Spisovnost a nespisovnost v jazyce soukromé korespondence (se zřetelem k teritoriální příslušnosti pisatelů)

Zdeňka Hladká

[Articles]

(pdf)

-

1. Soukromá korespondence

Ústav českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně patří mezi pracoviště, která se podílejí na tvorbě Českého národního korpusu. Zaměřuje se především na záznam mluveného jazyka, vedle toho zde však okrajově vzniká i malý korpus textů soukromé korespondence. Obsahuje více než tisíc dopisů přepsaných do elektronické podoby a opatřených základními sociolingvistickými charakteristikami. (Nezahrnuje prozatím korespondenci e-mailovou, která má v mnohém specifický charakter.) Z tohoto materiálu se v současné době připravuje gramaticky označkovaný reprezentativní subkorpus, který by měl v budoucnu sloužit jako podklad pro komplexní analýzu korespondenčních textů.

K přednostem soukromé korespondence jako zdroje poznání jazykového úzu patří především autentičnost a značná míra spontánnosti, srovnatelná snad jen s problematicky získatelnými tajnými nahrávkami běžné mluvy, a dále pestrost teritoriální příslušnosti pisatelů, umožňující alespoň v hrubých obrysech studium územně diferenčních jazykových jevů. Vzhledem k prolnutí příznaků psanosti a mluvenosti představuje soukromá korespondence zajímavý materiál poskytující doplňkové informace o obou základních formách jazykové komunikace. Na jeden z možných aspektů studia epistolárních textů – vztah spisovnosti a nespisovnosti – se pokusíme upozornit v této stati.

2. Narušení vztahu psanost – spisovnost

Jazyk soukromé korespondence odpovídá přátelskému neformálnímu vztahu jejích účastníků, je proto blízký konverzačnímu stylu běžné mluvy (M. Jelínek)[1]. Paralely lze mj. vidět v neoficiálnosti projevu, v skryté dialogičnosti, v upřednostnění kontaktové funkce před funkcí sdělovací apod. V důsledku přechodového charakteru mezi psaností a mluveností a především vzhledem k zmíněnému rysu neoficiálnosti patří k nápadným rysům jazyka soukromé korespondence narušení tradičního sepětí psanosti a spisovnosti. Do dopisů tak ve všech plánech pronikají prvky obecné češtiny i moravských a slezských interdialektů. V rovině lexika se příznak “mluvenosti“ projevuje zejména hojnou přítomností slangismů a expresi [226](včetně vulgarismů)[2]. Tyto tendence jsou zvláště výrazné v korespondenci mladých lidí.

Vzhledem k dosavadní jen částečné připravenosti označkovaného rozsáhlejšího korpusu nemůžeme v naší sondě podat komplexnější statisticky relevantní zhodnocení užívání nespisovných jazykových prostředků v soukromé korespondenci. Zaměříme se pouze na předběžné zmapování některých dílčích problémů. Za prvé bychom chtěli na základě porovnání míry užití nespisovných prostředků v jazyce korespondence a v běžné mluvě zjistit, jakou “silou“ tradiční svázanost psaného projevu se spisovností omezuje reflexi běžně mluveného jazyka v epistolárních textech. S tím souvisí i otázka míry přijatelnosti jednotlivých nespisovných prostředků pro psaný projev. Za druhé nás zajímá, zda a jak se v rozsahu užití nespisovných prvků i v jejich konkrétním výběru odráží teritoriální příslušnost pisatele dopisu. V této souvislosti se pokusíme přispět k diskusi o pronikání prvků obecné češtiny na území Moravy a Slezska.

