O číslovce pět

Milan Hrdlička

[Drobnosti]

(pdf)

-

Pro češtinu je příznačná jen málokde vídaná hojnost výskytu ustálených spojení obsahujících číselný výraz, srov. např. začít od nuly; nula od nuly pojde; pro jedno kvítí slunce nesvítí; jedna vlaštovička jaro nedělá; z jedné vody načisto; je to jasné jako že jedna a jedna jsou dvě; udělal to jedna dvě; je to z roku raz dva; jeden hot, druhý čehý; má to z druhé ruky; dvakrát měř, jednou řež; zabil dvě mouchy jednou ranou; nebyla zrovna dvakrát ráda, že nás vidí; kdo rychle dává, dvakrát dává; nosil klobouk na dvě facky; nedostanou ho tam ani párem volů/koní; má to za pár; když se dva perou, třetí se směje; ve dvou rada, ve třech zrada; tři chlupy dvěma řadama; kdo šetří, má za tři; jeden je za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet; po obědě si dá rád dvacet; Medardova kápě čtyřicet dní kape; neraď, není ti šedesát; jsou sto let za opicema; stokrát nic umořilo vola; mám sto chutí se na to vykašlat; sto volů zpátky nevrátí, co hloupá huba vypustila; je to cítit na sto honů; u sta hromů; utíkali jsme o sto šest (ostošest) apod.

Mezi číselnými vyjádřeními pak na první pohled upoutá dominantní postavení číslovky pět a výrazů od ní odvozených nebo jí motivovaných: je (jako) páté kolo u vozu; jde to s ním od desíti k pěti; mele páté přes deváté; nemá [53]všech pět pohromadě; koupil to za pět prstů; seber si svých pět/pár švestek a vypadni; pro pět ran do čepice; tvářil se, jako by neuměl do pěti/tří počítat; odevzdal to za pět minut dvanáct; bylo nás tam pět a půl; křepelka volá „pět peněz“; otočí se na pětníku; má všech pět pé (což původně znamenalo: dokonalá žena má být poctivá, poslušná, pracovitá, pěkná a má mít peníze), pátá kolona (čili podvratná skupina v nějakém prostředí, hnutí, státě) atd.

Co je příčinou toho, že je užití číslovky pět tak časté a zastiňuje i další oblíbené číselné výrazy, kupř. úspěch přinášející trojku (do třetice všeho dobrého), šťastnou sedmičku (viz také výrazy typu sedmimílové boty, sedmilhář aj.) či (ne)šťastnou třináctku (srov. pověstný pátek třináctého), anebo „pohádkovou“ devítku (za devatero horami…)?

Vysvětlení lze možná hledat ve faktorech svou povahou mimojazykových, a sice v recepci okolní reality lidským mozkem a jejím odrazem v jazykovém ztvárnění příslušných skutečností a vztahů. Setkal jsem se s tvrzením, že je lidský mozek schopen vnímat jednotlivé prvky světa, jenž nás obklopuje, jako „nespojité“ – tedy jako jednotlivosti – do množství čtyř včetně. Pokud tedy např. vidíme čtyři studenty, spatřujeme je jako čtyři samostatná individua, srov. výpověď typu Před fakultou stojí čtyři studenti, kdy je jak jméno, tak sloveso v množném čísle. Množstvím pět počínaje však náš mozek přestává elementy rozlišovat jako jednotlivé, splývají mu, a proto pojímá příslušnou množinu globálně jako celek: Před fakultou stálo pět studentů (jméno je v genitivu plurálu, sloveso v singuláru). Je to v jistém smyslu totéž, jako kdybychom prohlásili Před fakultou stojí skupina pěti studentů. Veličina „pět“ je tak svým způsobem „zlomová“ a má, jak známo, v některých jazycích svou odezvu. Mimo jiné právě v naší mateřštině.

Číslovky a číselná vyjádření vůbec jsou z jazykového hlediska velmi zajímavé. Říká se např., že člověk i přes velmi pokročilou znalost příslušného cizího jazyka zpravidla počítá ve svém rodném jazyce; podnětné je rovněž sledovat, jak je z „číselného“ hlediska zachycován „stav světa“ (Čech třeba nevidí na krok, Francouz oproti tomu nevidí na dva kroky, v tuzemsku jezdíme na dovolenou na týden, resp. na čtrnáct dní (dva týdny), v zemi galského kohouta ovšem v témže případě na dní osm, resp. patnáct atd.) či jaká čísla sehrávají v různých jazycích a kulturách významnou roli. Pro počítání jsou v řadě jazyků důležité desítky (desítková soustava), jsou ovšem jazyky, kde tomu tak není (viz např. situaci v dánštině). Jednou z výjimek je rovněž francouzština (ovšem jen ve Francii, v Belgii a ve Švýcarsku je situace jiná), v níž sehrává bázovou roli číslovka dvacet a její celé či půlené násobky: sedmdesát se řekne soixante-dix (tedy něco na způsob „šedesát a deset“), osmdesát je francouzsky quatrevingts („čtyřikrát dvacet“) a ekvivalentem devadesáti je quatre-vingt-dix („čtyřikrát dvacet a deset“). Podobný princip se pochopitelně uplatňuje i v případě dalších příslušných číselných hodnot: kupř. sedmdesát šest se řekne soixante-seize („šedesát a šestnáct“), osmdesát čtyři je francouzsky quatre-vingt-quatre („čtyřikrát dvacet a čtyři“), devadesát osm se vyjádří výrazem quatre-vingt-dix-huit („čtyřikrát dvacet a osmnáct“, doslova „čtyřikrát dvacet a deset a osm“) atd. Jak k této z našeho pohledu kuriózní situaci došlo? Příčina je skutečně originální – ve středověku chodili lidé běžně naboso, a tak mohli počítat pomocí prstů jak na rukou, tak na dolních končetinách! Odtud tedy ona bázová číslovka dvacet (z českého pohledu by se tedy dalo v jistých situacích říci, že dotyčný nehrabe všema deseti, nýbrž – viděno z frankofonní perspektivy – všema dvaceti).

[54]Vraťme se však k naší číslovce pět a připomeňme si ještě jednu zajímavou skutečnost. Je doslova až k nevíře, do jaké míry se některé národy odlišují v počítání na prstech (ruky): našinec při počítání začíná u palce (pravé nebo levé ruky), přičemž vychází ze zaťaté pěsti a postupně se propracovává až k malíčku. Ve Spojených státech amerických a v některých jiných zemích (Švédsko aj.) se oproti tomu nejprve vztyčuje ukazováček, poté se postupuje v „tradičním“ směru – čili k malíčku – a končí se palcem. Ve Finsku jsem se zase setkal se zcela odlišným postupem: prsty jsou rozevřeny (vztyčeny) a počítá se tak, že se jednotlivé prsty postupně „zavírají“ – začíná se ovšem malíčkem a končí se palcem. Obdobná situace je údajně také v Rusku. V Kanadě zase část populace začíná počítat se zaťatou pěstí a postupuje od malíčku k palci… Vůbec by mě v této souvislosti nepřekvapilo, kdyby se v některých jiných jazykových (kulturních) společenstvích – pro nás třeba exotických – objevily ještě docela jiné postupy… Zkrátka: oblast čísel je z jazykového hlediska mimořádně zajímavá a podnětná, v češtině pak, jak jsem se pokusil v kostce naznačit, hraje mimořádně významnou roli číslovka, resp. množství pět.

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 1, s. 52-54

Předchozí Ludmila Uhlířová: Jekl, nebo jäkl?

Následující Z dopisů jazykové poradně