Epistolografický odkaz Boženy Němcové v nových interpretacích

Jana Hoffmannová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dopis je podivuhodný žánr: málokterý z kadlubů, do nichž běžně odléváme své komunikační produkty, je tak proměnlivý a koncentruje v sobě tolik otevřených problémů komunikačně strukturních i vývojových. Nemám teď na mysli naši každodenní korespondenci, která se nám pod rukama z klasických dopisů změnila v e-maily a „esemesky“;[1] ani naše dopisy úřední, pracovní, oficiální, i když i ty na nás v poslední době kladou stále nové nároky.[2] Jsou tu však ještě dopisy, které před námi leží v neměnné podobě po řadu desetiletí, třeba i staletí, a přece nás pořád fascinují; dopisy významných osobností, především umělců, z nichž jsme ještě nedokázali vydobýt jejich tajemství; většinou otevřené, mnohorozměrné texty, představující pro nás vzrušující četbu i předmět sémiotického, stylistického i literárněvědného výzkumu.

O takový „integrovaný“ výzkum se pokusily v knize Řeč dopisů, řeč v dopisech Boženy Němcové (ISV nakladatelství, Praha 2001, 200 s.) Jaroslava Janáčková a Alena Macurová. Obě nadmíru zkušené badatelky, které už Boženě Němcové, jejím dopisům i příslušnému dobovému kontextu věnovaly velkou pozornost – jak v dílech společných, tak v publikacích sólových. Společně také vedly na pražské filozofické fakultě semináře, v nichž do této problematiky zasvěcovaly své studenty či doktorandy; a je velmi sympatické, že i příspěvky některých z nich (hlavně L. Římalové a S. Wimmera) obě paní profesorky pojaly do recenzované knihy.

Při četbě máme pocit, že se ani na okamžik nezastavíme a že se s autory publikace neustále pohybujeme křížem krážem epistolografií Boženy Němcové hned po několika osách. Za centrální z nich považuji osu funkční. Autoři opakovaně uvažují o tom, které funkce, ve kterém období, v kterých dopisech (či různých verzích jednoho dopisu) dominují, v jaké konstelaci či v jakých proporcích jsou v nich zastoupeny. Přidržíme-li se Jakobsonova stále znovu se osvědčujícího modelu, je někdy v popředí funkce zaměřená na vnímání sebe sama (autoři tu hovoří – podle sociální psycholožky G. M. Andrejevové – o funkci percepční), či na sebevyjádření, sebeprezentaci, expresi. Jindy (hlavně v dopisech B. Němcové dětem, především synu Karlovi) dominuje funkce apelová, výchovná – tj. snaha působit na adresáty, ovlivňovat je, poučovat, řídit jejich jednání, udílet jim instrukce a návody. Přirozené je, že nezřídka převažuje funkce informativní – jednak je samozřejmě pro žánr dopisu jednou z funkcí profilových, jednak to v naší představě odpovídá záměrům Němcové – spisovatelky a publicistky, která tak intenzivně pěstovala žánr „obrazů“, snažila se podávat co nejvýstižnější a nejzajímavější zprávy, svědectví o životě lidu v různých regionech…

Je tu však ještě funkce fatická: dopis je přece především prostředkem kontaktu (mezi vzdálenými partnery), a i když u slovesných profesionálů může někdy převážit akcent na sebevyjádření [258]a monologické sebevyznávání, obvykle z dopisu nezmizí polarita JÁ – TY, dialog, interakce – tedy poloha, kterou ztělesňuje funkce fatická spolu s apelovou. K tomu navíc přistupuje okolnost, že dopisy Němcové (podobně jako některé její prózy, srov. rozbor Kávové společnosti ve studii A. Macurové) zprostředkovaně odrážejí strastiplný proces vzniku české konverzace.

Funkce metajazyková vystupuje do popředí už tím, že dopisy Němcové jsou prostoupeny vícejazyčností – tj. hlavně proměnlivou koexistencí češtiny s němčinou a slovenštinou, s jazyky, jejichž výskytu v dopisech věnovaly J. Janáčková a A. Macurová speciální rozbory. Metajazyková funkce má ovšem mezi funkcemi ostatními zvláštní postavení, shlíží na ně jaksi „z vyššího patra“: prostřednictvím vztahování sebe i svých adresátů k jednotlivým jazykům pisatelka dopisů opět naplňuje buď potřebu sebeprezentace (sebe samé jako filoložky, znalkyně jazyků); nebo potřebu adresáty informovat, vzdělávat, vysvětlovat jim výrazy jednoho jazyka pomocí druhého; nebo potřebu na partnery apelovat, získávat je, budit v nich např. sympatie k blízkému slovanskému jazyku. Dopisy B. Němcové jsou z tohoto hlediska představeny jako sémioticky heterogenní komunikáty, osobité a zároveň seismograficky ztělesňující dobovou komunikaci (zejména česko-německý bilingvismus). Pisatelka se v nich složitě pohybuje na ose vlastní – cizí, s jednotlivými jazyky se emotivně ztotožňuje či se od nich distancuje, poukazuje na jejich „jinakost“ a zase se jim nabádavě přibližuje (jako v případě němčiny, jazyka spjatého s obdivovanou národní literaturou a kulturou).