3. Charakteristika analyzovaného korpusu a komparačních materiálových zdrojů

Svá pozorování opíráme o korpus složený z 80 dopisů od 80 různých pisatelů (poměr žen a mužů 51 : 29). Všechny dopisy pocházejí z 90. let 20. století. Jejich výběr se řídil především snahou o rovnoměrné zastoupení pisatelů z celého území našeho národního jazyka. Do korpusu bylo zařazeno po 10 dopisech ze všech základních nářečních oblastí (kromě smíšené oblasti česko-moravské), tj. z oblasti středočeské, východočeské, jihozápadočeské (5 ze západního úseku, 5 z jižního úseku), středomoravské, východomoravské a slezské. K tomu bylo přidáno po 10 dopisech ze dvou největších městských center, tj. z Prahy a z Brna. Dalším kritériem byl věk pisatelů. Vybírali jsme pouze kamarádské dopisy psané mladými lidmi a adresované mladým lidem, tj. takové, pro něž je zvláště příznačné pronikání mluvenostních rysů a které nejlépe odrážejí současný jazykový úzus. Zhruba polovinu pisatelů (36) tvořili vysokoškoláci, ostatní měli základní nebo středoškolské vzdělání. Úmyslně jsme se vyhýbali dopisům dětí školního věku. Ty jsou sice nejspontánnější a jejich jazyk se nejvíce blíží k mluvené řeči, nám však šlo spíše o to zjistit, do jaké míry pronikají nespisovné mluvenostní rysy do soukromé korespondence lidí zvyklých spojovat psaný text se spisovným jazykem a znalých jeho normy.

[227]Komparaci s běžnou mluvou opíráme o výzkum K. Kravčišinové a B. Bednářové (dále jen K-B)[3], a to jednak proto, že jeho výsledky jsou relativně dostupné a známé, jednak z toho důvodu, že autorky pracovaly se vcelku srovnatelným, i když rozsáhlejším materiálem (např. s téměř shodným počtem mluvčích 79)[4].

4. Zjištěné údaje

Přestože jsme při analýze korpusu sledovali širší škálu substandardních prostředků všech jazykových rovin a také různé teritoriální provenience, zaměříme se v následujících tabulkách a výkladech pouze na výskyt několika vybraných hláskových a morfologických jevů patřících k základním charakteristikám obecné češtiny. Chceme tak mj. zachytit rozsah jejího šíření ve východnějších částech území českého národního jazyka.

 

(1) Tabulka hláskových jevů

sledovaný znak obecné češtiny	korespondence Čechy			korespondence Morava a Slezsko			mluva (podle K-B)
	%	možný výskyt	počet dopisů	%	možný výskyt	počet dopisů	%	možný výskyt
-í	28,7	355	25/7	14,1	213	17/6	61,1	1125
			(38)			(40)	87,0	368
-íC	21,1	128	12/4	14,6	96	8/5	57,9	233
			(27)			(32)	93,5	46
-ej	30,6	216	17/7	17,1	140	9/4	69,4	628
			(35)			(35)	95,1	265
-ejC	10,0	50	3/2	0,0	61	0/0	35,9	245
			(20)			(25)	70,9	55
vo-	0,3	374	1/0	0,0	277	0/0	58,6	1314
			(38)			(37)	80,5	585

Vysvětlení tabulky

V prvním sloupci jsou uvedeny tři sledované hláskové znaky obecné češtiny: í vzniklé úžením (např. nový auto × spis. nové auto), ej vzniklé diftongizací (např. novej × spis. nový) a protetické v- (např. vokno × spis. okno). Zachycena je koncová poloha v koncovce (-í, -ej: nový, novej) a nekoncová poloha v koncovce (-íC, -ejC: novýho, novejch). U protetického v- byla sledována jen počáteční poloha v slově. Ve druhém sloupci, rozděleném do tří [228]pododdílů, je zaznamenán výskyt sledovaných hláskových znaků obecné češtiny v dopisech pisatelů pocházejících z Čech. První pododdíl uvádí procento výskytu znaku, druhý pododdíl počet možných pozic, z něhož bylo procento výskytu vypočítáno, třetí pododdíl zaznamenává v prvním řádku počet dopisů, v nichž se znak vyskytl, za lomítkem počet dopisů, v nichž převažoval nad variantou spisovnou, a ve druhém řádku v závorce celkový počet dopisů, v nichž se mohl vyskytnout, tj. v nichž se vyskytla vhodná pozice. Totéž členění se opakuje ve třetím sloupci zachycujícím data z korespondence pisatelů pocházejících z Moravy a Slezska. Ve čtvrtém sloupci je uveden výskyt sledovaných znaků v mluvených projevech podle výzkumu K-B. První pododdíl zaznamenává procento výskytu znaku, druhý pododdíl počet možných pozic. Každá položka přináší dva údaje. Údaj v prvním řádku se vztahuje k průměrnému číslu, v němž výzkum K-B zohlednil dva soubory nahrávek rozhlasových besed a jeden soubor nahrávek běžných hovorů. Údaj ve druhém řádku, pro naše srovnání relevantnější, reflektuje pouze nahrávky běžných hovorů.

