Příkladná nářeční monografie z východních Čech

Pavel Jančák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

0. Dávný rozdíl mezi nedostatečnou mírou dat o nářečích v Čechách (včetně monografií) proti četným pracím o nářečích na Moravě a ve Slezsku se začal řešit po druhé světové válce soustavným korespondenčním a přímým terénním výzkumem, který provádělo dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český. Významně se na něm podíleli i někteří mladší žáci prof. V. Vážného z jeho dialektologického semináře. Jeden z nejmladších a z posledních z nich, Luděk Bachmann, pracoval na své monografii o nářečí na Vysokomýtsku po více než deset let. Dokončil ji v r. 1964, „tedy v době, kdy nivelizace nářečí nebyla v Čechách ještě tak pokročilá – zvláště pak v oblastech vzdálenějších od centra“ (s. 11). Přesto však autor o probíhající destrukci nářečí i v této oblasti – což je ovšem proces velmi dlouhodobý – v závěru své práce už také mluví.

Zásluhou nakladatelství Academia, které tak volně navazuje na tradici své někdejší ediční řady Česká nářečí, kde byla vydána řada významných prací tohoto oboru, vyšla nyní Bachmannova monografie tiskem.[1] Přestože je tato práce věnována „jen“ Vysokomýtsku, je třeba připomenout, že pro českou dialektologii a pro bohemistiku nejde o monografii lokálního dosahu. Přesný název práce nás tu nesmí mást. Podobně jako z pouhého titulu Kopečného lokální monografie Nářečí Určic a okolí nepoznáme, že jde vlastně o významnou typovou monografii centrální středomoravské (hanácké) oblasti, Bachmannova práce o Vysokomýtsku představuje pro nás typovou monografii nářeční oblasti severovýchodočeské (svč.), resp. východočeské a zaplňuje tak jednu z citelných mezer, které v popisu nářečního teritoria Čech stále ještě máme. Ze svč. oblasti jsme např. měli k dispozici jen polsky psanou významnou monografii polského slavisty Janusze Siatkowského o archaickém nářečí v tzv. „Českém koutku“ v Kladsku,[2] který se na české straně přimyká k okrajovému úseku náchodskému. V „současné“ české dialektologické literatuře je tedy Bachmannova práce první a dosud jedinou publikovanou monografií ze svč. nářeční oblasti.

1. Monografie Luďka Bachmanna, našeho předčasně zesnulého kolegy (1931–1987)[3], zaujme neobyčejně precizním zpracováním a především velkou šíří záběru (zkoumáno bylo 99 mluvčích z 56 obcí někdejšího vysokomýtského okresu; pozornost se věnuje všem jazykovým rovinám a zařazuje se např. i materiál z místních a pomístních jmen). Práce se sice zaměřuje na podání nejstaršího zjistitelného stavu tradičního nářečí, ale pozornost se věnuje i probíhajícím vývojovým procesům, a to tak, že se archaický nářeční stav důsledně konfrontuje s nivelizovanější mluvou mladších generací (včetně mládeže a dětí) a sledují se i rozdíly mezi mluvou venkovskou a městskou. Takto získaný plastický obraz je velice blízký reálnému stavu a působí přesvědčivě a spolehlivě. Při analýze rozsáhlého a promyšleně představeného materiálu uplatnil autor nejen [214]důvěrnou znalost svého rodného dialektu, ale také schopnost detailního pozorování a velkou zkušenost při konfrontačním hodnocení sledovaných jevů i doložených jednotlivých dílčích prvků.

Obdivuhodná je také autorova detailní znalost materiálu z literatury vztahujícího se k zkoumané oblasti. Připomeňme, že jde o region s bohatou kulturní tradicí, a to i v oboru dialektologie. Z Vysokomýtska totiž také pochází autor našeho prvního souhrnného pojednání o českých nářečích z r. 1864 A. V. Šembera,[4] který se v jedné ze svých prvních prací věnoval také nářečí na Vysokomýtsku (z hlediska dnešní dialektologie jde samozřejmě spíše jen o jisté jednotlivé „poznámky“). Je ovšem přirozené, že Bachmann neopomene žádnou příležitost, kdy může stav doložený Šemberou vhodně připomenout a s dnešními dochovanými nářečními archaismy konfrontovat (viz např. pozn. 110, s. 193, kde k plurálovým tvarům voblaka, mraka, hambalka, Vrcha, Řepňíka,[5] uvedeným na s. 78, poznamenává, že Šembera „vytýká tento jev jako jeden ze čtyř základních znaků podřečí východního“).

