K jazykovým a právním aspektům přechylování příjmení v češtině

Miloslava Knappová

[Articles]

(pdf)

-

V poslední době se ve veřejnosti i ve sdělovacích prostředcích objevuje jistá rozkolísanost v názorech na to, zda se i v současné době ještě oficiálně přechyluje, tj. zda je náležité vytváření ženských podob příjmení od základových příjmení mužských pomocí přípon -ová, -á. Uvedená skutečnost je důsledkem několika jevů současnosti. Jedním z nich je zákon o matrikách z r. 2000 (viz níže), dále názory, že se vstupem České republiky do Evropské unie přestane být přechylování „povinné“, poukazy na lidská práva žen a v návaznosti na ně i mínění feministek, které v přechylování vidí znerovnoprávnění žen s muži, jejich diskreditaci apod. Současná situace v užívání ženských podob příjmení v české společnosti také obecněji svědčí o tom, že prestiž češtiny a povědomí o jazykové správnosti některých jevů u určité části společnosti upadají. Přechylování se dokonce stává nástrojem postojů prestižních, ba dokonce i politizujících. Považujeme proto za vhodné, aby čtenáři našeho časopisu byli se současným stavem přechylování vyplývajícím z legislativních ustanovení i s obecným stanoviskem lingvistů, především bohemistů, informováni.

 

1. Zápis ženských příjmení do matriky

Zápis příjmení do matriční knihy má zásadní důležitost v tom smyslu, že jeho podoba je závazná pro jeho uvádění ve všech dalších tzv. veřejných listinách, jakými jsou rodné, oddací ap. listy, občanský průkaz, cestovní pas atd. Od 1.7.2001 platí zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení. V § 69 se praví: „Příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly české mluvnice. Ukládá-li to mezinárodní smlouva, uvede matriční úřad na žádost nositelky příjmení v matričním zápisu vedle příjmení ženy podle pravidel české mluvnice i toto její příjmení ve formě, která pravidlům české mluvnice neodpovídá. Z těchto dvou forem může nositelka příjmení užívat jen jednu formu, kterou si zvolí při podání žádosti, a ta se uvede v matričním dokladu.“

Je třeba zdůraznit, že citovaný zákon upravující zápis příjmení do veřejných listin je dílem právníků. Jazykovědcům-bohemistům návrh tohoto zákona k vyjádření poskytnut nebyl. Zákon odkazuje na mezinárodní smlouvu, z níž vyplynula Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (zákon č. 96/1998 Sb.) a zákon o právech příslušníků národnostních menšin (č. 273/2001 Sb.).

 

[114]2. Možnost volby úřední podoby ženského příjmení

Uvedené možnosti volby podoby ženského příjmení „ve formě, která pravidlům české mluvnice neodpovídá“, se vztahují podle právního výkladu zákona pouze na ty občanky ČR, které se hlásí „k jiné než české národnosti“. Znamená to k takové národnosti, v jejímž jazyce se nepřechyluje, tj. daný jazyk nemá speciální (jazykové, slovotvorné) prostředky pro vytváření ženských podob příjmení (takovými evropskými jazyky jsou např. angličtina, němčina, francouzština, italština atd.).

Do matrik a v návaznosti na to do osobních dokladů všeho druhu se příjmení zapisují v 1. pádě, tj. v jakési slovníkové podobě. Při matričním zápisu příjmení občanky ČR hlásící se k cizí národnosti se na prvním místě uvede ženská podoba příjmení utvořená podle české mluvnice a vedle ní podoba „ve formě, která pravidlům české mluvnice neodpovídá“. Jestliže se Simona Voráčková provdá za Johna Wilsona a přihlásí se k anglické národnosti, její matriční zápis bude mít podobu Wilsonová/Wilson. Pokud se občanka ČR Helena Ratajová přihlásí k finské národnosti, její zápis bude mít podobu Ratajová/Rataj. Přihlásí-li rodiče nezletilou dceru, občanku ČR po otci k italské národnosti, bude zapsána jako Gabriela Accardiová/Accardi.