 

(2) Tabulka morfologických jevů

sledovaný znak obecné češtiny	korespondence Čechy			korespondence Morava a Slezsko			mluva (podle K-B)
	%	možný výskyt	počet dopisů	%	možný výskyt	počet dopisů	%	možný výskyt
bysem	1,3	79	1/1	0,0	82	0/0	–	–
			(33)			(30)
bysme	45,5	11	3/3	33,3	9	3/3	75	106
			(7)			(9)	94	16
říct	86,7	15	13/0	100	5	4/4	90	90
			(13)			(4)	100	9
pracuju	71,4	56	17/16	67,2	58	22/19	89	56
			(24)			(30)	100	24
pracujou	50,0	16	8/6	27,3	11	3/0	34	41
			(12)			(6)	100	13
nes	28,6	28	5/2	0,0	21	0/0	79	105
			14			(11)	82	49
vedem	15,0	40	5/2	7,7	13	4/2	29	90
			(19)			(11)	53	15
velký auta	12,5	8	1/1	0,0	5	0/0	69	36
			(8)			(4)	88	8
dobrý muži	61,5	13	5/5	4,2	24	1/1	39	113
			(9)			(11)	82	11
-ma 7. pl.[5]	50,6	81	16/10	56,4	39	8/8	53	136
			(25)			(19)	77	22

[229]Vysvětlení tabulky

V prvním sloupci tabulky jsou uvedeny sledované morfologické znaky obecné češtiny[6]: bysem (× spis. bych), bysme (× spis. bychom), říct (× stylově vyš. spis. říci), typ pracuju, pracujou (× stylově vyš. spis. pracuji, pracují), typ nes (× spis. nesl), typ vedem (× spis. vedeme), typ velký auta (× spis. velká auta), typ dobrý muži (× spis. dobří muži), tvary 7. pl. jmen končící na -ma (× spis. tvarům končícím na -mi). Uspořádání dalších sloupců odpovídá uspořádání tabulky hláskových jevů.

5. Vyhodnocení zjištěných údajů

A. Hláskové jevy

Při porovnávání rozsahu užití nespisovných hláskových prostředků v soukromé korespondenci a v běžné mluvě musíme vzít v úvahu, že uvedená tabulka zachycuje pouze ty z nich, které patří k obecné češtině, tzn. v nářeční (příp. interdialektické) vrstvě nejsou rozšířené po celém území národního jazyka. Vyjdeme proto primárně z korespondence, jejíž pisatelé pocházejí z Čech. Z údajů o mluveném jazyku (týkajících se rovněž pouze mluvy vlastních Čech) použijeme především ty, které reflektují běžný hovor.

U většiny sledovaných hláskových znaků zjištěné údaje (z dopisů z Čech) naznačují, že užití nespisovných prostředků v korespondenci je několikanásobně menší nežli v běžné mluvě (uvádíme je v pořadí podle frekvence v korespondenci): -ej (30,6 % : 95,1 %), -í (28,7 % : 87 %), -íC (21,1 % : 93,5 %), -ejC (10 % : 70,9 %), vo- (0,3 % : 80,5 %). Stupnice výskytu sledovaných jevů se v korespondenci víceméně shoduje[7] se stupnicí v běžné mluvě (-ej, -íC, -í, vo-, -ejC), nejvíce se s ní rozchází v případě protetického v-.