Na rozdíl od autorů starších nářečních lokálních monografií, kteří při popisu a rozboru zkoumané mluvy zpravidla ještě nemohli vidět „za humna“ své lokality nebo sledovaného území, mohl se Bachmann už opírat o první výsledky rozsáhlých korespondenčních anket, sledujících zeměpisné rozšíření významných diferenčních oblastních rysů, a účelně toho využil. Na kartografickém zpracování těchto dotazníkových dat se totiž v dialektologickém oddělení podílel a to mu pak umožnilo při práci na monografii také ukazovat na začlenění Vysokomýtska do širších územních souvislostí.[6] Bachmannova práce je tedy sice klasickou systémovou nářeční monografií, ale v rámci tohoto systémového postupu se v ní zároveň upozorňuje na některé významné rysy diferenčního, příznakového charakteru. Zejména pak je tak možno přímo demonstrovat příslušnost studovaného regionu k nářeční oblasti severovýchodočeské a postupné narůstání rysů charakteristických pro její východočeský okrajový pás (šíři autorova pohledu odpovídá, že vedle jednotlivých znaků hláskoslovných a morfologických a vedle obvykle uváděných případů lexikalizovaných sekajna, páperňice, smeje se nezapomíná při této charakteristice ani na zvláštnosti lexikální jako koflik ‚květináč‘, puška ‚sněhová koule‘ aj.). Kromě toho začínají se už i na Vysokomýtsku ukazovat některé (někdy zaniklé) rysy moravské, které se projevují též v některých detailech (srov. např. emocionálně zabarvené doklady klačit, klouct, klustej, s. 47; je možno připomenout i využití rysů morfologických jako stylového emocionálního prostředku u výpovědí typu to su já ve familiárním prostředí při ujištění, že jde o blízkou osobu, s. 112; také se připomíná pojmenování schňilák ‚lenoch‘, které se váže k mor. shnilý ‚líný‘, s. 121) a které byly – jak autor na příkladech přesvědčivě ukazuje – dříve zřejmě mnohem zřetelnější.

2. Tradiční oddíl nářečních monografií, hláskosloví (20–69), je v Bachmannově práci propracován neobyčejně pečlivě. Při výkladu o repertoáru hlásek, jejich využití a distribuci se u každé hlásky srovnává se spisovným jazykem; ukazuje se na shody, zachycují se „místní odlišnosti“ (tento oddíl je vlastně jakýmsi rejstříkem všech změn, do nichž daná hláska v daném regionu [215]vstupuje) a připomíná se využití příslušných hlásek v přejatých slovech. Stejný postup zvolila při popisu soustavy hlásek v mluvě severozápadočeského okraje na Třebívlicku i Racková[7], ta ovšem více uplatňuje i tradiční zřetel k stavu pračeskému, a to dalším členěním na podskupiny, v jejichž rámci se pak probírají i historické změny. Bachmann uvádí změny, které proběhly v historické době na území Čech (přehlásky, úžení, diftongizace atd.), v samostatných odstavcích souhrnně ve dvou podkapitolách, tedy obdobně jako Jančáková v monografii o mluvě na Příbramsku[8]; ta však – protože její přístup je více diferenční a všechny jednotlivé hlásky podrobně neprobírá – zařazuje odstavce o historických změnách ve svém popisu přímo k příslušným výsledným hláskám.

Velkou pozornost věnuje Bachmann ve svém popisu uváděným příkladům. Ty mu dávají příležitost k tomu, aby z popisovaného dialektu představil také mnohé zajímavosti, nevyjímaje ani zvláštnosti lexikální, čímž tyto pasáže „čtenářsky“ velmi oživuje. Ve výběru uváděných příkladů se nezapře velký milovník a „čtenář“ Bachmannova oblíbeného etymologického slovníku V. Machka (např. k frazeologickému spojení vzít pochopa, s. 39, které ovšem není omezeno jen na daný region, připomene Machkův zajímavý výklad, že patrně souvisí s citoslovcem hop).