K žádostem o udělení jazykových „výjimek“ je třeba zdůraznit, že jazykovědci pouze sdělují, jak se v češtině konkrétní příjmení skloňuje a v návaznosti na to přechyluje (tj. Wilson, 2. p. Wilsona – ženská podoba Wilsonová). Znamená to, že udělování jakýchkoliv „výjimek“ je záležitostí povahy legislativní, nikoli jazykové. Pravomoc rozhodnout o zápisu s event. uvážením dalších mimojazykových aspektů vždy příslušela a přísluší matrikám.

 

3. Oficiální zápis příjmení cizích státních příslušnic

Výše uvedený zákon s možností volby příslušné přechýlené/nepřechýlené podoby ženského příjmení v návaznosti na přihlášení se Češky k cizí národnosti se podle právního výkladu zákona vztahuje pouze na občanky České republiky, nikoli na cizí státní příslušnice. V praxi to znamená, že občanky cizích států s cizí národností jsou do českých veřejných listin zapisovány „podle pravidel české mluvnice“, tj. v přechýlené podobě (Solange Vinelová). Kritika veřejnosti na rozdílnost přístupu k přechylování občanek ČR hlásících se k cizí národnosti ve srovnání s občankami cizích států se tedy vztahuje na právní pojetí zákona, jazykovým přístupem neopodstatněné. Jazykovědci by naopak považovali za plně oprávněné, aby stejná možnost byla dána též cizím státním příslušnicím s cizí národností, tj. aby podoba jejich příjmení mohla být přejata pro matriční zápis realizovaný v ČR z dokladů vydaných příslušnými orgány cizích států ve výchozí, tj. např. nepřechýlené podobě (Solange Vinel). Prozatím je tato situace řešena možností použít poznámku, např. v oddacím listu, která uvedený přechýlený ženský tvar objasní („Tvar Vi[115]nelová je ženská podoba příjmení utvořená podle pravidel české mluvnice od mužského příjmení Vinel.“). – Pokud je nám známo, jednotlivé evropské státy mají pro zápis jmen a příjmení své vlastní předpisy a postupy, které jsou právně navzájem uznávány a respektovány.

 

4. Mluvnické zásady pro tvoření ženských příjmení v češtině

Pravidla pro odvozování ženských příjmení v češtině od základových příjmení mužských se stala nedílnou součástí mluvnic češtiny vydaných v 2. polovině 20. století[1]. Uvádí se v nich, že skloňování jmen obecných i vlastních patří k obecným zákonitostem a systémovým vlastnostem češtiny jako flektivního jazyka. Stejně jako mužská příjmení se i ženská příjmení skloňují, a to právě „prostřednictvím“ přechýlených ženských podob příjmení. Přechylování příjmení v češtině analogicky navazuje na skloňování příjmení mužských a vyplývá ze samotného mluvnického, přesněji slovotvorného systému češtiny, důsledně uplatňujícího protiklad mezi gramatickou kategorií mužského a ženského rodu i při užívání příjmení, a to domácích i cizích.

Většina českých i cizích příjmení se v češtině bez problémů připojuje k českým skloňovacím vzorům a ženská podoba příjmení se od nich vytváří mechanicky pomocí přípony -ová, resp. -á. Týká se to především příjmení, která jsou tvaroslovně podstatnými jmény zakončenými v psané podobě na souhlásku, tj. na typické zakončení českých příjmení, např. Roden – Rodenová, Foster – Fosterová, Fáiz – Fáizová, Anouilh – Anouilhová apod. U cizích příjmení zakončených na samohlásku, u nichž neexistují analogicky zakončené běžné, systémové typy české, se připouští variantní možnost ponechat ženské příjmení při matričním zápisu i v podobě nepřechýlené, např. Ollé – Olléová i Ollé, Olteanu – Olteanová i Olteanu, Szabó – Szabóová i Szabó, Borgia – Borgiová i Borgia ap. (V mediálních textech ovšem doporučujeme volit podobu přechýlenou.)

