Časopis Naše řeč
en cz

Návod jako slohový postup a typ textu

Jindra Světlá

[Articles]

(pdf)

-

1. Slohový postup návodový

Jen několik autorů se zatím podrobněji zabývalo otázkou, co to návod je, na čem je založen a jaký je jeho cíl.[1] Návodem jako slohovým postupem se většina autorů v české stylistice zabývá spíše okrajově a názory na jeho existenci i na zařazení ke slohovým postupům a sférám užití se různí. Poprvé se jím zabýval Josef Filipec v r. 1954 na konferenci v Liblicích[2]. V souvislosti s výzkumem kvantitativních charakteristik jazyka v 60. letech 20. století se textům pracovních návodů a metodických pokynů věnoval Jiří Kraus[3]; navazuje na Filipcovo zařazení návodu mezi slohové postupy a mluví o „postupném vymezování stylu“ těchto textů, jehož předpokladem je „vzrůstající náročnost pracovních úkonů a užívání složitých nástrojů a technicky vyspělých předmětů široké spotřeby“. Texty tohoto typu, v nichž krystalizuje tendence k významové jednoznačnosti spolu se snahou o obecnou srozumitelnost, zařazuje Kraus do osobité skupiny v rámci projevu odborně popularizujícího. Již tehdy vyslovuje myšlenku, že „kvantitativní vlastnosti textů určené především výstavbou tematickou konstituují funkční styl návodový výstižněji než přítomnost termínů, tj. stylových prvků konstantních, které v tomto typu odborného projevu mohou chybět úplně“. Zde můžeme najít náznaky různých pojetí: návod jako slohový postup, útvar, funkční styl, typ textu. Naproti tomu Jozef Mistrík návod za samostatný slohový postup nepovažuje – řadí jej k popisu[4]. Ani v rámci své studie Žánre vecnej literatúry (1975) nerozebírá pracovní návod a recept detailně, považuje je za nejjednodušší žánr naučného stylu, který je malý rozsahem a má nepatrné členění, protože jde jen o „prostý výčet úkonů“. Podobně většina ostatních autorů českých stylistik v souladu s klasifikací, kterou najdeme u J. Mistríka, řadí návod k popisu a nepovažuje jej za samostatný postup, ale za dynamický, dějový popis. Jazykovými prostředky kuchařských receptů se podrobně zabývala E. Macháčková[5].

[120]Podle většiny stylistiků by návody měly vykazovat základní vlastnosti odborného vyjadřování, tak jak je definuje např. stylistická příručka Čechové a kol.[6]: přesnost, věcnost, jasnost, významovou (terminologickou) jednoznačnost, soustavnost, instruktivnost (zaměření na akci příjemce textu); další autoři uvádějí též požadavky na obecnou srozumitelnost, explicitnost formulací, přehlednost a zřetelnost podávané informace, snadnou orientaci v textu a názornost (Kraus), informativní ráz (Bečka), naučné zaměření (Bečka, Filipec). Protikladný je přístup Mistríkův, který vychází z krátkého rozsahu návodů, a proto vyžaduje jednoduchost, stručnost a popisnost, vysvětlení dostupná neodborníkům.

Jak již bylo řečeno, z hlediska užitého slohového postupu se návod v českých stylistických příručkách většinou uvádí v rámci popisu (bývá definován jako popis pracovního postupu)[7]. Podle našeho názoru však má návod natolik výrazné distinktivní rysy, že je možno jej považovat za samostatný slohový postup. Na rozdíl od většiny autorů, kteří se v české stylistice těmito otázkami zabývají, považujeme vyčlenění a osamostatnění slohového postupu návodového za oprávněné.

Návod jako slohový postup navrhujeme definovat takto[8]: Slohový postup návodový je založen na vystižení řady jednotlivých úkonů, jimiž má autor příjemce textu instruovat, jak má něco (u)dělat, aby dosáhl předem známého a očekávaného cíle. Aplikace návodu má vést např. k vytvoření nového výrobku podle vzoru, k dokončení polotovaru, k sestavení celku z částí apod. nebo k získání určité dovednosti, umožní používání hotového výrobku apod. Tohoto cíle má adresát textu dosáhnout provedením dílčích úkonů po jednotlivých krocích (fázích) podle pokynů (instrukcí) autora textu. Instrukce mají adresáta přimět k činnosti, umožní mu postupovat při realizaci nějaké činnosti krok za krokem.

