Časopis Naše řeč
en cz

Knížka jazykových fejetonů

Jiří Rejzek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jazykové sloupky, koutky apod. mají v českých periodikách i netištěných médiích bohatou tradici, málokdy však vycházejí knižně jako v případě publikace bohemisty Jana Horálka …nejde jen o slova (Milenium Publishing, Chomutov 2002). Knížka obsahuje 94 krátkých textů, které vycházely po celá devadesátá léta v jazykové rubrice měsíčníku Přítomnost (občasná odmlčení souvisejí s peripetiemi kolem vydávání zmíněného časopisu).

Horálek nazývá své texty „jazykovými fejetony“, ale budiž řečeno, že míra onoho „jazykového“ je velmi různá. Pouze v několika statích se autor věnuje výlučně lingvistickému tématu; ve většině případů mu je slovo, či spíše pojem, jen východiskem k aktuálním postřehům i obecnějším úvahám a v některých fejetonech není „jazykového“ téměř nic (Moudrost, Viny německé a jiné). O to více se tu uplatňují Horálkovy žurnalistické schopnosti, podložené širokým rozhledem po humanitních vědách, ať už jde o úvahy filozofické (Naděje, Mravy a morálka, Volnost a svoboda, Práva lidí, Hledání a nacházení), teologické (Víra, Beránek velikonoční, Kacíř, Anděl, Jesle a jesličky), politologické (Mnichovanství, Region, Puč a únor, Výběr a volení), sociologické (Nacionalismus, Rasismus, Vandalství) aj. V textech se tak kloubí určitá vyšší intelektuální náročnost úvah na daná témata (kterou charakter časopisu umožňuje, ba přímo vyžaduje) s duchaplným zpracováním a svěžím a srozumitelným jazykem. Vznikají tak svébytné slohové útvary, které myslím tradiční vymezení fejetonu výrazně přesahují.

Horálkovy texty jsou i jistým glosářem doby, protože autor se v nich často vyjadřuje k aktuálním společenským tématům. Některá z nich jako rozdělení Československa a česko-německá otázka se několikrát vracejí, Horálek se však povětšinou úspěšně vyrovnává s nebezpečím opakování určitých schémat. Je sice pravda, že především v textech z druhé poloviny 90. let se občas objeví opakování některých dřívějších myšlenek, to je ovšem plně vynahrazeno faktem, že si Horálek uchoval nápaditost ve výstavbě svých textů a neuchýlil se k formálním stereotypům, k nimž by mohl žánr „jazykového fejetonu“ při x-tém opakování svádět.

Podívejme se ale více na lingvistickou stránku Horálkových textů. Jak už bylo řečeno, jen několik z nich se věnuje vysloveně jazykovědným tématům – teorii pojmenování (Pojmenování, Jméno, Slovo, Význam a smysl), formální morfologii (Gentiv Rusa?), vývojovým otázkám (Blízkost slovenštiny, Přehlásky, hlásky, samohlásky). Protože však (ne)jde především o slova, těžištěm jsou zejména výklady lexikální. Horálek se projevuje hlavně jako historik jazyka, který je dobře obeznámen se starším českým lexikem, s jeho sémantickými posuny a divergencemi a dobovými reáliemi (Oběť, Poprava, Lhota, Měšťák a měšťan, Dobrý druh, Šelma a šelmové). Dokáže však detailně analyzovat i sémantickou a pragmatickou stránku současných českých slov a nacházet zajímavé souvislosti např. mezi jejich motivací, významem zachyceným ve slovnících a skutečným užitím (Omluva a odpuštění, Potrat a interrupce, Odsun, vyhnání, Prázdniny a dovolená), někdy převládá aspekt pragmatický (Zdvořilost, Nadávání), jindy se objektem jeho zájmu stává fungo[258]vání expresivních výrazů (H…o, Tyvole) či módních cizích slov (Módní výrazy, „ismy“ a „anti“. Problém téměř sofistický).

Opatrně však musí čtenář přijímat četné etymologické poznámky, jimiž autor odhaluje původní motivace slov. To, že až příliš spoléhá na Machkův slovník, mu nelze příliš vyčítat, zavádějící však je, že některé Machkovy subjektivní názory prezentuje jako většinové a obecně přijímané. Tak např. není pravda, že tradiční etymologie všech slovanských jazyků pojímají mir ‚mír‘ a mir ‚svět‘ jako homonyma (Mír), že se etymologové shodují na příbuznosti našeho zvuk s germánským sing- (Zvuk) nebo že spojení náviděti, záviděti s něm. Neid ‚závist‘ je obecněji přijímáno než spojení s viděti (Závist). Neúnosné je považovat za příbuzná slova práce a trpěti (Práce), jen o něco málo věrohodnější je spojení – v tomto případě nikoli Machkovo – slov jméno a jmout (Jméno, Pojmenování). Německý název Lužických Srbů Wenden není podle kmene Vandalů, ale Venetů (Vandalství). Vlastní, lidovou etymologií zavánějící pokus o výklad slovesa snažit se (Hledání a nacházení) autorovi odpustíme, protože se za něj sám omlouvá (alespoň zvěčnělým etymologům F. Kopečnému a V. Machkovi).

Na přesnou interpretaci původu slov se tedy v Horálkových textech příliš spoléhat nemůžeme, o to ale ani tak nejde. Jak praví název publikace, nejde v ní vlastně ani o slova jako taková; spíše o to, jak jimi nazíráme a prožíváme skutečnost, jak na nás slova působí a jak my působíme na ně, jak je užíváme a – často i mimoděk – zneužíváme. Kdo bude takto číst Horálkovu knížku, nebude zklamán. Čtení je to zajímavé, poučné a vybízející k přemýšlení – nejen o jazyce.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 5, s. 257-258

Předchozí Jana Matúšová: K vývoji příjmení u Čechů v prvních poválečných letech

Následující Zdeňka Tichá: Slang pražských dopraváků

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1