Pokud je příjmení tvaroslovně přídavným jménem, skloňuje se a přechyluje podle českých přídavných jmen, např. Černý – Černá, 2. p. Černého, Černé. V matričním zápisu lze uvést nejen podobu přechýlenou podle mluvnice české, ale i podobu přechýlenou již ve výchozím, např. slovanském jazyce, např. Múdry – Múdrá i Múdra, Zajcev – Zajcevová i Zajceva, Kowalski – Kowalská i Kowalska. Protože takové přechýlené tvary Čechům v 1. p. signalizují pohlaví pojmenované osoby, lze [116]je považovat i ve sdělovacích aj. prostředcích za jazykově přijatelné (skloňujeme ovšem podle českých vzorů, tj. 2. p. Múdré, Zajcevové, Kowalské atd.)[2].

 

5. Užívání ženských příjmení v běžné společenské komunikaci

Zákon o matrikách usměrňuje výlučně zápis příjmení do matrik, veřejných listin atd. a není tedy zákonem, který by se vztahoval na užívání příjmení v běžné české jazykové, veřejné, společenské apod. komunikaci, ať již mluvené, či psané. Pro tuto oblast společenské komunikace ovšem neexistuje pro přechylování příjmení žádná právní opora, tj. nějaký jazykový zákon o češtině. České mluvnice (příručky) uvádějí spisovnou normu, resp. její kodifikaci, která sice není právně závazná, přesto je však obecně uznávána a respektována a představuje normu též z hlediska společenského (tedy sociologického, nikoli právního).

V praxi se však často ukazuje, že zákon o matrikách je mylně vztahován na jakékoliv užívání ženských příjmení. Pokud se např. některé občanky ČR přihlásí „k jiné než české národnosti“ a jsou v matrice zapsány jako Veronika Hamáčková/Hamáček či Kateřina Coganová/Cogan, často se pak domnívají, že jejich rozhodnutí je závazné pro běžnou, a to i (polo)oficiální komunikaci v češtině, která by podle nich měla např. vypadat: Dostaví se paní Hamáček a paní Cogan. Pokud se snad novináři, spolupracovníci či sousedé takové občanky budou snažit respektovat její přání a užívat její příjmení v podobě mužské, nepřechýlené, může to naopak působit nepřirozeně a směšně, vyvolávat potíže mluvnické aj.

Jestliže pisatel či mluvčí ženská příjmení neskloňuje, sdělení vyznívá přinejmenším neústrojně a stylisticky neobratně, např. v textech typu na letišti přivítali George Bushe s Laurou Bush. Nepřechýlené podoby v české komunikaci často snižují snadné porozumění textu a ztrácejí tak základní funkci vlastního jména, totiž identifikovat. Informace jako Drew Barymore s Cameron Diaz vypadají šťastně může u méně zasvěcených budit dojem, že jde o muže a ženu, přičemž jde o dvě herečky. Jak víme, přípona -ová totiž nejen umožňuje ženské příjmení v češtině skloňovat, ale její další důležitou funkcí je rozlišování pohlaví pojmenovávaného jedince.

 

6. Užívání ženských podob příjmení ve sdělovacích prostředcích

6.1 Pod vlivem zákona o matrikách a z něho plynoucí rozporuplnosti názorů jisté části české veřejnosti na vytváření ženských podob příjmení je společenská praxe i v oblasti médií, tj. tisku, rozhlasu a televize značně rozkolísaná. Mediální praxe obvykle vychází z jazykové úrovně a bohemistického povědomí vedoucích redak[117]torů. Např. ve veřejnoprávních médiích, tj. v České televizi a v Českém rozhlase, se přechyluje v souladu s českými noremními jazykovými zvyklostmi, v soukromoprávních televizích ne vždy a v rozhlasových soukromých studiích spíše nikoli. Jazykovou úroveň, a to i v oblasti přechylování, má nízkou bulvární tisk (Blesk aj.), naopak dobrou úroveň si zachovávají některé deníky (např. Právo, Večerník Praha, Hospodářské noviny, Lidové noviny). Někdy se stane, že redaktor v televizní diskusi nepřechyluje a jeho host ano.

