K slovní zásobě českých biblí 20. století

Karel Komárek

[Articles]

(pdf)

-

Když J. Vintr na sympoziu k 650. výročí založení Univerzity Karlovy hodnotil vývoj českého biblického vyjadřování od středověku až po naši dobu, prohlásil na závěr, že „biblické slovo je živý organismus, který je v dějinách kulturní češtiny po věky nosnou větví, ne-li kmenem národního jazyka“.[1] Toto konstatování jistě platí pro minulá období, kdy jazyk biblických překladů (např. staročeských biblí ze 14. a 15. století nebo Kralické bible) byl vzorem pro jazyk národní literatury. Jaká je ale situace dnes? Mají i moderní překlady bible vliv na národní jazyk a literaturu? Podobně se ptá J. Vintr v citovaném příspěvku: „Je styl české ekumenické bible [1. vyd. 1979 – pozn. K. K.] v dnešní jazykové situaci stylem prestižním, jak tomu bylo po staletí? Sáhnou po citátech z ekumenické bible jednou v budoucnu umělci, tak jako sáhl pro svůj metatext Karel Čapek v Apokryfech po Bibli kralické a Jaroslav Durych v životě Krista ‘Z růže kvítek vykvet nám’ po Bibli svatováclavské?“[2]

Odpověď na tyto otázky poněkud plyne i z toho, jak diferencovaný je zájem filologů o jazyk českých biblí. Zatímco staročeské překlady a dále Bible kralická a Bible svatováclavská byly z jazykového hlediska popsány velmi důkladně,[3] o biblích 20. století se to říci nedá, přestože jejich množství i různost překladatelských přístupů v nich jsou úctyhodné. Kniha V. Kyase Česká bible v dějinách národního písemnictví (viz pozn. 3), kterou po autorově smrti doplnili D. Šlosar a J. Vintr, je dovedena jen k Bibli svatováclavské. Jazykem této barokní bible se zabýval v řadě studií J. Vintr.[4] V případě novějších překladů však zájmu filologů ubývá, i když se dají uvést cenné příspěvky, které zvláště ekumenickému překladu věnovali mj. I. Lutterer, M. Balabán, J. Vintr a J. Pečírková,[5] nebo též sborník The Bible in Cul[254]tural Context (Brno 1994). Obohacení našeho kulturního vyjadřování slovy, která přineslo křesťanství, sledovali I. Němec a M. Beneš v cyklu článků Z nedělního čtení, které vycházely v letech 1992–1993 v Katolickém týdeníku.

V následujících řádcích chceme k tomuto zkoumání přispět aspoň částečným pozorováním několika typických biblických výrazů, z nichž některé stále používáme v běžné komunikaci (viz frazémy koukol mezi pšenicí, chléb vezdejší, milosrdný Samaritán). Bude nás zajímat, jak k těmto i k dalším tradičním biblismům přistupují současní překladatelé bible, kteří by měli být „odpovědní“ jak kulturnímu povědomí dnešních čtenářů, tak aktuálnímu stavu českého jazyka. Pokusíme se tím ilustrovat vztah jazyka bible k jazyku současnosti. Předtím však ještě uvedeme aspoň stručný přehled nejdůležitějších českých překladů bible, které vznikly ve 20. století, a charakteristiku vývojových tendencí a proměn, které se v oblasti biblického překladu v tomto období projevily.

Vývoj českého biblického překladu ve 20. století poznamenaly následující skutečnosti:

1. Zatímco v minulých stoletích měla v prostředí protestantských církví výsadní postavení Bible kralická, ve 20. století se zde objevuje snaha nahradit tento památný překlad moderním zněním. Evangelický biblista F. Žilka na řadě jednotlivostí dokázal, že jazykové prostředky užité v Kralické bibli často podlehly významovým posunům, což snižuje srozumitelnost textu pro současného čtenáře.[6] S ohledem na tyto vývojové proměny pak připravil vlastní překlad Nového zákona, který vydal roku 1933. Protestantští biblisté postupovali touto cestou dál a výsledkem jejich práce, ke které přizvali i odborníky z dalších církví, byl tzv. ekumenický překlad, vydaný poprvé k 400. výročí Kralické bible, tedy roku 1979. Ekumenický překlad se vyznačuje snahou o maximální přiblížení k současnému kultivovanému jazyku, což samozřejmě vedlo k oproštění biblického vyjadřování od vznešeně znějících archaických prvků, na které byli čtenáři dosud zvyklí právě z Bible kralické.