Postup návodový popisuje děj, který má teprve proběhnout, je tedy zásadně orientován do budoucnosti. Z hlediska příjemce textu musí být text jasný, srozumitelný, dostatečně explicitní a kompletní, měl by obsahovat všechny údaje potřebné pro dosažení cíle činnosti. Ve svém celku má návod dát příjemci textu představu o časové návaznosti jednotlivých úkonů, to znamená, že se v něm vyjadřují časové a logické souvislosti. Pořadí jednotlivých složek textu je závazné, nelze je libovolně měnit. Jednotlivé činnosti (fáze, postupné kroky) bývají řazeny zpravidla chronologicky, měly by na sebe podle určitého řádu navazovat a jejich výčet by měl být úplný.

Za návod nepovažujeme jednotlivou radu, pokyn, příkaz či zákaz (např. samostatná instrukce typu Choďte vlevo nebo Přejděte na druhý chodník v našem pojetí ještě není návodem). Pro zařazení k postupu návodovému je rozhodující, aby [121]text obsahoval několik následných instrukcí spojených záměrem autora, cílem textu, jedním tématem a progresivní časovou perspektivou.

Rozsah návodu jako slohového postupu je dán počtem dílčích úkonů, které je třeba v rámci návodu provést. Sled činností v návodu představuje výčtovou linii. U krátkých návodů mohou být všechny instrukce obsaženy v jediném souvětí, jako větný výčet: Skvrny od rtěnky posypeme boraxem a potom celý oděv vypereme v pracím prostředku a vymácháme v čisté vodě. Nezáleží však na formální (grafické) realizaci celého textu, protože velice snadno můžeme změnit grafickou podobu tak, aby text i „opticky vypadal“ jako návod, a to očíslováním jednotlivých instrukcí a jejich uvedením pod sebou:

1. Skvrny od rtěnky posypeme boraxem.

2. Celý oděv vypereme v pracím prostředku.

3. Oděv vymácháme v čisté vodě.

Z formálního hlediska totiž nejde o to, zda je návod obsažen v jednom souvětí či je rozveden do delšího textu, ale zda splňuje požadavky kladené na postup návodový a jeho funkci. I v rámci tohoto souvětí lze vyčlenit několik instrukcí, jejichž pořadí je jednoznačné a které směřují ke konkrétnímu cíli. Rozhodující je zde funkce, a ne forma. U delších návodů bývá zpravidla každá instrukce obsažena v samostatném větném celku.

2. Text návodový jako typ textu

Z hlediska stylistiky je na slohovém postupu návodovém založen slohový útvar (žánr) návod. Z hlediska navržené typologie textů[9] vymezujeme návod jako typ textu a u tohoto typu rozlišujeme několik druhů (žánrů) návodového textu. Jednotlivé typy textů navrhujeme v rámci typologie klasifikovat na základě dominantní funkce textu a užitého (převládajícího) slohového postupu[10].

Základní, dominantní funkcí návodu je poskytnout příjemci textu informace, jak postupovat, jak dosáhnout cíle, a na základě postupných instrukcí jej přimět k nějaké činnosti. Tuto základní komunikační funkci textů návodových budeme nazývat funkcí návodovou. Jde o konkretizaci (modifikaci, specifikaci) funkce apelové, výzvové, direktivní, interakční – uplatňuje se zde vůle mluvčího vzhledem k adresátovi s cílem vyvolat u něj nějakou reakci. Přímé i nepřímé výzvy k činnosti (instrukce) mají adresáta přimět k akci a postupnými kroky jej dovést k výsledku – k realizaci nebo opakování činnosti podle návodu, podle zkušeností odborníka (autora textu). Proto v rámci navrhované typologie textů texty návodové řadíme k textům apelativním, kdežto texty popisné k textům informativním.

[122]Text návodový tedy považujeme za typ textu apelativního;od dalších typů v rámci třídy textů apelativních se liší právě svou dominantní funkcí návodovou. Na základě funkce návodové a postupu návodového vyčleňujeme text návodový jako samostatný typ textu.

