Úlohy moderátora v rozhlasovém diskusním pořadu Radiofórum

Olga Müllerová

[Články]

(pdf)

-

0. Úvod

Radiofórum je zhruba pětačtyřicetiminutový rozhlasový diskusní pořad s relativně dlouhou tradicí. To, že vzbuzuje stále značný zájem veřejnosti, je zřejmé i z poměrně častých promluv posluchačů, kteří mají v druhé polovině pořadu možnost telefonicky reagovat (tentokrát konečně se mi podařilo se k vám dovolat, ještě nikdy se mi to nepodařilo). Pořad sledují posluchači doma u radiopřijímačů, ale stále častěji také řidiči, kteří poslouchají a také hned reagují z auta. Z telefonátů se rovněž zdá, že mezi posluchači jsou nejvíce zastoupeny věkové kategorie starší a střední. Mezi těmi, kdo se pokoušejí dovolat do studia, jsou i „notoričtí volači“, jejichž nutkání reagovat vždy, na vše a stejným způsobem hraničí s posedlostí. Moderátoři je někdy odevzdaně vítají jako své staré známé.

Jde o pevně strukturovaný skupinový rozhovor řízený jedním moderátorem. Moderátorská úloha je náročná a vyžaduje zkušeného rozhlasového redaktora. Ten musí obstát jako zástupce instituce rozhlasu, jako společensky přijatelný vedoucí diskuse a jako člověk odborně poučený v řadě oborů, protože tematika každodenního pořadu je velmi pestrá. Žádoucí, ale vždy problematická je nestrannost moderátora, zejména v kontroverzních tématech. Těch je ovšem většina. Účastníci diskuse snahu moderátora zachovat objektivitu a nepřidat se k jedné ze stran sporu uznávají, ale snaží se mu vnutit „svou pravdu“[1] (Š: pane redaktore / vy ste sice vázán profesionální zdvořilostí / ale jistě uznáte / že komunistům se dostává až příliš prostoru pro…).

Témata vyplývají z aktuálního (hlavně politického) dění v české společnosti a ve světě, některá se cyklicky opakují (např. rasizmus). Do diskuse jsou zváni vždy odborníci na dané téma, někdy publicisté, kteří se o téma zajímali a třeba o něm už něco publikovali, někdy jsou zváni zástupci veřejnosti jako laičtí účastníci. Ve snaze o objektivitu, nestrannost a jakousi spravedlnost bývají k diskusi [170]zváni zástupci rozdílných názorů, názorových proudů, politických stran.[2] Někteří hosté se mezi sebou znají osobně, někdy se znají spíše jen podle jména (pokud se dostaví politici a osoby veřejně známé), někdy se neznají vůbec.

Je řada hledisek, která se nabízejí pro zkoumání pořadů tohoto publicistického žánru. V tomto článku uplatním jedno z nich a zaměřím se na úlohy moderátora ve specifickém komunikačním dění tohoto diskurzu. Budu při tom vycházet hlavně z rozboru transkriptů magnetofonových nahrávek jedenácti pořadů. Diskutovalo se v nich o problémech fotbalu, rasizmu, sprejerů, neziskových organizací, o dostavbě jaderné elektrárny v Temelíně, o činnosti ministerstva kultury, o příčinách a následcích povodní, o vstupu do NATO, o penzijních fondech a o situaci v Kosovu. Diskuse v rozhlasovém studiu se zúčastnili vždy dva nebo tři hosté, jeden moderátor a nejvýše pět telefonujících posluchačů. Způsob vedení pořadu, řečové chování moderátora, ale i jeho partnerů v dialogu a volajících posluchačů, které jsou předmětem mého zájmu a které zde budu charakterizovat, byly vypozorovány z průběhu pořadů, z jejich textu.

Pořad má dvě části. V první, časově vždy delší části se odehrává diskuse přítomných hostů za vedení moderátora. Ten se však také poměrně často sám diskuse účastní. Zatímco při řízení a organizaci dialogu se mu celkem daří zachovat objektivitu a nestrannost v tom, že se snaží, aby se mluvčí dostali přibližně stejnou měrou ke slovu, v diskusi, do které se zapojí se svým názorem, si svou (podle Fowlera ideologickou, srov. d. cit. v pozn. 2) nestrannost zachovat nemůže.

Druhá část pořadu je vyhrazena dotazům a připomínkám volajících posluchačů a odpovědím na ně. V současné podobě Radiofóra nejprve zazní telefonáty (v průměru tří až pěti) posluchačů a pak následují odpovědi. Pořadí odpovědí není ustálené, někdy se odpovídá odzadu, někdy odpředu, někdy na přeskáčku či na dva dotazy najednou, když jejich obsah lze nějak spojit. Tento způsob má výhodu, že „se dostane“ na větší počet volajících, protože není nutné vést dialog s každým z nich; výhoda je tedy časová. Výhodu to přináší také pro hosty ve studiu a pro moderátora. Posluchačské dotazy se totiž stručným záznamem zhustí, vyhraní a nehrozí, že posluchač bezprostředně vyjádří svou nespokojenost. Tazatelé už nemohou reagovat, protože spojení s nimi se hned po formulování dotazu/připomínky přeruší. Posluchači jsou tedy omezeni ve své řečové aktivitě a ani společensky tento způsob kontaktu s nimi není nejvhodnější.

V předcházejícím období, ze kterého pocházejí naše nahrávky, se na každý dotaz, event. připomínku reagovalo bezprostředně. Tento způsob komunikace [171]s volajícími posluchači zachovával důslednou (řízenou) dialogičnost v celém pořadu, „práva“ volajících posluchačů byla zřejmá, i když jejich řečová aktivita i v tomto uspořádání musela být nezřídka omezována.

