Jak nesrovnávat překlady

Viktor Janiš

[Články]

(pdf)

-

„Nevím, proč bych se měl do autora vciťovat, nevím, jak by to mohlo prospět mé překladatelské práci. Pro překladatele jsou důležité dvě věci: pochopit a umět. Všimněte si, že o ‚sebeidentifikaci‘, o ‚vciťování‘ a ‚splývání‘ hovoří zpravidla nepříliš dobří překladatelé…“[1]

Jan Zábrana

Sabina Širokovská na počátku svého článku „Dvojí překlad knihy D. H. Lawrence Milenec lady Chatterleyové“ (NŘ 87, 2004, s. 14–24) oprávněně konstatuje, že políčko genderové translatologické kritiky je u nás víceméně neorané. Dráždivá otázka, zdali se nějak výrazně liší překlady mužů a žen, zůstává nakousnuta (v Ústavu translatologie Filozofické fakulty UK se mu věnuje dr. Kalivodová), nicméně nijak uspokojivě nerozřešena. Srovnání dvou překladů Milence lady Chatterleyové by bývalo mohlo být v tomto oboru dobrou průkopnickou prací, kdyby…

Kdyby se autorka nesnažila vtěsnat svět (a text) do úzkých ideologických šablon. Kdyby zvolila jinou metodiku. Kdyby jakožto překladatelka dvou beletristických titulů a vystudovaná translatoložka byla s to ocenit překladatelská řešení, která neotročí originálu, a nevydávala je za záměr. Kdyby se více věnovala studiu osobností (a překladů) S. Jílovské a F. Vrby.

Vezměme si to pěkně po pořadě. Výchozí premisa autorčina pojednání zní takto: Jílovská (a notabene každá překladatelka) má vzhledem ke svému genderu blíže k hrdince příběhu, ergo „možnost stylizovat autentičtěji než sám D. H. Lawrence“. Jílovská se snaží hlavní hrdinku přiblížit, pochopit, vcítit se do ní. Vrba prý „na pochopení prakticky rezignoval, jen nám ukazoval možnou variantu neproniknutelné ženské duše, s odstupem, pobavením, z vyhraněně mužské rodové perspektivy“.

Autorka srovnání si dobře uvědomuje, že oba překlady dělí od sebe 55 let, že se liší dobově estetickými normami, chybami v překladatelské stylizaci a interpretaci a především idiolektem obou překladatelů. Poněkud krotce rovněž uznává, že překlad Jílovské je plný neobratných a originál kopírujících formulací, brzy na to ovšem pohodlně zapomene. Na tomto místě je tedy potřeba říct velmi důležitou věc: zatímco František Vrba byl překladatel nesporně geniální, Staša Jílovská patřila z dnešního hlediska přinejlepším k šedému průměru. Autorka studie patrně nezná práci [206]Reného Welleka „Bída našich překladů“ z roku 1934, v níž Wellek mimo jiné tepe překladatelské chyby v románu od Josepha Conrada, který nikoli náhodou přeložila právě paní Jílovská (v paměti mi utkvělo, jak Jílovská kupříkladu tvrdošíjně překládala brow jako obočí, ačkoli evidentně šlo o „čelo“). A zde se konečně dostáváme k jádru pudla: neobratné, otrocké formulace Jílovské jsou v článku Sabiny Širokovské omlouvány („z hlediska jazykové normy 30. let byly zřejmě adekvátní“) a navíc vydávány za tzv. autentický ženský pohled.

