K jazykové stránce kázání Sváti Karáska

Naděžda Kvítková

[Články]

(pdf)

-

Sváťa Karásek, evangelický farář, zpěvák, autor písňových textů, básní, prozaických promluv i úvah, výrazně a osobitě obohatil naši homiletickou literaturu knihou, kterou vydal pod názvem Boží trouba (Kázání).[1] Čtenáře zaujme hned v předmluvě, jak se autor vyznává z radosti, že může po šestnácti letech nedobrovolné emigrace soustavně kázat v češtině: Ta radost, že se mohu vyjádřit tak, jak mi „zobák narost“, je z těch textů myslím cítit, je myslím znát, jak se v nich se svou mateřštinou někdy mazlím, jako se mazlí ti, kdo prožili léta odloučení (7). I když se texty dobou vzniku vážou k letům 1997–99 a ediční úpravou bylo poněkud oslabeno jejich zakotvení v konkrétní dobové situaci, aby se zdůraznilo určité nadčasové vyznění biblického základu a byla posílena reprezentativnost souboru, nebyla nijak oslabena autorova snaha zaujmout současného posluchače či čtenáře a přiblížit mu naléhavost biblického poselství.

Karásek je kazatel velmi citlivý ke slovu, k jeho významu původnímu i k jemným významovým odstínům, a tak často hledá smysl textu prostřednictvím různých překladů s vědomím toho, že biblický text je vyjádření Božího záměru lidským jazykem. Proto např. při výkladu prosby krále Šalomouna nejen sám objasňuje biblický pojem srdce: Srdce to není jenom pumpa či oběhové čerpadlo, to je sjednocující jádro lidské bytosti, hlubinná centrála, kde se sbíhá několik různých faktorů: duše, tělo, cit, svědomí, vůle charakter, rozum, to zděděné i nově nabyté, to vše se spolu pojí v srdci člověka (97), nýbrž tento pojem uvádí v kontextu kralického překladu: dejž tedy svému služebníku srdce rozumné… (98), dále v ekumenickém znění: kéž bys dal svému služebníku srdce vnímavé (99) a upozorňuje i na hebrejský originál, kde stojí: Dej svému služebníku srdce, které dovede naslouchat (101).

Pro přiblížení biblického textu současnému recipientovi a pro adekvátní vyjádření situace, kdy nejmenovaná žena vylila na Ježíše vzácnou nardovou mast, a učedníci to nechápali, užil Karásek vlastních slov. Nejdřív ovšem uvedl, že v překladech je tento čin popsán trochu necitlivě vykonala na mně dobrý skutek. Sám to pak komentuje: ne, to nebyl žádný dobrý skutek, na dobré skutky myslí právě učedníci, od ní to byl kalos ergon – nádherný čin, perfektní výkon, duchovní performance, výstižný happening Božího království (130–131).

V závěru promluvy o nevěřícím a věřícím Tomášovi uvedl překlad kralický i ekumenický, ne aby je snad hodnotil a porovnával, ale spíš aby zdůraznil myšlenku, a to [146]nejdříve archaickou verzí kralickou: Naše víra stojí pevně v Ježíši Kristu, „kteréhož, neviděvše, milujeme; kteréhož nyní nevidouce, avšak v něho věříce, veselíme se radostí nevýmluvnou a oslavenou“, po ní jazykem nového překladu, mnohému dnešnímu posluchači patrně bližším a jasnějším: Naše víra stojí pevně v Ježíši Kristu, „ač jsme ho neviděli, milujeme ho; ač ho nyní nevidíme, přec v něho věříme a jásáme nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíme cíle víry, spasení duší“ (182).