Na rozdíl od textů informativních s dominantní funkcí informační, popisnou nebo informačně výkladovou je v textech apelativních, a tudíž i návodových kladen důraz jak na autora textu, tak i na jeho příjemce. Jde o společenskou interakci mezi autorem a adresátem v rámci komunikačního aktu; interakční funkce je vázána na složku sdělovací, přičemž vyzdvihuje osobu adresáta jako cíl sdělení (apelu, návodu) a vztahuje se k jeho očekávanému chování. Podstatou interakční funkce je zaměřenost jazykové komunikace na aktivitu příjemce. Na rozdíl od vypravování, kde se děj rozvíjí jednáním postav, v návodu je děj orientován přímo na čtenáře, autor apeluje přímo na něj a vybízí ho k činnosti. Na rozdíl od popisu, který má funkci informační a popisnou, u návodu nejde o to, zda se děj pravidelně opakuje, ale o to, aby se opakováním činnosti podle instrukcí autora realizoval konečný cíl, kterým je návod ukončen. Popis čtenáře informuje o tom, jak určitý proces vypadá, jak může probíhat nebo jak proběhl, jaké má fáze apod., kdežto u návodu jde o vyjádření toho, co má teprve učinit příjemce textu, i když se některé činnosti v textu nepodávají formou přímé instrukce. Proti popisu je vždy v návodu navíc přítomná funkce apelová.

3. Struktura a členění návodových textů

V rámci textové typologie je možné sledovat různé roviny analýzy. Zde si všimneme jen některých vybraných aspektů roviny textové charakteristických obecně pro texty návodové – obsahově tematické struktury, členění textu, prostředků vyjádření výčtů a časových vztahů.

3.1. Obsahově tematická struktura návodových textů

Zákon o technických požadavcích na výrobky, zákon o ochraně spotřebitele, různá nařízení vlády a v neposlední řadě i jednotlivé normy (ČSN) stanoví, co mají návody splňovat: dát uživateli základní technické údaje k výrobku, uvést základní údaje o výrobci, dovozci a prodejci, určit oblast využití a vymezit zakázané používání výrobku, umožnit uživateli uvedením potřebných pokynů plné využití výrobku, definovat příslušenství, záruční dobu a podmínky reklamace atd. Tyto požadavky ukazují, že obsah návodu bývá v praxi mnohem širší než jen pouhá rada či několik instrukcí. Těmto požadavkům většinou odpovídá i obsahově tematická struktura návodových textů.

Jak již bylo uvedeno výše, pro zařazení textu návodového k příslušnému typu textu je rozhodující jeho dominantní funkce a použitý slohový postup jako zá[123]kladní prvek tematické výstavby. Ukazuje se však, že slohový postup návodový se nevyskytuje příliš často v čisté podobě, jako jediný princip výstavby návodových textů. Často se v nich mísí, kombinují nebo prolínají jednotlivé slohové postupy nebo jejich prvky. Existují dvě základní varianty výstavby návodového textu:

(a) Postup návodový se v případě potřeby v různém rozsahu doplňuje o dílčí prvky informační nebo popisné. Krátké informace, rady, vysvětlivky apod. mohou uvádět podrobnosti k jednotlivým položkám návodu a rozvíjet tak jednotlivé instrukce, přičemž celý text zůstane v rámci jediného slohového postupu – návodového.

(b) Do textu se vkládají různě dlouhé části informační, případně popisné. Vedle části návodové (realizované postupem návodovým) pak text návodový může obsahovat i různé informace a popisy, které mohou být uspořádány do několika samostatných částí, oddílů, odstavců (tematických úseků) s funkcí informační nebo popisnou. Podle toho, která část je rozsáhlejší a která funkce převažuje, můžeme rozlišit text návodový s prvky informačními či popisnými, text informační s vloženým návodem, anebo text smíšený, kde se obě funkce a tematické úseky realizované různými postupy prolínají. U delších návodů se výběr z různých slohových a kompozičních postupů projevuje zejména při stylizaci dílčích témat; různá může být i realizace jednoho tématu konkrétními jazykovými prostředky (např. střídání různých prostředků apelu i v rámci jednoho textu).

