Časopis Naše řeč
en cz

Slovenská rétorika z pohledu nauky o jazyce a stylu

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na dobré tradice péče o úroveň řečnického projevu, které jsou na Slovensku spojeny především se jmény významných jazykovědců, jako Jozef Mistrík, Ján Horecký, Ján Sabol a jiných, navázala nyní vědecká a pedagogická pracovnice Filozofické fakulty Univerzity Pavla Josefa Šafaříka v Prešově Daniela Slančová v knížce nesoucí název Základy praktickej rétoriky (vyd. Náuka, Prešov 2001, 211 s.). Zkušená autorka, známá svým soustředěním na problematiku stylistiky a řečové kultury (její Praktická štylistika vyšla ve dvou vydáních z r. 1994 a 1996), přistoupila k svému tématu z jazykovědného hlediska a podstatně tak přepracovala a rozšířila svůj podíl na starším, dnes už dávno rozebraném učebním textu Kultúra hovoreného slova autorů J. Sabola, D. Slančové a M. Sokolové z r. 1989. Na přepracování jsou zřejmé i stopy jejího lektorského pobytu na Univerzitě v Clevelandu ve Spojených státech. Právě americké univerzity totiž kladou prostřednictvím svých oddělení anglického jazyka a literatury (English departments) značný důraz na studium a nácvik kompozice písemných esejů i ústních projevů určených zejména prostředí akademickému, ale také prakticky orientované komunikaci ve sféře soukromé i veřejné (podnikové, politické, soudní apod.).

Laiky i odborníky široce sdílený zájem o řečnický projev a o jeho kvalitu vyplývá ze dvou okolností. Především jde o text mluvený, který i přesto, že míra bezprostřední improvizace v něm případ od případu značně kolísá, odráží vývojové proměny v jazyce daleko více a výstižněji, než tomu bývá v obvykle konzervativnějších projevech psaných. Za druhé je to právě řečnická a spolu s ní i mediální oblast, podle níž bývá veřejnost nejčastěji ochotna kriticky poměřovat současný stav národního jazyka a tendence jeho vývoje. Přidejme k tomu ještě nijak nevýznamnou okolnost třetí, že schopnost přiměřeně a kultivovaně komunikovat na veřejnosti se stává nedílnou součástí pracovní úspěšnosti v stále větším počtu povolání a pracovních aktivit.

Poučení o tom, jak vhodně a kultivovaně vystupovat na veřejnosti, se pochopitelně nevyčerpává jenom obsahem jednotlivých pro rétoriku ústředních oblastí jazykovědy, jako je stylistika, ortoepie, jazyková kultura nebo nauka o kompozici jazykových projevů a o jejich druzích (žánrech). I když se D. Slančová soustřeďuje především na ně, neztrácí ze zřetele ani psychologické a sociální okolnosti jazykové komunikace a věnuje pozornost nejenom vlastnostem řečníka, ale také auditoria a podmínkám recepce řeči. Právě tím dokazuje oprávněnost tvrzení, že k dorozumění dochází tehdy, spojí-li se umění vyjadřovat se dobře, tj. účinně a srozumitelně, s neméně náročným uměním pozorně naslouchat. V stručných, ale celkem výstižných výkladech závěrečné, 9. kapitoly uvádí i výklad o logických předpokladech veřejné řeči a o způsobech argumentace, který v jazykovědně orientovaných učebnicích rétoriky čtenář nezřídka postrádá. Učebnicový charakter textu zdůrazňují i četná cvičení, která tvoří důležitou součást jednotlivých kapitol. Je třeba vyzdvihnout, že tento charakter nebrání občasnému zařazování náročnějších, ale vesměs užitečných výkladů z okruhu rétorické teorie (to platí např. o terminologicky komplikovaném [104]soupisu rétorických figur), jazykovědy a teorie komunikace (srov. např. vymezení a klasifikaci řečových aktů podle amerického filozofa J. Searla a přehled tzv. konverzačních maxim v pojetí Griceově a Leechově), psychologie (při analýze procesu porozumění) apod.

Důležitou součástí učebnice pochopitelně jsou uváděné příklady a komentář k nim. Z výběru ukázek snadno poznáme autorčinu učitelskou a jazykovědnou profesi (jsou tu hojně zastoupeny projevy na vědeckých konferencích, promoční nebo imatrikulační řeči, převažují tedy texty pronesené v akademickém prostředí, poněkud postrádám zastoupení textů z pracovní podnikové sféry, komunální a koneckonců i „velké“ politiky a v neposlední řadě i z oblasti práva, administrativy a soudnictví). Z didaktického zaměření knihy vyplývá i to, že autorka nepracuje s transkripty textů, ale s jejich redigovanými a publikovanými záznamy, které pro účely svého výkladu někdy sama upravuje. S tím částečně souvisí i skutečnost, že naprosto převládají příklady vzorové, které ilustrují její poučky způsobem převážně pozitivním. Nad tímto přístupem se není nutné zvlášť pozastavovat. Smyslem učebnic rétoriky jen málokdy byl popis skutečného stavu řečnického projevu. Daleko víc jim šlo a také v současnosti jde o návod, předpis, jak tento projev připravit a přednést. O skutečném stavu veřejných promluv se z učebnic rétoriky dá usuzovat vesměs jen oklikou podle toho, nač se tyto učebnice soustřeďují a jaké chyby nejčastěji vytýkají. (Historik českého filologického myšlení si při této příležitosti možná připomene vzácnou výjimku – Blahoslavovy Vady kazatelů, ve kterých se odráží autorova důvěrná znalost jazyka, prostředí i psychologie mluvčích.) Při posuzování knížky D. Slančové je rovněž na místě připomenout, že z rozsáhlé a dnes už téměř nepřehledné literatury o praktické rétorice a o oborech jí příbuzných se dovede autorka dobře poučit a tyto poznatky skloubit s vlastním didaktickým záměrem. Pro připomenutí dějinné kontinuity řečnictví je zapotřebí příznivě hodnotit i to, že do svého výkladu vhodně zařazuje aktuální, ale zároveň také trvale platné citace z antických klasiků řečnictví, především Cicerona a Kvintiliána. Připomeňme v této souvislosti pečlivě zpracovaný slovenský dvousvazkový výbor z Ciceronových spisů obsahující jeho dialogy Řečník, O řečníkovi a Brutus (nakl. Tatran 1982) a první český úplný překlad Kvintiliánových Základů rétoriky (Odeon 1985).

