Život s magnetofonem

Jana Hoffmannová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Rodačka ze Sedlčan, absolventka příbramského gymnázia, studentka češtiny a ruštiny na pražské Filozofické fakultě na počátku 60. let Olga Müllerová (do r. 1963 Turková) měla štěstí. Sugestivní učitel, inspirátor mnoha současných lingvistů, profesor Karel Hausenblas dokázal i v jejím případě přesně a téměř jasnozřivě odhadnout, kam zaměřit pozornost mladé, po světě jazykovědy se dychtivě rozhlížející adeptky – v souladu s jejími individuálními předpoklady, ale zároveň v souladu s tím, kam se (tehdy ještě poměrně váhavě a pomalu) začínala ubírat lingvistika. „Komunikačně-pragmatický obrat“, do té doby více nebo méně tušený nebo nesměle předjímaný, se teprve začínal prosazovat, ale Karel Hausenblas věděl své: bude třeba zkoumat parole, text, komunikaci, autentický mluvený projev… V tomto případě mu naslouchala studentka mimořádně vnímavá a vzájemné porozumění učitele a žákyně předznamenalo celou její profesionální dráhu.

Omlouvám se za název tohoto portrétu – vím dobře, že s magnetofonem „v terénu“ strávily život už celé generace našich vynikajících dialektologů. Výzkum Olgy Müllerové však měl postupně nabrat úplně jiný směr: soustředit se na specifický průběh a tvar mluvené komunikace, na komplexní „mluvenostní“ charakteristiky autentických komunikátů, na to, jak se profilují na půdorysu dialogismu, jaké zjevné či skryté projevy dialogičnosti v sobě nesou. Tato orientace, nevedoucí vždy (nebo aspoň ne primárně) k popisu jednotlivých užitých jazykových prostředků a k jejich hodnocení z hlediska systémovosti/nesystémovosti, ústrojnosti/neústrojnosti atd., není mnohdy ani dnes zcela chápána a doceňována. Začít pořizovat nahrávky mluvených projevů ve svém nejbližším okolí a v nejrůznějších prostředích (od odborných projevů a institucionálních dialogů až po neformální privátní konverzaci) vyžadovalo určitou odvahu a odhodlání; prof. Daneš dodnes vzpomíná, jak tehdy s přítelem Hausenblasem Olgu trochu podezírali, že hodlá magnetofon používat přece jen spíše k nahrávání populární hudby.

Cílevědomost a soustavné úsilí mladé badatelky však brzy přinesly první publikační výsledek: manifestační přihlášku k hausenblasovské konfesi, studii K syntaxi nepřipravených souvislých mluvených projevů (Přídatné výrazy a konstrukce) v SaS 1966. Studie byla připravena v době, kterou O. Müllerová strávila jako elévka v ÚJČ ČSAV. Po mateřské dovolené, kterou nastoupí koncem téhož roku, se však nevydá zpět na akademickou půdu, nýbrž do školství. A budiž zde rovnou řečeno, že patří k těm osobnostem, u nichž jdou činnost vědecká a pedagogická ruku v ruce a vzájemně se „vyvažují“. Tři roky výuky ruštiny a češtiny na základní škole byly jistě stejně cennou zkušeností jako následné působení na Univerzitě 17. listopadu (výuka češtiny pro cizince). Odtud přechází O. Müllerová na Filozofickou fakultu, kde se v 70. letech mj. podílí na prosazování valenční syntaxe do vysokoškolské výuky. (Srov. článek Větný rozbor a nové pojetí syntaxe, ČJaL 1983.)

Zájem o výuku češtiny na školách různých stupňů neopustil O. Müllerovou ani v následujících letech: věnovala pozornost jak dialogu jako hlavnímu prostředku školní komunikace, tak i práci s dialogem a nácviku komunikačních dovedností při vyučování češtině. Svědčí o tom řada jejích článků v ČJaL, účast na konferencích o pedagogické komunikaci (pořádaných J. Marešem v Hradci Králové) i na dalších setkáních věnovaných vyučování češtině, specifice učebních textů [47]apod. (v Brandýse 1995, v Olomouci 1999…).[1] Od r. 1982 se O. Müllerová stala opět vědeckou pracovnicí ÚJČ ČSAV, kde se pod vedením J. Kořenského intenzivně podílela na rozvíjení komunikačně-pragmatického výzkumu; po řadu let však dále vedla výběrové semináře pro studenty FF UK, až se v r. 1996 na této fakultě habilitovala pro obor český jazyk. Dnes vyučuje i na dalších vysokých školách (Fakulta humanitních studií UK, Obchodně podnikatelská fakulta Slezské univerzity). Je hlavní autorkou dvoudílného učebního textu Dialog v hodinách češtiny (1996, 1998) a spoluautorkou kompletu učebnic Český jazyk pro 6.–9. ročník (1998–2001).