2. V katolické církvi platila až do poloviny 20. století zásada, že bible se musí překládat z oficiálního latinského znění zvaného Vulgáta, nikoli tedy z originálů bible, které byly psány hebrejsky, aramejsky a řecky. Tuto zásadu ještě respektovali v dvoudílné Bibli české (Dědictví svatojanské, Praha 1917–1925) překladatelé J. Hejčl (pro Starý zákon) a J. L. Sýkora (pro Nový zákon). Prvním českým katolickým biblistou, který přeložil celý Starý zákon z originálu, byl J. Heger; jeho [255]překlad vycházel v sešitech od roku 1930 v Edici Akord Brno. Roku 1943 papež Pius XII. v okružním listě Divino afflante Spiritu doporučil katolickým biblistům, aby překládali bibli z originálu. Na základě tohoto doporučení přeložili u nás Nový zákon R. Col (Olomouc 1947), P. Škrabal (Olomouc 1948) a O. Petrů (Řím 1969), Starý zákon pak z větší části V. Bogner (jednotlivé svazky Praha 1973–1986). Tlumočení O. Petrů a V. Bognera se pak stalo základem tzv. liturgického překladu, který se od počátku 70. let užívá při římskokatolických bohoslužbách (vyšel v šestidílném Lekcionáři v Praze 1972–1984; Nový zákon ještě samostatně v Praze 1989).[7] Čeští katoličtí biblisté dále připravují českou verzi tzv. Jeruzalémské bible – komentovaného francouzského znění bible vydaného Jeruzalémskou biblickou školou; česká verze vychází od roku 1992 v nakladatelství Krystal OP Praha (do roku 2000 vyšlo 11 svazků).[8]

3. Ve 20. století se začínají objevovat také biblické překlady, které nejsou spojeny s církevním prostředím určité konfese, nýbrž jsou konfesně nezávislé. Jejich autoři přistupují k bibli především jako k literární památce: snaží se buď vystihnout původní semitské myšlení biblických pisatelů (takto koncipoval svůj překlad Starého zákona, vydaný 1947–1951, orientalista V. Šrámek), nebo zdůraznit umělecké kvality biblického textu (tak některé části bible tlumočili slavní čeští básníci: J. Seifert Píseň písní – vyd. 1956, V. Závada Knihu Jóbovu – vyd. 1968 aj.).

K rozboru jsme si vybrali tyto české bible:

Nový zákon v překladu R. Cola (2. vyd., Praha 1961, zkratka Col);

Nový zákon v překladu P. Škrabala (Olomouc 1948, Škr);

Nový zákon v překladu O. Petrů (3. vyd., Řím 1976, Pet);

ekumenický překlad bible (3. vyd., Praha 1987, Ekum);

liturgický překlad Starého zákona (Lekcionář, svazky III a IV, Praha 1974 a 1975, Liturg);

liturgický překlad Nového zákona (Praha 1989, Liturg);

české vydání Jeruzalémské bible (svazky I až X, Praha 1992–1999, Jer); podle něho uvádíme také zkratky biblických knih.

Latinskou Vulgátu citujeme podle edice „Biblia Sacra iuxta vulgatam versionem“ (4. vyd. Deutsche Bibelgesellschaft, Stuttgart 1994), hebrejské a řecké ekvivalenty podle Biblické konkordance M. Biče a J. B. Součka (Kalich, Praha 1961–1967); transkripci hebrejských slov ovšem z technických důvodů zjednodušujeme.