Celkově se ukazuje, že se jazyk soukromé korespondence v důsledku psané formy (a zčásti i v důsledku větší stylizovanosti a připravenosti projevu) užívání nespisovných hláskových prostředků přece jen do jisté míry brání a především je neakceptuje ve stejné míře. Poměrně přijatelnými (z hlediska stupnice procentuálního výskytu v rámci korespondence, ale i z hlediska poměru k výskytu v běžné mluvě) se zdají být koncové -ej a -í (v korespondenci zhruba 3× menší procento výskytu než v běžné mluvě), méně přijatelnými nekoncové koncovkové -íC, -ejC (v korespondenci zhruba 5–7× menší procento výskytu než v běžné mluvě) a zcela nepřijatelné je protetické v- (zatímco v běžné mluvě jde o frekventovaný, i když zčásti ustupující jev, v korespondenci se téměř nevyskytuje; v dopisech pisatelů [230]z Čech se ze 374 možných pozic objevil pouze jednou ve výrazu voblizuju se, v dopisech z Moravy a Slezska vůbec)[8].

Zajímal nás také teritoriální aspekt užití sledovaných hláskových prostředků obecné češtiny. Protože nejsou všechny typické pouze pro obecnou češtinu, připomeňme nejprve jejich rozsah v rovině tradiční nářeční mluvy[9]. Zúžené í: dialekty vlastních Čech, středomoravské dialekty, jihozápadní okraj východomoravských dialektů, v pozicích po měkkých souhláskách též východnější slezské dialekty. Protetické v-: dialekty vlastních Čech bez doudlebské oblasti a dialekty středomoravské bez severovýchodního územního okraje. Pouze diftongizované ej je v tradiční nářeční vrstvě omezeno na území vlastních Čech (ponecháváme-li stranou jeho výskyt v kelečském a dolském úseku východomoravských nářečí).

Zjištěné údaje v podstatě odpovídají územnímu nářečnímu rozvrstvení sledovaných jevů (kromě protetického v-, které podobně jako v dopisech z Čech v korespondenci z Moravy a Slezska chybí). Neodpovídá mu pouze procento výskytu diftongu ej. Přestože tento prostředek nepatří k tradiční nářeční vrstvě na Moravě a ve Slezsku, v oblasti střední Moravy se už delší dobu šíří. Jde vlastně o proces postupné přeměny rozkládajícího se hanáckého é, posílený a inspirovaný vlivem územně blízké a zejména pro mladou generaci též prestižní obecné češtiny[10]. Poměrně vysoká frekvence diftongu ej v dopisech ze střední Moravy potvrzuje jeho značnou zakotvenost v mluveném úzu. V korespondenci jsme však zaznamenali pouze výskyt v koncové pozici (a též v pozici kmenové, kterou zde nesledujeme). Potvrzuje to silně pociťovanou substandardní příznakovost nekoncového koncovkového užití tohoto diftongu, která se projevila už v údajích z vlastních Čech. Šíření diftongu ej do východnějších dialektů stejně jako šíření zúženého í za tradiční nářeční hranici dokládá korespondence spíše ojediněle; v podstatě nulový výskyt jsme zaznamenali v korespondenci ze Slezska. (Dodržování spisovné a zároveň nářeční hláskové podoby v těchto dopisech může čtenáře z Čech až překvapit, zejména v některých lexikálních souvislostech: babské drby; je sice prachatý, ale jsem pro srandu celé rodině; jsou to pro mě španělské vesnice; těším se na Tebe jako malý kluk; to je fakt hrozné.) Srov. následující tabulku.

