Časopis Naše řeč
en cz

K formální a fonetické adaptaci anglických kompozit backhand a forehand v češtině

Gabriela Entlová

[Články]

(pdf)

-

Problematika anglicismů užívaných v současné češtině a jejich formální adaptace je v dnešní době často diskutované téma.[1] Výskyt velkého množství anglických výpůjček v české sportovní terminologii lze vysvětlit tím, že umožňují přesné a rychlé označení pojmů a vzájemné dorozumění v odborné literatuře i praxi, neboť jednotné názvosloví odstraňuje nejednotnost a nepřesnost užívání odborných sportovních termínů. Tam, kde to bylo možné, byly anglické výpůjčky nahrazeny českými výrazy, ovšem ne vždy je snadné vytvořit vhodný jednoslovný domácí ekvivalent. Většinou je nahrazen pojmenováním víceslovným.

Než přistoupíme k samotnému popisu tenisového termínu bekhend, chtěla bych říci pár slov obecně k některým výslovnostním zásadám, které se při přejímání slov anglického původu do češtiny uplatňují. Tyto zásady jakožto i další tvrzení jsem se snažila doplnit příklady, které jsou v tomto článku vždy uvedeny kurzívou a u většiny z nich je uveden i anglický nebo český (popřípadě oba) fonetický přepis v hranatých závorkách. Pro fonologický přepis popisovaných hlásek jsem zvolila standardní znak, a sice jednoduchá lomítka. Česká a anglická výslovnost je transkribována standardní českou transkripční abecedou, neboť se domnívám, že českému čtenáři je bližší než IPA (mezinárodní transkripční abeceda).

Stupeň zdomácnění přejatého slova se velmi často projevuje v jeho pravopise. Slova přejatá nedávno jsou obvykle psána pravopisem jazyka, z něhož byla přejata, nebo se českému pravopisu přizpůsobují pouze částečně. Ortografická podoba těchto slov pak neodráží obvyklý vztah psané a zvukové podoby slova v češtině, jako to vidíme kupříkladu na anglickém citátovém slově power play. Nedá se sice skloňovat, z hlediska gramatické a syntaktické shody je mu ovšem přiřazen ženský rod. Dalším termínem, tentokrát jde o termín čistě tenisový, je kompozitum tie-break / tiebreak (psáno buď se spojovníkem nebo bez něj). Dá se skloňovat a je rodu mužského. Ve většině případů jsou však přejatá slova psána pravopisem počeštěným, takže z jejich psané podoby se dá snadno odvodit i správná česká výslovnost, jako například servis (z anglického service), nebo volej (z anglického volley). [199]Na následujících příkladech si dále ukážeme rozdíly ve vyslovování některých anglických a českých samohlásek a souhlásek.