6.2 Užívání přechýlených/nepřechýlených podob ženských příjmení je dáno vedle veřejnoprávnosti a míry oficiality i dalšími sociolingvistickými faktory, jakými jsou žánr a forma komunikace, okruh respondentů apod. Vezmeme-li např. v úvahu stáří a vzdělanostní průměr okruhu čtenářstva či posluchačstva, ukazuje se, že starší a vzdělanější vrstvy očekávají přechylování příjmení, a to i cizinek. Užívání takových podob v médiích pro ně bylo a zůstává jevem zcela samozřejmým a v každodenní jazykové praxi obvyklým a přirozeným (Benazir Bhutová, Claudia Schifferová, Jennifer Capriatiová, sdělení jako články o Hillary Clintonové, svatba Caroline Corrové atd.). Pro mladé posluchače soukromých rozhlasových stanic je zase běžné užití příjmení cizích hereček či zpěvaček v podobě nepřechýlené (film s Johnem Cusackem a Cate Blanchett).

Důležitý je i druh komunikátu: v oblasti umění a kultury je spíše obvyklé přechylování, zatímco v reklamách, v programech a v různých bulvárních textech nikoli. Záleží i na známosti označované osoby. Cizinky v českých zemích delší dobu známé pod přechýleným příjmením jsou tak uváděny i nadále (Indira Gándhíová), zatímco osobní jména nově pronikajících, dosud u nás neznámých či málo známých žen jsou často přebírána nepřechýlená (Parker Posey – jde o americkou herečku). Jinak řečeno dochází k protikladu vžitosti, stabilizovanosti užívání přechýleného příjmení a aktuálnosti, novosti realizující se v podobě příjmení nepřechýleného.

6.3 V nakladatelské knižní produkci se rozpaky nakladatelů týkají i uvádění příjmení spisovatelek, jejichž díla jsou u nás v překladu vydávána. Vedle vžitých příjmení renomovaných spisovatelek (Selma Lagerlöfová, Charlotte Bronteová) k nám pronikají jména spisovatelek současných, a to převážně v podobě nepřechýlené (za všechny jmenujme Danielle Steel). Budeme-li považovat uvádění autorčina příjmení v titulu knihy v originální, tj. nepřechýlené podobě, za jistý druh značky, neznamená to ovšem, že při jeho užití v souvislém českém textu by mělo zůstat neměnné. Jinak řečeno: z jazykového hlediska doporučujeme mluvit o oblibě románů Danielle Steelové, podobně o úspěchu róby Halle Berryové a hereckém umění Melanie Griffithové ap.

Někdy se používá i jazykově tolerovatelný postup, totiž skloňování (snadno skloňovatelného) jména cizinky, zatímco její příjmení je ponecháno v podobě nepřechýlené a neskloňované (např. Patricie Carey – s Patricií Carey).

[118]6.4 V médiích se ovšem setkáváme a budeme zřejmě i nadále setkávat s užíváním nepřechýlených podob příjmení různých cizích umělkyň, sportovkyň ap. zejména v případech, kdy jde o příjmení či osobní jména pro Čecha neprůzračná, v nichž se špatně odlišuje jméno a příjmení. Užití nepřechýlené podoby příjmení (japonského, arabského atd.) by ovšem v českém textu mělo být nutně provázeno užitím obecných slov jako paní, baletka, běžkyně, s jejichž pomocí příjmení, resp. celé osobní jméno lze skloňovat (např. inscenace s primabalerinou Keiko Sakamoto). – Občas lze v češtině pozorovat snahu skloňovat japonská ženská osobní jména a příjmení připojováním českých deklinačních koncovek bez přechýlení příjmení, např. Jamašita Namiko – 2. p. Jamašity Namiky apod. Spojení Jamašity Namiky však většině Čechů bez bližší znalosti kontextu nesignalizuje, že jde o ženu, neboť tvary českých ženských a mužských vzorů na -a mají v některých pádech shodné koncovky, které pohlaví tvarově nerozlišují. Jde tedy o jakýsi výpomocný, slangový způsob skloňování, který je pro běžnou jazykovou praxi méně vhodný, činící z japonštiny cosi mimořádného, a vymykající se snaze o jednotné řešení.