Jak již bylo uvedeno, S. Karásek se snaží co nejvíce přiblížit biblický text dnešnímu posluchači či čtenáři. Proto se v jeho kázáních vedle základních a neutrálních prostředků spisovných objevují slova a spojení výrazně hovorová, a to někdy i v blízkosti výrazů knižních, např.: Neodpočaté, stále napjaté, našponované či vybičované nitro, … to je ten stres bez jakéhokoliv svátku, stálé jitření bez oddechu (22). Dokonce různá dnešní slova i s individuální změnou vkládá autor do úst samotného Ježíše: Ale ano, toho lumena, toho výtečníka znám (37). Hospodinovu otázku Adamovi Kdež jsi? interpretuje zároveň jako vybídnutí, a tedy parafrázuje a rozvádí slovy, jimiž míří opět k dnešnímu člověku: Hle, ty schovaný, kam jsi to zalezl? Vylez ze své skrýše, vylez ze své izolace, vystup ze svého skrytu, z vlastní klece, tak pojď, máš dlouhou cestu před sebou (68). Naléhavost Boží výzvy vyjadřuje v závěru téhož kázání několikerým opakováním již uvedeného imperativu: Vylez a pojď, práce je mnoho, a dělníků málo. Vylez a pojď. Já ti dám nové smýšlení… a končí známými Kristovými slovy: Vylez a pojď, já jsem ta pravda i cesta i život (71).

Nezřídka využívá Karásek známých frazeologických obratů přímo nebo modifikovaně: láska tomu nevěří, neskočí na špek (206), Po Velkém pátku by se u učedníků víry nedořezal. Zbyly jim jen oči pro pláč… (197). O frazémech uvažuje v jedné své digresi: Čeština má některá zvláštní iracionální úsloví. Když jsem byl malý, slýchával jsem, jak máma, když byl někdo moc chytrý, říkávala: „Ten sežral Šalamouna“, plet se mně do toho Daniel v jámě lvové a představoval jsem si lva či tygra, který ho sežral, a lámal jsem si hlavu, seč jsem byl. Když jsem pak slyšel další úsloví, jako že koukám, jako když nadloubaj volovi, nebo že sedím na něčem jako vopice na brusu, tak jsem toho nechal hledat ve všem logiku a přijal jsem i sežraného Šalamouna (305).

Karásek se nevyhýbá ani prostředkům nespisovným, funkčně je využívá, např. pro zdůraznění při výkladu Desatera: … majetek je řešen dvakrát, tuplem (361). Značnou expresivitou se vyznačují oba dva výklady o marnotratném synovi. Syn již ví, že otcovo dědictví je prošustrováno (311), a v jiném kontextu otec kašle na právo, na spravedlnost i na vyplacené prachy (242) a dále dva synové, dva totálně rozdílní týpci (245). Textem z knihy Přísloví je inspirováno varování před lidskou chtivostí: Dbejme na to, ať naše soukromé modlitby nejsou stále uvozeny slůvky „Pane, dej“ – bacha na pijavčí, na upíří modlitby (277). V jiné situaci říká: nemůžeš dělat žádné srabárny (347), na to nemáme gebír (187) aj.

[147]Persvazivní funkce Karáskových promluv není vázána jen na prostředky hovorové, výrazné uplatnění mají v jeho textech i lexikální a syntaktické prostředky sloužící k intelektualizaci. Např. milosrdného Samaritána charakterizuje slovy: člověk ve společenství víry Izraele neakceptovaný, vyděděný, odpad z tehdejší elity (193), Boha přibližuje dnešními výrazy: Bůh, autor a garant života (184). Neváhá použít ani působivých přechodníků: Skrze ten kříž vidíš horizont jinak, skrze kříž se díváš jiným prizmatem, jinou optikou. Skrze ten kříž, hledě na nový horizont, říkal jsem si… (168). Přechodník je mu účinným kondenzačním prostředkem v bohatě rozvité syntaktické struktuře: Běžíme náš běh víry dál a upíráme zrak víry na Ježíše, který zůstal v radosti víry přes hrůzy kříže, vydržel tu potupu od lidí, věda, že Boží radost je dalekosáhlejší než extáze lidské ubohosti v násilí (124). Pokud jde o syntax, je však třeba dodat, že původní podoba mluvená se může dost lišit od výsledné knižní verze. O tom svědčí i závěrečné poznámky, jimiž se editorka Šárka Graunová vyslovuje k rozdílům mezi výchozí mluvenou podobou a knižním vydáním textů: „Sváťa Karásek svá kázání původně pojímal jako řeči, které se mluví, poslouchají a žijí. Snažili jsme se převést je v texty, které se píšou, čtou a – doufejme – budou žít.“ (399)