Jako zakladatelská osobnost české kolokvialistiky se Olga Müllerová od 70. let koncentruje výhradně na výzkum mluvených (hlavně dialogických) projevů. Začíná „pokusem o komplexní charakteristiku situace dialogu“ (Dyadická komunikace, s M. Morávkem, SaS 1976). V bohaté řadě dalších studií (včetně monografie Komunikační složky dialogického textu, Praha 1983) se střídá přístup „top-down“ (srov. články – hlavně v SaS – jejichž názvům dominuje výstavba, strukturace či organizační principy dialogu)[2] a přístup „bottom-up“ (těmto článkům zase udávají tón konkrétní jazykové prostředky užívané v dialogu, od otázek a odpovědí až po zdánlivě nepatrné, avšak v českém rozhovoru veledůležité slůvko no).[3] Završení prvního přístupu představuje podíl O. Müllerové na knižních publikacích Komplexní analýza komunikačního procesu a textu (J. Kořenský et al., České Budějovice 1987), Mluvená čeština v autentických textech (Jinočany 1992) a Kapitoly o dialogu (Praha 1994), zatímco přístup zdola – v duchu názvu symptomatické studie Korektury, rektifikace, parafráze a modifikační explikace (SlavPrag 1987) – vyústí v monografii Mluvený text a jeho syntaktická výstavba (Praha 1994). Spíše sociolingvistický charakter pak mají stati věnované speciálním parametrům dialogické situace – počtu partnerů, jejich střídání v rozhovoru, navazování kontaktu, jejich rolím, kooperaci, konfliktu, (ne)porozumění.[4]

Žádný bytostný „dialogista“ asi nemůže nechat stranou nesnadné, vzrušující téma typologie, klasifikace, třídění dialogů. U O. Müllerové se trvalá posedlost tímto tématem projevuje jak v řadě obecnějších prací a pokusů o typologizaci dialogů, resp. o vymezení „žánrů“ mluvených projevů,[5] [48]tak v štědrém rozdělování pozornosti mezi výrazné typy, žánry, skupiny dialogů. Rodinná a přátelská konverzace (nabývající v poslední době nezřídka i podoby e-mailové), tento nepřeberný zdroj přímo existenciálních poznatků o lidských vztazích, je těžištěm jejího zájmu permanentně (až k podílu na monografii Konverzace v češtině při rodinných a přátelských návštěvách, Praha 1999). Paralelně se však v její bibliografii střídají různé druhy dialogů institucionálních, od veřejných shromáždění a pracovních porad přes rozhovory v lékařské ordinaci až po tak exkluzivní typy rozhovorů, jako je mše (Mše jako dialog, in: Człowiek – dzieło – sacrum, Opole 1998) nebo rozhovory mezi piloty a leteckými dispečery (srov. NŘ 1988). Pokud jde o dialogy „masmediální“, v přízni divačky/posluchačky Olgy Müllerové asi vítězí rozhlas – srov. jen v NŘ její analýzy rozhlasových pořadů Dobré jitro (1993), Radiofórum (1999), dále připravila pro knižní publikaci studii o rozhlasových interview v pořadu Presklub – nad televizí, jejíž diskusní programy však rovněž interpretuje soustavně.[6] Systematické sledování institucionální komunikace vyústilo na jedné straně ve spoluautorství monografie Jak vedeme dialog s institucemi (Praha 2000), na druhé straně však i v analýzy tak nenápadných každodenních dialogů, jako jsou rozhovory při nakupování. Stále mám v živé paměti, jak v diskusi na jedné konferenci dokázala Olga přesvědčivě vyvrátit jedné renomované lingvistce její pochybnosti o tom, že má smysl rozebírat „tak banální, nezajímavé rozhovory“. Odpověď Olgy Müllerové začínala příznačně: „Ale pro nás je každý, sebenepatrnější dialog zajímavý…“

Autorka zabývající se po celý život mluvenými projevy se samozřejmě nemohla nevyslovit k úhlavnímu sémiotickému problému – vztahu textů mluvených a psaných.[7] Z této orientace lze pak celkem organicky odvodit zájem české lingvistky o výskyt a poměr spisovných a nespisovných prostředků v nejrůznějších typech rozhovorů – srov. např. stať o nespisovnosti v rozhlasovém vysílání, o „českém míšení“ (ve sborníku na počest prof. Horeckého), o variantnosti v češtině (ve dvoudílné publikaci Sprachwandel in der Slavia), ad. A ještě aspoň zmínku o tématu, kterému se věnuje málokdo, kterému by se Olga ráda věnovala více (nebýt jeho enormní časové a technické náročnosti) a pro které je mimořádně disponována, mj. svým hudebním nadáním a hlubokým vztahem k hudbě. Je to využití parajazykových a mimojazykových prostředků v dialogu. Zde by bylo možno uvést starší práce o pauzách a intonaci, ale také novější o smíchu nebo gestikulaci – tedy o jevech, jejichž výzkum nezbytně vyžaduje i práci s videonahrávkami.