6.5 Užití původní, tzv. citátové podoby cizích ženských příjmení je obvyklé v textech úzce odborného zaměření, např. v bibliografii, citaci autorů ve vědecké literatuře apod.

 

7. Závěry

Skloňování a přechylování příjmení je charakteristickým rysem českého mluvnického systému, který se v češtině vyvíjel spolu s příjmeními. Skloňování příjmení vychází ze systému českých jmen obecných a odvozování ženských příjmení z příjmení mužských, tj. přechylování na skloňování mužských příjmení navazuje. Přechylování příjmení má v češtině dvě závažné funkce: jednak jednoznačně vyjadřuje pohlaví pojmenovávané osoby, jednak umožňuje ženské příjmení v českém textu podle apelativních vzorů skloňovat, podobně jako skloňujeme domácí i cizí příjmení mužská. Skloňování a přechylování příjmení se v češtině řídí českými mluvnickými a slovotvornými pravidly, která představují normu též z hlediska společenského (sociolingvistického, nikoli právního).

Pro zápis ženských příjmení do matriky platí zákon č. 301/2000 Sb. Ženská příjmení se zapisují v podobách utvořených podle české mluvnice, přičemž u občanek ČR hlásících se k jiné než české národnosti lze zapsat a oficiálně ve veřejných listinách užívat i podobu nepřechýlenou. Pokud se občanka ČR přihlásí k cizí národnosti a bude v oficiálních dokladech zapsána podobou nepřechýlenou, neznamená to, že její rozhodnutí je závazné pro běžnou komunikaci v češtině, ať již písemnou, nebo ústní.

Protože přechylování a skloňování ženských příjmení v běžné společenské komunikaci, v médiích atd. není záležitostí legislativních rozhodnutí, nelze na ně [119]vztahovat ani zákon o matrikách. Z jazykového hlediska se doporučuje užívat přechýlené podoby utvořené podle českých noremních zvyklostí. Pokud se autor rozhodne užít podobu nepřechýlenou, měl by pohlaví pojmenovávané osoby naznačit jiným způsobem, např. předřazením „pomocných“ slov jako slečna, paní, umělkyně, sportovkyně, a ta pak v textu skloňovat. Je třeba vycházet z konkrétní jazykové situace. Ponechání cizího příjmení v neskloňované výchozí podobě působí jako porušení gramatické a stylistické normy češtiny.

Na závěr dodejme, že neexistuje žádný mezinárodně uznávaný zákon, který by vylučoval respektování jazykových noremních zvyklostí, lexika, gramatiky, tvoření slov atd. v systémech jednotlivých evropských jazyků.[3]

---

[1] Viz např. B. Havránek – A. Jedlička, Česká mluvnice, SPN, Praha 1960, 1963, 1970 etc. – V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, SPN, Praha 1972. – Z novějších publikací např. J. Petr a kol., Mluvnice češtiny I, II, Academia, Praha 1986. – Ed. P. Karlík a kol., Příruční mluvnice češtiny, Nakl. Lidové noviny, Praha 1995. – M. Čechová a kol., Čeština – řeč a jazyk, Praha 2000.

[2] Podrobnější přehled skloňování a přechylování jednoslovných i víceslovných příjmení v češtině, jakož i poučení o začleňování cizích, a to i orientálních osobních jmen do češtiny, o pravopisu, změnách příjmení aj. aspektech jsou uvedeny v publikaci M. Knappové Naše a cizí příjmení v současné češtině, TAX AZ KORT, Liberec 2002, jejíž recenze z pera J. Krause byla otištěna v NŘ 85, 2002, s. 260–262.

[3] K problematice přechylování ženských příjmení viz též s. 168.

Naše řeč, volume 86 (2003), issue 3, pp. 113-119

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Jan Holeš, Tomáš Typovský: Morfologicko-sémantická analýza českých příjmení tvořených z názvu zvířat a užívaných na severní Moravě