Významný posun v metodickém přístupu při zpracování nářečního hláskosloví přináší Bachmannova monografie při popisu hláskoslovných jevů kombinačních. V mnohých nářečních monografiích se v tomto oddílu obvykle respektují jen hlavní skupiny případů (změny ve způsobu artikulace, splývání souhlásek, seskupení K + K atd.), ale konkrétní doklady se v rámci těchto skupin často pak dále uvádějí jen v nepřehledných taxativních výčtech. Autorovi se však podařilo tuto směsici nejrůznějších jednotlivých dokladů na změny hlásek v proudu řeči pospojovat v nadřazené podskupiny obecnější povahy (dásňová nebo předopatrová okluziva + sykavka, dásňová nebo předopatrová okluziva + afrikáta apod.) a tak v řadě případů i více přiblížit společný charakter takových změn („ve skupení dvou okluziv se mění obvykle první z nich v souhlásku úžinovou,“ s. 48). Přitom se autor neomezuje jen na některé typické příklady, ale podrobuje své minuciózní analýze v relativní úplnosti snad všechny pozorované typy případů, tedy včetně obvyklých zjednodušených realizací, k nimž dochází v běžné mluvě snad na celém českém jazykovém území, protože ty všechny jsou přirozeně i běžnou součástí zkoumané vysokomýtské mluvy. Je ovšem přirozené, že v rámci takto pojatého důkladného rozboru zůstávají už jaksi skryty některé charakteristické typy regionální (např. typ dje); na některé autor sám upozorňuje (na kopsi, s. 49), ale diferencovat všechny uváděné jednotlivé případy by bylo naprosto nereálné.

Náznaky k diferencovanějšímu podání kombinačních změn najdeme také např. už v Hallerově starší monografii o středočeském nářečí na Podřipsku[9], ale její autor byl tehdy při popisu hlásek a jejich seskupení příliš zaměřen především na složku artikulační (v té době to byl u nás pohled novátorský). Bachmann mohl dnes svým jemným fonetickým vnímáním už také poukázat na fonetické příčiny některých jazykových změn při styku hlásek v proudu řeči a přispět tak k jejich výkladu (srov. např. jeho upozornění, že lexikalizované podoby hamba, pámbu mají svůj původ [216]v běžných spojeních typu vom bil, tem pacholek, kdy při rychlejší výslovnosti fonetickou změnu n > m zpravidla ani nevnímáme, s. 46; také např. upozorňuje, že k typu vidlo, vidílko je možno přiřadit i doklad Parduvice, ale že v tomto případě může jít i jen o oslabenou artikulaci, s. 31).

V některých hláskoslovných partiích Bachmannovy práce se tradiční zřetel k výchozímu pračeskému stavu uplatňuje přece jen ve větší míře, než jak to známe z moravských monografií. Týká se to např. oddílu o palatalizaci a depalatalizaci (s. 53), a zejména pak partie o kvantitě, kterou autor vyčleňuje jako samostatnou kapitolu.

Při prezentaci Bachmannovy monografie jsme věnovali hláskoslovnému oddílu poněkud větší pozornost. Chtěli jsme ukázat, že i v tak často a důkladně zpracovávaném okruhu, jakým je v dosavadní dialektologické literatuře rovina hláskoslovná, mohou i další zpracování známé tematiky přinášet nové podněty a zpřesňující pohledy.

