Naopak z hlediska lexikálního, syntaktického a textového

František Daneš

[Articles]

(pdf)

-

Výraz naopak zaznamenávají, pochopitelně, všechny naše slovníky a charakterizují jej jako adverbium. (Slovník spisovné češtiny [SSČ] uvádí navíc, v jistém spojení, jeho platnost částice. K otázce slovnědruhového zařazení se ještě vrátím.) Význam tohoto výrazu je pak definován shodně slovy ‘obráceně, opačně’. Když však probíráme doklady uváděné v Příručním slovníku jazyka českého [PS] a příklady z obou slovníků pozdějších, když pak nahlédneme do mluvnic češtiny a jiných prací syntaktických i do Českého národního korpusu (ČNK) a když se necháme vést vlastním jazykovým povědomím a jazykovou zkušeností (což lze doporučit některým nekritickým korpusovým nadšencům), poměrně snadno zjišťujeme, že výraz naopak je několikanásobně polysémní. Sám jsem došel k rozlišení pěti významů. Ve svém článku je nyní postupně proberu.

(1) Už doklad z V. Hálka uváděný v PS na prvním místě, Usmyslil si, že bude dělat všechno naopak, stejně jako velmi podobný příklad ze SSČ Dělá všechno naopak, než mu poradíš nás vede k vydělení prvního významu, a to významu způsobového ‘obráceně, opačným způsobem’. Sem je možno přiřadit i variantu směrovou, dokládanou v PS citátem z K. V. Raise: Od krkonošského předhoří k horám Železným a naopak létaly těžké dopisy. Podobný je doklad (z ČNK): Jeden šel z kantýny do kantýny a druhý přesně naopak (žertovně). Vydělení tohoto způsobového/směrového významu podporuje i to, že je uváděn též v Krátkém slovníku slovenského jazyka (1987). Čistě adverbiální platnost slova naopak je u tohoto významu jednoznačná.

(2) Druhý ze způsobů užívání našeho slova (nejspíše v platnosti částice) dokládá tento příklad z ČNK: … jakožto hlava církve chtěl odejmout císaři právo volit biskupy a pro Svatou stolici naopak získat právo investitury císaře. Jde tu o to, že druhý ze sdělovaných faktů je pomocí tohoto výrazu stavěn do kontrastu k faktu prvnímu.

(3) Třetí z významů se hlásí do oblasti textové a lze jej demonstrovat na příkladu vypůjčeném z Mluvnice češtiny (MČ): Jedni se pro to zlobí, jiní naopak radují, a na dalším příkladu, tentokrát z Greplovy-Karlíkovy Skladby češtiny (SČ): Počet korálů se zmenšuje, naopak rostlin přibývá. Tato Skladba dobře vystihuje vzájemný vztah obou vět, když říká, že parataktická spojení takovýchto vět „mají zpravidla paralelní stavbu: konfrontuje se východisko první věty s východiskem věty druhé a jádro první věty s jádrem věty druhé“.

[114]Na tuto souvislost s aktuálním členěním upozornil už K. Hausenblas v článku Věty se spojkami kdežto a zatímco v dnešní češtině ve sb. Studie ze slovanské syntaxe, Praha 1958, s. 133–140. On také jako první zavedl kategorii větných spojení konfrontačně srovnávacích. Jeho upozornění na roli aktuálního členění převzal i Šmilauer v 2. vydání své Novočeské skladby (1966), avšak zachoval tradiční řazení těchto typů do kategorie spojení odporovacích. Hausenblasovo pojetí rozpracoval a rozšířil F. Daneš v čl. Konfrontační souvětí se spojkami jestliže, zatímco, aby, když v NŘ 46 (1963). Novější české syntaxe s tímto pojetím pracují.

Nabízí se tu srovnání jednak s konfrontačními spojeními se spojkami kdežto a zatímco, popřípadě bezespoječnými, a s prostě odporovacím spojením se spojkou ale. Tedy např. (1a) Počet korálů se zmenšuje, zatímco rostlin přibývá. // (1b) Zatímco počet korálů se zmenšuje, rostlin přibývá. – (2) Počet korálů se zmenšuje, kdežto rostlin přibývá. (Varianty s opačnou konfrontační perspektivou neuvádím, lze si je však snadno zkonstruovat.) (3) Počet korálů se zmenšuje, rostlin přibývá. Stručně můžeme povědět, že ve srovnání s podobami (1a) až (3) vyjadřuje verze s naopak explicitně a výrazně protikladnost obou propozičních obsahů. Svědčí o tom i ta skutečnost, že i do podob (1a) a (1b) lze vložit výraz naopak a tím prostou, byť explicitní konfrontaci zesílit. U podoby (3) lze mluvit jen o konfrontaci implicitní, opírající se hlavně o paralelní aktuální členění. – U podoby (4) Počet korálů se zmenšuje, ale rostlin přibývá jde o prostě odporovací vztah ve smyslu nesplněného očekávání neboli druhá věta „koriguje“ (poopravuje) očekávání plynoucí z první věty a tím „relativizuje“ i platnost obsahu věty první (srov. SČ, s. 362n.). Ukazuje se tedy i zde, že jeden a týž věcný obsah lze jazykově pojmout a vyjádřit různým způsobem.