Během 45 minut se tedy k určitému, předem danému tématu vyjadřují pozvaní hosté ve studiu, jejich dialog řídí moderátor. Moderátor zahajuje a ukončuje rozhovor a sleduje při jeho průběhu čas; odpovídá za to, že se zadané téma alespoň do jisté míry probere a že se při jeho probírání uplatní všichni, kteří byli do studia pozváni. Většinou už nemůže zaručit, aby se všichni uplatnili v řeči stejným dílem. Je v rozhovoru nejvyšší organizační autoritou a dokáže si vynutit, aby se diskutující účastníci i volající posluchači jeho autoritě podřídili.

Hosté vedou dialog ve studiu mezi sebou, sami pro sebe, neboť řeší problémy, s nimiž jsou spjati a které jsou pro ně velmi aktuální. Vedou ho však (vlastně především) také pro rozhlasové posluchače (Be: sem rád / že to tady můžu říct přímo posluchačům do rozhlasu; Ma: a ať to posluchači slyší). Cílem této dvojí dialogické komunikace je, aby se posluchači dověděli, jaké mají „odborníci“ (politici, lidé vlivní) mínění o diskutované věci, jaká řešení by doporučovali, jaké mají informace, o jakých opatřeních vědí a jaká připravují. Cílem je však také, aby odborníci, politici a vůbec osoby veřejné dostali zpětnou vazbu od občanů; aby se dověděli, co si běžná veřejnost o problému myslí, co o něm vůbec ví, jak by jej řešila a jaký má názor na dosavadní způsoby řešení. Je to tedy pořad, který by měl být účinný pro řešení problému, a instituce rozhlas svým zprostředkováním výměny názorů se v řešení problému stává také aktivní. Splnění těchto cílů a vůbec úspěšnost pořadu je z velké části v rukou moderátora. Na jeho různorodé řečové aktivity se zaměřím dále, a to jak ve vlastní diskusi pozvaných hostů, tak v bloku věnovaném posluchačským dotazům a připomínkám.

 

1. Diskuse pozvaných hostů

Na průběh dialogu pozvaných hostů, který řídí moderátor, se můžeme podívat z hlediska mechanizmu střídání partnerů, popsaného v základních pracích konverzační analýzy v podobě tří pravidel.[3] Vycházíme-li z pozice moderátora, pak je pro tento dialog příznačné, že ze tří pravidel (možností) výměny mluvčích v dialogu, která byla ovšem formulována pro dialog spontánní, neřízený, nepřipravený, se při nepříznakovém, neutrálním průběhu diskuse uplatňuje v naprosté převaze pravidlo první (mluvčí /moderátor/, který právě mluví, zvolí sám dalšího mluvčího, osloví ho, položí mu otázku, vyzve ho k řeči verbálně nebo méně často neverbálně, tj. gestem, pohledem).

[172]Toto pravidlo se uplatňuje ještě v modifikované podobě; moderátor položí otázku, vyzve k odpovědi, ale neurčí výslovně někoho z partnerů a dává jim na vybranou. Téměř najisto počítá s tím, že jeho autorita a situace rozhlasového pořadu přiměje někoho z přítomných k reagování. Stává se také, že moderátor vyzve k odpovědi všechny přítomné a po váhavé pauze přece jenom svou žádost o reakci zaměří na jednoho z nich, aby zamezil vzniku rozpačitého ticha.

Pravidlo druhé se v tomto pořadu uplatňuje jen málo (mluvčí /moderátor/, který právě mluví, nezvolí dalšího mluvčího, nesignalizuje, že může být vystřídán, a slova se na místě, které je k tomu více nebo méně vhodné, někdo z účastníků rozhovoru sám ujímá). Moderátor se především snaží dát prostor hostům, proto jsou jeho repliky spíše kratší. Zbývají jen případy, kdy pronese něco provokativního, něco, s čím někdo z účastníků naprosto nesouhlasí a proti čemu chce hned protestovat. Je to situace řídká, protože moderátor se snaží být nad věcí a ke spontánním námitkám většinou nezavdává příčinu.

Pravidlo třetí se v tomto pořadu neuplatňuje vůbec (mluvčí /moderátor/, který právě mluví, neurčí svého nástupce a ani nikdo z účastníků se nechopí sám slova; dosavadní mluvčí tedy pokračuje ve své řeči dál, až se situace vyvine tak, že se uplatní první nebo druhé pravidlo a k výměně mluvčích přece jenom dojde). Moderátor si sice bere v rozhovoru slovo často, ale svými replikami většinou organizuje hovor ostatních a snaží se, aby mluvili právě oni. Delší jsou jen jeho repliky úvodní a koncové, které z hlediska pořadu mají do jisté míry monologický charakter. Uvádí v nich problematiku, zdůvodňuje volbu tématu, seznamuje posluchače s hosty pořadu, ohlašuje, co bude tématem debaty následující den; nikomu z hostů ve studiu by ani nenapadlo na tyto repliky reagovat a zasahovat tak do moderátorovy rozhlasové organizační práce.

Stane se však, že se řízený rozhovor místy změní v živou, nezřídka i konfliktní diskusi, která nemá daleko k hádce. V takových chvílích, než se moderátorovi podaří účastníky bouřlivější výměny názorů ukáznit, se uplatňuje druhé pravidlo mechanizmu střídání partnerů v dialogu. Ten, kdo mluví, nechce svou řeč skončit, jeho partneři jsou netrpěliví, protože chtějí získat slovo. Nečekají ani na výzvu k mluvení a ani nehledají místo vhodné k převzetí slova. V takových chvílích mluví jeden přes druhého, jejich spor je pro ně nejdůležitější a zapomínají na to, že posluchači u rozhlasových přijímačů jim ani nemusejí rozumět a že je za takové chování kritizují.

