Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě

Michaela Čornejová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Třetí ročník jazykovědného Sborníku prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě; Řada jazykovědná D3 (Opava 2003, 250 s., red. M. Tichý) je věnován prof. Milanu Jelínkovi k jeho životnímu jubileu. Právě tento významný český jazykovědec se začátkem 90. let minulého století jako tehdejší rektor Masarykovy univerzity v Brně zasloužil o založení Slezské univerzity v Opavě a r. 2001 mu byla univerzitou udělena zlatá medaile.

Úvodní příspěvky jsou věnovány osobě jubilanta. M. Tichý nás seznamuje s jeho životními osudy a nástin Jelínkova odborného profilu spolu s výběrovou bibliografií pochází z pera jeho dlouholeté kolegyně na brněnské filozofické fakultě M. Krčmové (Prof Milanu Jelínkovi k 80. narozeninám). Opavský bohemista J. Urbanec popisuje ve stati Prof. Milan Jelínek a vznik Slezské univerzity snahy města o založení vlastní univerzity a Jelínkův podíl na tomto úsilí. L. Binar věnuje jubilantovi krátké zamyšlení Pocta panu profesorovi.

Příspěvky ve sborníku jsou řazeny podle tematické blízkosti zájmům jubilanta. Podstatná většina statí se týká stylistiky a problematiky jazykové kultury, dále syntaxe a lexikologie. Následují tematicky vzdálenější studie zabývající se slovotvorbou, články rázu komparativního a materiálové příspěvky.

Stylistické stati otevírá M. Čechová příspěvkem Humor v řeči a řeč humoru. Autorka definuje „humor“ a stručně vymezuje jeho vztah k příbuzným pojmům. Zabývá se především sémantickou stránkou humoru a charakterizuje jeho typy v různých sférách veřejného a společenského života, např. v reklamě nebo v médiích.

M. Krčmová studií Mluvenost a psanost jako slohotvorné činitele analyzuje jazykovou složku věcné komunikace při procesu stylizace. Všímá si rozdílů mezi psanými a mluvenými projevy a zdůrazňuje potřebu určité revize v hodnocení stylu mluvených projevů. M. Křístek je autorem komparatistické studie Vybrané shody a odlišnosti českého a anglosaského pojetí stylu a stylistiky. Vznikla v rámci širšího projektu, který se věnuje vedle srovnání teoretického pojetí stylu a stylistiky v prostředí anglosaském, germánském a románském také analýze konkrétních textů. Studie obsahuje bohaté bibliografické údaje k lingvistické i stylistické problematice obou jazykových prostředí.

Následující příspěvky se věnují psaným útvarům, které se co do stylu pohybují na rozhraní mezi psanými a mluvenými projevy. Tak své místo ve sborníku nachází charakteristika počítačových psaných projevů, a to ve studii S. Čmejrkové Jazyk a styl elektronické komunikace: čeština a počítačština. Autorka vymezuje specifika stylu e-mailů a SMS zpráv. Zmiňuje mnoho témat, která nabízejí prostor pro podrobnější rozpracování: užívání emotikonů, jazyková hra, sociální ráz počítačové komunikace, vliv angličtiny.

[37]Korespondenci se věnují také dva příspěvky A. Macurové a Z. Hladké o žánru soukromého dopisu. V Poznámkách k žánru soukromého dopisu A. Macurová shrnuje pokusy o vymezení žánru soukromého dopisu a konstatuje nemožnost charakterizovat jej klasifikující systematickou stylistikou (psanost/mluvenost, spisovnost/nespisovnost). Dvě již zastoupená sborníková témata obsahuje studie Z. Hladké Humor a jazyková kreativita v soukromé korespondenci mladých lidi zpracovaná na základě bohatého souboru ručně psané korespondence mladých lidí. Překvapivé a potěšitelné může být zjištění, že ač je tradiční dopis stále více vytlačován e-maily a SMS zprávami, ještě nevymizel úplně a ve srovnání s jinými druhy korespondence se v něm projevuje větší tvůrčí kreativita a invence autorů. Zajímavá je i závěrečná poznámka, že dopisy mužů bývají jazykově kreativnější než dopisy žen.