Samohlásky se ve výslovnosti slov cizího původu nahrazují kvalitativně nejbližší samohláskou českou, jako například ve slově lob, kde anglické polonízké /o/ je ve srovnání s českým neutrálním středovým /o/ vyslovováno otevřeněji a stupeň labializace je nižší až nulový. Anglické široce otevřené /æ/ (obvykle psané a) v češtině nahrazujeme českým /e/, například již počeštěné bek (z anglického back, anglicky vyslovujeme [bæk]). Střední středová samohláska /ə/ se v češtině vyskytuje jen výjimečně a není, oproti angličtině, vnímána jako samostatná hláska. V angličtině se vyskytuje jako výsledek redukce v nepřízvučných slabikách (v dlouhé podobě /ə:/ pak i v slabikách přízvučných). V češtině nahrazujeme tento neurčitý vokál většinou odpovídající samohláskou přízvučnou, a to buď plným českým /e/ boxer, nebo samohláskou, která se v anglickém slově píše /o/, např. ve slově badminton. Trvání (kvantita) samohlásek nečiní uživateli české výslovnosti potíže, ovšem ne vždy se řídíme původní výslovností. Na následujících příkladech můžeme vidět, že původní dlouhá samohláska se v češtině v některých případech vyslovuje dlouze, ale jindy je tomu právě naopak. V češtině se setkáváme se složeninami, jejichž druhou část tvoří komponent -ball a který u nás existuje celkem ve třech tvarech. První skupinu tvoří graficky neadaptované složeniny, jako např. goalball, čteme s dlouhou samohláskou [goulból][2]. Druhou skupinu tvoří kompozita, u kterých se za základ adaptované grafické podoby bere původní grafická podoba anglická a té se také přizpůsobuje česká výslovnost (ball, graficky adaptováno jako -bal – např. basketbal, softbal). Třetí skupinu tvoří opět kompozita adaptovaná graficky, ovšem tentokrát posloužila jako základ adaptované grafické podobě původní anglická výslovnost [ból]. Tato výslovnost se ovšem v češtině redukuje na výslovnost krátkou, jak je patrné na příkladech hybridních složenin z tenisové terminologie – brejkbol, mečbol, setbol. Mečbol a setbol mají mimochodem zajímavou a nejistou historii. Angličtí reportéři totiž říkají match point a set point. Dvouslovné výrazy match ball a set ball se v anglických výkladových slovnících, používaných v našem příspěvku, nenajdou. Původní délka samohlásek bývá zpravidla zachována u citátů a citátových slov. Jde často o dvouslovné a víceslovné výrazy. Jako příklad lexikálního citátu, kde se zachovává původní délka samohlásky, uvádím anglický citát fair-play [fér plej][3]. Spojení dvou samohlásek se ve slovech přejatých z angličtiny vyslovuje v češtině jako dvojhláska, nebo dochází ke spojení se souhláskou, např. /j/ ve slově [plejbek].

Ve výslovnosti souhlásek ve slovech přejatých někdy dochází k hláskovým spodobám odchylným od slov domácích a často také dochází i k nezvyklým hláskovým [200]jevům při skloňování a odvozování. Většinou se přikláníme k té výslovnosti, u níž se výslovnostní jevy dají postihnout pravidlem nebo výrazně se uplatňující tendencí. Odchylky se ovšem týkají zejména rozdílu mezi znělými a neznělými souhláskami, např. anglické kompozitum baseline (anglická výslovnost [beislain]) se do češtiny adaptovalo graficky i foneticky – baselina (česká výslovnost [bejzlajna]). Výslovnost souhlásek k a g ve slovech přejatých je také značně rozkolísaná, a to zejména proto, že obě souhlásky představují, oproti domácí slovní zásobě, dvě samostatné významotvorné hlásky (fonémy). Podrobněji o nich bude řeč v rámci přejatého tenisového termínu bekhend, jehož formální, ale především fonetickou adaptací bych se nyní chtěla zabývat.

Z hlediska slovotvorného je nutné posuzovat tento výraz společně s výrazem forhend, neboť oba mají analogickou stavbu a jde, jak bude patrné na příkladech z vybraných slovníků, o opozita v lexikálním systému jazyka (v našem případě terminologickém podsystému). Fonetická adaptace tenisových termínů bekhend a forhend je tedy následující: bekhend z anglického backhand, vyslovujeme ['bækhænd]; česky bekhend, podle české výslovnostní normy vyslovujeme [beghent], gen. [beghendu][4]; podle úzu [bekent], gen. [bekendu]); forhend z anglického forehand, vyslovujeme ['fóhænd]; česky forhend, podle české výslovnostní normy i úzu vyslovujeme [forhent], gen. [forhendu]. Tyto již počeštěné termíny jsou v češtině vysvětleny následovně:

bekhend:

a) v síťových sportovních hrách úder zleva (u praváka);

b) v tenisu úder po levé straně těla (u praváků);

c) ve volejbale úder hřbetní částí ruky;

d) v ledním hokeji střelba přes ruku.