* * *

[256]Jazyk biblického překladu se proměňuje ve všech svých rovinách – hláskové, morfologické, syntaktické i lexikální. Vzhledem k specifickému charakteru bible dochází k proměnám také v propriální vrstvě textu, konkrétně ve způsobu transkripce osobních a místních jmen: protože se bible už nepřekládá z latinské Vulgáty, nýbrž z hebrejského a řeckého originálu, uvádějí se některá vlastní jména v podobách bližších hebrejskému či řeckému znění (tedy např. Chana, Malkísedek, Saul místo tradičního Anna, Melchisedech, Šavel).[9] Syntaktická stavba se uvolňuje a zpřehledňuje: odstraňují se syntaktické latinismy (např. infinitivní vazba dobré jest nám zde býti z Bible svatováclavské Mt 17,4, vzniklá napodobením latinského bonum est nos hic esse, je v Ekum nahrazena zněním je dobré, že jsme zde) a objevuje se dříve neužívané vkládání uvozovacích vět doprostřed přímé řeči (např. lSam 3,5 v Jer: „Nevolal jsem tě,“ řekl Eli, „jdi si zase lehnout.“). V rovině morfologické pozorujeme užívání progresivních deklinačních variant: např. jména Ester, Hagar, Támar – dříve nesklonná – mají v Ekum akuzativy Esteru, Hagaru, Támaru. Avšak nejcitlivěji jsou vnímány změny v oblasti slovní zásoby.

I. Lutterer při srovnání staročeských biblí s moderním ekumenickým překladem upozorňuje na „pozoruhodnou trvanlivost některých vyjadřovacích způsobů, které nelze ani v moderním přetlumočení nahradit jinými, nemá-li utrpět sdělnost překladu nebo jeho emocionální síla a přesvědčivost“.[10] Přesto k takovému nahrazování v řadě případů dochází, a to s různými důsledky jak pro text sám, tak pro jeho vnímání současnými čtenáři. Budeme nyní sledovat několik typických lexikálních biblismů, které se ujaly také mimo biblický kontext, v obecném kulturním povědomí, a uvidíme, jak se proměna jejich sémantiky, případně slovotvorné formy odráží v celkovém vyznění textu.

MISTR

Už v nejstarších českých překladech funguje toto slovo jako ekvivalent latinského magister. Jde především o titul, kterým v evangeliích různí lidé oslovují Ježíše jako učitele židovského Zákona (rabína). Řecký originál Nového zákona uvádí toto Ježíšovo oslovení většinou v podobě didaskalos, která stejně jako latinské magister znamená ‘učitel’. Slovo mistr se pak vyskytuje v českých biblích až do současnosti, ačkoli jeho sémantika prošla značným vývojem. Podle Slovníku spisovného jazyka českého (dále SSJČ) má dnes tyto významy: 1. řemeslník, 2. dílovedoucí, 3. odborník, 4. čestný titul umělce, 5. učitel (mj. v náboženském kontextu Ježíš Kristus) a 6. starý akademický titul. Nebylo by tedy nemožné nahradit ho v evangeliích výrazem učitel. K tomu se ale téměř nikdo z moderních překladatelů neodhodlal; [257]pouze Škr má v Jan 1, 38 Rabbi – což znamená učiteli – kde bydlíš? Také když se řecké didaskalos (a latinské magister) objevuje jinde než při oslovení Ježíše, tlumočí ho některé překlady slovem učitel – viz např. Lk 6,40 Žák není nad učitele (Ekum), Není žák nad učitele (Liturg). Jiné ze sledovaných překladů (Col, Škr, Pet) tu zachovávají tradiční výraz mistr.

KOUKOL

Jde o klíčové slovo z Ježíšova podobenství o obilném poli, do kterého hospodářův nepřítel v noci tajně nasel plevel (Mt 13,24–30). Řecký originál i Vulgáta nazývají tuto plevelnou rostlinu zizania. V českých překladech se pro ni hned od počátku ujal výraz koukol (staročesky kúkol), který je dodnes známý jako součást frazému koukol mezi pšenicí. Slovem koukol se dokonce překládala i jiná biblická místa hovořící o pleveli: tak např. Kralická bible má větu nechť vzejde místo ječmene koukol (Job 31,40) – zde je původně hebrejský výraz baša, který podle poznámky k Jeruzalémské bibli znamená blíže neurčenou zapáchající trávu. Biblisté už dříve upozorňovali, že v evangeliu je překlad slovem koukol nepřesný: R. Col konstatoval, že zizania je ve skutečnosti jílek mámivý.[11] Tím se modifikuje i smysl podobenství: zatímco koukol kvete nápadně červenými květy, jílek dlouho nelze rozeznat mezi obilím. K jeho oddělení od obilí dojde až při žních – podobně jako k oddělení hříšníků od spravedlivých dojde až při posledním soudu; do té doby mají „růst spolu“ jako obilí a plevel. V některých moderních překladech se tedy užívá výraz plevel (Col, Ekum, Liturg); toto řešení je přesnější vzhledem k originálu i k smyslu podobenství, ale souvislost s frazémem koukol mezi pšenicí se tím zastírá.