3. V oddíle o tvarosloví (s. 70–112) má autor příležitost upozorňovat na charakteristické regionální rysy mnohem soustavněji. Někdy jsou v systémovém popisu jaksi „zasunuté“ (např. se jen připomene, že ženská osobní jména „mívají v 3. a 6. sg. vedle obvyklé koncovky -i také -e: Máňi i Máňe“, tj. že k původním, regionálně odlišným podobám pronikají už také podoby na -e, shodné se spis. jazykem, s. 70), výrazné a frekventované regionalismy se však připomínají pravidelně, někdy jen krátkým upozorněním (např. k unifikovanému tvaru na -ej u žen. adjektiv vzoru mladý paňi Šedovej, U Kulatej bábi, ze Třebovej v závorce autor jen připomene, že je to „charakteristický jev východočeský“; doplní však, že „intenzivně se šíří jednotný obecněčeský morfém -i, zvláště u mládeže“, s. 92), jindy je regionální charakteristika osvětlena důkladněji, např., že v 3. a 6. sg. vzoru pán „je zpravidla koncovka -oj, společná pro všechna životná jména, např. Novákoj…“ (následuje šest řádek pečlivě vybraných dokladů, které zároveň naznačují univerzální užívání dané koncovky ve slovech z různých stylových rovin, tedy např. i kosmonautoj, hokejistoj, chuligánoj, Stalinoj, Ádenauroj, klackoj, smradoj); dále pak čteme, že „morfém -oj patří k nejpevnějším nářečním jevům a je stále zcela běžný i v řeči místní inteligence, kdežto koncovka -ovi, pokud se v spontánním projevu vyskytne, působí stylizovaně – z vědomé snahy po spisovném vyjádření“, s. 75. Toto své hodnocení ilustruje autor ještě v poznámce krásným příkladem na to, že užití spisovného tvaru v běžném každodenním dialogu může dokonce vést k nedorozumění (větu dal sem to Hance, Vlčkovi, Drahošom interpretoval posluchač jako dal to Hance Vlčkovi, tj. H. Vlčkoví = Hance Vlčkové; obvykle by totiž zmíněná věta měla znít dal sem to Hance, Vlčkoj, Drahošom). Stejně tak se jako „charakteristická oblastní koncovka“ hodnotí dativní -om u jmen označujících rodinu jako celek Novotnom se ňic nestalo, skoč k sousedom, která „patří k nejpevnějším nářečním prvkům a je zcela důsledná i v řeči místní inteligence“, s. 73.

Vztah k paralelním tvarům se vyznačuje i tehdy, kdy druhý možný tvar není v daném regionu obvyklý (např. u tvaru mňe, který je v svč. oblasti při skloňování zájmena já běžný i v dativu, se přímo uvádí, že „dat. mi se neuplatňuje“, s. 99). V některých případech poznáme regionalismy zpravidla už jen podle toho, že jde o vzácné jevy doložené jen v mluvě staré a nejstarší generace a charakterizované jako „zastaralé“ (např. u číslovek podoby dvje sta, mám štvere šati).

Z našich příkladů na komentování regionalismů je zřejmé, že předností Bachmannovy práce je citlivé a vyvážené hodnocení dublet. Je to cenné zvláště proto, že právě dublety jsou v běžné mluvě v Čechách jevem velice častým a pro tuto mluvu příznačným. Názorným dokladem takového minuciózního Bachmannova pozorování je porovnání rozdílné frekvence vyrovnaných ob[217]lastních tvarů nom.–ak. pl. životných maskulin typu má dva siňi u vzorů pán a muž (Vysokomýtsko leží už na okraji areálu tohoto jevu, s. 76), kterou názorně ilustrují doklady hrávali sme si na četňíci a zloďeje; teť máme štiři doktoři, s toho dva zubaře (tedy nikoliv … zloďeji, … zubaři), s. 80, pozn. 112. Obdobné příklady autorova jemného hodnocení dublet bychom našli i jinde, zejména také při jeho rozlišování stylovém a sémantickém (viz např. kapitolu o tvoření vlastních jmen, zvl. odstavce o označování rodiny a o hypokoristikách, s. 126n.).

Snad se tedy aspoň ve výběru podařilo ukázat, že také tvaroslovný oddíl Bachmannovy monografie přináší bohatý a pečlivě interpretovaný materiál. Někdy jsme až překvapeni, kolik vzácných svč. nářečních archaismů se ve zdejší nářeční mluvě ještě zachovává (k takovým překvapením patří např. dochované jmenné tvary v skloňování příjmení vod Ládi Novákova, Ládoj Novákovu, vo Oldoj Sochorovu, i když se některé, zvl. u feminin bábje Voslářovje, na Alenu spráfcovu, uplatňují už jen sporadicky, s. 94–95).

Vedle regionalismů dosvědčuje vysokomýtská mluva i některé starší vývojové tendence, rozšířené svého času po celých Čechách (viz analogické tvary vejcete, srcete, strňišťete); že šlo o starší vývojovou tendenci celočeskou, dosvědčují např. doklady (např. pl. pólata) ze starého svč. jazykového ostrova na Střelínsku u Vratislavi.

