem čtyři. Zbývající dva jsou ze Škvoreckého Hovorů s Okťabrinou, kde titul máť Irina dokresluje ruskou matronu a je spíš hravým tvarem na pomezí adaptace rusismu (мать) a aktualizace českého archaismu. – Na internetu je tvar máť doložen v překladu Puškina (jí máť i otec jmou se ptát), v archaických textech (regionální památky, starý biblický překlad) nebo v textících třeskutě vtipných (např. Své adoptivní dceři říká „Cerusko“, čímž mate spoustu soupeřek, neboť se domnívají, že má Jana tak bláznivou máť; www.volny.cz – Osvěžovna Yfči Pé); konkuruje ovšem i slovesné máť (máť korovec tuhé žití … máť příroda ho pěstí: www.sos-sumava.cz); takto pojmenovaná matka/máti má celkem asi tucet výskytů.

[10] Substandardní a expresivní fotr toto omezení nemá (fotrové, fotrům, …), už proto, že se používá i k označení muže v otcovském věku nebo muže s vlastnostmi, které se pro tento věk pokládají za typické. Užívání plurálu, hypotetické jako u slova máti, je srovnatelné s výrazem tati. – O oslovovacích formách na -i srov. NŘ 83, 2000, s. 70; ale protože přes internet už vidíme i na privátní jazykové projevy (rodinné zápisky, deníčky apod.), doplňuji: (1) Tati se skloňuje: na počest tvého tatiho pojmenovali auditorium; tvýmu tatimu dýl trvá než…; dnešek jsem si nepatrně na tatim vymohla; s mým milým tatim. (2) Ženská domácká slova na -i zůstávají nesklonná: s dědou a babi Dlouhých; šla spát k babi; popis novorozeněte oči: po babi Bláhojc; chvíle, kterou si pro nás pod lehkým nátlakem mami udělal; byla jsem u mami; ovšemže vokativ vede naprosto.

[11] Tvary mátěmi, mátích, mátím se nenašly ani na internetu, stejně jako plurál mateře, mateří, mateřím, mateřích (pomineme-li tvary adjektiva), mateřemi.

[12] Akuzativ se uplatnil i v českém titulu filmu Vyhoď máti z vlaku (Throw Momma from the Train, USA 1987).

[13] Srov. cit. PSJČ: „máti (bás. máť, zast. a nespr. máteř)“.

[14] Překvapivý je doklad ze stránky nadepsané Genitiv, kde jsou posbírány podoby jako meč vrahóv, stolec mateře Božiej, z osidl Tatar. Na stránkách vedených pod ČVUT je totiž adresa pro všechny, kdo dosud mají rukopisné boje za neuzavřené: http://kix.fsv.cvut.cz/rkz/enders/jazveda/.

[15] Mnohem častěji jde však buď o rozpojený materi-al (materiál), nebo o mateří kašičku, hojnou v kosmetice (vzácně i mateří líčko čili podběl), v nichž internetový vyhledávač, pokud mu to nezakážeme, vidí překlepy.

[16] Srov. předchozí pozn.; navíc interferuje Mateří douška (poradna pro ženy v mateřství), básnická kreace Mateří haiku, ulice Mateří v Brně, kletba do psí mateří (?) a mnoho jiného.

[17] Pravidla českého pravopisu – školní vydání, Fortuna, Praha 1999.

[18] Ještě poslední vydání v SPN (1991) uvádělo celý singulár, z variant na prvním místě vždy tu z kmene mateř-.

[19] Mluvnice češtiny 2, Academia, Praha 1986; kol. autorů ÚČJ FF MU v Brně, Příruční mluvnice češtiny, NLN, Praha ¹1995; M. Čechová a kol., Čeština – řeč a jazyk, ISV, Praha 1996.

[20] Bylo by zajímavé sledovat také postupné mizení plurálu mateře z kodifikačních příruček (ve prospěch podoby matky, pokud se náhradní možnost vůbec uvádí), ale z rozsahových důvodů – a také proto, že plurálem slova máti se nezabýváme – ponecháme tento vývoj stranou.

[21] F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, Slovanské nakl., Praha 1951, § 358.

[22] E. Knap ve své recenzi PSJČ upozornil: „Hluboko zasahuje PS do předpisů Pravidel u podst. jména máti (…) Za spisovné uznává skloňování, které dosud náleželo jen do jazyka obecného“; použil i výraz „proti Pravidlům“ (NŘ 26, 1942, s. 47–48).