Jako dost nekonvenční kazatel a jazykově tvůrčí osobnost si S. Karásek rád zahraje se slovy, např. s jejich významy i vnější podobou: v minulém režimu – za kominíků (= komunistů 306) nebo někteří se uchylovali ke spiritismu, jiní zase ke špiritusu (24). Hned v předmluvě ke svému souboru kázání jako projev autorské skromnosti využil víceznačnosti substantiva trouba: Kazatel si nevymýšlí – chce být Boží troubou, horuje pro Hospodina, Boha zástupů, káže Krista, dělá, co může, ale i tak je to jenom člověk se svými chybami, úlety, se svou trapností, přemoudřelostí, se svou směšnou vážností – je to přece jenom taky takovej Boží trouba (7).

Jiným osobitým prostředkem je pro Karáska spojování příbuzných slov kladných a záporných: slavíme v neslavném čase (384), brát na sebe tíži, která povznáší, která už netíží (23), hodnoty v běžném životě neběžné (396), nesvobodná je ta jeho svoboda (311). Při uvedení textu písně zesnulého K. Kryla vytvořil od substantiva nebožtík okazionalismus božtík, ve kterém lze vidět určitý symbolický význam: Tak přesně a kristovsky to vyjádřil nebožtík, vlastně božtík Karel (383).

Je zcela pochopitelné, že kazatel využívá tradičních prostředků rétoriky[2], zejména otázek, jimiž se dosahuje kontaktu s posluchači. Pro Karáska je přitom zvlášť charakteristické, že za sebou následuje několik otázek, např. A co když to tak Bůh skutečně chtěl? A co když to tak skutečně je? Že Bůh nemá ve světě žádné jiné ru[148]ce, nohy, ústa a činy než ty v něj věřících lidí? (222). Je tomu skutečně tak? Což opravdu člověk v utrpení nezanechává svou vlastní stopu? … nezanechali věřící a nevinní lidé v komunistických věznicích po sobě žádné vlastní stopy? (138). Časté je rovněž nejrůznější zdůrazňující opakování: Všichni jsou veselí, všichni až na Ježíše: jenom on ví, jenom on ví, že jde směrem k Jeruzalému, jenom on ví proč, jenom on ví, že tohle setkání je vlastně rozlučka (126).

Sugestivnosti svých promluv dosahuje autor mnohdy prostředky příznačnými pro umělecký styl.[3] Např. metaforicky objasňuje pojem svědomí: je to kompas ukazující Boží směr v terénu, v poušti či džungli všedního dne (194). Každý žijící člověk má v sobě svědomí, ten kousek celého Boha, tu studánku pravého nezdeformovaného lidství (195). S využitím obrazného vyjádření přibližuje pojem víry: Víra je pouť za světlem Božím, pouť nocí a tmou, pouť do neznáma, pouť do budoucnosti přislíbené pouze Bohem (40).

Charakteristickým znakem duchovních promluv je jejich intertextualita.[4] Tak jako u jiných kazatelů i u Karáska tvoří první a nejdůležitější prototext Bible, a to jak v podobě citátů, tak i nejrůznějších parafrází. Např. v úvahové rozmluvě nad úryvkem z evangelia svatého Marka (Mk 16,19) k tématu nanebevzetí Páně cituje slova apoštola Pavla z listu Korintským, jeho chválu svaté lásky, jinde připomíná starozákonní texty, z nichž cituje verše o nanebevzetí patriarchy Enocha (Henocha Ek) a proroka Elijáše (Eliáše 204–208).