Hodnocení, intenzifikace … a STYL v lexiku časopisů pro ženy je název článku J. Hoffmannové. Na základě analýzy loňských čísel časopisů Story, Spy a Šťastný Jim definuje jejich styl jako velmi atributivní. Nachází v něm rysy podobné jazyku červené knihovny a četné lexikální jednotky pocházející z nespisovných vrstev češtiny.

L. Binar hodnotí pozitivně metaforu v publicistických textech a ptá se obecně po příčinách častějšího obrazného vyjadřování (Obraz metafory v publicistickém komunikátu). Prvky různých stylů v próze nachází L. Martinek v článku K jazykové stránce pověstí z Jeseníků. Zjišťuje, že současní zpracovatelé pověstí a pohádek pracují vedle typických regionálních výrazů i s expresivy, popř. vulgarismy, záměrně užívají anachronismy a výrazy stylu administrativního a právního.

Rozsáhlejší článek A. Jaklové Diachronie žurnalistické češtiny v USA sleduje specifika jazyka českých periodik ve Spojených státech. Autorka dokumentuje historii čechoamerické publicistiky od 60. let 19. století do současnosti. Analyzuje postupný vliv americké angličtiny na češtinu a zabývá se prvky dialektu a česko-německým bilingvismem imigrantů.

I. Svobodová ve stati obsahující mnoho autentických příkladů O televizní sportovní reportáži vážně i nevážně nastiňuje možnosti zpracování frazémů užívaných v této specifické „odrůdě“ televizní reportáže a také možnost popisu terminologie nových sportů. I. Nebeská v článku Dva fragmenty obrazu světa českých mluvčích podniká exkurs do kognitivní lingvistiky. Zabývá se obecně významem konceptuální metafory v lidském myšlení a rolí lidských smyslů při tvoření obrazu světa. Detailněji se zaměřuje na zrak a hmat a analyzuje lexikální jednotky založené na slovech z oblasti zření a hmatu.

Příspěvky M. Tichého (Připadá mi, že se stávám pedantem; s podtitulkem Arnošt Procházka jako brusič) a M. Pískové (K jazykovědným bádáním Vincence Praska) se věnují dvěma osobnostem českého nejen jazykovědného života přelomu 19. a 20. století a jejich představám o správném zacházení s českým jazykem. Zatímco jazyková ryzost dle A. Procházky tkví ve vlastním syntaktickém plánu bez vlivu němčiny a nářečí, slezský rodák a buditel Vincenc Prasek se naopak k lidové mluvě obrací a nachází v ní prostředek obrany proti německému útlaku a germanizaci. Problematice jazykové kultury v teoreticko-pedagogické rovině se věnuje I. Pavelková ve stati Vzory pro pěstování zvukové kultury češtiny. Pojednává o prostředích, v nichž jedinec získává jazykové znalosti a která působí v různém věku rozdílným způsobem na jeho mluvené vyjadřování. Autorem pravopisné úvahy O „spisovnost“ českého pravopisu je Vl. Pfeffer. Podává průřez pravopisnými reformami od 19. století, kdy se úpravy pravopisu stávají medializovanou [38]a tudíž veřejností sledovanou záležitostí. Navrhuje několik obecných pravidel a principů při řešení kodifikačních pravopisných problémů.

