Ohlédnutí za severočeskou bohemistikou

Marie Čechová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1]Neklademe si za úkol zmapovat veškerou činnost katedry bohemistiky Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem a jejích předchůdkyň, chceme jen připomenout některé výraznější aspekty její činnosti.

Moje paměť sahá v tomto bodě do 2. poloviny 50. let, kdy na Vyšší škole pedagogické v Ústí nad Labem působil mladý a nadějný bohemista Břetislav Koudela, který jako jeden z mnoha učitelů pedagogicky orientovaných fakult se zapojil do vědeckého úkolu teoreticky a metodologicky propracovaného Jaromírem Běličem (viz Ke zkoumání městské mluvy, Slavica Pragensia IV, AUC 1962, 569–575). Cílem projektu bylo zkoumat a následně podat úplný obraz mluvy vybraného města a přitom využít i zkušeností z dialektologie – ústecká fakulta měla ve svém týmu dialektoložku Marii Rackovou.

Projekt byl realizován úspěšně, takže mohla vyjít tiskem řada fundovaných studií o mluvě měst, bohužel nikoli o mluvě některého severozápadního města, protože B. Koudelovi (*1925) byl vyměřen jen krátký čas k odborné práci na ústecké fakultě (1956–1970), po těžké chorobě zemřel r. 1973.

Severočeská katedra však měla ve svém středu výraznou, vzdělanou a pracovitou osobnost, Jiřího Novotného (*24. 12. 1921 v Přerově), který se svými pracemi – nejdříve o vyjadřování přirozeného rodu v češtině (K některým otázkám vyjadřování tzv. přirozeného rodu v češtině, Sb. PI, Ústí nad Labem 1960), později zvláště lingvisticky a lingvodidakticky orientovanými pracemi o valenci sloves a slovesných substantiv – významným způsobem podílel na rozvoji gramatiky češtiny (Valence dějových substantiv v češtině. Sb. PF Ústí nad Labem 1980; Nástin syntaktického popisu češtiny (na základě valenční teorie). Sb. AUP, Ústí nad Labem 1994; články v ČJL v 80. a 90. letech – poslední z r. 1993–4, s. 6n.). Prvně jmenovaná studie byla pro mne jedním ze studijních pramenů při přípravě knihy Mluvnické kategorie podstatných jmen (SPN, Praha 1976) a tiskový omyl v Novotného publikaci mě přivedl ke korespondenci, a tedy k prvému kontaktu s J. Novotným. Později jsme se potkávali při jednání různých odborných komisí, např. komise pro zahraniční lektoráty češtiny. Spojoval nás i zájem lingvodidaktický – v časopisu ČJL a při tvorbě učebnic, viz J. Novotný a kolektiv Mluvnice českého jazyka pro střední školy, na níž se podíleli s J. Novotným další členové katedry bohemistiky PF (A. Debická, K. Kamiš, L. Kuba a K. Tahal).

[220]Tím jsme dospěli k učebnicové tvorbě pracovníků severočeské bohemistiky. Ta je tak bohatá, že myslím nemá na jiných fakultách obdobu. A. Debická, která přešla do severočeské metropole z FF UK (po krátkém intermezzu na gymnáziu v Litoměřicích), byla jako asistentka prof. J. Běliče a absolventka studia češtiny a polštiny předurčena k spoluautorství učebnic polštiny pro polské školy v Československu. Ostatně nejen A. Debická, ale i další pracovníci katedry, mj. mé dvě bývalé studentky z FF UK, L. Zimová a I. Balkó, jsou autorkami řady učebnic pro 2. st. ZŠ, L. Zimová spoluautorkou i pro 1. a 3. stupeň. Obdobně je autorem učebnic a cvičebnic pro 1. stupeň K. Kamiš, věnující se výuce studentů učitelství tohoto stupně školy. Nyní jsme společně s L. Zimovou, D. Moldanovou, Vl. Novotným (PF Plzeň) a M. Buriánkovou (Praha) připravili příručku Přijímací zkoušky na vysoké školy – český jazyk a literatura (SPN, Praha 2002). Už předtím jsme s kolegy, řešiteli staršího grantu, zpracovali pro učitele a studenty Kapitoly o současné češtině (1996).

