Kniha o sémiotice v teorii a praxi

Jan Holeš

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Přestože se sémiotika jako samostatná věda studující znakové systémy ustavila až v 60. letech 20. století, mají samotné úvahy o znacích bohatou a dlouhou historii sahající k Platonovi, Aristotelovi a stoické filozofii. Zrod sémiotiky jako vědy je bohužel provázen příznačnými problémy s definicí jejího oboru, s jejím zařazením v rámci věd a značná nejednotnost přetrvává i v její terminologii. Nepanuje dodnes shoda v tom, co je vlastně znak a kdo může být jeho vysilatelem a příjemcem. Liší se názory na to, zda je sémiotika samostatnou disciplínou zastřešující např. lingvistiku (Saussure), nebo zda je sama naopak součástí lingvistiky (Barthes). A nazývá se tato věda vlastně sémiotika (Peirce), nebo sémiologie (Saussure a jeho francouzští pokračovatelé)? Kniha Jarmily Doubravové Sémiotika v teorii a praxi s podtitulem Proměny a stav oboru do konce 20. století vydaná nakladatelstvím Portál v roce 2002 (159 s.) alespoň částečně pomáhá vnést jasno do některých otázek, které jsou zvláště pro čtenáře, který se snaží teprve do problematiky vniknout, značně frustrující. Na tyto čtenáře se kniha obrací především.

Nadpisu odpovídá i základní členění publikace do dvou hlavních bloků (Úvod do teoretické sémiotiky a Sémiotika v praxi). V prvním bloku jsou rozebrány základní sémiotické pojmy, jako kód, znak, pojmenování, reprezentace, označování, a jsou představeny modely komunikace podle Tondla, Jakobsona a Bühlera. Pozornost je věnována sémiotice jako oboru a čtenář se seznámí s hlavní světovou i českou sémiotickou literaturou, s historií sémiotiky (upozorňujeme na knihu A. Hénaultové Histoire de la sémiotique, PUF, Paris 1992, která není zmíněna) a se sémiotický[153]mi institucemi, organizacemi i periodiky. Kapitola o dyadické a triadické sémiotice je průřezem historie úvah o znacích a kódech ve starověku (Platon, Demokritos, Aristoteles, Augustinus), středověku (spor realistů s nominalisty), novověku (Locke, Mill) až po 20. století (Saussure, Peirce, Morris, Ogden a Richards). Samostatná kapitola hovoří o ostenzi jako o sdělování pomocí originálu, na němž jsou založeny celé oblasti lidské činnosti, např. divadlo, muzea, galerie, ale také zoologické zahrady, veletrhy apod. Kapitola o symbolech reaguje na významné postavení symbolických znaků v celých dějinách sémiotiky a věnuje se pojetí symbolu mj. u Humboldta, Hegela, Cassirera a rovněž u sémiotiků 20. století. Zájem o tento druh znaků vždy byl a dosud je značný. Vycházejí řady nejrůznějších slovníků symbolů, z nichž zmiňme alespoň nejnovější český překlad Slovníku symbolů U. Beckera, který vydalo nakladatelství Portál v roce 2002. Oddíl o české sémiotice v historických a geografických souvislostech přináší cenné informace o naší (i slovenské) sémiotice lingvistické, společenskovědní i divadelní.

Problematiku použití sémiotiky v praxi nelze vyčerpat, ani kdyby měla kniha několikanásobný rozsah, protože se znaky se setkáváme denně a prakticky na každém kroku. Druhá část knihy se proto soustřeďuje na několik příkladů. Jedním z nich je neverbální komunikace, tj. sémiotický kód většinou paralelní s mluveným jazykem, který však v extrémních případech může představovat i kód autonomní (znaková řeč, pantomima). V odborné literatuře nacházíme několik rozdělení prostředků neverbální komunikace. Většinou se mezi ně řadí alespoň proxémika, tj. sdělování pomocí vzdálenosti mezi komunikujícími osobami; haptika, tj. sdělování prostřednictvím dotyků komunikujících osob; pohledy, tj. sdělování pomocí očního kontaktu; posturologie, tj. sdělování držením těla, a kinesika a mimika, tj. sdělování prostřednictvím pohybů a pomocí výrazů obličeje aj. Autorka na tomto místě zmiňuje ještě tzv. chronemiku, tj. sémiotiku času, a nezapomíná, že také oděv nebo úprava zevnějšku mohou mít sémiotickou funkci. V samostatné kapitole je pojednáno o notaci, čímž se rozumí přiřazení vizuálních symbolů, které je v rámci daného systému jednoznačné a které umožňuje notování složitějších souvislostí, tj. má syntaktické předpoklady. Klasickým příkladem notačního systému jsou noty a autorka podrobněji hovoří ještě o notaci v architektuře a tanci.

Drobnějším nedostatkem jsou chybějící poznámky v 1. kapitole (zde by stálo za to, uvést alespoň odkaz na zdroj Ecovy stupnice kódů uváděné na str. 19) a také bibliografie by mohla obsahovat několik dalších významnějších položek. Mohla zde být zmíněna alespoň výborná a vlivná Mouninova kniha Introduction à la sémiologie (ed. de Minuit, Paris 1970) nebo Guiraudova La sémiologie (PUF, Paris 1971). Nemění to však nic na celkově dobrém dojmu z knihy. Zájem o znaky a jejich fungování v současnosti roste a znalost problematiky může být užitečná nejenom lingvistům nebo literárním vědcům, ale vůbec každému, kdo se nějakým způsobem zabývá lidskou komunikací, např. psychologům, žurnalistům či pracovníkům v reklamě. Přestože ve světě vychází velké množství nejrůznějších úvodů do sémiotiky, českému čtenáři dosud srozumitelně podaný ucelený výklad chyběl. Po přečtení knihy se může s výhodou pustit podle svého zaměření do studia dalších knih, například do českého překladu Základů sémiologie Rolanda Barthese, souboru studií Peirce, Ogdena, Richardse, Morrise aj. uveřejněných ve spise Sémiotika (uspořádal B. Palek, Karolinum, Praha 1997) nebo do knihy J.-M. Klinkenberga Précis de sémiotique générale, kterou jsem recenzoval v ČMF 82, 2000, s. 50–51.

Naše řeč, volume 86 (2003), issue 3, pp. 152-153

Previous Jana Hoffmannová: Sféry slovenské komunikace: od současných politických debat až k „motúziarčině“

Next Lucie Hašová: Další modranská konference