 

[231](3) Tabulka šíření hláskových jevů obecné češtiny

sledovaný jev	Čechy	střm. nář. oblast (bez Brna)		vm. nář. oblast		slez. nář. oblast
	%	%	možný výskyt	%	možný výskyt	%	možný výskyt
-í	28,7	27,8	36	17,7	62	1,5	69
-íC	21,1	42,1	19	10,7	28	0,0	33
-ej	30,6	27,6	43	2,9	35	0,0	33
-ejC	10,0	0,0	11	0,0	9	0,0	28

 

V rámci objektivity je však nutno poznamenat, že o něco větší frekvenci hláskových jevů obecné češtiny je možno zaznamenat v dopisech školních dětí z východní Moravy a ze Slezska (často v kombinaci s lokálními nářečními znaky, např. ty bys to celej týdeň poslůchala; kroužek nad východomoravským ú zapisujeme podle autentické – a v dopisech převládající – grafiky).

B. Morfologické jevy

Také procentuální zastoupení morfologických prostředků obecné češtiny je v korespondenci nižší než v běžné mluvě. (Opět se primárně opíráme o údaje z korespondence pisatelů z Čech, pro jejichž mluvu jsou všechny sledované morfologické znaky nářečně náležité.) V porovnání s hláskovými prvky jsou však substandardní morfologické prvky pro korespondenci přijatelnější. Jen zhruba u poloviny z nich výskyt v běžné mluvě alespoň dvakrát převyšuje uplatnění v korespondenci (bysme, pracujou, nes, vedem, velký auta). V ostatních případech se korespondence běžné mluvě značně přibližuje (mluvenému jazyku oficiálnějšího charakteru – viz v tabulkách údaje v 1. řádcích – položek se téměř rovná, v užívání tvarů pracujou a dobrý muži jej dokonce předčí). V přijatelnosti morfologických nespisovných (či „méně spisovných“) prostředků lze však podobně jako v rovině hláskoslovné vysledovat stupňovitost. K nejpřijatelnějším patří tvary říct (86,7 %), pracuju (71,4 %), dobrý muži (61,5 %). Kolem padesátiprocentní hranice výskytu se pohybují tvary pracujou, bysme, 7. pl. -ma, v běžné mluvě jsou však mnohem frekventovanější. Jako silně substandardní se v rámci korespondence jeví tvary velký auta, nes, vedem. (Pouze jedinkrát se vyskytl tvar bysem, pro nějž jsme neměli k dispozici porovnání s výzkumem běžné mluvy.) Žebříček frekvence sledovaných morfologických prostředků se v korespondenci a v běžné mluvě liší o něco výrazněji než u prostředků hláskových. Korespondence (řazeno od nejnižší frekvence k nejvyšší): velký auta, vedem, nes, bysme, pracujou, 7. pl. -ma, dobrý muži, pracuju, říct; běžná mluva: vedem, 7. pl. -ma, dobrý muži, nes, velký auta, bysme, pracujou, pracuju, říct. Shoda panuje u dvou nejfrekventovanějších tvarů (říct, pracuju), což mimo jiné potvrzuje oprávněnost jejich přijetí do spisovné češtiny.

[232]Také uplatnění morfologických prostředků obecné češtiny jsme sledovali z hlediska teritoriálního. Většina z nich (bysme, říct, pracuju, pracujou, vedem, velký auta, do značné míry i bysem, 7. pl. -ma) je méně lokálně příznaková, než tomu bylo u hláskosloví, tzn. charakterizuje v nářeční vrstvě běžnou mluvu téměř celého území (s uplatněním pravidelných nářečních hláskových obměn). Výrazněji teritoriálně vázané jsou pouze tvary mužského rodu příčestí minulého sloves 1. třídy typu nes (kromě vlastních Čech příznačné též pro nářečí slezská a pro přilehlý úsek nářečí východomoravských, na ostatním území se tradiční nářeční podoba kryje se spisovnou), vyrovnání tvarů 1. pl. tvrdých adjektiv životných s neživotnými dobrý muži (typické téměř pro celé Čechy, zatímco nářečí Moravy a Slezska se víceméně shodují se spisovným jazykem).