Nebudu zde vypočítávat ctihodné orgány (vědecké, redakční, oborové a jiné rady), jejichž členkou Olga Müllerová byla nebo je, ani granty, které úspěšně vedla – nic podobného. Připomenu raději v závěru dva příznačné a dlouhodobé projevy její osobní obětavosti, nezištnosti, někdy až sebezapření. Zaprvé: už bibliografie vypovídá o tom, kolik mladých pracovníků – často začínajících v ústavu jako studentští „pomvědi“ – už Olga Müllerová uvedla do lingvistiky, ukázala jim cestu k možnému uplatnění, pomohla jim napsat jejich první články… A zadruhé (a to je pro [49]mne úplně to nejdůležitější): po celá osmdesátá a devadesátá léta, až do současnosti Olga s úpornou vytrvalostí buduje v ÚJČ fond nahrávek mluvených projevů z nejrůznějších situací, dnes už velmi rozsáhlý, a zásluhou jejího vedení mladých spolupracovníků jsou nyní téměř všechny nahrávky přepsány a transkripty uspořádány v počítačové databázi. Velké množství nahrávek pořídila Olga sama; často nahrávala rozhovory ve vlastní rodině či při svých schůzkách s přáteli; a nikdy neváhala tyto nahrávky poskytnout i svým kolegům (především mně) a vystavit tak své privatissimo cizí všetečné interpretaci. I když s výsledky této interpretace musela být a byla někdy nespokojena, dokázala vždy svou nespokojenost nesobecky potlačit – v zájmu společných vědeckých a publikačních výsledků –, vždy znovu nechala „ohrozit svou tvář“ a vydala všanc své soukromí. Je to velkorysost, kterou ani nelze dost ocenit; ráda bych to veřejně učinila aspoň nyní, při – teprve teď to vyslovím – životním jubileu Olgy Müllerové (*25. 2. 1942).[8]

---

[1] K mluvenému vyjadřování žáků v odborných předmětech, ČJaL 31, 1980–81, s. 58–67; K podílu jazykových prostředků na úspěšnosti komunikace při vysokoškolských přednáškách, in: Pedagogická interakce a komunikace, Hradec Králové 1988, s. 267–275; Dialog a rozhovor v teorii a praxi I, II, ČJaL 41, 1990–91, s. 15–23 a 124–131; Funkce dialogických textů ve výuce češtiny a jejich repertoár, in: Učební text – jeho funkce, produkce, percepce a interpretace, Praha 1996, s. 98–102; Odborný diskurz a základní škola, in: Dyskurs naukowy – tradycja i zmiana, Opole 1999; Poznámky k rozsahu výuky české gramatiky na základní škole, JA 36, 1999, s. 24–25.

[2] K výstavbě dialogického textu, SaS 42, 1981, s. 282–290; Principy strukturace dialogu, SaS 48, 1987, s. 98–109; Organizační principy dialogické komunikace, in: Textika a stylistika, Bratislava 1989, s. 75–80; aj.

[3] Otázka a odpověď v dialogu, SaS 43, 1982, s. 200–212; Výskyt a funkce slova no v českých textech prostě sdělovacího stylu, Stylistyka (Opole) V, 1996, s. 222–229.

[4] Srov. např. The influence of social roles of participants on group and interpersonal verbal communication, in: Reader in Czech Sociolinguistics, Amsterdam 1987, s. 176–194; Nedorozumění v dialogu, SlavPrag 32, 1988, s. 249–261; Dialog a konflikt, SaS 52, 1991, s. 247–255; Dialog unter dem Gesichtspunkt der Anzahl seiner Teilnehmer, in: Dialoganalyse 4, Tübingen 1993, s. 103–108.

[5] Dialogtypen und ihre Klassifizierungskriterien, Linguistica X, Praha 1984, s. 55–64; Dialogické a monologické žánry mluvených projevů, Stylistyka IX, 2000, s. 227–246; Žánry a syntaktické rysy mluvených projevů, in: Tváře češtiny, Ostrava 2000, s. 21–54.

[6] Např. Problémy vedení dialogu v televizi, NŘ 77, 1994, s. 73–84; Dialogické pořady v televizní publicistice, in: Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1995, s. 171–175; Cooperation and conflict in dialogue. On material of Czech TV publicism, in: Dialoganalyse 5, Tübingen 1997, s. 469–475; aj.

[7] Srov. aspoň Ke vztahu mluveného a psaného textu (srovnání mluveného a psaného vypravování), SaS 50, 1989, s. 205–216; On mutual transformations between spoken and written text, in: The Syntax of Sentence and Text, Amsterdam 1994.

[8] Děkuji kolegyním Aleně Nejedlé a Janě Papcunové za přípravu úplné bibliografie.

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 1, s. 46-49

Předchozí Zlatuše Braunšteinová: Staročeský jubilant Emanuel Michálek

Následující Jiří Kraus: Do Ruzyně, nebo na Ruzyň?