forhend:

a) v síťových sportovních hrách úder zprava (u praváka);

b) v tenisu úder hraný na stejné straně těla, tj. pravou stranou na pravé straně těla a opačně;

c) v ledním hokeji střelba po ruce.[5]

Anglickým výrazům, jak je patrné z výše uvedeného příkladu, se dává v české sportovní terminologii přednost před domácím víceslovným pojmenováním zejmé[201]na z důvodu jazykové ekonomie. Komentátoři různých sportovních klání mohou sice použít víceslovné pojmenování, které je pro českého posluchače a potažmo i čtenáře srozumitelnější, ale z hlediska úspornosti ve vyjadřování, která je právě ve sportu obvyklá, se dává přednost stručným a jednoslovným termínům. Asi bychom si těžko dokázali představit fanoušky, jak namísto výstižného jednoslabičného aut (počeštěná forma anglického originálu out) v zápalu hry křičí trojslabičný český ekvivalent zámezí.

V české sportovní terminologii patří názvy bekhend a forhend k základním pojmům tenisového, hokejového či volejbalového názvosloví. Do češtiny byly převzaty z angličtiny a dnes již tvoří nedílnou součást sportovní slovní zásoby.

Skloňují se jako jeden celek a všechny formanty se připojují ke kompozitu jako celku, nikoli k jeho jednotlivým komponentům. Jako příklad si můžeme uvést adjektivní odvozeniny typu bekhendový/forhendový volej, bekhendová/forhendová přihrávka, bekhendové/forhendové údery atp.

Zvuková podoba kompozita bekhend se přizpůsobuje jak výslovnosti jednotlivých hlásek, tak celkovou zvukovou výstavbou slova fonémické stavbě a fonetickým zvyklostem češtiny. Při přejímání cizích slov do češtiny, jak již bylo zmíněno výše, se uplatňuje princip, kdy se hlásky původního jazyka nahrazují nejbližšími hláskami českými. Retná okluzíva /b/ na začátku slova bekhend se v soustavách obou jazyků (češtině i angličtině) navzájem velmi blíží, náhrada je tudíž zřejmá.

Poněkud složitější situace nastává v případě anglického otevřeného předního vokálu /a/, který v češtině nemá ekvivalent. V našem případě anglické /æ/ nahrazujeme českým předním středovým vokálem /e/, který je oproti anglickému /æ/ poněkud zavřenější: bek z anglického back (v překladu znamená obránce), česká výslovnost [bek]; hend z anglického hand, česká výslovnost [hent].

V kodifikované výslovnostní normě dochází na samotném švu kompozita ke změně neznělé okluzívy /k/ v [bek] v její znělý protějšek /g/ v [beghent]. Tato změna je výsledkem zpětné znělostní spodoby. V češtině se zcela pravidelně neznělá párová souhláska mění před znělou ve svůj znělý protějšek a obdobně je tomu i v našem případě. Neznělé /k/ se před znělým hrtanovým /h/ mění ve znělé /g/. Stejné pravidlo platí i pro párové souhlásky na konci slova (před „neznělou“ pauzou), kde se znělá souhláska také mění ve svůj neznělý protějšek, a proto píšeme bekhend, ale vyslovujeme [beghent]; foném /t/ na konci slova pak ovšem před samohláskou nahradíme fonémem znělým, tj. /d/ genitiv bekhendu, čteme [beghendu]. Je nutno dodat, že rozpor mezi postavením znělostního páru /k/ – /g/ v cizích slovech vede ke snaze nahradit domácí souhlásku /k/ souhláskou /g/, která je příznakově cizí, nebo naopak ve slovech domácích a přejatých nahradit cizí souhlásku /g/ domácím /k/. V angličtině ke zpětné znělostní spodobě v případě termínu backhand za žádných okolností nedochází, a tudíž rodilý mluvčí okamžitě rozpozná, když mluví „cizinec“, neznalý zásad anglické výslovnosti. Zvuková podoba kompozita forhend [202]se také přizpůsobila zvyklostem češtiny. Z hlediska fonetické realizace není mezi českou a anglickou frikativou /f/ na začátku slova prakticky žádný rozdíl.[6]