U většiny sledovaných morfologických prostředků by se měly vzhledem k jejich lokální nepříznakovosti údaje z moravské a slezské korespodence a údaje z korespondence z Čech v zásadě shodovat. Tabulka však téměř ve všech případech (kromě říct, -ma) uvádí u korespondence z Moravy a Slezska menší procento výskytu substandardních prostředků (a zpravidla i menší počet pisatelů, kteří je užili). Dobře vysvětlitelné je to u tvarů nes, dobrý muži, které nemají na Moravě a ve Slezsku nářeční oporu. U nich ojedinělý výskyt a nepoměr k výskytu v korespondenci z Čech naznačuje, že morfologické prvky obecné češtiny jsou na Moravě a ve Slezsku stále pociťovány příznakově. Nižší procento výskytu ostatních substandardních tvarů, běžných v mluvě na celém území českého jazyka, potvrzuje, že ve východnějších oblastech území našeho národního jazyka je funkční využití spisovné češtiny širší než ve vlastních Čechách.

6. Závěr

Výskyt nespisovných jevů v soukromé korespondenci je pochopitelně ovlivňován působením řady individuálních a situačních činitelů (k nimž patří charakter pisatele[11], specifikace jeho vztahu k adresátovi, téma dopisu, citovost vyjadřování apod.), celkově však sledovaný vzorek dopisů ukázal, že do jazyka tohoto druhu textů v současné době substandardní prostředky patří (přinejmenším pokud jde o korespondenci mladých lidí). Faktory soukromost a neoficiálnost omezují působnost faktoru psanosti. Potvrzuje to do jisté míry tendenci zužování funkčního rozpětí spisovného jazyka (v jeho striktní kodifikované podobě). Na druhé straně se ukazuje, že soukromá korespondence neakceptuje všechny prostředky běžně mluveného jazyka. Ve větší frekvenci se v ní objevují ty nespisovné prvky, které už téměř patří k neutrálnímu registru (a jejichž spisovná varianta je pociťována na znač[233]né části území jako více či méně knižní, tudíž nevhodná pro soukromý charakter epistolárních textů, např. -í × -é: pěkný město × pěkné město). Soukromá korespondence se tedy výběrem jazykových prostředků přibližuje spíše mluveným projevům polooficiálního charakteru než běžné mluvě.

Zdá se, že akceptabilita nespisovných prostředků pro jazyk korespondence stoupá podle hierarchie jazykových rovin. Nejméně přijatelné jsou nespisovné prvky hláskové (především ty, které laik podvědomě vnímá jako záležitost blízkou pravopisu, např. protetické v-, zčásti to platí i pro některé morfologické prvky spočívající pouze v eliminaci jediné hlásky, nes – nesl, vedem – vedeme), přijatelnější jsou většinou prvky morfologické a nejpřijatelnější prvky lexikální[12]. Poměrně časté jsou proto takové texty, které jsou z hlediska hláskosloví a morfologie v podstatě spisovné, v oblasti slovníku však značně tolerantní k substandardním prostředkům (Samé zábavy, párty a hospody! A na učení nezbývá čas! A co chlapi? […] Tak kterého? To víš, tady na té výběrové škole blonďáků, prďolů, slepýšů, chudinek a ušláplíků si moc nevybereš. […] Vysoký, hnědovlasý, hnědooký, namakaný, sportovec, voják, perfektní kámoš, ale je tu problém. Má holku, kterou má strašně rád. A myslíš si, že by ji nechal kvůli takové držce, jako jsem já?). Souvisí to nejen s faktem, že slovník nejlépe dokáže vyjádřit potřebnou emocionalitu i kolorit neoficiálnosti, ale také s tím, že hranice spisovnosti lexémů je v povědomí uživatelů jazyka méně pevná (zejména u výrazů expresivních, ale platí to pro celou tzv. kolokviální vrstvu slovníku), a tím i méně svazující než v rovině hláskoslovné a morfologické.