Jen zcela výjimečně nalezneme v Bachmannově monografii hodnocení, která bychom mohli zpochybnit. Jde o paradigma zájmen vona, naše (s. 98 a 99), kde se ve všech pádech uvádí tvar ňí (jí), naší, s výjimkou dubletní krátkosti ňi/ňí (ji/jí), naši/naší ve 4. p. Tento zápis jakoby naznačoval, že ve shodě se spisovným jazykem zachovává i zdejší nářečí v akuzativu původní krátkost koncového -i, i když jen dubletně. Ve skutečnosti došlo v mluveném jazyce k vyrovnání ve prospěch tvarů s délkou jí, naší všude a tyto tvary se pak v svč. oblasti v různé míře zkracují, ale v celém paradigmatu, tj. bez rozlišení jednotlivých pádů.

4. Vedle tradičního oddílu hláskoslovného a tvaroslovného klade si Bachmannova monografie za cíl postihnout jistou měrou i ostatní jazykové roviny (stejně je tomu v novější monografii J. Jančákové /viz pozn. 8/, kdežto u monografie M. Rackové /viz pozn. 7/ zůstal druhý díl, věnovaný tvoření slov, v rukopise). Autor si byl ovšem plně vědom toho, že tu sotva může představit ucelenější obraz, a proto nazval následující dvě kapitoly jen „poznámkami“ ke skladbě (s. 113–117) a k tvoření slov (s. 118–129). Podal „pouze povšechnou charakteristiku větné stavby“ (s. 113) a zaměřil se „na vytčení hlavních krajových rysů v tvoření slov“ (s. 118). Zatímco kapitolka o syntaxi ukazuje tedy spíše na rysy mluveného než regionálního charakteru (souřadné spojování vět, v dialogu četné neúplné věty, časté věty uvozené spojkou gdiž s nejrůznějším významovým vztahem, přemíra odkazovacích zájmen apod.), v kapitolce o tvoření slov se autorovi podařilo upozornit na některé oblastní regionalismy. Týká se to např. přípony -ák, která představuje „charakteristický krajově produktivní prvek“, s. 118. Tento fakt si nyní už můžeme velmi názorně ověřit v Českém jazykovém atlase např. na mapě „petrolej“ (ČJA I–183), kde mezi nářečními pojmenováními této nové reálie je pro svč. oblast charakteristická právě podoba petrák (na rozdíl od spisovného jazyka je v nářeční vrstvě podoba s příponou -ák zcela neutrální). Uvážíme-li, že v době přípravy Bachmannova rukopisu nebyl ještě ani dokončen přímý terénní výzkum pro ČJA, musíme zvlášť ocenit, s jakou citlivostí dokázal autor hodnotit doklady z korespondenčních anket a svůj shromážděný materiál vlastní (kapitolka o příponě -ák zahrnuje v knize tři stránky komentovaných dokladů; z nich si zde uveďme aspoň několik zajímavých místních [218]pojmenování bečák ‚plačící dítě‘, dvorák ‚dělník v panském dvoře‘, dúlák, húrák ‚z dolní, horní části vsi‘, Domorák ‚z Domoradic‘, pardubák ‚autobus do Pardubic‘ atd.).

5. Za nedílnou součást nářeční monografie považoval Bachmann také složku lexikální, „neboť z nářečních znaků jsou to vedle diferencí hláskoslovných právě místní zvláštnosti slovníkové, jež se výrazně projevují v členitosti jazykové situace“, s. 130. Tento svůj názor na postavení slovní zásoby v struktuře dialektu a na její provázanost s ostatními jazykovými rovinami daného nářečí pak sám demonstroval vlastním zasvěceným rozborem, při němž ve třech pododdílech kapitoly o slovníku (s. 130–139), k níž je připojen diferenční slovníček (s. 140–153), analyzuje slovní zásobu Vysokomýtska jak z hlediska prostorového (diferencuje zde výrazy celonárodní, oblastní, regionální a místní), tak vývojového (ukazuje na stabilní a pasivní, zanikající složku). O jeho důvěrné znalosti nářečního lexika a o jeho úzkém vztahu k otázkám lexikologie svědčí fakt, že – jak již bylo výše řečeno – v době práce nad rukopisem své monografie nebyl ještě např. k dispozici pohled na zeměpisnou diferenciaci slovní zásoby českých nářečí, jak nám jej dnes zprostředkuje Český jazykový atlas.