VEZDEJŠÍ

Spojení chléb náš vezdejší z Ježíšovy modlitby Otče náš (Mt 6,11; Lk 11,3) se rovněž ujalo v běžné mimobiblické komunikaci (vydělávat si na chléb vezdejší apod.), ačkoli slovo vezdejší (stč. vezdajší nebo vezdajší) je dnes zastaralé, bez průhledné motivace. Vulgáta zde má výraz cotidianem (každodenní) nebo – v jiných verzích – supersubstantialem (doslova „nadpodstatný“); originální řecké slovo epiúsios je nejasné a exegeté ho vykládali různě.[12] České vezdejší (utvořené od základového slova vezdy – ‘vždy’) odpovídá spíše významu ‘každodenní’. Svou formou se ale podobá slovu zdejší a v tomto významu se dnes také chápe: SSJČ má u hesla „vezdejší“ významy 1. každodenní a 2. pozemský. Tento druhý význam zřejmě vznikl atrakcí vezdejší ke zdejší. SSJČ ovšem řadí danou větu z modlitby [258]Otče náš k prvnímu významu. Aby se tedy předešlo posunutému chápání ‘chléb náš pozemský’, mělo by se slovo vezdejší nahradit jednoznačným, dnes průhledným ekvivalentem. Na druhé straně ale síla tradice vyžaduje neměnnost této nejposvátnější křesťanské modlitby. Ze sledovaných biblí pouze Ekum obsahuje volnější překlad a má zde náš denní chléb (Pet a Liturg uvádějí pokus o novočeské tlumočení této modlitby jen v poznámkách). I tady se střetává požadavek tradice s požadavkem srozumitelnosti, respektive jazykové aktuálnosti, a nelze jednoznačně rozhodnout, nakolik je vhodné „přeložit“ Otče náš do současné češtiny. Má-li se překlad užívat také při bohoslužbách, kde se předčítá nahlas, pak se jeví vhodnější ponechat Otče náš v tradičním znění. Avšak každý čtenář, ať už je v kontaktu s bohoslužebným prostředím či nikoli, má právo být seznámen s autentickým smyslem této modlitby; o formách tohoto zpřístupnění lze samozřejmě diskutovat.

ŽIVOT

Toto slovo se v bibli několikrát vyskytuje ve spojení plod života, kde vlastně označuje břicho rodičky (hebr. béten, řec. koilia, lat. venter, srov. i ruské život – ‘břicho’). Ujalo se zvláště díky větě požehnaný plod života tvého (Lk 1,42 ve většině překladů), která se stala součástí modlitby Zdrávas, Maria. Jde zřejmě o ohlas starozákonního výroku požehnaný bude plod tvého života (Dt 28,4 podle Ekum). Vlivem tradice se staročeské slovo život ve významu ‘břicho’ užívá i v moderních překladech; pouze v Ekum zní zmíněné místo z Lk požehnaný plod tvého těla. Výraz tělo je v tomto kontextu neutrální a významově přesnější; nicméně tradiční překlad plod života tvého podle našeho názoru umožňuje metaforické chápání, že Ježíš je také plodem Mariina svatého života (v duchovním smyslu), ne pouze jejího těla ve smyslu biologickém.