Celková struktura textů návodových vzniká promyšlenou kombinací jednotlivých postupů a jim odpovídajících tematických úseků, protože tak je možno lépe splnit požadavek názornosti, explicitnosti, co nejvyšší informativnosti a instruktivnosti návodového textu. Rozsah návodového textu je dán požadavkem na úplnost informací potřebných pro realizaci dané činnosti příjemcem textu. Je zajímavé, že vnímatelem (příjemcem textu) bývá ve svém celku text většinou přijímán jako návod, přestože obsahuje i různě rozsáhlé části jiné, např. informační, popisné nebo výkladové. Návod jako útvar totiž často obsahuje množství informací, které uživatel většinou nepotřebuje hned, protože na začátku hledá především návod; bližší informace (údaje o zboží, o výrobku atd.) hledá jen v případě potřeby. To je důkazem toho, že převládá funkce návodová, i když může být realizována různými prostředky.

3.2. Obsahové a grafické členění návodových textů

Nejnižší jednotkou textu jsou výpovědi (jejich gramatickou formou jsou věty jednoduché nebo souvětí). Nejblíže vyšší, nadvýpovědní jednotkou textu je odstavec jako seskupení několika výpovědí spjatých společným tématem a funkcí. Odstavec je útvar grafický i obsahový, představuje základní útvar členění i obsahové výstavby textu.

Základní princip obsahově tematického členění vyplývá už ze samotné definice postupu návodového, tj. ze snahy autora postupovat krok za krokem, rozložit návod na jednotlivé fáze (pokyny, instrukce), přičemž jejich logické pořadí se buď auto[124]maticky předpokládá, nebo se explicitně vyjadřuje, např. číslováním ve výčtové linii, která podporuje linii postupnou vyjádřenou sledem činností. Časovou posloupnost dějů lze vyjádřit i graficky (uspořádáním do výčtu, číslováním, odrážkami). Grafické členění podporuje a zvýrazňuje rozfázování činností, tj. členění na jednotlivé instrukce, aby se čtenář v textu lépe orientoval. Kromě toho pomáhá opticky oddělit tematické úseky textu realizované různými slohovými postupy v samostatných odstavcích s dominantní funkcí návodovou nebo informační.

Jak známo, členění textu na odstavce napomáhá jasnosti a přehlednosti výkladu. Odstavec má mít vnitřní soudržnost danou jeho základním tématem, které bývá na začátku nějak uvedeno, formulováno a které se projevuje v jednotlivých výpovědích. U krátkých textů návodových (např. u návodu k použití a návodu k přípravě) se členěním do odstavců (často s mezititulkem) většinou oddělují tematické úseky návodové od úseků informačních. Toto členění bývá navíc zdůrazněno vkládáním mezititulků a jejich grafickým odlišením od ostatního textu.

Delší texty návodové (zejména návody k obsluze složitějších přístrojů) nikdy nepředstavují homogenní, kompaktní, nepřerušovaný útvar, ale bývají rozděleny (segmentovány) na jednotlivé obsahové části, oddíly, tematické úseky. Čím je text delší a obsahově složitější, tím je jeho členění (segmentace) bohatší. Jednoduchý text se člení zpravidla jen na odstavce nebo na jednotlivé položky výčtu (segmentace jednostupňová), kdežto texty delší a složitější mívají členění vícestupňové. Texty návodové mají často hierarchickou strukturu. Čím je daný oddíl textu hierarchicky výše postaven, tím je obsahově a tematicky samostatnější a tím je volněji spjat s útvary na téže úrovni a tím je jeho téma širší, obecnější. Témata oddílů jemu podřízených bývají z něho odvozena, jsou jeho specifikací či konkretizací.

Hierarchie lineárního členění návodového textu se může realizovat různými způsoby; mezistupňů může být více — pak jde o členění vícestupňové: oddíly 1., 2., 3. pořadí by se měly graficky odlišit. I uvnitř oddílů na nejnižším pořadí může podle potřeby docházet k dalšímu členění a číslování, vícestupňové členění naopak nemusí být dodrženo ve všech oddílech – záleží na povaze a struktuře tématu. Takovéto (číslované) členění je hierarchické, tj. naznačuje vzájemnou nadřazenost či podřazenost jednotlivých oddílů textu. Místo číslování lze použít jazykové a grafické prostředky – mezititulky, orientační výrazy, explicitní formulace atd.