Autorky takto zaměřených studií nás samozřejmě neopomněly přivést k tomu, že dotyky jednotlivých jazyků jsou v dopisech Němcové i nositeli ozvláštnění, aktualizace, estetických hodnot. Tím se dostávám k poslední dosud nezmíněné modelové funkci, funkci poetické – a zároveň přecházíme k další mimořádně výrazné ose interpretace dopisů v celé publikaci. Je to osa, na níž se dopisy zmítají mezi životem pisatelky a jejím uměleckým dílem, mezi autenticitou a stylizací, mezi dokumentárností a fikcí; osa, na jejímž jednom pólu zejí otevřené rány subjektivity, na druhém pólu však proti nim stojí harmonizační gesto a vůle k objektivaci. A tady nám vyvstává zásadní problém, který si musí řešit (a nikdy nevyřešit) každý z nás sám za sebe, ať už se stavíme spíše na pozice čtenáře, nebo textového analytika. J. Janáčková konstatuje hned v první studii, že v naší převážně strukturalistické atmosféře, vyznačující se nezájmem o psychofyzickou osobu autora, nenalezla ohlas genetická metoda orientovaná na procesualitu produkce textu (v podobě náčrtů, různých verzí apod.). K tomu ovšem v posledních desetiletích přistupuje uhranutí jednoho proudu naší literární vědy „autenticitou“, bezprostředními texty, především deníkovými záznamy, které jsou podle těchto interpretů tou pravou literaturou. Také J. Janáčková se zmiňuje o tom, že někteří vydavatelé korespondence Němcové staví tento dokument nad její texty umělecké, nadřazují dílo „bezděčné“ nad dílo „záměrné“. Jinou formulaci zachytíme třeba u Ivana Diviše v Teorii spolehlivosti: „Považuji za nežádoucí zkrat (…), aby po umělci zbylo jen a jen dílo a současně nebyl vydán počet i o jeho soukromém utrpení (…) Právě tento život by měl být vydán v obrovském fasciklu jakožto dílo…“ Z různých úhlů můžeme pohlížet na vztah života a díla a nesmíme při tom opomenout ani četné vulgarizace: třeba ty mediální (pořady typu „Předčasná úmrtí“, někdy drásavé, jindy sentimentální), nebo ty školní. Řada učitelů tvrdí, že jejich žáci nejsou schopni vnímat díla literárních velikánů; ale vždycky ve třídě zabere vyprávění o jejich láskách, nelehkých životních osudech… Od žáka, který asi nikdy nebude číst Máchův Máj, se dovíte, že „ta Lori toho Má[259]chu nechápala…“. Myslíme-li na toto vše zároveň: jak tedy vyřešíme svůj osobní evaluativní problém, jak zhodnotíme dopisy Němcové? Možná, že někteří z nás budou považovat za největší hodnotu právě ty dopisy, u nichž autoři publikace mluví o krizi epistolografických schopností Němcové: ony dopisy strohé, stručné, věcné, výčtové …; možná budou, podobně jako Jiří Kolář, považovat ono „Máš v balíku …“ za přinejmenším stejně silné a lidsky i umělecky působivé, jako dopisy ze šťastnějšího životního období, psané suverénní umělkyní a sebevědomou ženou? Jak rovněž upozorňuje J. Janáčková, dopisy Němcové nenašly např. milost u Arneho Nováka, neboť zcela odporovaly jeho novoklasicistnímu ideálu vyrovnanosti a uměřenosti. Tento ideál dnes už vyznává málokdo: naopak nás hluboce zasáhne „poslední slovesný výkon“ B. Němcové, dopis V. Náprstkovi, který už J. Janáčková a A. Macurová uvedly ve všeobecnou známost – tento zápas o poslední zbytky lidské důstojnosti, nezdařený ani na třetí pokus, projevující se v neuspořádanosti textu i ve „zborceném písmu“ … Autoři publikace nám ve svých studiích nabídli opravdu mnoho podkladů k našim vlastním úvahám o tom, kde se nacházejí dopisy B. Němcové (a nejen její) v prostoru mezi životem a uměním, mezi stylizací (autostylizací) a spontánností, mezi psaností a mluveností. Dokonce nám naznačili, že dopisy B. Němcové hrály značnou roli v jejím hledání nové, subjektivně inspirované poetiky.