DUCH – DECH – VÍTR

Hned na počátku bible ve zprávě o stvoření (Gn 1,2) stojí věta nad vodami vznášel se duch Boží (Ekum). Slovo duch je zde tradiční interpretací hebrejského výrazu rúach. Ve Vulgátě tato věta zní spiritus Dei ferebatur super aquas, a o tomto chápání svědčí také ohlas daného biblického místa v církevních modlitbách, např. v modlitbě při svěcení vody o Velikonocích: „Neboť už na počátku, když se tvůj Duch vznášel nad vodami, vložil jsi, Bože, do vody život a požehnání.“[13] Tato interpretace se díky starším překladům objevila i v mimobiblickém kontextu, jak potvrzuje např. úryvek z románu K. Čapka Život a dílo skladatele Foltýna: „A kdybys jakkoliv rozepnul své já a naplnil svůj život, nejsi nic než látka pustá a chaotická, [259]nad níž se Duch Boží vznáší v zoufalství, nemaje, nač se snést.“[14] Avšak výraz rúach původně označoval ‘pohyb vzduchu, dech, vítr’;[15] ostatně v řecké verzi Starého zákona (Septuaginta) je na tomto místě slovo pneuma. Některé moderní překlady se k těmto původním významům vracejí: Boží dech vanul nad vodami (Liturg), Boží vítr vířil nad vodami (Jer; překladatelé v poznámce k tomuto místu vysvětlují změnu takto: „Nejde zde o Božího Ducha a o jeho úlohu při stvoření. Stvoření bude dílem Božího ‘slova’… nebo jeho ‘konání’“).

DUHA

Občas užívaná i zneužívaná metafora duha míru má také biblický původ, a to ve větě Položil jsem na oblak svou duhu (Gn 9,13 podle Ekum), ve které Bůh slibuje lidstvu, že už nikdy nezničí zemi potopou. Duha je znamením tohoto slibu. Avšak hebrejské slovo kéšet i jeho řecký překlad toxon (v Septuagintě) a latinské arcus (ve Vulgátě) znamená původně ‘luk’; význam ‘duha’ je přenesený. Tato mnohoznačnost je využita v Jer: Vkládám svůj luk do mračen (v následujících verších je ale duha). Je to ojedinělý případ, který má spíš povahu experimentu.

SAMARITÁN

Slovo samaritán přeneseně označuje někoho, kdo poskytuje pomoc bližnímu. Původ této motivace je v Ježíšově vyprávění o člověku, který se nezištně postaral o oloupeného pocestného (Lk 10,33). Byl to obyvatel Samaří; obyvatelské jméno Samaritán je utvořeno ze základového slova Samarie (= Samaří) cizí příponou -itán.[16] Navíc jde o přímou adaptaci latinského Samaritanus. Díky apelativizaci na samaritán se tato podoba udržela i v moderních biblických překladech. Pouze Ekum užívá formu Samařan; ta je z hlediska současné české slovotvorby systémovější (a tedy „češtější“), ale opět zastírá souvislost s biblismem, který se ujal v obecném povědomí.

OLIVETSKÁ

Název hory poblíž Jeruzaléma, na které se modlil Ježíš před smrtí (Mt 26,30 i jinde), má ve Vulgátě dvě podoby: mons Oliveti nebo mons Olivarum. První z nich byla už v nejstarším období adaptována do češtiny jako Olivetská. Ze sledovaných nových překladů tuto formu užívá jen Col. Ostatní uvádějí systémovější a významově zřetelnější podobu Olivová (lat. olivetum znamená ‘olivová zahrada’; SSJČ dokládá formu olivetský pouze spojením Olivetská hora). Přestože podoba Olivet[260]ská z biblických překladů ustupuje, tradičně se zachovává v mimobiblické komunikaci (viz název obrazu „Jeruzalém z hory Olivetské“ nebo oratoria L. van Beethovena „Kristus na hoře Olivetské“).

* * *

I na malém množství příkladů vidíme, že současný překladatel bible stojí před nelehkou volbou mezi požadavkem srozumitelnosti na jedné straně a ohledem na biblickou tradici na straně druhé. Při tomto rozhodování byli podle našeho názoru úspěšní zvláště autoři liturgického překladu.[17] Protože se bible stále vnímá jako posvátný text, pociťují se její jazykové inovace často jako určité narušení této posvátnosti. I. Lutterer ve své rekapitulaci kritických reakcí na ekumenickou bibli uvádí, že kritikové tomuto překladu vytýkají „někdy až křečovité snažení o všední střízlivou řeč“, případně „profanaci toho, co by mělo vysílat vpravdě sakrální záření“.[18] Nicméně konfrontace biblického vyjadřování se současným jazykem je nutná a může přinést oboustranný užitek. Je proto logické, když v současné době – jako tomu bylo při přípravě ekumenického překladu – na takovém díle spolupracují biblisté s bohemisty. V oblasti slovní zásoby, do které jsme tu nahlédli, se pak ukazuje, že překládat bibli současným jazykem neznamená pouze mechanicky volit neutrální lexikální prostředky nezatížené knižností či archaičností, nýbrž že lze funkčně využívat širšího stylového rozpětí i bohatství sémantických konotací, tak aby to odpovídalo smyslu textu i schopnostem jeho vnímatele.