U návodů se často využívá kombinace složky verbální a neverbální – grafické. Jejich podíl v textu návodovém může být různý. Grafická složka se uplatňuje různě – může být dominantní, komplementární i redundantní, může mít různou formu – zvýraznění typu či velikosti písma, podtrhávání textu, použití odlišných barev pro jednotlivé části textu, různé signalizování odstavců, číselné odkazy, odrážky, tabulky, schémata, obrázky, doprovodné či ilustrační fotografie, ideografické symboly atd. U krátkých návodů k použití se většinou jen graficky zvýraz[125]ňují některé části textu – zejména mezititulky, ale též různá upozornění, varování a důležité údaje. U návodů k přípravě se často užívají různé obrázky, ikony či symboly, které pracovní postup naznačují, ilustrují, jejich informační náplň bývá téměř totožná s textem; jindy celá sada obrázků názornou formou naznačuje jednotlivé fáze postupu. U receptů, ale také u pracovních postupů typu šití, pletení apod. je často obrazová složka (většinou fotografie hotového výrobku) výraznou součástí celku, má funkci ilustrační, dokumentační, napomáhá čtenáři učinit si představu o tom, jak má budoucí výrobek vypadat. U montážního návodu může obrázek znázorňovat, jak mají jednotlivé části přijít k sobě. U jednoduchého návodu stačí uživateli jen schéma či obrázek, který ilustruje to, co text návodu slovně, explicitně pojmenovává. V některých případech je nákres kombinován s popisem jednotlivých dílů a jejich číselným označením. Popis pak odkazuje číslem na umístění dané části na obrázku.

3.3. Prostředky vyjádření výčtu

Hlavní kompoziční funkcí návodu je uvedení úplného výčtu činností, které má příjemce textu postupně realizovat. Hierarchická struktura návodu se projevuje v členění textu v horizontální rovině do výčtové linie podle dílčích témat (každé téma je jednou položkou výčtu) a vertikálně do linie postupné – v rámci jednotlivých položek výčtu návod postupuje lineárně. Uvedení jednotlivých částí textu formou výčtu se tak stává důležitým prostředkem členění návodových textů.

V textech návodových se setkáváme s dvěma typy výčtu. Vztah množiny a jejích prvků může vyjadřovat vztah celku a částí textu tak, že u delších návodových textů slouží k vyjádření hierarchické struktury tam, kde se kombinují části (tematické úseky) realizované postupem informačním a postupem návodovým. Kromě toho se v návodech vyskytuje i speciální typ výčtu, kde množina prvků představuje obecné označení činnosti a jednotlivé prvky množiny představují jednotlivé dílčí činnosti, protože potřeba vyjádřit závazný sled jednotlivých činností (jejich pořadí) rovněž implikuje použití výčtu. Takový výčet musí být úplný, protože jen provedení všech instrukcí v daném pořadí vede k realizaci vytčeného cíle. Autor proto musí vyjmenovat za sebou všechny prvky daného souboru, v tomto případě všechny dílčí činnosti (to znamená, že nestačí vyjmenovat jen některé prvky výčtu a signalizovat jeho pokračování či neukončenost výrazem atd. nebo apod.). Výjimkou může být jen případ, kdy si čtenář podrobnosti snadno domyslí z kontextu (tento jev souvisí s explicitností).

