Setkání s češtinou

David Short

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sborník s tímto názvem (ed. A. Krausová, M. Slezáková, Z. Svobodová, Ústav pro jazyk český AV ČR, Praha 2002, 137 s.) přináší referáty, které odzněly na konferenci (v Praze ve dnech 6.–7. září 2001) českých i zahraničních bohemistů, jinak označené jako „pracovní zasedání“ či „jubilejní shromáždění“ (František Daneš ve stručném nestránkovaném úvodu ke sborníku), jež mělo připomenout 90. výročí založení Kanceláře Slovníku jazyka českého, předchůdce dnešního Ústavu pro jazyk český. Podle Danešových slov se Setkání zabývalo češtinou z trojího pohledu: „Zaprvé jsme si všímali sociálně-kulturní situace dnešního českého jazyka, zadruhé nám šlo o konfrontační pohledy na češtinu a jiné jazyky, …, zatřetí jsme věnovali svůj zájem složce pedagogické…“ Tento trojí pohled mohl sloužit jako organizační princip při vnitřním uspořádání sborníku, avšak editorky místo toho zvolily jednodušší princip abecední podle příjmení přispěvatelů. Takto snad pronikavěji vyniká tematická pestrost příspěvků, které představují bohatou žeň zahraniční jazykovědné bohemistiky. Autoři jsou Nečeši, zahraniční Češi a patrně také Češi dočasně působící na zahraničních pracovištích.

Jeden příspěvek, s názvem Paul L. Garvin: Theory, method and the Process of Lingusitic Analysis (s. 13–24), od Deborah DuBartellové (Pennsylvania) se podstatně liší od většiny. Vymyká se z uvedeného trojího dělení námětů na konferenci dotčených, netýká se češtiny a jako jediný není v češtině. Při jiném uspořádání mohl proto stát (i) na prvním místě a sloužit implicitně jako příklad vlivu české lingvistiky na světové lingvistické prostředí. DuBartellová shrnuje vývoj a podstatu Garvinovy teorie spolu s rozborem jeho metodologického postupu při analýze konkrétního, a priori neznámého jazyka. Českou dimenzí je tu Garvinův český původ a jeho přijetí zásad Pražské školy za vlastní. Příspěvek (i sborník) obohacuje dílčí Garvinova bibliografie.

Dva další příspěvky spadají spíše do obecné lingvistiky než do (čisté) bohemistiky. Referát Holgera Kußeho (Frankfurt n. M.) Chválení v různých typech diskurzů (s. 41–49) vychází ze Searlovy teorie o řečových aktech. Východiskem je řešení zařazení aktů chválení (jako druh buď [40]nepřímého direktivu nebo primárního poděkování) a jádrem je analýza chválení v diplomatickém, bohoslužebném a reklamním kontextu. Český je pouze ilustrační materiál.

Další příspěvek přináší rozbor jevu, jehož rozpracování částečně počítá rovněž s teorií řečových aktů, ale sleduje stav právě v češtině; jsou to Zpětné dotazy v češtině (s. 106–18) od Jany Schwarzové (Drážďany). Volba materiálu z turistických informačních středisek je nejvýš vhodná a bohaté příklady pěkně souzní s recenzentovou vlastní zkušeností (a to bez ohledu na jazyk). Analýza ústí v soubor pěti hlavních funkcí zpětných dotazů, které jsou výrazem komunikačních strategií účastníků dialogu a platí patrně i pro jiné jazyky.

Stranou českého těžiště sborníku stojí i příspěvek Very M. Henzlové (Kalifornie) Sociolingvistický pohled na kultivování současného spisovného jazyka (s. 25–28). Po stručné charakteristice převratných změn v mluvené komunikaci umožněných svého času vynálezem telefonu a později telefonního záznamníku autorka charakterizuje nastalé změny vyvolané vznikem internetu a dále rozvíjené jeho uživateli ve styku psaném. Vzhledem k dominantní pozici angličtiny jako celosvětového internetového jazyka (Henzlová samozřejmě upozorňuje na její variantnost vzhledem k různému stupni znalosti angličtiny jako cizího či druhého jazyka milionů uživatelů internetu nebo na variantnost způsobenou strukturou prvního jazyka uživatelů), popis vývoje je dokládán jen příklady z angličtiny. Mostem mezi tématem daného příspěvku a konferencí je stručná úvodní úvaha o rozvrstvení jazyka na psanou a mluvenou formu s letmou zmínkou o Havránkově hovorové vrstvě spisovného jazyka. Určité rysy internetové angličtiny jsou pak implicitně dokladem jiných pomezních jazykových útvarů. Nevyslovenou výzvou příspěvku je snad to, aby byl proveden obdobný rozbor internetové češtiny.