---

[1] J. Vintr, České biblické slovo jako vývojový faktor stylové stratifikace národního jazyka, in: Pocta 650. výročí založení Univerzity Karlovy v Praze, I. díl, Praha 1998, s. 226.

[2] Tamtéž.

[3] V. Kyas, Česká bible v dějinách národního písemnictví, Vyšehrad, Praha 1997; týž, První český překlad bible, Academia, Praha 1971; E. Michálek, O jazyce Kralické bible, NŘ 62, 1979, s. 169–178; týž, K slovní zásobě prvního staročeského překladu čtveroevangelia, Listy filologické 105, 1982, s. 153–158 aj.

[4] J. Vintr, Geneze textu české barokní bible Svatováclavské, Listy filologické 111, 1988, s. 13–21; týž, Jazyk české barokní bible Svatováclavské, Wiener Slavistisches Jahrbuch 38, 1992, s. 197–212 aj.; edici evangeliáře Bible svatováclavské vydal M. Kopecký, Blok, Brno 1991.

[5] I. Lutterer, K oživení zájmu o češtinu biblického překladu, in: Slavica Pragensia XXXIV – AUC Philologica 1–3/1990, Univerzita Karlova, Praha 1991, s. 163–168; týž, K starozákonní antroponymii v ekumenickém překladu bible, Listy filologické 115, 1992, supplementum II, s. 93–95; M. Balabán, V půli cesty. Několik poznámek k českému ekumenickému překladu bible, Praha 1989 (samizdat); J. Vintr, Stylistické poznámky k českému ekumenickému překladu evangelií, in: Česká bible v dějinách evropské kultury, Brno 1994, s. 17–26; J. Pečírková, Czech Translations of the Bible, in: Interpretation of the Bible, Ljubljana 1998, s. 1167–1200.

[6] F. Žilka, Nový zákon v novém překladě, in: Bible a český národ. XLVII. ročenka Dobročinného komitétu v Brně, Brno 1935, s. 147–154.

[7] Liturgický překlad Nového zákona recenzoval L. Tichý v Teologických textech 4, 1993, č. 5, s. 175–177. Podrobný soupis českých biblí pořídil F. Verner, Bibliografie českých překladů celé bible i jejích částí, Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakladatelství, Praha 1987.

[8] Viz F. X. Halas, Co je Jeruzalémská bible a proč by se měl vydat její překlad do češtiny, Petrov, Brno 1991.

[9] K. Komárek, Osobní jména v českých biblích, Votobia, Olomouc 2000 (zde další literatura).

[10] I. Lutterer, K oživení zájmu o češtinu biblického překladu (viz pozn. 5), s. 164.

[11] R. Col, Biblická stylistika a poesie, Olomouc 1939, s. 16–17.

[12] A. Novotný, Biblický slovník, Kalich, Praha 1992, s. 1187–1188.

[13] Český misál pro neděle a význačné dny liturgického roku, Česká katolická Charita, Praha 1977, s. 205.

[14] 1. vyd., Brno 1939, s. 132.

[15] A. Novotný, Biblický slovník (viz pozn. 11), s. 131.

[16] V. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, SPN, Praha 1971, s. 33.

[17] Na zdařilost liturgického překladu v oblasti syntaktické upozornil I. Němec, viz Slavia 68, 1999, s. 285.

[18] I. Lutterer, K starozákonní antroponymii v ekumenickém překladu bible (viz pozn. 5), s. 94.

Naše řeč, volume 84 (2001), issue 5, pp. 253-260

Previous Alena Jaklová: První čechoamerická periodika, jejich jazyk a styl I

Next Stanislava Kloferová: Kolik tváří má čeština