Výčet v postupu návodovém může tedy plnit několik různých funkcí. Může být použit:

a) K tematické hierarchizaci textu (vyjmenování položek na stejné hierarchické úrovni se často realizuje formou mezititulků jednotlivých samostatných částí a gra[126]fickými prostředky, např. zvýrazněním odlišným typem či velikostí písma), např.: Einstein tea

Bylinný Čaj pro studenty, manažery a duševně pracující

Složení: Máta peprná, meduňka, heřmánek, sporýš, dobromysl

Příprava: 2 polévkové lžíce směsi přelít 0,75 litru vřící vody, přikrýt a 12 min. louhovat, poté scedíme. První šálek vypijeme najednou, zbytek popíjíme po celý den. Po 6 týdnech udělat 14-ti denní přestávku.

b) K vytčení jednotlivých instrukcí jejich očíslováním. Tím autor zdůrazní, že všechny instrukce jsou na stejné úrovni hierarchie (na rozdíl od mezititulku, který patří k hierarchicky vyšší úrovni) – viz např. jednoduchý číslovaný výčet, kde každá položka výčtu obsahuje jednu instrukci:

Rychlé rozmrazování:

1. Stiskněte tlačítko 3.

2. Numerickými tlačítky zadejte požadovaný čas vaření.

3. Stiskněte tlačítko 2.

Případně může být k některé z instrukcí připojena vysvětlující informace:

Nastavení hodin:

1. Stiskněte tlačítko 1.

2. Numerickými tlačítky zadejte přesný čas. Digitální hodiny lze nastavit od 1:00 do 12:59.

3. Stiskněte tlačítko 2.

Výčet dílčích instrukcí může být též realizován odrážkami (a umístěním jednotlivých položek na samostatné řádky):

Jak naplnit žehličku vodou?

– Přesvědčte se o tom, že žehlička není zapojena v zásuvce.

– Nastavte volicí spínač intenzity páry do polohy 0.

– Stiskněte tlačítko uvolnění nádržky a vytáhněte nádržku z žehličky.

– Nádržku držte ve svislé poloze otvorem nahoru a plňte vodou (obraz B).

– Nádržku vložte zpět do žehličky, až uslyšíte zřetelné zaklapnutí. Před žehlením se o správném nasazení nádobky znovu přesvědčte.

c) Výčet může sloužit k oddělení jednotlivých fází složitého postupu; každá fáze může být tvořena několika instrukcemi (dílčími činnostmi):

1. spojíme střed 7 s čely úložného prostoru 3, vložíme dna 9 spojená spojkami 8;

2. přiložíme postranice úložného prostoru 5, před jejich přišroubováním přiložíme čela 1, 2 a prostrčíme otvory šrouby 10 do otvorů postranic 5 pak vruty 16 spojíme díly 5 a 3;

3. nyní připojíme čela 1 a 2 s postranicí 5 pomocí šroubů 10 podložek 11 kroužků 12 a matic 13 (atd.)

anebo:

[127]1. Obsah sáčku vsypte do mísy. Přidejte 0,3 l vody a 7 polévkových lžic rostlinného oleje, rozpuštěného tuku nebo másla.

2. Vše dobře promíchejte a těsto vlijte do vymazané a moukou vysypané formy.

3. Bábovku dejte do trouby vyhřáté na 150 °C a pečte 35–45 minut. Po vychladnutí bábovku vyklopte a posypte vanilinovým cukrem nebo ozdobte některou z polev.

Členy výčtu jsou ve vztahu koordinačním, slučovacím. V textech návodových může být tento vztah vyjádřen různě:

1. lexikálně – pomocí členicích signálů počátkových a koncových (nejprve / na začátek nakonec) nebo signálů sekvenčních (napřed – potom, za prvé, za druhé, za třetí).

2. pomocí grafických prostředků: číslováním (1., 2., 3.), odrážkami (a/, b/, c/ nebo pomlčkou, grafickým znakem apod.), typografickými prostředky (typ a velikost písma, např. tučně, kurzivou, …),

3. kombinací prostředků lexikálních (zvýraznila JS) a grafických (číslování):

1. Nejdříve si vyberete …

2. Přepínač přepnete …

3. Po potřebných úpravách …

4. hierarchií nadpisů (titulků a mezititulků) samostatných částí – u rozsáhlejších textů mívá svůj mezititulek každá část textu. Grafické odlišení titulku, případně mezititulků od ostatního textu také usnadňuje orientaci čtenáře a napomáhá rychlejšímu vyhledání tématu, které jej zajímá, v příslušné části textu.

