Z dopisů jazykové poradně

[Drobnosti]

(pdf)

-

Dotaz

Můj dotaz se týká sloves ochořet a osiřet, o nichž jste napsali mému kolegovi, že patří k slovesům 4. třídy podle vzoru „trpět“ a jedině možné rozkazovací způsoby jsou tedy „ochoř“ a „osiř“. Z četby Havránkovy mluvnice jsem já chápal, že obě slovesa jsou odvozena od přídavných jmen (chorý, sirý) s významem „stávat se nějakým“ a jsou tedy typickými představiteli sloves 4. třídy podle vzoru „sázet“.

Napadala mne v této souvislosti jiná podobná slovesa oněmět a osamět. Je-li ochoř a osiř správné, platí totéž i pro oněm a osam? Kde jsem se dopustil chyby?

Odpověď

Rozhodně jste neudělal chybu, když jste vycházel z výkladu v Havránkově mluvnici, ale jazyk není vždycky tak logický a jednoznačný, jak bychom si přáli. Slovotvorné hledisko není jediným kritériem pro zařazování sloves do tříd a vzorů a mnohá slovesa ani nejsou jednoznačně zařaditelná, v některých tvarech kolísají a zůstávají na pomezí mluvnických kategorií. Navíc je obvyklé, že s vývojem jazyka se mění a posouvají tvary mluvnických kategorií a přináležitost různých slov k nim a připouštějí se dublety. Například u slovesa sázet připouští ještě Havránkova mluvnice jen tvar oni sázejí, a dnes už jsou možné tvary dva: oni sází i oni sázejí. V tomto tvaru je tedy vzor „sázet“ shodný se vzorem „trpět“. Hledali jsme doklady sloves ochořet a osiřet i v Českém národním korpusu, který obsahuje 100 mil. slov, a tam se vyskytují pouze tvary 3. os. mn. č. s koncovkou -í: oni ochoří, oni osiří (koncovky přípustné pro vzor „trpět“ i „sázet“). Tvary imperativu se nám nikde dohledat nepodařilo, protože se v běžné mluvě nepoužívají, a proto je obtížné zjistit jejich podobu. V poradně jsme se v rámci rozsáhlé diskuse shodli na tvarech osiř a ochoř – tedy vzor „trpět“, ale vedl nás k tomu spíše jazykový cit, a vzhledem k obtížné zařaditelnosti těchto sloves a prolínání vzorů v některých jejich tvarech jsme dospěli k závěru, že nelze hodnotit jako chybné ani tvary ochořej a osiřej, jakkoli podivné nám připadají. Jsme rádi, že Vás tento problém natolik zaujal, že jste se jím zabýval do hloubky, a děkujeme za Vaši reakci, která v jazykové poradně rozpoutala bouřlivou debatu. Znovu se potvrdilo, jak v některých ohledech jazyk nelze pevně uchopit, popsat a zařadit do předem připravených škatulek, ačkoli se o to jazykovědci od počátku usilovně pokoušejí.

Dotaz

Je nutné v českých překladech vždy používat přechýlené podoby ženských jmen? Vy osobně byste to doporučili? A co např. se jmény islandskými, jež se tvoří podle jména otce příponou -syn, -dcera, a tedy to nejsou (aspoň myslím) zcela desémantizované nálepky?

Odpověď

Vyjádření „ne zcela desémantizované nálepky“ se nám líbí; dodali bychom: v jednotlivých případech různou měrou a jak pro koho. Přitom vyžadovat sumu všech příslušných znalostí o jiných [56]jazycích jako základní podmínku kultivovaného vyjadřování v češtině by bylo nemoudré a v porovnání se standardy vyjadřování, jaké platí za kultivované v jiných jazycích světa, by bylo i raritní. Konkrétně: Prvky -sen/son nikdy nebyly překážkou českého přechylování: naopak by „jemněji cítícím“ měla vadit konstelace PANÍ GustavsSON. O tom, že islandské -dóttir nebo litevské -iene označuje ženu, ví podstatně méně uživatelů češtiny – a podle toho vypadá zacházení s takovými příjmeními. Ostatně: víme, jaké poměry jsou u ženských jmen v mongolštině nebo v maorštině, a budeme to snad úzkostlivě zjišťovat, než vezmeme do úst jméno sportovkyně v seznamu mnoha desítek jiných jmen ze všech končin světa? – Případů, kdy se od gramatické stavby většinou odhlíží, je ostatně víc: i ze slovanských jazyků (v Zadaru; s Dolgichem), ba i z češtiny (Šerýchovi).

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 1, s. 55-56

Předchozí Milan Hrdlička: O číslovce pět

Následující Vladimír Staněk: Okazionalismy v současné české publicistice