Pokud se nespisovné prostředky v korespondenci vyskytují (alespoň v malém rozsahu se objevily ve většině zkoumaných dopisů), mísí se podobně jako v mluveném projevu se spisovnými (často v jediném větném úseku, méně už v jediném slově), aniž se uplatňuje nějaké zřetelné pravidlo jejich střídání[13]. Značný význam má pouze vázanost hláskové a morfologické podoby na charakter užitého lexika[14]. V kombinatorice spisovných a nespisovných prostředků se též – více než v mluveném projevu – projevuje tendence začínat spisovně odstavce, případně souvětné či větné celky a teprve postupně uvolňovat prostor prostředkům nespisovným: Ce[234]lý ten film je vlastně dost ponurej a pochmurnej a strašidelnej; Díky za ten Tvůj krásný dopis. Teda on byl asi krásnej v Česku, tady už vypadal trošku jinak.

Z hlediska teritoriálního zkoumaný korpus korespondence nepotvrdil výrazné šíření prostředků obecné češtiny na Moravu a do Slezska (ponecháme-li stranou výskyt prvků, které jsou i na tomto území nářečně náležité). Jedinou výjimkou je šíření diftongu ej do oblasti středomoravských dialektů. To však nemusí znamenat, že se obecná čeština na Moravě a ve Slezsku neobjevuje vůbec (v nahrávkách běžné mluvy mladé generace doložena je). Její absence v dopisech může zčásti souviset i s jiným, pro diskusi o jazykové situaci na tomto území možná důležitějším jevem: v korespondenci moravských a slezských pisatelů se celkově objevuje méně nespisovných prvků než v dopisech pisatelů z Čech. Platí to i o nespisovných prvcích územně náležitých, tj. buď celoúzemních, nebo regionálně moravských či slezských (které jsme v této stati explicitně nezachycovali, přestože se samozřejmě v soukromé korespondenci objevují). Jak už bylo mnohokrát řečeno, mluvčí na Moravě a ve Slezsku více pociťují lokální příznakovost, a tudíž substandardnost nářečních i interdialektických jevů, což je vede k používání spisovného jazyka ve více komunikačních situacích (k nimž patří i soukromá korespondence), než je tomu u mluvčích z Čech, kde má obecná čeština vzhledem ke ztrátě příznaku lokálnosti zákonitě mnohem větší prestiž. Proto mj. v dopisech z Moravy stoupá spisovnost s věkem a vzděláním pisatelů výrazněji nežli v dopisech z Čech.

Poznatky ze zkoumaného korpusu korespondence (byť vzhledem k rozsahu jistě nedostatečně reprezentativního) potvrzují, že specifičnost jazykové situace na Moravě a ve Slezsku není ve vztahu k Čechám utvářena ani tak šířením či nešířením obecné češtiny, jako spíše rozdíly ve funkčním využití češtiny spisovné. Tato diference je zatím asi neoddiskutovatelná, domníváme se však, že není tak problematická, jak bývá viděna. Je pouze potřebné o ní (a jejích eventuálních proměnách) získávat stále více konkrétních, materiálově podložených informací, seznamovat s nimi mluvčí různých oblastí (zejména učitele), vést je k pochopení příčin rozdílů a k větší vzájemné toleranci.[15]

---

[1] M. Jelínek, Styl epistolární, in: P. Karlík, J. Pleskalová, Z. Rusínová (eds.), Pocta Dušanu Šlosarovi. Sborník k 65. narozeninám, Boskovice 1995, s. 126–137.

[2] Na možnost využití soukromé korespondence jako zdroje poznání lexikograficky opomíjených substandardních i neutrálních prostředků kolokviální vrstvy slovní zásoby jsme upozornili v článcích Z. Hladká, Substandardní lexikální prostředky v soukromé korespondenci mládeže, in: L. Klimeš (ed.), Sborník přednášek z VI. konference o slangu a argotu v Plzni 15.–16. září 1998, Plzeň 1998, s. 47–53; Z. Hladká, Několik poznámek k výběru lexikálních jednotek pro výkladové slovníky, in: O. Martincová, J. Světlá (eds.), Nová slovní zásoba ve výkladových slovnících. Sborník příspěvků z konference Praha, 31. 10.–1. 11. 2000, Praha 2000, s. 35–42.