Pokud jde o slovnědruhovou platnost výrazu naopak v těchto případech, bude asi nejlépe chápat jej obecně jako spojovací výraz, s vědomím toho, že přechod příslovcí ve spojky nebo v částice je plynulý a že jde o živý proces. Výklad o tom se najde v MČ 2, s. 221, a v MČ 3 na s. 395 čteme: „Ve funkci souřadicích spojek stávají jednoduchá příslovce nebo částice … Tentokrát jsem nepřišel pozdě, naopak příliš brzo.“ Podobný ráz mají v konfrontaci i výrazy zato, zase, zatím.

(4) Velmi typický význam výrazu naopak je v podstatě z oblasti dialogických promluv: „Je to tak?“ – „Ne, právě naopak.“ – „Prý jsi v novém zaměstnání spokojený.“ – „Právě naopak, je to hrozná nuda.“ – „Tak jsi s tím skončil?“ – „Naopak, teď teprve začnu.“ – „Hele, Archie, co to plácáš?“, kontroval Fritz. „Vždyť je to úplně naopak.“ (ČNK) Oč tu jde? Druhá z větných výpovědí (nazývejme je pro jednoduchost větami), obsahující slovo naopak (můžeme je hodnotit, podle kontextu, jako adverbium nebo zápornou partikuli), tu vyjadřuje kontradikční popření věty první (jejího propozičního obsahu), respektive popření, signalizované záporkou, ne zesiluje či lépe řečeno specifikuje, konkretizuje a objasňuje tím, že říká, že pravdivý je právě opak.

[115](5) Poslední z významů, kterých jsem se dobral, je syntakticky i kontextově ještě složitější, ale o to právě pro jazykovědce vděčnější. Přivedl mne k němu doklad z PS: Práce se neštítil, naopak, vydržel třeba celý den za pluhem (Šmilovský). Jde opět o parataktické spojení vět jako u typu (3), avšak v evidentně odporovacím poměru. V tomto smyslu vykládají tento typ všechny novější české mluvnické práce. Otázkou je, jakou specifickou strukturně sémantickou modifikaci představuje, respektive jak vůbec máme odporovací (adverzativní) vztah interpretovat.

Vladimír Šmilauer v Novočeské skladbě (NS 1966) se přidržuje tradičního výkladu a říká, že „ve vztahu odporovacím se proti sobě stavějí dvě představy, které není možno sloučiti“ (s. 389). Naproti tomu MČ 3 (s. 458) přináší interpretaci mnohem „slabší“, mluví o nesouladu v širokém smyslu dvou faktů a rozlišuje tři typy tohoto vztahu: (a) nesplněné očekávání, (b) částečně nesplněné očekávání (omezení platnosti), (c) vztah substituce (sem řadí, jak ještě dále uvidíme, právě náš vztah 5). (Interpretace odporovacího vztahu pomocí pojmu „nesoulad“ se objevila už ve Svobodově monografii Souvětí spisovné češtiny (1972) a později v Greplově-Karlíkově Skladbě spisovné češtiny, 1986.) Explicitnější formulaci předložil Karlík (v SČ, s. 362): „Odporovací poměr je mezi propozicemi, které jsou v nesouladu: tvrdí se, že A i B jsou pravda a že B je v rozporu s očekáváním plynoucím z A. Z tohoto hlediska lze odporovací poměr chápat jako sémantickou modifikaci konjunkce.“ A jako typický příklad uvádí následující spojení: Chce být ředitelem, ale (přitom) nemá organizační talent. Podle Karlíka druhá z vět představuje vždy korekturu propozičního obsahu věty první, a to buď „korekturu očekávání“, anebo „korekturu neplatného/neadekvátního“, v obou typech s řadou sémanticko-pragmatických modifikací, přičemž se „explicitně korektura neplatného/neadekvátního náhradou platným/adekvátním vyjadřuje příslovcem naopak, často po spojkách a, ale, nýbrž: Nemrzlo, ale naopak mírný větřík povíval Palackého třídou“.