3.4. Časové a prostorové vztahy

Časové a prostorové vztahy v textu jsou jedním z obsahových faktorů, který přispívá k obsahové jednotě textu a který „se podílí na sémantické struktuře každého textu a značně ovlivňuje jeho výstavbu i charakter užitých jazykových prostředků“[11]. Vzhledem k tomu, že návod souvisí s posloupností činností, v textech návodových se vyjadřuje především lokalizace v čase. Pouze výjimečně se objevuje lokalizace v prostoru, která je charakteristická spíše pro popis (kudy – např. u popisu trasy). Vztahy prostorové se v návodech obvykle omezují na vyjádření směru pohybu (otáčíme zleva doprava, natíráme shora dolů). U popisu trasy se často pomocí vyjádření prostorového vyjadřuje časové určení, tj. „za jak dlouho“ je ekvivalentní „po absolvování určité vzdálenosti“, protože každý urazí trasu za jinak dlouhou dobu (po jednom kilometru uvidíme, pokračujeme asi jeden kilometr po silnici, po 5,5 km, asi po 200 m). Pouze u turistických tras v horách se jako jednotka vzdálenosti uvádí průměrná doba chůze, tedy jednotka času (dvě hodiny odtud, po půl hodině odbočte vlevo).

[128]U textů návodových jde jednoznačně o perspektivu progresivní, o anticipaci budoucích činností. V některých textech se může prolínat interní časový plán (tj. časová posloupnost textu organizovaná autorem) a časový plán externí (reálný čas událostí); někdy se nedodržuje přirozená posloupnost událostí v čase – když se dostane do rozporu s linearitou textu, autor ji někdy přetvoří v posloupnost textovou.

Časové významy se mohou vyjadřovat nejrůznějšími prostředky: pomocí sloves, časových adverbií, spojek, prostřednictvím nominalizace (při, před, po, během, za + podst. jméno – tato spojení v sobě koncentrují jednodušší nebo známý, předpokládaný děj, který je možno odsunout do textového pozadí), pomocí podstatných či přídavných jmen dějových, vedlejších vět časových atd. Interní časová struktura návodového textu se nejčastěji vyjadřuje časovými adverbii nejprve/nejdřív – poté/pak/potom – nakonec; případně před + podst. jméno – pak a pak; pak má explicitnější variantu po + podst. jméno dějové. Celá tato řada posloupnosti je vyjádřena zřídka; zvláště výraz nakonec zůstává často nevyjádřen. U dlouhé řady činností se často používá opakované pak (poté).

Časovou posloupnost dějů lze vyjádřit i graficky (viz výše). Záleží jen na volbě autora. V některých textech se objevují explicitní signály posloupnosti – za prvé, za druhé, …, jiní autoři dávají přednost grafické podobě číslování: 1., 2., 3.

Význam průběhu děje lze vyjádřit i lexikálními prostředky typu začneme/začněte – a pak postupně – pokračujeme; časovou větou: jakmile/když/tehdy, když/zatímco/až. V některých návodech k použití se vyskytují časové intervaly typu jak dlouho / za jak dlouho, případně od kdy: nechte působit 5 minut, po zaschnutí asi 15 minut, po 15 sekundách; od okamžiku zapálení – potom teprve… U návodů ke cvičení se vyjadřuje opakování dějů v čase, počet a frekvence opakování (jak často, kolikrát), rychlost, tempo a rytmus průběhu děje (časový průběh a způsob průběhu).

Shrnutí

Komunikačním záměrem autora návodu je sdělit adresátovi, jak má postupovat při realizaci nějaké složitější činnosti po jednotlivých krocích tak, aby dosáhl očekávaného výsledku. Poskytuje mu tedy konkrétní pokyny (instrukce) k provedení činnosti a případně s tím související další informace, upozornění, varování atd. Na druhé straně příjemce textu, tedy uživatel, od návodu očekává, že mu autor poradí, jak postupovat, aby dosáhl určitého výsledku. Sám tedy požaduje a aktivně vyhledává nejrůznější rady, pokyny, instrukce a doporučení. Tyto informace musí být co nejúplnější, přesné a jednoznačné, protože příjemce textu se už nemůže zeptat na další podrobnosti a okolnosti, nemůže už autora žádat o pomoc či vysvětlení v okamžiku, kdy danou činnost na základě instrukcí uvedených v návodu provádí, protože autor a adresát textu nejsou v přímém kontaktu.