Internet je také předmětem příspěvku Susan C. Kresinové (Los Angeles) Využití internetu v kurzech češtiny pro začátečníky (s. 36–40). Zčásti jde o úvod do různých známých a ve světě široce používaných zdrojů (uvádějí se i adresy), zčásti o konkrétní postupy při výuce na jednom bohemistickém pracovišti v Americe. Důležitá je časová kázeň, „aby internet nepohltit jako černá díra všechen studentův čas“ (s. 37), ale chybí tu varování citované Henzlovou, že „the Internet … contains many bogus facts and much unreliable information“ (s. 27). Platí to totiž i o některých webových stránkách, na které by student mohl narazit při svépomocném doučování.

Zvláštnostmi výuky cizích jazyků ve Francii, zejména výukou češtiny, se zabývá Milena Srpová (Paříž), která tu přistupuje konkrétně K problematice slovesného vidu v češtině (s. 119–28). Až na přidané sémantické glosy k jednotlivým formám času a vidu, předloženým v tabulkové podobě, přístup a pedagogický postup potěšitelně připomíná ten, který jsem v omezenější podobě uvedl na podobném „setkání“ v minulém století.[1] Dalším přínosem příspěvku Srpové je souborná charakteristika tuctu různých pohledů na iterativa.

Významným návratem k otázce morfologického okraje češtiny, jazyka, jehož ústředním rysem je jeho flektivnost, je příspěvek Ursuly Doleschalové (Vídeň) Aspekty ohebnosti a neohebnosti substantiv v češtině (s. 8–12). Poučné je teoretické dělení na neohebnost syntagmatickou [41]a paradigmatickou a neohebnost systémovou a nesystémovou, ale zejména cenné jsou doklady na uživatelskou nestálost v určování kam (do kterého skloňovacího vzoru) zařadit, integrovat potenciálně ohebné složky, a na položky, u nichž se projevuje ohebnost částečná. V této souvislosti pisateli těchto poznámek chyběla mezi četnými diskutovanými substantivy zmínka o nanejvýš aktuálním euro (měna).

Laura A. Jandová (Chapel Hill) je všeobecně známá svými výzkumy v oblasti slovanských pádů, a to z různých hledisek.[2] Na konferenci se vrátila k Sémantice pádů v češtině (s. 29–35), a to jako k problému při výuce pádových tvarů. Metodicky vychází z kognitivní lingvistiky, praktické výsledky jsou v podobě uživatelsky vlídných Case books, které již existují pro ruštinu a češtinu;[3] následovat mají další pro polštinu, slovenštinu a srbochorvatštinu. Jádrem konferenčního příspěvku je čtyřstránkový přehled celé „souvislé sémantické sítě“ českého dativu, podané téměř bez terminologie, která dovede studenty odradit.

Jsou-li pro anglofonního studenta problémem (české) pády, pak Fin stejně jako Maďar má potíže s (českým) gramatickým rodem. Touto otázkou se zabývá Helena Lehečková (Helsinky): Gramatická kategorie rodu v typologicky různých jazycích (s. 50–56). Těžištěm tu však není pedagogika rodu, nýbrž praktické problémy při překládání z češtiny do finštiny a naopak a strategie k překonání rozdílů mezi těmito rodově více, resp. méně explicitními jazyky. Autorka uvádí i příklady z ruštiny, švédštiny a maďarštiny a okrajově si všímá nestálosti v přechylování v nejnovější češtině.[4]

Jeden z německých příspěvků je věnován rodu slovesnému. Danuta Rytelová-Kucová (Lipsko) ve svém příspěvku Pasivní konstrukce v překladech z němčiny do češtiny (s. 97–101) podává vzorný a bohatě doložený příklad známé skutečnosti, že „výskyt stejných nebo podobných jazykových prostředků ve dvou jazycích neznamená, že pravidla jejich užívání jsou stejná“. Není ovšem odhaleno, do jaké míry se v uplatňování příslušných prostředků texty vzniklé překladem liší (pokud vůbec) od textů původních. Autorka tu rovněž nemá prostor, aby u jednotlivých příkladů brala v potaz danou překladatelskou strategii a otázku kvality toho kterého řešení.

Česko-německou konfrontaci najdeme i v příspěvku Čeština a němčina v odborných textech – pokus o srovnávací pohled od Anneliese Gladrowové (Berlín) (s. 22–24). Jádrem autorčina zájmu je srovnání terminologického aparátu v českých a německých právních textech, konkrétně strukturní a motivační rozdíly ve způsobech pojmenování právních realit. Všímá si i dynamiky ve vývoji této terminologie.