Moderátor má v tomto pořadu několikerou úlohu. Většinou jde o známého, zkušeného rozhlasového redaktora nebo publicistu, který díky své profesi nahlédl do problematiky nejrůznějších oblastí života společnosti, oborů lidské činnosti a politiky a má (měl by mít) i odborné znalosti z různých oborů. Na každý pořad se musí připravit, aby měl také dostatek aktuálních informací o tom, co se bude probírat. Odborné znalosti a aktuální informace potřebuje k tomu, aby mohl „na [173]úrovni“ mluvit s hosty pořadu a aby se vyvaroval možných posluchačských reakcí typu když tomu nerozumíte / tak co se do toho pletete; to se už budete muset jednou naučit / když chcete dělat tyhle pořady. Nejenom účastníci debaty ve studiu, ale i posluchači celkem dobře poznají, když moderátor není věcně a odborně dostatečně připraven. Moderátor

1.1. zahajuje, zakončuje a člení pořad pomocí stereotypních (jen málo obměňovaných) promluv, tedy organizuje dění pořadu a sleduje vymezený čas. Tato úloha má výrazně institucionální povahu, moderátor v ní vystupuje neosobně, neutrálně, zdvořile, převažuje podávání věcných informací a zdvořilostní formule.

zahájení: M: dobré odpoledne vážení posluchači / je sedmnáct hodin a deset minut / v Českém rozhlase jedna posloucháte Radiofórum / od mikrofonu zdraví Jana Klusáková / končí čtvrtý únorový týden / a v pátečním Radiofóru už tradičně připomínáme některé důležité události minulých dní… vítám hosty dnešního Radiofóra / sou jimi místopředseda vlády pro hospodářskou politiku inženýr Pavel Mertlík / letos v květnu osmatřicetiletý… a doktor Martin Bursík / před rokem ministr životního prostředí / stále pražský zastupitel / a od včerejška člen ká dé ú čé es el / Martinu Bursíkovi bude v červenci čtyřicet

ukončení: M: odpověď pana docenta uzavřela dnešní Radiofórum a mně nezbývá než poděkovat paní magistře… snad bych dodal / že toto Radiofórum si nekladlo za cíl vyřešit problém se sprejery / zdálo se nám / že je třeba o tomto problému hovořit / pochopitelně děkuji za pozornost a telefonáty vám / vážení posluchači / a zároveň vás chci pozvat k sobotnímu Radiofóru / kde hostem Jany Klusákové bude inženýr Dalibor Zelený z generální inspekce Českých drah / to bude tedy zítra / teď nezapomeňte na pravidelné ozvěny dne / které začínají pravidelně a přesně v osumnáct hodin / hezký zbytek dne a prosluněný víkend přeje / Pavel Kolban.

O délce závěrečných promluv rozhoduje moderátor, ale patrně nejvíc záleží na čase. Někdy je třeba kvůli pokročilé hodině diskusi násilně ukončit a končící formuli omezit na minimum (M: tak pánové a to je závěr dnešního Radiofóra / musíme končit / zítra máte možnost slyšet besedu kolegy Pavla Kolbana / který v diskusi Radiofóra se bude zabývat takovým současným nešvarem / a to uměleckými výkony sprejerů / díky a na slyšenou / hezký večer). Členění pořadu na jednotlivé části a jejich proporce má moderátor stále na mysli (M: před koncem první části pátečního Radiofóra poslední otázka…).

Blok posluchačských telefonátů zahajuje moderátor stereotypní formulí nastává chvíle pro dotazy našich posluchačů / můžete nám volat na dvě čísla / buď dvacet čtyři a šest dvojek / nebo dvacet čtyři / dvacet čtyři / dvacet čtyřicet / předčíslí je nula dva. Pak se ozve na pásek nahraná a každodenně reprodukovaná promluva: posloucháte Český rozhlas jedna Radiožurnál / živé telefonáty / které teď budeme [174]vysílat / nejsou redigovány a vyjadřují osobní názory posluchačů. Tou se Český rozhlas předem distancuje od toho, co všechno volající posluchači mohou pronést na adresu kohokoli nebo čehokoli. Po ní uvede moderátor ještě jednou tento blok a zahájí komunikaci s volajícími posluchači (M: posloucháte Český rozhlas jedna Radiožurnál / posloucháte diskusní pořad Radiofórum / kterým vás dnes provází Antonín Zelenka / téma rasizmus a práce orgánů činných v trestním řízení a / především / soudu // tak a my vítáme prvního posluchače / dobrý večer).

Bez předběžného upozornění je pořad někdy přerušen aktuálními zprávami o dopravní situaci zejména v Praze a na dálnicích; po jejich odeznění se pokračuje v rozhovoru o daném tématu. To je jediný případ, kdy se moderátor musí na chvilku vzdát řízení pořadu;

1.2. řídí interakční dění v debatě, rozhoduje o tom, komu v určité chvíli udělí slovo. Jednoho z hostů vybere proto, že v daném okamžiku může nejlépe reagovat, je o problému dobře informován, probírané subtéma je mu nejbližší (M: ano / a teď musí mít slovo pan doktor Puli / nejvyšší soud; M: ano / já bych měl ještě otázku pro pana inženýra Holomka; M: já poprosím pana docenta / pane docente / můžete na to reagovat?).

Jindy vyzve k odpovědi toho z přítomných, kdo neverbálně (pohledem, gestem) naznačí, že by chtěl reagovat (M: to sou věci / které ani České republice vůbec nedělají hezký obrázek P se hlásí o slovo / pan Polák; M: prosím R se hlásí o slovo / pan doktor Rychetský; M: hm Ř se hlásí o slovo / pan ředitel?; M: já vám také děkuji za váš názor / prosím pánové P se hlásí o slovo / pan Polák; M: tak / a o slovo se hlásil eště pan poslanec Laštůvka). Neverbální vyjádření záměru mluvčího odpovědět moderátor někdy verbalizuje (M: ano / ano / určitě / prosím pan doktor Rychetský chce reagovat; M: já poprosím pana ředitele / který chce reagovat).