[3] K. Kravčišinová, B. Bednářová, Z výzkumu běžně mluvené češtiny, Slavica Pragensia X, 1968, s. 305–320.

[4] Některé novější výzkumy běžné mluvy z Čech, např. J. Šonková, Mluvená čeština a korpusová lingvistika, SaS 61, 2000, s. 190–202, naznačují ještě vyšší míru nespisovnosti v běžné mluvě (např. v koncovkách tvrdých adjektiv), než uvádí výzkum K-B.

[5] Na rozdíl od údajů K-B nesledujeme pouze 7. pl. substantiv, nýbrž všech jmen.

[6] Některé z uvedených tvarů se už integrovaly do hovorové vrstvy spisovného jazyka (říct, pracuju, pracujou).

[7] Shoda je téměř úplná, vezmeme-li za základ srovnání ty údaje z výzkumu K-B, které reflektují i mluvu rozhlasových besed (stupnice: -ej, -i, vo-, -íC, -ejC).

[8] Ke zčásti podobným relacím došel také N. Bermel při studiu jazyka literárního dialogu (N. Bermel, Střídání kódů či míšení jazykových prostředků? K popisu dialogu v české beletrii, NŘ 84, 2001, s. 16–30). Např. o silně omezené přijatelnosti protetického v- pro psaný jazyk svědčí údaj, že dva ze tří sledovaných autorů literárních dialogů tento prostředek v nápodobě běžné řeči neužili vůbec, jeden pouze ve 13,6 % možných pozic.

[9] Opíráme se o údaje J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972; J. Balhar, P. Jančák a kol., Český jazykový atlas 1, Praha 1993.

[10] O průběhu tohoto procesu i o fonetické odlišnosti středomoravského ej od obecněčeského ej např. M. Krčmová, Běžně mluvený jazyk v Brně, Brno 1981, s. 46–51.

[11] Větší „sklon“ k nespisovnosti mají pisatelé s nižším vzděláním, nižšího věku a ženského pohlaví. (Ženy proto, že píší častěji než muži dopisy, které jsou nestylizovaným, spontánním převedením běžné konverzace do písemné podoby, a také proto, že jejich projev je emocionálnější.)

[12] O nich detailněji Z. Hladká, d. cit. v pozn. 2.

[13] Globálně se zdají platit Kučerou vytčená kombinatorická pravidla formální hierarchie (H. Kučera, Phonemic variations of spoken Czech, Slavic Word 11, 1955, s. 575–602), v jednotlivostech jsou však mnohdy narušována.

[14] Hláskovou i tvarovou spisovnost/nespisovnost slova (i slov vyskytujících se v jeho blízkosti) může ovlivnit jeho příslušnost ke stylové vrstvě lexika, ale i věcný obsah (ukázky jsou vždy z jednoho dopisu): těžký prachy × logické a přirozené systémy; úděsný výdaje × užitečné předměty; takový trakaře × latinské názvy; špinavej prach × společenský život. U frazémů a častých kolokačních spojení se většinou zachovává jejich nejobvyklejší podoba: těžkej frajer × šťastný nový rok. Některé lexémy se vyskytují téměř vždy v nespisovné podobě, např. ty, které mají hodnotící význam: bezvadnej, hroznej, nádhernej, odpornej, skvělej.

[15] Tento článek a též příspěvek S. Kloferové Kolik tváří má čeština jsou věnovány J. Balharovi. Do předchozího, slavnostního čísla se bohužel nevešly.

Naše řeč, volume 84 (2001), issue 5, pp. 225-234

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Gerhard Engelhardt: Český a německý purismus z konce 19. století