[23] A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historická mluvnice češtiny, SPN, Praha 1986, s. 171.

[24] V. Vážný, Historická mluvnice jazyka českého II. Tvarosloví, 1. část – Skloňování, SPN, Praha 1964, s. 88–90.

[25] Připomenu, že slovo maminka sice funguje jako zdrobnělé k matka, ale je utvořeno (zdrobněním, které zároveň povyšuje styl) z výrazů dětské mluvy máma, mami apod., které mají vzhledem k citoslovečné, imitativní motivaci „nadnárodní“ charakter. Pokládat máti za odvozeninu (zkráceninu) slova matka bych při stáří této podoby nechtěl: Vážný tedy další život podoby máti spíše zamlžuje.

[26] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého, díl III, Tvarosloví, I. Skloňování, Nakl. ČSAV, Praha ²1960.

[27] Např. a-kmenové novotvary: Dpl materám, Gpl mater/mateř; důsledně i-kmenové tvary Dpl mateřem, Lpl mateřech, Ipl mateřmi.

[28] Např. Nsg nebo Gsg mátě, Vsg máť a kolísání tvarů z kmene mateř-/mater- (mj. matery, mater, materám). Pro Gsg nebo Isg jsou v tabulce paradigmatu uvedeny 4 varianty.

[29] Cit. d., poznam[enání] 1. na s. 22: „Při skloněních jednotlivých jsou z pravidla také příslušná paradigmata. V těch jsou zaznamenány pádové koncovky tvaru českého z doby nejstarší, a také jejich obměny pozdější. Tyto jsou někdy vyčteny úplně; někdy však výčet úplný v té stručnosti, jaká se ve vzorci žádá, nebýval možný, a tu dlužno paradigma doplňovati z výkladův o pádech jednotlivých.“

[30] Nepřehlédněme disimilovanou podobu předložky, tak častou v dnešních mluvených projevech.

[31] Beckovského knížku Katolického živobytí nepohnutedlný základ (1707–8) opatřil Gebauer poznámkou „jazyk kleslý“; i my tedy odhlédneme od dokladu s Máti svou, který je právě z této knížky. O Bílovském nic takového nepoznamenává (pramen BílA není specifikován spíš nedopatřením). K váze pozdních dokladů srov. pozn. 29.

[32] F. Sušil, Moravské národní písně, Vyšehrad, Praha 1951, č. 9; text použit v Kytici B. Martinů (Člověk a smrt).

[33] Ani tvary substantiva paní nepodává žádná z mluvnic uvedených v pozn. 19. Ze starších příruček je má Česká mluvnice B. Havránka a A. Jedličky (SPN, Praha ⁴1981, § 81) a pod nepravidelnými substantivy také Šmilauerova Nauka (viz pozn. 2).

[34] Nechyběly neúspěšné pokusy dát tomuto jménu „češtější“, skloňovanou podobu, např. Káša, k Káši (V. Hájek z Libočan, Kronika česká. Výbor z historického čteni, Odeon, Praha 1981, s. 63–64).

[35] Mluvnice češtiny (viz pozn. 19), s. 365.

[36] F. Trávníček, d. cit. v pozn. 21, § 358 (kde se naposled objevila variantnost tvarů máti srovnatelná s Gebauerovým paradigmatem) a § 372/7; obě místa jsou provázána odkazem. Ač šlo o starý, „klasický“ typ hypokoristik (Máchova Lori Šomková, staropanenská slečna Máry u Nerudy) a europeismus, mohl v nich být spatřován germanismus (srov. např. Sissi, ale i v maskulinech Franzi, Dolfi), jazykový prostředek typický pro označování služek (M. Majerová ve Staropražských pomněnkách, Odeon, Praha 1967, předvádí na s. 38–40 pozoruhodnou hru s podobami Marie-Máry), přežitek a hlavně jazyková periferie (kam z pohledu striktní spisovnosti jistě patří i mami, babi, máti). Snad také proto v mluvnicích sláblo postavení těchto nesklonných podob, a tím i nesklonných feminin vůbec: byla zmiňována jen v apendixech o osobních jménech a s apelativy je konfrontoval Trávníček jako poslední.

Naše řeč, volume 87 (2004), issue 5, pp. 262-266

Previous Pavel Jančák: Pozdrav do Plzně Lumíru Klimešovi k osmdesátinám

Next Ludmila Uhlířová: Brownfield