Vedle textů biblických se uplatňují v kázáních faráře Karáska četné další myšlenkové zdroje. Většinou jde o strategii otevřeného navazování, kdy kazatel uvádí samotného autora prototextu. Velmi často připomíná výklady reformátorů, především Martina Luthera, např. jeho objasňování pojmu hřích (101), jeho výklady příkazů Desatera, a to nezabiješ (352), dále zákazu křivého svědectví (372) i posledního přikázání, namířeného proti lidské žádostivosti a chtivosti (378). V úvaze o čase uvádí myšlenky nejen reformátorů, Luthera a Zwingliho, ale také filozofa Ladislava Hejdánka (51–53). V souvislosti s podobenstvím o marnotratném synu vzpomíná na teologa Karla Bartha, který se zabýval pádem člověka a jeho návratem k Bohu (247). Z dalších filozofů se odvolává na řeckého Diogena, zesměšňujícího lidskou chtivost, touhu po věcech (376), v jiném kontextu vzpomíná na Jana Patočku a jeho zvažování, má-li se filozof aktivně účastnit těžkého zápasu proti nespravedlnosti (271).

Jiný zdroj, z něhož Karásek čerpá ve svých promluvách, tvoří texty umělecké. Při úvahách o manželství a jeho budoucnosti říká se Saint-Exupérym: Jsem odpovědný za toho, koho jsem k sobě připoutal (360). V kázání věnovaném požadavku Desate[149]ra na den odpočinku se ztotožňuje s konstatováním Roberta Fulghuma a parafrázuje název jeho známé knihy Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské škole (All I Really Need to Know I Learned in Kindergarten)[5] jako: vše, co je k životu potřebné, jsem se naučil v předškolním věku (338). Námětově čerpá i z řecké mytologie, např. při výkladu nebezpečí chtivosti, která mnohdy člověka žene jako štvance, užívá příklady bájí o Ikarovi a o Héliovi, jež tato vlastnost přivedla až do záhuby (376). Překvapivě zapojil do svého kázání i motiv pohádky Boženy Němcové O třech přadlenách: protože tak pilně pracovaly, staly se z nich podle Karáska zdeformované kreatury. A tento pohádkový příběh spojil se zásadou Benedikta z Nursie Modli se a pracuj! (341).

Zdaleka se však kazatel neomezuje na myšlenky teologů, filozofů a autorů umělecké literatury, a tak ve svých promluvách neváhá užít příklady z vlastního života, v nichž cituje slova nejrůznějších osob. Tak při vzpomínce na výuku náboženství v Curychu uvedl slova jednoho tureckého žáka, který projevil svůj vřelý vztah k otci (346). Zvlášť působívá je vzpomínka na to, jak byl zavřený a modlil se. Cituje vlastní modlitbu z té doby, modlitbu, která končí hlubokou pokorou před Boží vůlí: … Proč by se měly otevřít dveře mé cely, proč by měl jít domů nějaký Karásek z Košíř? Ať se děje tvá vůle (230).

Není divu, že zpěvák a autor písňových textů do svých kázání zapojuje verše a slova písní duchovních i světských. V již dříve zmíněném kázání o sepětí rozumu a srdce cituje nejdříve slova písně Karla Kryla A intelekt když bez duše? Pak podoben je ropuše či slepci s mečem v tanci, ve svých úvahách o důležitosti zdravého rozumu pokračuje písní J. A. Komenského Dar rozumu zdravého, když nám ráčils dáti, pomoz ho ke cti tvého jména užívati (99). V jiné situaci při výkladu přikázání nezabiješ cituje několik veršů písně Miloše Rejchrta Bojujte, však pomstu nechte Pánu, on je soudce… (350) a při výzvě k díkům za Boží dary uvádí celé tři sloky působivé písně K. Kryla Děkuji (383).

Živé spojení s písní se u Karáska odráží v jeho aluzích. Tak v adventním kázání se překvapivě objevuje verš písně z filmu Limonádový Joe v kontextu náš Spasitel … zaťuká a ty ho poznáš – ano, „je to on, mého srdce šampión“ (26). V podobenství o deseti pannách při popisu situace lze rozpoznat modifikaci prvního verše písně J. Suchého Krajina posedlá tmou: odkud je rozhled do krajiny posedlé tmou (31).