6. V závěru práce (s. 154–156) autor ukazuje, jak se v mluvě zkoumaného prostoru projevují hlavní vývojové tendence současného jazykového vývoje. Na jedné straně jde o proces unifikační, který se v jazykovém prostoru Čech projevuje nivelizací a posilováním prvků obecněčeských, na druhé straně probíhá „pokračující diferenciace lokálních prvků a postupná destrukce nářečního systému“. V shrnujícím přehledu si pak autor v jednotlivých jazykových rovinách konkrétně všímá těch prvků, které vykazují jistou rezistentnost a představují tak i nadále místně vázanou složku tamní běžné mluvy. Zároveň upozorňuje na složitost probíhajícího procesu a připomíná, že „o povaze jednotlivých jevů rozhodují nezřídka mnohé vlivy řady různých, nejednou i mimojazykových faktorů“, s. 154.

7. K monografii jsou – kromě běžného průvodního aparátu – jako poměrně rozsáhlá příloha připojeny „Ukázky z nářečí“ (s. 157–187). Jde o fonetický přepis magnetofonových záznamů vybraných projevů od 11 mluvčích z 5 vysokomýtských obcí. Zvukový záznam je transkribován neobyčejně pečlivě a věrně,[10] ale jeho četba je poměrně náročná. To proto, že autor ve snaze o objektivní zápis vyznačuje jen přerušování mluvního toku pauzami, nikoliv však členění syntaktické (jak známo, obojí se nekryje). Pro čtenáře (a zde jsme všichni jen čtenáři, a ne posluchači) je to škoda, protože jinak jsou vybrané texty velmi instruktivní a zajímavé i po stránce obsahové.

8. Poznali jsme, že Bachmannova monografie je prací neobyčejně cennou a přínosnou. Její vydání bylo tedy činem velmi záslužným (text připravila k vydání autorova žena J. Bachmannová, viz předmluvu, s. 11) a pro českou dialektologii potřebným. Dnes tedy máme k dispozici zevrubný a spolehlivý popis aspoň jedné výrazné části svč. nářeční oblasti a zaplnilo se tak zase [219]jedno „bílé místo“ na pomyslné nářeční mapě Čech. My, kteří jsme byli autorovými kolegy a spolupracovníky na Českém jazykovém atlase a kteří jsme si v loňském roce připomínali jeho nedožité sedmdesátiny, se zároveň zvlášť těšíme z toho, že monografie o nářečí na Vysokomýtsku bude také trvalou připomínkou jejího autora, badatele, který považoval českou dialektologii za své životní poslání.

---

[1] L. Bachmann, Nářečí na Vysokomýtsku, Academia, Praha 2001, 201 s.

[2] J. Siatkowski, Dialekt czeski okolic Kudowy I, II, Wrocław–Warszawa–Kraków 1962.

[3] P. Jančák, Český dialektolog Luděk Bachmann (1931–1987), NŘ 70, 1987, s. 269–270.

[4] A. V. Šembera, Základové dialektologie československé, Vídeň 1864.

[5] Doklady jsou psány ve fonetické transkripci.

[6] Začlenění Vysokomýtska do komplexu svč. nářečí podle hlavních izoglos je také zobrazeno na jedné ze dvou mapek na začátku knihy. Na druhé mapce jsou vyznačeny všechny lokality býv. vysokomýtského okresu, které byly zařazeny do výzkumu.

[7] M. Racková, Nářečí okrajového úseku třebívlického I, Sb. Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, řada bohemistická, Praha 1978.

[8] J. Jančáková, Nářečí a běžná mluva na Příbramsku, AUC-Philologica, UK, Praha 1987.

[9] J. Haller, Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích, Praha 1932.

[10] Autorův akribický zápis také respektuje zkracování dlouhých samohlásek (tj. samohlásek, které mají v daném dialektu fonologickou délku, např. á), k němuž v jednotlivých konkrétních realizacích zvukového záznamu při rychlém tempu v proudu řeči došlo, např. jak se to … ďela 162, nebilo možna aňi 159 aj. Třebaže mám stejně jako autor k fonetice velmi blízko, přiznám se, že mi tento způsob vadí, zvláště v ukázkách, které v nářečních monografiích vlastně reprezentují sledovaný dialekt. Tyto případy by měly být aspoň komentovány, protože takto se dostávají do stejné řady s případy bilo zrostli, fšecko bilo zeleni 159, kde je krácení svč. nářečním jevem.

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 4, s. 213-219

Předchozí Lucie Hašová: Lásky jedné esemesky

Následující Marie Čechová: Ohlédnutí za severočeskou bohemistikou