[129]Proto autor návodu využívá vedle slohového postupu návodového i další prvky a postupy. Výběr a kombinace slohových postupů závisí na komunikačním záměru autora textu a také na sféře užití – čím je návod odbornější, tím více (nebo tím častěji) může přecházet ve výklad, anebo obsahuje části popisné; čím více je určen pro široké vrstvy uživatelů – neodborníků, tím více se postup návodový kombinuje s různými úseky textu informačního nebo popisného s využitím výčtů, schémat a obrázků s popisky apod., které doplňují např. technický popis výrobku, všeobecné nebo technické údaje, výčet součástí, různá upozornění a další důležité informace.

Syntaktická stavba návodových textů je jednoduchá, převažují jednoduché větné celky nebo souřadně spojené hlavní věty; rozvíjejících větných členů není v návodech mnoho. V textu návodovém se nevyjadřují složité vztahy mezi pojmy. Z mezivětných vztahů se nejčastěji vyjadřuje jen časová posloupnost. Proto je zde málo odkazovacích výrazů, ale hojnost časových orientátorů. Základem postupu návodového je linie výčtová (výčet činností) v kombinaci s linií postupnou (časový průběh činností). Výčtová struktura se realizuje různými výrazovými prostředky (číslováním jednotlivých úkonů, uplatněním výčtů větných i nadvětných) a často je hierarchická. Časová struktura se vyjadřuje pomocí časových adverbií, předložkových spojení, využitím dějových substantiv, adjektiv a různých forem slovesných. Vyjadřování slovesné je pro návodové texty typické, významové jádro zde představuje sloveso. Text návodový musí mít promyšlenou kompozici a členění. Vedle členění obsahově tematického se bohatě využívají i prostředky grafické. Výrazné členění návodových textů odpovídá požadavku na srozumitelnost, názornost a snadnou orientaci v textu. K tomu se využívají titulky a mezititulky, členění textu na odstavce nebo samostatné části, výčty, odrážky, zvýraznění některých částí textu apod.[12]


[1] Viz zejména J. Kraus, Jazyk a styl ve společenské interakci, SaS 36, 1975, 257–265; J. Kraus, O jazyce a stylu pro informační pracovníky, Praha 1987; J. Světlá, Prolínání odborného a publicistického stylu v textech návodových, in: Termina 2000, Liberec 2001, s. 295–303; J. Světlá, Návod z hlediska lingvistického, Magazín ČSN 10, 2000, s. 250–254.

[2] J. Filipec, Rozbor odborného stylu a jeho vnitřní diferenciace, SaS 16, 1955, s. 37–52.

[3] J. Kraus, Kvantitativní rozbor stylu pracovních návodů, NŘ 49, 1964, s. 193–199.

[4] Srov. např. J. Mistrík, Štylistika, Bratislava 1985, s. 384, 355.

[5] E. Macháčková, K některým vyjadřovacím prostředkům pracovních předpisů v kuchařských knihách, NŘ 67, 1984, s. 184–188.

[6] M. Čechová a kol., Stylistika současné češtiny, Praha 1997, s. 152.

[7] Z nových učebnic viz např. M. Čechová, J. Kraus, V. Styblík, I. Svobodová, Český jazyk pro 2. ročník středních odborných škol, Praha, SPN 2001, s. 167n.

[8] Podrobně o slohovém postupu návodovém a o textech návodových viz J. Světlá, Informační a návodové texty a jejich obsahově tematická struktura, disertační práce, FF UK, Praha 2002.

[9] Viz též J. Světlá, Návrh dílčí typologie textů věcné komunikace, ČMF 2002, č. 2, v tisku.

[10] Srov. též Mluvnice češtiny 3, Praha 1987; J. Dolník, E. Bajzíková, Textová lingvistika, Bratislava 1998, aj.

[11] Srov. též J. Hoffmannová, Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu, Praha 1983, s. 57n.

[12] Použité úryvky textů jsou citovány v původní úpravě bez jazykové korektury.

Naše řeč, volume 85 (2002), issue 3, pp. 119-129

Previous František Daneš: Naopak z hlediska lexikálního, syntaktického a textového

Next Lucie Hašová: Romové v písničkách