Vrba se může snažit, jak chce, když repliku Giving me the slip? naprosto adekvátně překládá jako Chceš mi upláchnout? – evidentně horší řešení Jílovské Chceš mi dát košem? je sice dále od skutečného významu, leč dle Širokovské „vyjadřuje jiný postoj“. Aby ne, že. Analogicky, zatímco Vrba překládá watching her with haunted[2] eyes jako díval se na ni uštvanýma očima, Jílovská tento výraz blouznivě převádí díval se na ni číhajícíma očima. Dle Širokovské toto představuje zřetelný rozdíl perspektivy vnímání „lovce“ a „oběti“. To je sice dost dobře možné, my ale máme na vybranou ze dvou možností: buď Jílovská nezná význam slova haunted, do slovníku se nepodívá a začne si vymýšlet – anebo výraz zná a zcela svévolně ho nahradí takřka protikladem. Obojí je na pováženou. Vrchol interpretační ekvilibristiky přichází u věty and she felt his naked flesh against her, který Jílovská překládá a ona ucítila jeho maso proti svému, kdežto Vrba zcela bezchybně: a Connie ucítila jeho nahé tělo na svém. Podle Širokovské tu Connie v interpretaci Jílovské „naráz objevila sex jako živočišný akt (s mužským masem místo tělem) a stále více svému nymfomanickému já podléhá“. Stojí za to připomenout, že „maso“ jako takové nemá žádné sexuální konotace, pokud ovšem člověk není sadista. Stejně tak není dobré vysvětlovat jako záměr to, co lze vysvětlit starou dobrou hloupostí. Interpretaci můžeme hledat jen tam, kde jsou na vybranou dvě ekvivalentní možnosti: onen idiomatický výraz však žádnou jinou než tu Vrbovu nepřipouští, biblické This is now bone of my bones and flesh of my flesh opravdu nelze ani při nejlepší feministické vůli překládat jako Toto je kost z mých kostí a maso z mého masa – Genezi opravdu nacházíme jen Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla.

A tak dále a tak podobně: prakticky cokoli otrockého v překladu Jílovské (jako například věta jeho tělo uvolnilo své objetí) Širokovská interpretuje jako „přirozenější a upřímnější, neboť překladatelka si opět bere záměr autorův za svůj a dokonce mu tím pomáhá – v jejím případě jde totiž o skutečnou interpretaci ženských pocitů ženou a nikoli mužem“. Jan Zábrana o takových překladatelích napsal: „Jestliže si překladatel o nějakém autorovi myslí, že je takový ubožák, že takové manipulace potřebuje, pak ho nemá překládat vůbec, a ne řádit v něm jako běsnivá fúrie. Když má někdo takhle nezřízené sebevědomí, proč hrome nenechá překládání a nepíše [207]sám, aby těm autorským nulám ukázal, jak se to má dělat? To je věc překladatelské etiky, a jestliže někoho jeho sebevědomí při práci bezděčně dosazuje na místo autora, až s ním začne soupeřit o dominanci, o právo na poslední slovo, pak by měl vyhledat psychiatra.“[3]

I další tzv. genderové rozdíly, které Širokovská nalezla, lze přisoudit mnohem spíše Vrbově překladatelské suverenitě (a překladatelské nemohoucnosti Jílovské) než stereotypům v chápání mužských a ženských rolí. Helpless orgasm překládá Jílovská jako bezmocný orgasmus (copak to je?), Vrba jako nezadržitelný orgasmus (=> he couldn’t help himself). Little evacuating crisis je u Jílovské malá vyprazdňovací krise (opět, co si pod tím má čtenář představit?), zatímco Vrba jako vyvrcholeníčko a vyprázdnění. Nemohu potom Širokovské věřit, že „interpretace Jílovské vyznívá vážněji, opravdověji a jazykově vznešeněji“. Mnohem spíš bych věřil, že autorka studie přistoupila s předem připravenou konstrukcí, do níž se pokusila realitu napasovat.

Aby měla studie nějakou relevanci, musela by se provést zcela jinak. Autor by si musel vybrat nejméně deset vyrovnaných překladatelů, po pěti z každého pohlaví (z anglistek dejme tomu Alenu Jindrovou-Špilarovou, Evu Kondrysovou, Zuzanu Šťastnou, Zuzanu Mayerovou a Barboru Puchalskou, z anglistů pak třeba Miloše Urbana, Pavla Dominika, Jiřího Hanuše, Šimona Pellara a Jiřího Hrubého), dát jim několik příznakových textů od Rotha, Jongové či D. H. Lawrence a pak jejich překlady statisticky vyhodnotit. A dovolil bych si tvrdit, že odchylky individuální budou mnohem větší než genderové, tedy že od idiolektu nelze abstrahovat.

---

[1] J. Zábrana, Potkat básníka, s. 372.

[2] Haunted – strašidelný; též ustaraný, znepokojený, utrápený.

[3] Jan Zábrana, d. cit. v pozn. 1, s. 410.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 4, s. 205-207

Předchozí Gabriela Entlová: K formální a fonetické adaptaci anglických kompozit backhand a forehand v češtině

Následující Josef Šimandl: Máme slovník floskulí?