Ve všech uvedených případech jde o afirmativní navazování, kdy zapojení prototextu slouží k zvýraznění základní myšlenky kazatelovy, k jejímu rozvedení, přiblížení současnému recipientovi. Pouze výjimečně se setkáváme s využitím kontroverzním, polemickým. V jednom případě jsou to dokonce slova písně Voskovce a Wericha Život plyne jak voda, a smrt je jako moře. Každý k moři dopluje, někdo [150]dříve a někdo později… Uvedený úryvek vyjadřuje něco zcela jiného než slova 24. žalmu představujícího život a smrt, kdy život znamená výstup na horu, často velmi nesnadný (392). Ještě výraznější polemický tón nacházíme v zamyšlení nad přikázáním nesesmilníš a nad tím, v jakém stavu je dnešní manželství. Karásek mimo jiné uvádí článek dr. Plzáka v Mladém světě, v němž autor dokládá postupný rozklad manželství a ukazuje jiné budoucí varianty soužití. Proti tomu stojí kazatelova výzva prokázat, že věrný vztah muže a ženy má nejen svá úskalí, ale i svou krásu a přesvědčení o možnosti udržovat manželskou lásku (360).

Z hlediska dispoziční stavby komunikátu[6] jsou pozoruhodné zejména závěry kázání. Vedle výzvových výpovědí obecně charakteristických pro sledovaný žánr, v nichž se uplatňuje nejčastěji forma 1. osoby plurálu imperativu, např. To rozpoznejme a naberme do svých niter (133), se objevují závěry velmi osobité, jež se většinou vyznačují výraznou spisovností až patetičností. Příkladem může být ukončení velkopáteční promluvy: První část Veliké noci končí zázrakem víry tam, kde by nikdo žádnou víru nečekal. Hle, Bůh mlčí, Syn umírá a srdce Římana se otevírá víře. Skrytý je nalezen a rozpoznán – víra, naděje a láska jdou i za smrt. Amen (163). Zajímavým odlehčujícím a rýmovaným závěrem končí zamyšlení o tom, jak se chovat ve sváteční den: v neděli – kam se ty zloby poděly / v neděli – nic nás nerozdělí / … v neděli – abychom o Bohu věděli / v neděli – veliké věci se děly / vždyť je neděle – makají andělé (287).

Pestrost jazykových prostředků i bohatá a různorodá intertextualita jsou odrazem skutečnosti, že Karásek mluví, píše a zpívá pro velmi široký okruh recipientů: pro lidi z církve i mimo ni, že má osobní zkušenosti s posluchači s různou vzdělanostní úrovní a mnohdy značně odlišným sociálním postavením. Aby je zaujal, využívá jak tradičních rétorických figur, tak i osobitých slov, formulací a příkladů. Tím vším jeho postmoderní texty nabývají výrazné emocionální síly a účinnosti.

---

[1] S. Karásek, Boží trouba (Kázání), Kalich a Torst, Praha 2000.

[2] O tradicích rétoriky J. Kraus, Rétorika v dějinách jazykové komunikace, Academia, Praha 1998; M. Jelínek, Z dějin řečnictví, in: M. Jelínek – B. Švandová a kol., Argumentace a umění komunikovat. PedF MU v Brně, Brno 1999.

[3] O estetických složkách v řečnictví a specifikách duchovní řeči M.Čechová a kol., Současná české stylistika, ISV, Praha 2003.

[4] K intertextualitě J. Homoláč, Aluze v slovesných textech uměleckých, SaS 50, 1989, s. 288–294; Intertextovost a utváření smyslu v textu, UK, Praha 1996.

[5] R. Fulghum, Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské škole, Odeon, Praha 1991.

[6] Srov. M. Čechová a kol., Současná česká stylistika, ISV, Praha 2003, s. 251.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 3, s. 145-150

Předchozí Miloslava Vajdlová: Tisty, vyžlata i masojiedky k ničemuž neužitečné aneb Analýza sémantického pole a čeledi slova pes ve staré češtině

Následující Jaroslav Hubáček: Příručka o náboženských výrazech