A ještě se domnívám, že celou publikací prochází osa žánrová, kolem níž členové týmu více nebo méně záměrně dopisy Němcové seskupují. Už na začátku jsem naznačila otázku, zda můžeme u dopisu počítat s nějakým žánrovým invariantem. Autoři totiž neustále snášejí důkazy o tom, že korespondence Němcové – právě např. na základě dominance a konstelace jednotlivých funkcí – by mohla posloužit k návrhu typologie dopisů: celého rozpětí např. od těch, v nichž si pisatelka bezprostředně a nehledaně „povídá“ se svými dětmi (či vyřizuje praktické záležitosti), přes ty, kde vede vytříbenou společenskou konverzaci a snaží se představit sebe samu v co nejlepším světle, až po ty, kde do popředí proniká subjekt umělkyně a nastupuje stylizace, beletrizace, poetizace, romantizace, dramatizace … Touto reflexí odlišných perspektiv v různých typech dopisů se zabývá hlavně L. Římalová, která naznačuje též inklinaci některých dopisů (resp. pasáží v nich) k žánrům jako pohádka, povídka, fejeton. Z jiné strany pak přistoupil k žánrovému problému S. Wimmer, který provedl přesné a podrobné srovnání „psaní pro sebe“ (tj. poznámek, kterými si Němcová zachycovala své dojmy z cest – textů většinou eliptických, fragmentárních) a dopisů, v nichž Němcová zpracovala tutéž látku, ale na daleko vyšší slovesné úrovni, v ambiciózním textu s promyšlenou výstavbou, bohatě rozvitými syntaktickými strukturami, slohovou dynamičností, výrazovou figurativností atd. (Stranou nechávám grafologický rozbor H. Bakové, která rovněž – obdobně jako L. Římalová – srovnávala dopisy Němcové z odlišných životních období. Výsledky nemohu posoudit, zdá se mi však, že jinými slovy potvrdily zjištění, která byla dosažena metodami stylistickými a komunikačně-pragmatickými. Kromě toho se zde dostáváme do blízkosti neurolingvistických výzkumů, zaměřených např. na patologii textu.)

Poslední osa, která prochází publikací (vlastně nelze říci poslední, je jich určitě ještě daleko více), už bude zmíněna jen stručně. Je to spojnice mezi primární a sekundární komunikací (tady vstupujeme do problematiky dávno rozpracované Alenou Macurovou). Dosud jsem se snažila spolu s autory ukazovat, že i dopisy B. Němcové lze přijímat jako literaturu; kromě toho však pozornost autorů pochopitelně přitáhly i dopisy v literatuře, tj. v beletristických textech Němcové; [260]dopisy, které si vyměňují postavy literární fikce (vnitrotextové subjekty) a které tedy patří k sekundární komunikaci. A zajímavé jsou i názory těchto postav na psaní dopisů: babička, Němcové postava nejslavnější, např. projevuje (v dialogu s paní kněžnou) k dopisu a dopisování nepokrytou skepsi a nedůvěru. (Srov. o tom v závěrečné studii J. Janáčkové.) Problematika primární a sekundární komunikace tu pak navozuje další kontexty, např. zastoupení a ztvárnění řeči přímé (tj. modu předvádění) a řeči nepřímé (modu referování) v dopisech Němcové na jedné straně – třeba právě v onom předsmrtném trojfragmentu – a v jejích literárních či publicistických textech na straně druhé. Tím se kruh uzavírá, to je poslední kamínek, který autoři zasadili do mozaiky vytvořené na téma dopisů „vynikající epistolografky“ a jejich vztahu k dílu „velké spisovatelky“.

Doufám, že autorky (a jejich žáci) budou ve svých výzkumech pokračovat a že se od nich dozvíme ještě mnoho zajímavého o „řeči dopisů“ i o „řeči v dopisech“, o „psaní o psaní“ atd. Dnes už nepíšeme takové dopisy jako Božena Němcová, a často se soudí, že klasický dopis v naší komunikaci ustupuje do pozadí. Je však plynule nahrazován svými moderními (či postmoderními?) metamorfózami, třeštivým světem e-mailů a esemesek; a ač se to na první pohled třeba nezdá, výzkumy, které se takto dostávají dopisům až „na kůži“, nám poskytují mnoho impulzů i pro interpretaci „dopisů x-té generace“.

---

[1] Srov. o těchto textech v NŘ S. Čmejrková, Čeština v síti: Psanost či mluvenost? (O stylu e-mailového dialogu), NŘ 80, 1997, s. 225–247; nebo L. Hašová, Lásky jedné esemesky, NŘ 85, 2002, s. 207–212.

[2] Srov. např. J. Kraus – J. Hoffmannová, Písemnosti v našem životě, Praha 1996.

Naše řeč, volume 85 (2002), issue 5, pp. 257-260

Previous Josef Šimandl: Salesiáni Dona Bosca?

Next Jiří Kraus: Potřebná publikace o příjmení v současné češtině