Pokud jde o délku samohlásky /ó/, neřídíme se zde přesně původní výslovností. Anglickou dlouhou napjatou samohlásku /ó/ v kompozitu forehand (anglická výslovnost ['fóhænd]) nahrazujeme v češtině neutrálním /o/ krátkým – forhend (česká výslovnost [forhent]). K realizaci anglické frikativy /r/ ve výslovnosti slova forehand [''fóhænd] oproti českému forhend [forhent] nedochází.[7] Výslovnost komponentu -hend je v kompozitu forhend stejná jako v případě bekhend.

Nyní bychom si měli říci alespoň několik slov k druhé výslovnostní variantě termínu bekhend, která vychází z běžného úzu, a tou je varianta [bekent], gen. [bekendu], popřípadě [begent], gen. [begendu]. Zatímco výslovnost termínu forhend je stejná jak v kodifikované výslovnostní normě, tak podle běžného úzu [forhent], gen. [forhendu], v případě termínu bekhend zde v české výslovnosti dochází k úplnému zániku souhlásky úžinové /h/. V prvé řadě je třeba si uvědomit, že foneticky je novoanglické /h/ (oproti české znělé spirantě /h/) až na několik málo případů fonémem neznělým, periferním, a že v angličtině dochází k jeho jen velmi nepatrnému funkčnímu zatížení. V substandardní angličtině už /h/ dokonce funguje jen jako signál emotivnosti.[8] „Received Pronunciation“ (britská výslovnostní norma) sice uvádí výslovnostní variantu s fonémem /h/ jako jedinou možnou, ale ve většině centrálních a jižních lidových nářečích Velké Británie (např. londýnské Cockney), v nichž do vývoje nezasahují kulturní a civilizační činitelé do takové míry jako v jazyce spisovném, termín backhand může být vysloven i bez /h/. Tento jev, známý také jako „H Dropping“, měl pravděpodobně při zařazení termínu backhand do systému českého mluveného jazyka zásadní roli. V češtině se při „původní“ fonetické adaptaci zvuková podoba kompozita, jak již bylo zmíněno výše, přizpůsobuje zvyklostem češtiny, ovšem jako základ v tomto případě posloužila výslovnost anglická. Rozhodující roli přitom nejspíše sehrála skutečnost, jak toto slovo vyslovovali jeho rodilí [203]mluvčí jakožto součást své aktivní slovní zásoby (např. aktivní sportovci, sportovní komentátoři atp.) v době, kdy ho aktivně začali užívat i naši uživatelé (tj. čeští tenisté, komentátoři, rekreační hráči atd.). Varianta [begent], gen. [begendu], je vzácnější a dosud jsem se s ní setkala pouze při komentování tenisového turnaje jen u Cyrila Suka, našeho výborného tenisty.