Alena Debická vedle tvorby učebnicové vynikla svými pracemi stylisticky orientovanými, v nichž prokázala, že je tvořivou žákyní a pokračovatelkou díla K. Hausenblase. Zvlášť pronikavé jsou její analytické studie věnované stavbě a stylu uměleckých děl básnických a prozaických, v nichž uplatňuje i zřetel didaktický – viz její monografii O výstavbě a stylu textu. Stylistické analýzy a interpretace (AUP 48, Studia linguistica VI, Ústí nad Labem 1999) a sborníkové a časopisecké studie, publikované především v ČJL.

Obdobně lingvodidakticky zaměřené studie vydává v ČJL i L. Zimová. Ta jak ve vysokoškolské učitelské praxi, tak v odborné lingvistické činnosti – shodně s J. Novotným, avšak nikoli v přímé návaznosti na něj – se zabývá otázkami stavby větné. Navazuje na syntaktické práce svého učitele Zd. Hlavsy a jeho spolupracovníků, ale také na brněnskou syntaktickou školu. Vedle základních monografií (viz především Způsoby vyjadřování větných členů v textu. Konkurence pojmenování, pronominalizace a elize – AUP 5, Studia linguistica, Ústí nad Labem 1994) jsou hodné pozoru její analytické studie sborníkové, v nichž vždy věcně a výstižně charakterizuje syntax příslušného komunikačního materiálu.

Chci zdůraznit, že ústecká bohemistika se zapsala do povědomí bohemistů výraznými osobnostmi a pracemi onomastickými: Nejprve to byl Josef Beneš (*11. 1. 1902 v Prachaticích): O českých příjmeních, Academia, Praha 1962; Německá příjmení u Čechů, vydaná ÚJEP, Ústí nad Labem 1998 – do tisku připravila M. Nováková; po něm Ludvík Kuba svými studiemi chrématonymickými, publikovanými v různých sbornících, v posledních letech především ve sbornících z konferencí pořádaných katedrou bohemistiky PF UJEP. Škoda jen, že zatím není zajištěna kontinuita, chybějí mladí pokračovatelé v ústecké onomastice, kteří by byli takto potřebně orientovaní, přestože mezi diplomanty jsou studenti nadaní a pro onomastiku zaujatí.

Dostali jsme se k organizování odborné činnosti. Myslím, že v povědomí lingvistů jsou ještě dvě konference, které organizovala katedra v r. 1979 a 1980 pod vedením M. Rackové (o normě a kodifikaci a o učebních plánech češtiny na vysokých školách). Od poloviny 90. let pak katedra organizuje pravidelně (v dvouletých intervalech) tematické konference v širším filologickém smyslu, obracejících se k jazyku i k literatuře. Konferencí se účastní čeští, ale i zahraniční filologové, nejen bohemisté. Ústí nad Labem se tak stává do jisté míry centrem setkávání filologů z řady evropských i mimoevropských zemí (USA, Kanada, Egypt) a UJEP vydavatelem odborných projevů z těchto konferencí, jako jediných u nás takto specificky orientovaných sborníků. [221]To vše považuji za přínosné, protože tak jazykově a literárně orientovaní filologové mají příležitost setkávat se nad společným tématem (viz sborníky Cesty a cestování v jazyce a literatuře, 1995; Žena – jazyk – literatura, 1996; Jinakost, cizost v jazyce a literatuře, 1999; Začátek a konec v jazyce a literatuře, 2001). V letošním roce pak katedra zorganizovala další mezinárodní konferenci, tentokrát na téma Střed a okraj v jazyce a literatuře.