Za titulem Souhlásky v kontaktu (jeden příklad asimilace a mezijazykového kontrastu) (s. 88–96) se skrývá podrobně provedený rozbor kontrastu česko-holandského, tentokrát fonologického, a to případů, kde se /s/ a /j/ střetávají na mezislovním švu. Po diskusi o rozdílném poměru mezi /s/ a /š/ [42]v obou jazycích a o podstatě tohoto poměru autorka Adela Rechzieglová (Amsterodam) dospívá k závěru, že rozdíl v daném i v jiných systémově příbuzných česko-holandských jevech lze označit souborně jako rozdíl v tzv. fonetickém gestu.

Jiný typ konfrontace, a to česko-ruské, je středem pozornosti příspěvku Galiny Neščimenkové (Moskva): Přejatá slova: nevyhnutelné zlo vs. nevyhnutelné blaho? (s. 63–71). Týká se nejen bohemismů v ruštině a rusismů v češtině, ale také různého zacházení s anglickými a jinými cizojazyčnými prvky v ruštině i v češtině. Po uvedení bohaté řady příkladů čerpaných z médií i ze soukromé e-mailové korespondence se autorka zabývá aspektem vývojových zákonitostí přijímajícího jazyka, zejména pokud jde o typologicky různé jazyky, a všímá si různých narušení či uvolnění zavedených relací fonetických, morfologických a slovotvorných a až konjunktury některých již zdomácnělých prvků (např. super-, doloženo však jen na ruských příkladech). Poslední část, o aspektu celoetnické komunikace, se zamýšlí nad sníženou komunikativností sdělení, která jsou cizími novotami přetížena až do nesrozumitelna. Z konfrontace vychází nejlépe čeština, protože leckdy „dává přednost domácím slovům“, ale i proto, domnívám se, že řada příkladů je v češtině již dlouho zabydlena a není překážkou pro nikoho.

Hned dalším příspěvkem zabývajícím se typologicky různými jazyky, tentokráte z hlediska areálové lingvistiky, je materiálově bohatý Středoevropský jazykový areál a rakouská monarchie od Stefana Newerkly (Vídeň) (s. 72–87). Autor nejdříve uvádí poměrně podrobný přehled dosavadní literatury od teorie Schuchardtovy z r. 1884 a Trubeckého areální typologie z první čtvrtiny 20. stol. až po nejnovější teze české, slovenské, maďarské a německé (viz bohatou literaturu na s. 83–87). Vlastní autorova analýza se pak týká např. míry starších výpůjček a kalků z němčiny (a přes ni) v ostatních jazycích areálu a nesrovnatelně menšího počtu položek darovaných opačných směrem, sfér, v nichž německé prvky zdomácněly především (tradičně: život u dvora, církve, řemesla, kuchyně, hornictví; nověji: např. móda, obchod, školství, doprava), paralel v příjmeních, frazeologismech a příslovích, podílu rakouské či vídeňské němčiny na distribuci (celo)středoevropských germanismů, a nakonec novějšího oslabení tohoto vlivu, ale i možnosti opětného zesílení jazykových kontaktů v nově uspořádané Evropě s Rakouskem v roli prostředníka a „ústřední křižovatky kultur“.

Role Rakouska v kontextu rozšiřované EU a zejména v rámci regionálního partnerství s Českem, Slovenskem, Maďarskem a Polskem je předpokladem i referátu Magdy Schulmeisterové (Vídeň) Čeština na trhu Evropské unie (zkušenosti z výuky češtiny na Ekonomické univerzitě ve Vídni) (s. 102–05). Autorce jde nejen o vlastní konkrétní zkušenosti s češtinou, ale o udržení „malých“ jazyků regionu a identity jejich nositelů ve zvětšené Unii. Recenzenta potěšilo, že autorka navíc podává ne sice nový, ale hutný a přístupný přehled výuky češtiny ve Vídni od časů J. V. Zlobického. Užší zaměření na Vídeň jako takovou zřejmě vysvětluje, proč svou historii neposunula ještě víc do minulosti, např. k Zlobického působení jako učitele češtiny na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě (1772–75).