Jeden z mluvčích explicitně vyslovuje žádost o slovo (P: ještě drobný dovětek – M: pan ředitel Punčochář – P: musím tady konstatovat…; U: můžu? – M; pane Ungrmane / máte jednu větu; M: tak a ještě před telefonáty posluchačů pan Ransdorf řekne – R: já eště řeknu repliku – M: stručně / prosím vás).

Moderátor pokládá všem stejnou otázku, dává každému slovo a pořadí stanoví sám (M: já mám poslední otázku / pánové / pro vás pro všechny / a začnu u pana inženýra Holomka).

Další možností je, že vyzve někoho z přítomných, aby se sami přímo ptali svých partnerů ve studiu (M: pane Beránku / pokud máte ňáký dotaz přímo na pana náměstka Tvrzníka nebo na profesora Moldana / máte možnost);

1.3. řídí rozhovor tematicky. Rozhoduje o ukončení tématu, resp. subtématu (M: ano / poťme poťme od toho).

[175]Posunuje téma dál tím, že uvede informaci, kterou si pro diskusi předem připravil (M: já bych ale / pánové / teď tady ocitoval slova známého představitele romských komunit Ondřeje Gini).

Použije také aktuální informaci (M: na to téma / ty věty / které ste řekl před chvilkou / tak na to téma psala dnes Petruška Šustrová do Lidových novin).

Téma posunuje jednou z otázek, které si v nějaké podobě připravil nebo promyslil před pořadem (M: pane Gále / vy zítra myslím po čtrnácté svoláváte setkání na Staroměstském náměstí … ptám se / jestli přišli alespoň jednou někteří významní politici).

Rozvíjí téma a podporuje pokračování rozhovoru o něm otázkou (M: hovoříte-li o tomto / pane řediteli / já se vás musím zeptat / je podle vašeho názoru dostatečná legislativa?), názorem či námitkou (M: ale někteří skinhedi / pane Poláku / se netají ani tím / že jim vadí tělesně postižení a tak dále / jako odpad společnosti).

Žádá mluvčí, aby uvedli příklady, podrobnosti (M: můžete prosím uvést příklad / abychom si tady učinili obraz). Zavádí další subtéma, když se mu zdá, že čas umožňuje probrat nějaký další aspekt (M: pane docente / chci se vás zeptat / jaká východiska vidí lékař dětské duše / sou vůbec ňáká východiska / nebo ňáké alternativy?).

Mluvčího, který odbočuje od tématu, vrací nazpět a žádá ho o vyjádření se k věci (M: hm / vy ste ale mně odběhl / jednu větu jenom).

Přerušuje ty volající posluchače, kteří vyprávějí své životní příběhy, ač se vztahují k diskutovanému tématu (P1: já bych řekla / můj tatínek za prvé republiky měl velice dobré postavení a platil si penzijní fond / že dyš šel do důchodu / tak že by měl za první republiky tři tisíce / ale přišli Němci / potom přišli komunisti a nebylo z toho vůbec nic / a tatínek nakonec chudák na stará kolena kdy si mysleli že se jim bude dařit dobře / musel chodit hlídat do svých pětaosumdesáti – M: já vám opravdu moc nerad skáču do řeči / já bych vás moc rád poprosil / věřím že váš příběh …);

1.4. mírní konflikty, snaží se, aby atmosféra pořadu příliš nevybočovala z emocionálně neutrální polohy. Dbá o to, aby se různost názorů účastníků debaty nevystupňovala až do přetrvávajícího konfliktu. Nejčastějším prostředkem, kterým moderátor ukončí dílčí konfliktní jednání, je přerušení řeči někoho z mluvčích a tím i ukončení konfliktního subtématu (Mo: no já musím říci / že naprosto nejsem spokojen s tím / pouhým konstatováním / které tady opakoval pan náměstek … já prostě těm lidem nemohu věřit / protože prostě v tom roce devadesát nutně lhali / já to musím nazvat tímto jménem / prostě je to tak a / zatím neslyšel sem jediný skutečný důkaz / že to prostě dneska je zásadně jinak / pane náměstku nezlobte se na mě / já to opravdu takto vidím – M: tak / já myslím / že sme dali dost příležitostí zamyslet se / a možná i sme vyprovokovali posluchače Radiofora):

[176]Š prostě v tržním hospodářství / pane premiére / nezlobte se / se mzda sjednává
K nesjednává
Š tak to totiž v tržním hospodářství funguje / možná máte i jiné poznatky / asi jezdíte do jiných zemí než já
K ne / pozor pozor pozor ale / zaměstnanec respektive organizace která ho zastupuje / tedy odbory / uplatní svá stanoviska a své argumenty / to je naprosto jasné / ale mzdu neurčujou
M pánové / poťme k dalšímu telefonátu

V částech debaty, kdy se účastníci dostanou do sporu, ale konflikt má ještě relativně únosnou míru, dbá moderátor hlavně na to, aby se mohl zapojit i méně výbojný účastník:

K ale toto snad je toto je snad / pardon / zbraně hromadného ničení / pane poslanče / je snad kat / je snad kategorie úplně jiného řádu
R já se domnívám / že … stejně tak / bychom mohli volat po potrestání Turecka / které je členem Severoatlantické aliance
K za používání zbraní hromadného ničení?
R za bombardování za likvidaci patnácti set vesnic Kurdů
K pozor pozor pozor / za používání zbraní hromadného ničení? / za biologické zbraně / za chemické zbraně? / to snad je přece jenom něco jiného
L (= poslanec Laštúvka) nesměšujme prosím vás věci
R já tyto věci nesměšuju / já vím o čem mluvím
K jesi tomu dobře rozumíme / pane poslanče / znamená to že vy ste tedy toho názoru / že opravdu tady je křivděno Iráku / je to tak?
R jestliže jestliže máme se k této věci postavit skutečně čelem / máme měřit všem stejně a nikoliv užívat zásadu dvojího metru
M poslanec Laštůvka má slovo

1.5. naopak do zdánlivě neproblematických tvrzení někoho z hostů moderátor vnáší pochybnosti, vyhledává nesrovnalosti a problémy:

M tak pánové / a mě eště trápí jedna otázka / zdá se mi to velice podivné / budu rád když to pak pan náměstek Tvrzník opět zpochybní a nebo řekne / že to není pravda /opravdu se mi zdá podivné / že smlouva mezi investorem a dodavateli neobsahuje vůbec žádné sankce za / nedodržení termínu / to se vše vlastně odehrávalo za / takového / přihlížení ministra Dlouhého / a ptám se / jestli i pan ministr Kühnl vlastně bude přihlížet společně s Fondem národního majetku / jak je to s touto informací?
T opět ji velice rád a s chutí uvedu na pravou míru / je to informace zcela mylná…
M hm / takže jinými slovy / pane náměstku / teorie a praxe je trochu jiná
T uzavírání smluv se neděje ani s tichým ani s hlasitým přikyvováním ministrů / ale je to výsost na / je to záležitost navýsost technická a navýsost ekonomická

[177]1.6. dbá, aby účastníci nepřekračovali meze zdvořilého chování, zdvořilé komunikace. To přichází v úvahu hlavně u volajících posluchačů, kteří se někdy skrývají za možnou anonymitu telefonického styku. U nich elementární zdvořilost přímo vyžaduje (P1: dobrý večer / mohu hovořit? – M: no už vás posloucháme – P1: no říkali mi u vás / že bych se měl představit / já bych rači se nepředstavoval / aby mě okolí nezaškrtilo / ale budiž / Karlík Bruntál – M: tak my vás zdravíme / vidíte že to není tak těžké (představit se)).

Evidentně staré volající posluchače povzbuzuje, má s nimi trpělivost a vůbec se k nim chová laskavě (M: ano já vám v tuto chvíli – P1: odpusťte / děkuju vám – M: ne není co odpouštět / naopak vám mockrát děkujeme za váš telefonát / mějte se moc hezky – P1: vy také – M: mějte se moc hezky / na slyšenou). V některých případech lze ovšem nabýt dojmu, že jeho způsob řeči s volajícími seniory připomíná způsob řeči s malými dětmi.[4]

Oceňuje pozitivní chování, vstřícnost, optimizmus kohokoli z partnerů diskuse (M: tak to je určitě / ano / to je sympatický názor který také dává velkou naději).

 

Všechny moderátorovy úlohy, které jsme ukázali na úryvcích textu tohoto pořadu, vyplývají z jeho institucionální povahy. Díky těmto úlohám dostává pořad určitý, pro veřejnoprávní rozhlas vyhovující ráz a tvar. V úloze organizátora a zajišťovatele řádného chodu debaty nevystupuje moderátor jako soukromá osoba. Protože však mezilidská a zejména mluvená komunikace všeobecně se nedá většinou vměstnat do nějakých přísných pravidel a norem a její účastníci (včetně moderátora) jsou lidé se svými vlastnostmi, emocemi, ambicemi atp., vystoupí i moderátor někdy ze své institucionální role a projeví se jako soukromá osoba. U diskutujících hostů je to časté a celkem přirozené, i když také jim byla přidělena institucionální role osoby, která se účastní veřejné debaty v rozhlase. A u volajících posluchačů jsou omezení minimální – volají za sebe a telefonický styk je sice z jedné strany technicky omezuje, z druhé strany do jisté míry anonymní pozice umožňuje některým z nich mluvit bez jakýchkoli zábran, dát průchod pocitům, náladám, nutkání „říct jim to všem konečně od plic“.

Jistým vybočením z institucionálnosti, objektivnosti, neosobnosti jsou moderátorovy faktické otázky a poznámky. Nejsou ani výzvou k vyslovení názoru, politického postoje, návrhu řešení, ale jsou zaměřeny na konkrétní údaje, znalosti, fakta. Některé spolu s reakcemi tázaného hosta připomínají více či méně běžnou [178]konverzaci (M: donedávna ste byl českým velvyslancem v Římě / když srovnáte kulturní život v Římě a v Praze? – S: no ten Řím je přeci jenom o chloupek věčí / ale já sem tady viděl za pár dnů tolik tolik hezkých výstav / viděl sem dvě výstavy – M: tady u nás?). Z hlediska společenského jsou příznakové takové promluvy, ve kterých se moderátor přímo zaměřuje na osobní záležitosti hostů ve studiu (M: pane Rute / vy máte tři děti / kdepak budou ty děti bydlet / až vyrostou? / třeba se dobře vyvdají; M: pane Rute / založili ste vašim dětem stavební spoření?; M: a můžu se vás zeptat / pane ministře / kde bydlíte? … a jako ministr ste se nepřestěhoval?). Tyto osobní otázky vyvolávají u hostů ve studiu nezřídka rozpaky. Je obtížné poznat, jestli je moderátor užívá záměrně, aby diskuse byla zajímavější, konkrétnější, přesvědčivější, nebo jestli to svědčí o jeho sklonech popovídat si, vést osobnější rozhovor. Lze pozorovat, že prokládání debaty těmito konverzačními vložkami je charakteristické spíše pro některé ženy v roli moderátorů a stejně tak i užívání expresivních výrazů (M: a kdy ta sekyra (= zvýšení daně z nemovitostí) spustí? / v roce dva tisíce jedna / jak se plánovalo?).

Chvilkovým opuštěním institucionální pozice může moderátor pořad oživit, zřejmě je však třeba udržet rovnováhu mezi veřejným oficiálním dialogem a volnější osobní konverzací. Moderátorovi při přechodu do konverzačního tónu hrozí nebezpečí, že jeho otázky budou příliš „vlezlé“, že budou hostům ve studiu nepříjemné, že jeho způsob rozhovoru bude působit povrchně nebo že se projeví, jak zjednodušeně vidí diskutovanou problematiku.