Kniha je uspořádána do devíti kapitol. Úvodní, historicky zaměřené vymezení předmětu rétoriky nenásilně naznačuje vztah rétoriky k bližším i vzdálenějším oborům zabývajícím se lidským chováním a především řečovou komunikací. Připomíná, že v rétorice se spojují výchovné zřetele praktické s mnoha principy teoretickými, které z ní právem vytvořily jeden z nejdůležitějších pilířů humanistické vzdělanosti. Pro celkové pozitivní vyznění autorčina výkladu je ovšem příznačné, že poněkud stranou ponechává vysvětlení příčin nechvalné pověsti rétoriky jako nástroje klamu a soustavy technik vedoucích k vítězství ve sporu za každou cenu, ačkoli právě tento význam pojmu rétorika v současné publicistice silně převládl. Vzhledem k tomu, že dějiny zásadních útoků na rétoriku jsou stejně staré jako obor sám, rozhodně tu nejde o význam neobvyklý nebo neterminologický.

Souvislost rétoriky s obecnými modely sdělování prostřednictvím přirozeného jazyka zasazenými do konkrétního prostředí vysvětluje druhá kapitola, nazvaná Základy rečníckej komunikácie. Autorka tu podává výstižnou charakteristiku jednotlivých složek komunikačního procesu (řečníkovy osobnosti, publika, jazykových i mimojazykových prostředků). V třetí kapitole (Diferenciácia rečníckych prejavov) se zamýšlí nad různými hledisky žánrové klasifikace, z nichž za nejdů[105]ležitější považuje dělení funkční na projevy informační (přednáška, referát, instruktáž, didaktický výklad, zpráva), přesvědčovací a argumentativní (politické projevy a debaty, soudní řeči, kázání, reklamní projevy) a konečně řeči příležitostné (těm pak ještě věnuje podrobnější výklad v deváté kapitole Typy rečníckych prejavov).

Dobrou orientaci v psychologické problematice procesu rozumění prokazuje D. Slančová v čtvrté kapitole, nesoucí příznačný název Umenie počúvať (Posluchač v rečníckej komunikácii). Pátá kapitola Príprava na rečnícke vystúpenie je v porovnání s výkladem ostatních kapitol poněkud kusá a trochu v rozporu se svým titulem pouze shrnuje a charakterizuje obsah pěti základních oddílů antické rétoriky – vyhledávání témat a argumentů, uspořádání vyhledaného materiálu, jazykového ztvárnění myšlenek, memorování připravené písemné předlohy a podání (zahrnujícího přednes, mimiku a gestiku). Čtenář tu tedy marně hledá alespoň obecné vodítko po rozsáhlých zdrojích informací, které současnému řečníkovi poskytují knihovny (zvl. nově vydávané encyklopedie a slovníky) i moderní elektronická média. Naproti tomu za instruktivní a cennými postřehy nasycenou považuji kapitolu šestou, nazvanou Kompozícia rečníckeho prejavu, která vysvětluje strategii uspořádání textu a její logické i komunikační zásady. Také kapitola sedmá (Výrazová zložka rečníckeho prejavu a štylizácia rečníckeho prejavu) přesvědčivě dokazuje, že autorka je erudovanou badatelkou v oblasti jazykovědy a stylistiky a že své poznatky dovede přesně a výstižně vyložit. Totéž lze povědět i o kapitole osmé (Prednes rečníckeho prejavu), která těží ze skutečnosti, že slovenská jazykověda (zvl. v pracích Á. Kraľa a J. Sabola) věnuje nemalou pozornost péči o popis a kultivování současné ortoepické normy.

Poměrně rozsáhlý, svým zaměřením velice různorodý (a také stále se rozrůstající) soubor praktických příruček o rétorice, které má český i slovenský čtenář k dispozici (srov. o nich bibliografický dodatek v mé publikaci Rétorika v evropské kultuře, Academia, Praha 1998, s. 175), se tedy obohatil o další potřebnou knížku mimořádně dobré úrovně. Jde tu o další důkaz toho, že v moderní společnosti zájem o rétoriku a o kulturu řečového projevu v porovnání s minulostí nijak neklesá.

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 2, s. 103-105

Předchozí Petr Nejedlý, Tomislav Volek: Jazykovědné disonance aneb Ošidnost interdisciplinarity

Následující Karel Šebesta: Významný příspěvek k výuce češtiny jako cizího jazyka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1