Pro srovnání nahlédněme také do dalších výkladových slovníků češtiny. Na těchto příkladech můžeme sledovat průběh a stupeň adaptace za posledních zhruba sedmdesát let. Příruční slovník jazyka českého (1935–37) je poněkud skoupý, neboť zde najdeme pouze zmínku o slově forhend. Výslovnost je uvedena v kulatých závorkách hned za heslem forehand (fórhend), následuje gramatická informace a definice slova. Dovídáme se, že označuje přední úder v tenisu. Heslo bekhend/backhand tento slovník neuvádí. Slovník spisovného jazyka českého (1960) již tak skoupý není. Oba výrazy jsou uvedeny v původní grafické podobě backhand/forehand, následuje výslovnost v hranatých závorkách [bekhend], [fórhend], gramatická informace a informace o původu slova. V definici se pak dovídáme, že jde o výrazy užívané zpravidla v tenise a v stolním tenise. Doplňky a opravy z roku 1971 upravují výslovnost slova forehand na [forhend]. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1994) je přesnější v definici slov. Uvádí se zde, že se jedná o slova užívaná v tenise, stolním tenise a v hokeji. Organizace hesel i jejich definice je úsporná a přehledná, včetně zmínky o anglickém původu slova. Oba termíny jsou již plně graficky adaptovány do dnešní podoby, výslovnost zde ovšem uvedena není. Z anglických slovníků bych ještě chtěla uvést Oxford Dictionary of Pronunciation for Current English (OUP 2001), který jako jediný ze všech výše zmíněných slovníků uvádí výslovnostní variantu kompozita backhand bez frikativy /h/. Jedná se o jednu ze dvou možností americké výslovnosti, britská výslovnostní norma tuto variantu neuvádí: (příklady uvádím tak, jak jsou uspořádány v již zmiňovaném slovníku, neuvádím pouze plurál) backhand Br ['bakhand], Am ['bæk‚(h)ænd]. Rozdíly ve výslovnosti vokálů /a/ a /æ/ mezi britskou a americkou výslovnostní variantou se nebudu podrobněji zabývat, jelikož nejsou předmětem tohoto článku.[9]

Momentálně vedle sebe tedy v češtině existují dvě „přijaté“ varianty, které se v průběhu let mění ve svém užívání. Ve dvacátém století to byla výslovnost bez /h/, které se dávalo přednost před výslovností s /h/, ovšem současné vývojové tendence vypovídají o tom, že jev by mohl být i opačný (a to i přesto, že svou zvukovou cizostí varianta s /h/ stojí spíše na periferii české výslovnosti). Mnohem častěji dnes v přímých přenosech z tenisových turnajů slýcháme výslovnostní variantu s /h/, než jak tomu bylo před deseti lety. U nás variantu s /h/ používají zejména profesionální [204]hráči, kteří jsou vystaveni výslovnosti anglické, ale kteří také podvědomě aplikují zásady výslovnosti české. Znalost původního jazyka, tj. angličtiny, by mohla v jejich případě hrát i jistou ochrannou funkci proti přílišným změnám přejatého slova. Tendence ke spisovné výslovnosti v angličtině totiž v současné době (se vznikem rozhlasových stanic a regionálních televizí) v samotných anglicky mluvících zemích vzrůstá a vliv těchto tendencí se více či méně projevuje i v češtině. Snaha o modernost a mezinárodnost ve vyjadřování potom ale vede i k častým nespisovným podobám slov přejatých (jak jsme se již výše zmínili o rozdílném postavení dvojice souhlásek /k/ a /g/ v rámci přejatých slov z angličtiny a slov domácích). Na druhé straně čeští sportovní komentátoři, ale i rekreační hráči a amatéři dávají přednost hovorové variantě bez /h/, která je také dosud užívaná většinově. Za zmínku stojí určitě i to, že v hokeji je situace poněkud odlišná. Zde jsme spíše zvyklí slýchat pouze výslovnostní variantu [bekent]. Je docela možné, že moderní čeština bude jednou schopna přehodnotit i nové funkční upotřebení obou zmiňovaných výslovnostních variant, a to právě proto, že si ve svém grafémovém systému, stejně jako angličtina, zachovává grafém /h/.