 

2. Reakce hostů na otázky a připomínky volajících posluchačů

Interakční schéma druhé části pořadu tvoří základní kroky (části), jejichž počet je dán počtem účastníků debaty ve studiu a počtem volajících posluchačů. Tyto základní kroky se mohou krýt s replikami. V ukázce z rozhovoru o problémech českého fotbalu, která je zde uvedena i se svým interakčním schématem (viz dále), se postupně v osmi krocích uskutečnil akt jednoho posluchačského dotazu s reakcemi tří účastníků diskuse, to vše za řízení moderátora. V této své základní podobě se schéma uplatňuje tehdy, jestliže volající posluchač není příliš aktivní a rozhovor není příliš konfliktní. Je-li tomu opačně, mohou se jednotlivé kroky rozšířit v samostatné dialogy o několika replikách.

Dění v bloku posluchačských dotazů a připomínek lze popsat takto: Posluchač, kterému se podařilo dovolat do rozhlasu, je vyzván k dotazu a po jeho vyslovení dostanou všichni hosté ve studiu možnost odpovědět. Všechny tyto aktivity jsou naprosto v režii moderátora. Ten rozhoduje také o tom, zda se posluchači ještě dostane prostoru k tomu, aby se k odpovědím vyjádřil, většinou se však s tím nepočítá. V tomto bloku nejde o dialog se střídáním partnerů a se vzájemným reagováním, ale o jednotlivé promluvy účastníků debaty, jejichž pořadí, délku i obsah reguluje moderátor.

[179]M – moderátor; L – Ivo Lubas, ředitel sportovního úseku Českomoravského odborového svazu; Š – Jaromír Šetrle, manažer Slavie Praha; K – Jiří Kubíček, předseda představenstva Sigmy Olomouc; P1 – telefonující posluchač

[180]Základní interakční schéma tohoto bloku se obměňuje často hned v prvních dvou relativně nejstabilnějších krocích, jimiž se blok posluchačských telefonických dotazů a připomínek vždy zahajuje. Úvodní rituál přivítání posluchače, výzva k dotazu a posluchačova reakce (poděkování, pozdrav, formulace dotazu/názoru) se zhusta prodlouží potížemi v dosahování technického kontaktu.[5] Volající posluchač si není jist, jestli je to právě on, kdo může začít mluvit, není si jist, že ho účastníci debaty ve studiu i ostatní posluchači budou slyšet. Moderátor ho o tom musí ujišťovat a i opakovaně ho vyzývat k řeči (M: … a my vítáme prvního posluchače / dobrý večer – P1: dobrý den / já sem prosím / posluchač z Prahy / slyšíte mě? – M: ano / ano / jistě – P1: já velice poslouchám pozorně vaši debatu; M: … dobrá / o tom sme už tady hovořili / já poprosím dalšího posluchače / který se k nám dovolal / dobrý podvečer – P3: halo – M: ano / slyšíme vás / dobrý podvečer – P3: dobrý večer / tady je Vochoč / prosim vás pěkně / buďte tak laskav / já slyšim tu vaší diskuzi; P5: dobrý den / tady je posluchač z Moravy – M: ano – P5: volám z auta / nevím jestli mě dobře slyšíte – M: slyšíme dobře – Me: i auto slyšíme – P5: já mám dotaz na pana ministra kultury).

I v rozhovorech, kde nejsou problémy se spojením, moderátor většinou krátkými kontaktovými replikami dává najevo volajícímu, že ho slyší (M: poslechněme si dalšího posluchače / tady je Radiofórum / prosím – P2: tady je Slezák / Mašice / a mám takovoudle otázku – M: ano – P2: zdá se mi / že je už takovej pocit nedůvěry v ty debaty proto…; M: a kdopak se k nám dovolal první? – P1: dobrý večer / Líbrman / nadace pro rozvoj podnikání – M: ano – P1: já bych se k tomu chtěl vyjádřit svými slovy).

Někteří z dovolavších se posluchačů propadají náhlému zmatku ze stresové situace, do které se najednou dostali, ač o to sami velmi (i opakovaně) usilovali. Jejich zmatek a nejistota pramení z toho, že chtějí hodně říci a vědí, že mají málo času. Tréma z toho, že se ocitli v rozhlasovém vysílání, jim najednou „svazuje jazyk“, nejsou si jisti, jestli je mluvčí ve studiu dobře slyší a jestli spojení nebude přerušeno. Své partnery v rozhovoru nevidí a nemohou sledovat jejich neverbální reagování (P4: dobrý večer / volám z Havířova / já mám takový dojem / že ekologům jako kdyby došel ekologický dech a obracejí své argumenty kterým docházejí v ekologické oblasti argumenty ekonomickými / a mám dojem / že tomu moc nerozumí / a druhá věc co sem chtěl říct / tak to sem zapomněl / děkuji).

Někteří posluchači jsou naopak relativně klidní, věcní, jsou poučeni v oboru, o který jde, a dovedou se dobře vyjadřovat. Tito posluchači dodržují téma, o němž se v pořadu diskutuje, a hovoří také často spisovně. Přestože nelze zjistit jejich vzdělání a jejich hlas a způsob řeči nejsou jistým vodítkem k odhadu jejich stáří, zdá se (ale být tomu tak pochopitelně nemusí), že to jsou posluchači spíše mlad[181]šího a středního věku a lidé s vyšším než základním vzděláním (P2: dobrý večer / Aleš Pivoda z Prahy / já mám prosím vás dva dotazy / jednak se chci zeptat na problematiku farem / zdali skutečně u nás přistoupíme k zřizování farem / řekněme v té podobě / jak je známá třeba v Kanadě v hokeji / to je jedna věc / a druhá věc / chci se zeptat patrně pana doktora Lubase / co se bude dít / pokud Ústí nad Labem neodstartuje jarní část druhé ligy).