Pokud vím, v českém mluvnictví si odporovacího spojení s výrazem naopak povšiml jako první V. Šmilauer v 1. vyd. NS (1947) a podrobněji interpretoval F. Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny II (1949, s. 58). Uvádí příklad Nejen mu to neprospělo, nýbrž (naopak) uškodilo a říká o něm, že druhá věta „doplňuje první větu zápornou tak, že vyjadřuje její kladný protějšek“, a dodává, že druhá věta větu první nepopírá a že jde o stupňovací druh odporovacího vztahu. I když tyto formulace nevystihují věc nejšťastnějším způsobem, dva podstatné momenty postihují: především to, že první věta (A) je nutně vždy záporná a že věta druhá (B) větu A doplňuje. Trávníčkova formulace se může někomu jevit jako logicky vadná, jestliže říká, že věta A větu B nepopírá (což je pravda), když přece jde o vztah odporovací, zdůrazněný či stupňovaný slůvkem naopak, a že tedy takovéto větné spojení je logicky nevhodné, pochybené. Takovýto závěr by však svědčil o poněkud povrchní a zjednodušeně logicizující analýze.

[116]Podstata zkoumaného větného spojení (ať už jde o spojení souvětné, nebo volné textové – např. Nejsme slepí. Právě naopak, všímáme si potřeb klientů [z materiálů jazykové poradny ÚJČ]) záleží v povaze jazykové negace. Obsáhlá kapitola o záporu v MČ 3 (vynikajícím způsobem zpracovaná M. Čejkou) napovídá už svým názvem „Polarita kladu a záporu“, že zápor lze chápat jako operaci prováděnou na nějaké větě kladné (jde jakoby o změnu znaménka +/-). Jinak řečeno, každé vyjádření záporné chápeme na pozadí příslušného obsahu kladného, ve vztahu k němu, jako jeho popření. Mohli bychom užít též formulaci, že onen kladný obsah je v záporné výpovědi implicitně přítomen, vyrozumívá se z ní. A právě tato skutečnost nám vysvětluje onu domnělou nelogičnost užití věty B se slůvkem naopak: obsah věty B není vztahován prostřednictvím odporovacího naopak k zápornému obsahu věty A, nýbrž k její (implikované) verzi kladné. (Názorně to ukazuje výše uvedený typ dialogický (4). Právě výpověď mluvčího A, často tázací povahy, představuje onu kladnou propozici v našem souvětném typu (5). A: „Jsi tam spokojený?“ B: „Právě naopak, je tam hrozná nuda.“ Ostatně výpověď B je možno rozvést do souvětné podoby Nejsem (tam spokojen), je tam naopak hrozná nuda, která odpovídá našemu typu (5). Ukazuje se tak strukturní blízkost obou typů.)

Tuto skutečnost vyjádřil pádným způsobem K. Svoboda v citované monografii (s. 79), když napsal, že první věta je záporná a druhá uvádí platný děj, který je opakem toho, co by se vypovídalo první větou bez záporky. Výstižnější je formulace v MČ 3: „V první větě se zpravidla děj popře, aby v druhé byl nahrazen dějem, který lépe odpovídá skutečnosti nebo ji alespoň adekvátněji vystihuje“ (s. 469).

MČ, SČ, PMČ i Svobodova monografie uvádějí dvě významové modifikace analyzovaných větných spojení, a to prostě odporovací a stupňovací. Je to jistě teoreticky oprávněné, neboť stupňování je vhodné chápat jako modifikaci vztahu odporovacího (a v jiných případech slučovacího). Ostatně MČ 3 (s. 398) vhodně zařazuje vztah odporovací a vztah slučovací do společné kategorie vztahů konjunktivních. Na s. 405 pak čteme: „přesně řečeno, stupňovací vztah se navrstvuje na vztahy vyjádřené paratakticky, ať jsou rázu koordinačního nebo subordinačního“. Zdá se mi však, že lišení mezi prostým a stupňovacím vztahem odporovacím je v našem případě prakticky značně vágní, vždyť ve významu slova naopak je nepochybně vždy více méně implikován rys „stupňování“, totiž „převyšování obvyklé míry očekávání“.

