Časopis Naše řeč
en cz

Významný příspěvek k výuce češtiny jako cizího jazyka

Karel Šebesta

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na rozdíl od situace v západních zemích je u nás studium češtiny se zřetelem k jejímu vyučování jako cizímu jazyku rozvinuto jen minimálně. Praktické zkušenosti s výukou jsou sice relativně velmi bohaté a v posledním desetiletí se podstatně rozšířila i nabídka nově koncipovaných učebnic, teoretičtěji zaměřených prací je však zatím jako šafránu. Také proto – ale nejen proto – je potřeba přivítat novou publikaci Milana Hrdličky Předložky ve výuce češtiny jako cizího jazyka, kterou vydalo v roce 2000 Nakladatelství Karolinum v Praze (Acta Universitatis Carolinae, Philologica, Monographia CXXXV), jako velmi významný a důležitý krok v rozvíjení této aplikované jazykovědné disciplíny.

[106]Autor je zkušený učitel češtiny jako cizího jazyka (dále jen ČCJ) s bohatou praxí doma i v zahraničí a také tvůrce či spoluautor několika úspěšných a hojně využívaných učebnic. Jeho důvěrná znalost probírané problematiky a těsná vazba na vyučovací praxi jsou v textu velmi jasně patrny, a to jak v partiích rozpracovávajících konkrétní metodická doporučení, tak v částech zaměřených teoreticky. Práce je však zajímavá nejen svým aspektem didaktickým, ale i lingvistickým: M. Hrdlička se zabývá systémem předložek v češtině velmi podrobně a důkladně, zhusta v porovnání s jinými jazyky, především francouzštinou, a podává v řadě bodů jeho nový a přesnější výklad.

Práce je rozdělena do devíti kapitol. První dvě jsou věnovány rozboru postavení předložek ve výuce ČCJ, a to jednak jejich relativní obtížnosti pro zahraniční studenty (autor uvádí výsledky vlastního šetření mezi zahraničními studenty a dokládá jimi běžně pociťovaný fakt, že předložky patří k nejsložitějším kapitolám výuky ČCJ), jednak jejich zpracování v učebnicích ČCJ. V této souvislosti se autor vyrovnává nejdříve s obecnějšími otázkami volby vyučovací metody ve vyučování cizímu jazyku (vyslovuje se skepticky o agramatických tendencích ve vyučování ČCJ a pokládá za „vhodné posilovat systémovost při současném integrování pozitivních rysů ostatních vyučovacích metod“) a s prezentací deklinace v učebnicích češtiny pro cizince. Probírá vyváženě výhody a nevýhody obou uplatňovaných postupů: „horizontálního“ (po jednotlivých pádech pro všechny typy deklinací) a „vertikálního“ (všechny pády najednou pro jeden deklinační typ), z jeho výkladu je však zřejmá jeho sympatie k druhé, „vertikální“ strukturaci této látky, mimo jiné i proto, že se jeví jako vhodnější také pro probírání předložek. Po těchto obecnějších pasážích se obrací ke konkrétnímu materiálu, analyzuje prezentaci předložek v různých soudobých učebnicích ČCJ a komentuje hlavní nedostatky v jejich zpracování.

Podobné vyústění má i kapitola třetí, která se zabývá obecnou charakteristikou předložek z lingvistického hlediska. V jejím závěru M. Hrdlička konstatuje, že přístup k předložkám v materiálech spojených s ČCJ (často vyhraněně formální) je v ostrém kontrastu s přístupem sémanticky orientovaným, který převážně volí současná lingvistika.

Čtvrtá a pátá kapitola představují jádro práce z hlediska didaktického. V první z nich autor reaguje na nedostatky v prezentaci předložek v materiálech ČCJ, které konstatoval a rozebral v úvodních třech kapitolách (malá pozornost věnovaná předložkám obecně, dominující formální přístup, často chybějící výklad, nedostatečné množství příkladů nebo příklady problematické a matoucí, velmi častá absence sémantického zpracování prepozic, nedostatečná pozornost věnovaná aplikační stránce), a podává a zdůvodňuje vlastní návrh. Pokládá za „metodicky vhodné probírat v učebních materiálech předložky po jednotlivých významových celcích“, tedy souborech předložkových spojení vymezených funkčně, resp. sémanticky (předložková spojení s významem účelu, příčiny, podmínky, zřetele apod.). Z různých klasifikací předložek hodnotí v této souvislosti jako nejvhodnější členění L. Kroupové (podané v její práci z roku 1985 o sekundárních předložkách), protože je dostatečně podrobné a naznačuje i vnitřní strukturaci jednotlivých významových okruhů do dílčích podskupin. Kapitola pátá uvedený návrh rozvíjí velmi konkrétním zpracováním předložek s významem místním a podmínkovým.

Navazující kapitoly šestá až devátá se pak zaměřují na jednotlivé problémy dílčí, totiž na volbu mezi předložkami do + G a na + Ak s významem místním dynamickým směrovým, na konkurenci předložkových konstrukcí s významem časovým a na užívání předložek s významem [107]příčiny a předložek s významem účelu. Přinášejí přitom řadu nových a zajímavých postřehů, nezřídka v polemice s názory staršími.

V závěru práce autor shrnuje nejdůležitější myšlenky, jež z jeho analýz prezentace předložek v ČCJ vyplynuly. Vyslovuje se „pro výrazné posílení systémové složky jazyka v rámci komunikační metody“, pro zpracování české deklinace po celých paradigmatech, nikoliv po jednotlivých pádech a pro probírání předložek po významových celcích, neboť je „díky své přehlednosti, systémovosti, systematičnosti a relativní úplnosti efektivnější než dosavadní přístupy“ a umožňuje „náležité vyložení a procvičení významových relací mezi jednotlivými prepozicemi … i uvádění event. možné konkurence různých jazykových realizací téhož významového jevu“.

Monografie M. Hrdličky je významným příspěvkem nejen pro konstituování (rozvíjení) oboru ČCJ u nás, ale i pro lepší poznání předložkového systému v současné češtině. Dokládá, domnívám se, velmi jasně, že aplikované studium češtiny pro účely didaktické (ČCJ) může podstatně přispívat k prohloubenějšímu popisu českého jazykového systému.

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 2, s. 105-107

Předchozí Jiří Kraus: Slovenská rétorika z pohledu nauky o jazyce a stylu

Následující Petr Kaderka: Vymýtit/vymítat – falešná vidová dvojice?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1