Na zřetelný dotaz, který má podobu tázací věty nebo – daleko častěji – nepřímé otázky (P3: zároveň s tím bych se chtěl zeptat / jestli je vůbec v tomdle tisíciletí ňáká šance / že se dočkáme novýho stadionu), někdo z přítomných na vyzvání moderátora nebo z vlastní iniciativy odpovídá. Z posluchačovy zmatené řeči však není někdy jednoduché poznat, na co se vlastně ptá. V takových případech se to moderátor pokouší vyhmátnout a formuluje srozumitelnou otázku za posluchače (P4: proč pořád se takle dokola bavíme nebo proč to pořád jitří veřejnost / proč není možné / aby ministerstvo spočítalo / kolik to teda stálo / kolik by se za to dovezlo … dyť přece tohle je naprosto zbytečné – M: de o tu nutnou částku / která musí být ještě investována? / ano? / to máte na mysli?).

Moderátoři všeobecně preferují posluchačské otázky před vyslovením názoru, připomínky a kritiky. Zatímco na otázku vždy „zorganizují“ odpověď, pouhý názor ponechají někdy bez odpovědi (M: aha / tak to je názor) nebo ponechají na hostech ve studiu, jestli někdo z nich bude na vyslovený názor reagovat (M: mí hosté na to budou asi reagovat // prosím pan poslanec Ransdorf).

Někdo z účastníků diskuse reaguje i na takové posluchačské promluvy, které s diskutovaným tématem souvisejí jen velmi volně (P7: já děkuju za tuto velice krásnou besedu … a inspiroval mě pan režisér Menzl k tomu / co mě už dlouho leží na srdci… prosim vás já tedy konkrétně způsob chování vůbec českých občanů / a způsob vůbec navenek / i způsob jídla jak jíme / jak držíme vidličku / když jedeme za hranice prosim vás řekla bych že spousta našich lidí se neumí vůbec chovat / nevědí skutečně jak se mají chovat u stolu u tabule / jak podržet správně ten příbor / jak si správně sednout / jak správně jít myslim chůzi … já děkuju pěkně a naschledanou – M: my vám také děkujeme /pane režisére je to zřejmě na vás).

Na některé naprosto konkrétní dotazy posluchačů, které se týkají jejich osobní situace, odpovídá z přítomných ten, kdo je na danou problematiku odborníkem (P2: dobrý večer / tady vaše posluchačka z Prahy / já bych měla tento dotaz / je mi šedesát let / sem v důchodu a sedumnáct měsíců sem si platila u České pojišťovny připojištění ve výši pět set korun / z finančních důvodů sem musela tuto smlouvu ukončit / a k mému nemilému překvapení mně řekli / že nemám vůbec žádný nárok na státní příspěvek. – M: ano ano / pan Machanec vám jistě na váš dotaz odpoví).

[182]Vyskytnou se i dotazy jako např. P6: tady posluchač z Prahy šest /prosim vás pěkně / já bych potřeboval kontakt na tu asociaci penzijních fondů / v telefonním seznamu sem našel jenom asociace investičních společností a fondů. I na ty dostanou posluchači odpověď, pokud je to možné.

Dost početnou skupinu tvoří posluchači, kteří kriticky a emotivně reagují na průběh debaty (někdy i na pořad všeobecně), nepokládají žádný dotaz a ani nevyslovují věcně podložený názor (P3: dobrý večer tady je Vochoč Praha / prosim vás pěkně buďte tak laskav já slyšim tady tu vaší diskuzi / dyš se nad tim zamyslim / tak je ta diskuze úplně nanic; P1: э: Nováček Praha / já bych chtěl jenom vyjádřit / nebo dát vzkaz těm našim politikum / kteří tvrdí / že naše zahraniční politika někdy byla samostatná / nebo že je samostatná / nebo že je nezávislá / tak to je hlubokej omyl / už od roku osumnást sme byli pod vlivem všech vem velmocí / nejdřív pod Francií Anglií / potom byl protektorát / pak pod Ruskem / a neska vod tý doby co nastoupila paní Albrightová / tak prakticky ministr zahraničí Český republiky je paní Albrightová a nikdo jinej / a k tomu Iráku ještě něco říct / tam to je opravdu hrubě nespravedlivý vůči tej zemi / pan Clinton nemá ty válečný úspěchy jako měl Bush / Carter / ten než skončí svojí slavnou kariéru / neslavnou sexuální a jinou / tak si chce vybojovat aspoň válečný ostruhy naschledanou).

Osobní útoky na hosty ve studiu zůstávají většinou bez jejich odpovědi (P2: jak si dovolíte vůbec něco takového řikat? / fuj). Moderátor takový útok přímo odmítne nebo se k němu kriticky vyjádří (P4: dobrý večer / tady Míčánek Praha pět / prosim vás / pánové / nemám konkrétní dotaz / ale chtěl bych se vyjádřit k některým věcem … a nechápu jednu jedinou věc / jak je možné / že se vosum let po / revoluci někdo baví se zločincem Ransdorfem / který patří ke zločinecké organizaci ká es čé – M: tak já bych prosil přece jenom umírněnější slova), eventuálně ho ignoruje s tím, že vyzve k řeči dalšího volajícího posluchače.

Nezanedbatelný je počet těch, kteří se dovolali, ale jejich vystoupení se tématu debaty vůbec netýká; vždy si však stěžují, a to buď všeobecně, na všechno (politiku, poměry, život atd.) nebo jsou jejich útoky zaměřeny na některého z účastníků debaty, popřípadě i na moderátora (P1: pan Zaorálek to je / fantazie / to je poluce slov žejo / a… – M: zkuste konkrétní dotaz).

Naopak někteří posluchači chtějí pozdravit někoho z hostů, event. moderátora ve studiu, vyjádřit mu svůj obdiv, podporu atp. (P4: haló / dobrý večer / ano slyšíme se / já sem chtěla jenom pozdravit pana režiséra Menzla / a popřát mu / aby zůstal stále svůj a nenechal se ovlivnit / děkuji a zdravím všechny diskutující nashledanou; P1: dobrý večer / u telefonu Jarolímková / předně vám chci / pane redaktore / poděkovat / jaké výborné a výstižné otázky ste dal).