I když materiál, který jsem v příspěvku použila, ani samotný výklad nejsou ani zdaleka vyčerpávající, doufám, že alespoň částečně přispěly k problematice přejímání anglicismů, neboť právě analýza sportovního termínu backhand jasně ukazuje, že počešťování je alespoň v našem případě velmi různorodé a stupeň počeštění je výslednicí působení několika faktorů. Výslovnostní rozkolísanost je do značné míry způsobena tím, že různí uživatelé mají různě daleko k původnímu jazyku (angličtině), z něhož bylo naše kompozitum přejato. Záleží také na době převzetí a na četnosti užívání dané výslovnostní varianty, protože v poslední době je to právě televize a rozhlas, které mají vliv na zavádění nových výslovnostních variant anglicismů do češtiny. Otázka vhodnosti užití je mnohdy diskutabilní, zásadou by se však měla stát funkčnost a srozumitelnost pro co nejširší veřejnost, tedy nejen pro určitý okruh profesionálních hráčů a školených anglistů.


[1] Viz také J. Rejzek, K formální adaptaci anglicismů, NŘ 76, 1993, s. 26–30; D. Svobodová, Anglické výrazy v českém publicistickém stylu, NŘ 79, 1996, s. 99–102; D. Svobodová, Anglická a hybridní kompozita v současné češtině a jejich adaptace, NŘ 82, 1999, s. 122–126.

[2] Viz také O. Martincová a kol., Nová slova v češtině, Academia, Praha 1998.

[3] Jednoslovný výraz fair v češtině již natolik zdomácněl, že má i svou počeštěnou grafickou podobu fér. V citátovém spojení ovšem psáno pouze v původní grafické podobě fair.

[4] Viz také J.C. Wells, Longman Pronunciation Dictionary, Pearson Education Limited, Essex 2000, s. 60; M. Romportl a kol., Výslovnost spisovné češtiny, Academia, Praha 1978, s. 124 a 126; Webster’s Ninth New Collegiate Dictionary, Springfield, Massachusetts 1986; Oxford Advanced Learner’s Dictionary of Current English, OUP 1998; K. Hais, B. Hodek, Velký anglicko-český slovník, Academia, Praha 1991.

[5] Viz také E. Deméterovič a kol., Encyklopedie tělesné kultury, Olympia, Praha 1988.

[6] V otázce působení na sousední hlásky je ovšem foném /f/ v angličtině rovnocenným partnerem fonému /v/ a obě tyto hlásky vytvářejí vzájemné protiklady. V češtině existuje ve slovech domácích jen velmi málo dvojic, v nichž se uplatňuje protiklad /f/ /v/. Viz také J. Vachek, On Peripheral Phonemes, Brno Studies in English, vol. IV, 1964, s. 8.

[7] Anglická frikativa /r/ se navíc od českého /r/ liší nejen místem artikulace (anglické /r/ je postalveolární, české /r/ je alveolární), ale také způsobem artikulace (české /r/ je vibranta, anglické frikativa třená). České /r/ je v každém hláskovém okolí znělé, kdežto anglické je naopak v okolí neznělém desonorizováno. Někdo by mohl namítat, že frikativa /h/ je fonémem znělým. V češtině tak tomu skutečně je, ovšem v angličtině se jedná o foném neznělý. Srovnání mezi /h/ českým a /h/ anglickým je v tomto příspěvku věnována poněkud hlubší pozornost v rámci výslovnosti kompozita bekhend podle běžného úzu. Viz také J. Pačesová, Fonetika a fonologie současné angličtiny, Univerzita J. E. Purkyně, fakulta filozofická, Brno 1989, s. 98 a 94.

[8] Viz také J. Vachek a j., Historický vývoj angličtiny, Masarykova univerzita, Brno 1994, s. 212; J. C. Wells, Accents of English 1, Cambridge University Press 1982, s. 253–256.

[9] Britské /a/ je zde popisováno jako přední nízká samohláska, a tudíž se jedná se o další, v pořadí již třetí výslovnostní variantu, kterou angličtina přijala, poněvadž ji uvádí i v jednom ze svých výslovnostních slovníků.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 4, s. 198-204

Předchozí Josef Štěpán: Diference ve spontánní mluvě středočeské (pražské) rodiny

Následující Viktor Janiš: Jak nesrovnávat překlady

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1