Neil Bermel,[5] další rodilý mluvčí angličtiny, také známé pro její složitý pravopis (ve srovnání s češtinou), podává statistický přehled a zevrubnou analýzu Názorů v tištěných médiích na [43]Pravidla českého pravopisu (1993–1994) (s. 1–7). Vychází z korpusu 526 článků, které vyšly v českém tisku, ale soustřeďuje se na 93 dopisy čtenářů, příp. na redakční poznámky k nim. Mnohé citované dopisy projevují naivitu pisatelů i redaktorů, pokud jde o podstatu reformy, roli lingvistů ve společnosti i poslání ÚJČ, ale podaný obraz dokládá neutuchající zájem veřejnosti o vlastní jazyk a podtrhuje potřebu dialogu mezi ní a jazykovými profesionály. V mnohém Bermelovy nálezy připomínají dopisy čtenářů reagujících na příliv cizích slov v médiích a společnosti po roce 1989.[6]

Název konference si jako jediná přisvojila (a uplatnila vtipně) Annette Muschnerová (Žitava) v příspěvku Setkání s češtinou v euroregionu Nisa (s. 57–62). Zabývá se jazykovou situací na trojmezí Polska, České republiky a Německa a potřebou kvalifikovaných překladatelů mezi všemi třemi jazyky. Vychází z teorie komunikační situace M. Grepla. Čas evidentně dozrál k tomu, aby dosavadní asymetrické kulturní a jazykové vztahy byly překonány (výmluvným dokladem je poněkud nepovedená internetová mapa, kterou autorka reprodukuje). Druhá polovina referátu osvětluje konkrétní způsoby (kurzy), jakými autorčina domovská instituce přistupuje či přispívá k řešení situace, zčásti v návaznosti na zavedení předmětu sousední jazyk na místních německých školách.

Andrea Trovesiho (Milán), patrně nositele jazyka, v němž vyjádření určenosti souvisí s určitým členem, zaujala Určenost nominální skupiny v češtině, horní lužické srbštině a slovinštině (s. 129–36), kterou důkladně rozebírá na pozadí starších překladů (hlavně z němčiny, jejíž vliv tvoří nutnou část úvahy), části dosavadní literatury o funkcích členů a mluveného (hovorového) úzu v dotčených jazycích. Uspokojivě doložený závěr, že na rozdíl od slovinštiny dochází v češtině (i v luž. srbštině) ke gramatikalizaci ukazovacího zájmena ve funkci členu, ale že tento proces není ještě dovršen, potvrzuje dojem recenzenta, rodilého mluvčího angličtiny, která rovněž disponuje určitým členem.

Na závěr lze konstatovat, že konference se neminula s cílem. Setkání s češtinou vedlo každého účastníka k plodným úvahám. Taková setkání mohou však mít i jiné podoby: v rámci britského eurodne (Euroday, 9. července 2003) se autor těchto řádků a česká kulturní atašé v Londýně (netroufám si ji nazvat atašičkou – srov. Neščimenková, s. 69) zúčastnili jako členové poroty soutěže konané na jedné londýnské střední škole. Soutěžící měli za úkol vybrat některý neznámý evropský jazyk a utvořit něco, na čem předvedou, co se o zvoleném jazyce dozvěděli nebo co se z něho naučili. Přizváni jsme byli právě proto, že někteří žáci se takto setkali s češtinou.

---

[1] Návrh klasifikace některých vidově derivačních tříd z hlediska nečeského studenta viz J. Tax a kol., Materiály z II. sympozia o bohemistice v zahraničí, Praha 1980, s. 49–54; anglicky jako A classification for certain aspect-derivational classes of Czech verbs, Essays in Czech and Slovak Language and Literature, Londýn 1996, s. 131–37.

[2] Připomeňme mj. atraktivní eseje o zániku a zachování jednotlivých pádových koncovek v Back from the brink (Mnichov – Newcastle 1996) nebo sémantické studie A Geography of Case Semantics: The Czech Dative and Russian Instrumental (Berlín – New York 1993).

[3] Viz http://www.seelrc.org.

[4] Tímto jevem se zabývá obšírněji T. Dickins, Gender differentiation and the asymmetrical use of animate nouns in contemporary Czech, The Slavonic and East European Review 79/2, April 2001, s. 212–47.

[5] Svými bohemistickými pracemi se Bermel, jeden z malého počtu britských bohemistů, nemalou měrou zasloužil o přední postavení svého pracoviště (slavistické katedry na univerzitě v Sheffieldu) na žebříčku 26 britských univerzit, kde se pěstuje slavistika. Po Sheffieldu stojí Cambridge a na třetím místě University College London, k níž dnes patří londýnská School of Slavonic and east European Studies. Cambridge už před několika lety bohemistiku zrušila, v Londýně zůstává jen literárněvědná bohemistika a praktická výuka českého jazyka.

[6] Viz např. E. Anderson, Spontaneous and Non-spontaneous Reactions to the Westernization of Czech since 1989, Londýn 1997 (magisterská práce).

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 1, s. 39-43

Předchozí Michaela Čornejová: Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě

Následující Eva Minářová: Rozloučení s Janem Chloupkem