Někteří volající nechtějí reagovat na téma a průběh debaty, ale na promluvu některého z předchozích volajících posluchačů (P3: dobrý večer … já sem slyšel teďka vaše příspěvky / váš program poslouchám pravidelně / mám ten pocit jen [183]tak jako okrajově / že / ta paní jak hovořila slovensky / že ta už k vám několikrát volala / podle přízvuku a podle hlasu / a vždycky její názory sou jako obrácené / než je to polistopadové – M: na to na to má právo; P2: no dobrý den tady posluchač z Kolína / já bych chtěl k panu Zaorálkovi / to co řikal tady ten posluchač přede mnou / je skutečně pravda).

 

4. Závěr

Radiofórum je prototypem diskusních rozhlasových publicistických pořadů, jakých v současné době v menších obměnách (např. z hlediska počtu diskutujících, délky pořadu) probíhá denně celá řada. Ve všech těchto pořadech má moderátor rozhodující organizační a regulační roli. Moderátoři se pro rozhlasové posluchače, kteří tyto diskuse sledují pravidelně nebo alespoň často, stávají známými „postavami“. Posluchači je podle svých zájmů, své intelektuální úrovně, svého sociálního postavení a politické orientace buď oceňují, nebo kritizují, moderátoři se stávají některým z posluchačů průvodci světem aktuální politiky. Každý z moderátorů si vytváří svůj individuální moderátorský styl. Vedle jeho rysů obecných, daných vnějšími podmínkami vysílání a cílem pořadu, které jsou všem moderátorským projevům společné, vnášejí moderátoři do dialogů (i bezděky) svou individualitu. Jde například o míru vstřícnosti, snad i srdečnosti, o míru projevené emocionality; některý moderátor naprosto „hladkým“, zdvořilým způsobem nekompromisně ukončí řeč hostů i volajících posluchačů, jiný v těchto situacích spíše projeví nerozhodnost. Některý moderátor spíše podněcuje diskusi o nejožehavějších aspektech tématu, některý naopak se jí spíše vyhýbá.

I přes tuto různost je možno uvažovat o stereotypech jednání moderátora v organizačních pasážích pořadu i v jeho diskusních partiích. Jedním z nejčastějších stereotypů je stavba otázky a způsob jejího položení. Jen méně je otázek vyslovených přímo, bez kratšího či delšího slovního uvedení; moderátor si většinou pro položení otázky připravuje půdu. Stereotypem se také stává již naznačené tišení konfliktu, stereotypní je též způsob řeči se starými posluchači.

Komunikace dialogických diskusních rozhlasových pořadů dává příležitost studovat i další rysy současného českého jazykového vyjadřování. Například to, jak se klišé užívaná v oblasti politiky a společenského dění dostávají do projevů nepolitiků i naprosto běžných uživatelů češtiny, s jakou rychlostí tato klišé vznikají, šíří se, přestávají se užívat a na jejich místo přicházejí nová.[6]

---

[1] U příkladů, které jsou uváděny ve výkladu, jsou mluvčí označováni začátečními písmeny svých příjmení, M znamená vždy moderátora nebo moderátorku (čistě z důvodů úspornosti užívám mužskou podobu moderátor i pro ženy moderátorky). Značka (/) znamená pauzu a/nebo intonační předěl, otazník (?) tázací větu a otázku, (э) vyjadřuje hezitační zvuk a dvojtečka umístěná bezprostředně za samohlásku (a:) její protaženou výslovnost. Třemi tečkami (…) je naznačeno vypuštění kratšího úseku textu, který pro doložení příslušného jevu není nijak důležitý.

[2] Problém nestrannosti je společný všem masmédiím. Ideální zásadou je, že publicista má sbírat fakta, podávat o nich objektivní zprávy, prezentovat je jazykem nedvojsmyslným, nezkreslujícím, srozumitelným pro příjemce. Lze však souhlasit s R. Fowlerem (Language in the News. Discourse and Ideology in the Press, Routledge, London/New York 1991), který na mnoha příkladech z oblasti tisku ukazuje, že každá zpráva je podávána z určitého hlediska (úhlu pohledu), že žádná zpráva není ideologicky neutrální.

[3] Srov. H. Sacks, E. Schegloff, G. Jefferson, A Simplest Systematics for the Organization of Turn-taking in Conversation, Language 50, 1974, s. 696–735; též O. Müllerová, J. Hoffmannová, Kapitoly o dialogu, Pansofia, Praha 1994.

[4] O tzv. baby talk se píše v publikacích věnovaných např. řeči starých lidí nebo komunikaci lékaře s nemocnými (srov. např. M. L. Hummert, J. M. Wieman, J. F. Nussbaum (eds.), Interpersonal Communication in Older Adulthood, SAGE Publications, London 1994; D. L. Roter, J. A. Hall, Doctors Talking with Patients/Patients Talking with Doctors. Improving Communication in Medical Visits, Auburn House, Westport 1992).

[5] O problematice kontaktu partnerů v telefonických rozhovorech srov. O. Müllerová, A. Šimečková, Způsoby navazování kontaktu v telefonických hovorech, SaS 48, 1987, s. 292–300.

[6] O politických klišé srov. např. studii J. Borisovové Opposition Discourse in Russia: Political Pamphlets 1989–1991, in: P. A. Chilton, M. V. Ilyin, J. L. Mey (eds.), Political Discourse in Transition in Europe 1989–1991, Benjamins, Amsterdam/Philadelphia, 1997, s. 111–131.

Tento příspěvek vznikl v rámci projektu „Czech and Slovak Public Oral Speech in the 90’s“ (186/98), podporovaného nadací Research Support Scheme of the Open Society Support Foundation.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 4, s. 169-183

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Jiří Hronek, Petr Sgall: Sbližování spisovné a obecné češtiny