Syntaktické příspěvky zahajuje J. Panevová. V článku Existuje chyba v syntaxi? reviduje některé starší teze o stylistické nevhodnosti určitých nepravidelností v syntaktických konstrukcích a na materiálu Českého národního korpusu dokládá posuny v úzu. S korpusovým materiálem pracují rovněž L. Uhlířová a I. Kolářová. Mnohostranné využití deiktického zájmena tento v samostatné, neatributivní pozici v současné češtině konstatuje L. Uhlířová v příspěvku Samostatný lexém tento jako prvek množiny odkazových konkurentů. Stylistickému využití zájmena to, příznakového pro mluvené projevy, se věnuje I. Kolářová v příspěvku Deiktické slovo s nevyhraněným významem jako prostředek stylizace mluvenosti v prozaických textech. Opět na korpusovém materiálu dokládá jeho sémantickou nevyhraněnost a tudíž mnohostrannou použitelnost. Zaměňování spojek a spojovacích výrazů v mluvených a nepřipravených textech převážně publicistického stylu je předmětem analýzy L. Zimové Když by versus kdyby, i když by versus i kdyby ve větách podmínkových, podmínkově přípustkových a přípustkových. Studie P. Karlíka Poznámka k rozboru dějových jmen odkazuje v úvodu na Jelínkovy práce týkající se této slovotvorné kategorie. Autorovým záměrem je zjištění, zda také verbální substantiva reflektují slovesný rod, jako je tomu u sloves, a za tím účelem analyzuje vnitřní strukturu -n-/-t-ových participií a -n-/-t-ových verbálních substantiv.

Dva příspěvky zastupují slovotvorná bádání: pohled do historické slovotvorby přináší J. Hubáček studií Komenského adjektiva s významem zesílení a zeslabení. Jazyk tohoto významného humanisty nese typické znaky dobového jazyka a obohacuje češtinu několika neologismy, zvláště v kategorii prefixálně-sufixálních odvozenin – typ pozbloudilý. Současným jazykem se zabývá P. Mittner: o dříve velmi produktivním prefixu, resp. radixu arci- pojednává v článku Složená hybridní substantiva s prvním komponentem arci- v češtině.

O pojetí rejstříku v lingvistice referuje J. Damborský ve srovnávací studii Lexikální rejstřík. Definuje dvojrejstříkovost jako existenci dvou stylistických řad – nižší a vyšší, každé s vlastním souborem lexikálních jednotek i slovotvorných postupů. Zaměřuje se na germanismy v české a polské frazeologii. Substandardní slovní zásobě se věnuje J. Hubáček ve stati Synonymie ve slanzích. Především slangy zájmových skupin z důvodů potřeb větší aktualizace oplývají větší jazykovou hravostí. Příklady synonymních řad různých slangů dokládají tvůrčí zacházení s jazykem.

P. Hauser se v úvodu zevrubného článku O školské jazykovědné terminologii věnuje jejímu vzniku ve středověku a postupnému ustalování od konce 19. stol. a postavení jazykovědné terminologie při vyučování.

Etymologické bádání je ve sborníku zastoupeno článkem Vl. Šaura Význam, termín a reference v etymologii. Autor zastává nutnost specifického etymologického výkladu slov, jež fungují jako termíny (např. propria). Vhled do slovní zásoby chorvatštiny poskytuje D. Pfefferová ve studii K vývoji lexikální stránky chorvatského jazyka. Věnuje se jejím změnám a boji za čistotu jazyka ve 20. století, především po II. světové válce a také po volbách v r. 1990. Uvádí také řadu konkrétních přejímek i neologismů. O netradičním jazykovém pokusu referuje L. Klimeš (Laický odhad stáří textu). Úkolem nebohemistů byl odhad stáří českých textů z rozmezí konce 17. stol. – 2. pol. 19. stol. Závěry a odůvodnění studentů podávají zajímavý pohled na po[39]rozumění staršímu jazyku na základě znalosti současného jazyka. V závěru sborníku je zařazen materiálový příspěvek v podobě čtyř dopisů pražského redaktora a překladatele Jana Hýbla adresovaných J. H. A. Gallašovi, mj. sběrateli lidové slovesnosti na Hané, ilustrujících společenskou a literární situaci na počátku 19. století. Korespondenci s komentářem zpracovala D. Friedlová v příspěvku Jan Hýbl Josefu H. A. Gallašovi.

Jak je vidno, tematický rozsah příspěvků je široký. Většina článků přímo odkazuje na práce prof. Milana Jelínka a sborník jako celek je obrazem mnoha oblastí, jimiž se prof. Milan Jelínek zabýval a zabývá.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 1, s. 36-39

Předchozí Pavel Jančák: Soumrak české dialektologie?

Následující David Short: Setkání s češtinou