Uvedu zde příklady, které prezentují zmiňovaná gramatická kompendia, a nechávám otevřené, do jaké míry lze onu distinkci vysledovat: Nemrzlo, naopak mírný vlahý větřík povíval Palackého třídou. Subjekt autorův není jen individuální, je naopak do značné míry podmíněn historicky. Lidé k němu nebyli lhostejní, ba naopak mu pomáhali. Nehoda mužnou mysl Frantíkovu nezlomila, ale naopak povzbudila ji k odhodlání (J. Holeček). Kouzelník se už nenudí, naopak baví se pře[117]výtečně (B. Sílová). To není špatné znamení, to je naopak znamení vítězné (E. Bass). Nesnáze však, na něž Hostinský upozornil, dalšími pracemi nejen že se nezmenšily, nýbrž naopak ještě rostly (Z. Nejedlý). Ukazuje se navíc, že naopak se často objevuje v kombinaci s univerzální odporovací spojkou ale nebo se zastarávající knižní spojkou nýbrž, užívanou jen a typicky po záporu a s výrazem naopak v podstatě zaměnitelnou.

Nakonec si položme jednu tak trochu naivní otázku: Co vede mluvčí (autory) k tomu, že se vyjadřují vlastně zbytečně složitě (respektive proč si jazykové společenství tento vyjadřovací způsob vytvořilo – a to nejen v češtině), když je možno situaci, kterou má mluvčí na mysli a hodlá sdělit, vyjádřit mnohem stručněji a jednodušeji jen jednou větou? Vždyť věta (a) Tento lék pacientův stav zhoršil říká co do věcného obsahu totéž jako gramaticky i významově složitá dvouvětá konstrukce (b) Tento lék pacientovi nepomohl, naopak jeho stav zhoršil. Odpověď na položenou otázku musíme hledat z pohledu výstavby textu či stylistiky. Je jistě pravda, že věta (a) vyjadřuje jádro sdělení, avšak rozšířené znění (b), obohacené o zápornou výchozí větu, zapojuje sdělení do textové souvislosti tím, že reflektuje obsahový kontext, z něhož výpověď (a) vychází, o nějž se opírá, na nějž navazuje a umožňuje tak dát výraz oné gradaci spojené se slovem naopak. V našich příkladech (a), (b) je onen kontext z pozice čtenáře nasnadě, je jasně implikován ve významu substantiva lék („prostředek sloužící k odstranění nemocí“). V příkladu Kouzelník se už nenudí, naopak baví se převýtečně vyplývá předcházející souvislost (totiž ta okolnost, že se kouzelník nudil) zase z výrazu už.

Jindy ovšem východiskový kontext takto explicitně naznačen nebývá a jde leckdy také o větná spojení složitější a různorodější, než jsou ta, s kterými jsme dosud při našem rozboru pracovali. Dva takové příklady tu nyní uvedu (pocházejí z ČNK): [Ocitl se v Paříži, ale] nevzbuzovalo to v něm příjemný pocit dobrodružství nebo dokonce vzrušení, ohromovala ho naopak stejnost lidského hemžení a pachtění odnikud nikam… – Nejen že ho vůbec neviděl, nýbrž ani od něho nedostal dopis. Tím se však otci nikterak neodcizil, naopak toužil po něm, těšil se na to, že se k němu vrátí, a cítil…

V tomto článku mi šlo především o to, analyzovat, popsat a interpretovat polysémní strukturu výrazu naopak, v našich slovnících nedostatečně provedenou (a to i v SSČ, jehož jsem byl spoluredaktorem). Ale abych byl spravedlivý, nahlédl jsem namátkou do několika slovníků německých (heslo im Gegenteil) a anglických (heslo on the contrary) a shledal jsem obdobnou situaci, s výjimkou slovníku „Collins Cobuild English Language Dictionary“, který u tohoto hesla prezentuje polysémní strukturu, která kupodivu z větší části připomíná strukturu českého naopak. Je to zajímavá mezijazyková shoda (europeismus?). Zároveň se mi, doufám, podařilo poukázat na to, jaké bohatství nových, teoreticko-metodologicky hluboce fundo[118]vaných výkladů gramatických jevů přinášejí novější české mluvnické práce. Dobře to ukazují i některé příspěvky v Naší řeči, např. nedávný článek I. Kolářové (roč. 85, 2002, s. 90–97) o výrazu takže. Ne vždy se však o tom ví, respektive k tomu přihlíží.

Naše řeč, volume 85 (2002), issue 3, pp. 113-118

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Jindra Světlá: Návod jako slohový postup a typ textu