Dále připomenu – jen na základě výpovědí svých učitelů a kolegů i vlastní paměti, že na ústecké bohemistice pedagogicky působili mnozí významní lingvisté a učitelé z Prahy, ze starších např. A. Jedlička, Fr. Cuřín a J. Jelínek, z mladších: Z. Hauptová, P. Jančák, K. Oliva, M. Knappová. Dokladem bohatých vztahů ústecké katedry a české bohemistiky byl i malý letošní jubilejní seminář s účastí M. Jelínka, J. Hubáčka, P. Hausera a dalších bohemistů na tomto zasedání.

Přímé vědecké kontakty má ústecká bohemistika s domácími i zahraničními fakultami nejen prostřednictvím uvedených konferencí, ale také svým podílem na organizování konferencí v zahraničí; v Polsku: na univerzitě v Čenstochové, v Lodži, v Opolí a nově i ve Valbřichu, dále na Slovensku (díky společnému grantu s FF UK v Bratislavě). Pracovní kontakty se rozvíjejí i s univerzitou v německé Žitavě – realizují se výměny studentů a učitelů mezi katedrami bohemistiky obou univerzit: studenti bohemistiky z Žitavy studují jeden semestr v Ústí nad Labem, učitelé-bohemisté z Ústí přednášejí studentům bohemistiky v Žitavě.

Všemi uvedenými činnostmi se ústecká bohemistika začleňuje do kontextu české a vůbec slovanské filologie.

Na závěr připomenu současnou odbornou činnost pracovního týmu lingvistů z katedry bohemistiky, jež v jistém smyslu navazuje na výzkum regionální komunikační situace v 60. letech, a tak se do jisté míry vracíme k tomu, z čeho jsme v tomto příspěvku vyšli.

Naše země v centru Evropy je v současné době křižovatkou různých národů a národností, a tak v dosud převážně jednojazykovém prostředí se setkávají v komunikaci různé jazyky. Proto bylo cílem grantových projektů pracovníků bohemistiky Multietnická komunikace v severních Čechách a Příprava učitelů českého jazyka v severozápadních Čechách na komunikaci s dětmi národnostních menšin a přistěhovalců a na jejich vzdělávání v českém jazyce zmapovat současný stav imigrantů a etnických minorit v severozápadních Čechách a jejich dětí pro potřeby vzdělávání učitelů českého jazyka a literatury, zjišťovat způsob a úroveň integrace těchto dětí do vyučovacího procesu na českých školách (o tom psaly M. Čechová – L. Zimová v časopise ČJL 1999/2000 a v NŘ 2001).

Průzkum provedený r. 2000 a 2001 na základních a středních školách prostřednictvím učitelů a studentů PF v Ústí nad Labem sledoval schopnost vyjadřování a porozumění textu. Byl podchycován stav řeči nejen psané, ale i mluvené a také stupeň jejímu porozumění. Učitelé z různých škol poskytli diktáty a hlavně slohové práce i soukromé dopisy od žáků-cizinců. Ty pak byly podrobeny analýze. O tom viz M. Čechová, Čeština jako prostředek multietnické komunikace? in: Naše a cizí v interetnické a interpersonální jazykové komunikaci, FF OU, Ostrava 2001, s. 177–182.

V představené činnosti pracovní tým pokračuje také letos i s dalším zapojováním studentů fakulty a učitelů z praxe do zkoumání a řešení naléhavé aktuální komunikační školské situace. Mimo to spolupracuje i s dalšími fakultami (především s katedrou českého jazyka Jihočeské univerzity) v konfrontování získávaných výsledků.

---

[1] V lednu 2002 uspořádala katedra bohemistiky PF UJEP u příležitosti výročí Jiřího Novotného a Josefa Beneše seminář.

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 4, s. 219-221

Předchozí Pavel Jančák: Příkladná nářeční monografie z východních Čech

Následující Hana Konečná: Při sobotě, při neděli…?