Časopis Naše řeč
en cz

Studie o mluvě v severomoravském pohraničí

Pavel Jančák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dialektologům se občas vytýkalo, že nechávají onen jedinečný „pokus“, jakým je utváření nového mluvního úzu v dosidlovaném a nářečně (resp. i jazykově) různorodém pohraničí, na okraji svých badatelských zájmů. Zapomínalo se přitom na to, že v době probíhajícího postupného rozpadu tradičních teritoriálních nářečí se museli zcela soustředit na co možná komplexní zachycení tohoto nezastupitelného a zanikajícího materiálu, které v současné době vyvrcholilo zpracováváním a vydáváním jednotlivých svazků Českého jazykového atlasu (ČJA). Ani regionální badatele působící v daných oblastech tato problematika nezaujala. V první vývojové fázi pohraniční mluvy, kdy šlo v podstatě jen o nivelizaci regionálně podmíněného úzu jednotlivých mluvčích v novém prostředí (připomeňme si z té doby články Koudelovy v ústeckém sborníku a zvláště návodnou stať S. Utěšeného, SaS 31, 1970, s. 44–57), to snad nebylo ani tolik na škodu, protože obdobné procesy lze sledovat vlastně stále v prostředí velkých měst. Zásadní posun ve vývoji pohraniční mluvy nastal ovšem tehdy, kdy zde vyrostla první mladá generace, jejíž mluva se přímo v tomto nesourodém jazykovém prostředí nově utvářela. Tuto druhou vývojovou fázi pohraniční mluvy máme už aspoň rámcově zachycenu, a to v ČJA v síti vybraných měst na celém území českého jazyka.

Při tvorbě tzv. kolonizačního nářečí, tj. splývání mluvy osídlenců z různých jazykových prostředí v nový jazykový celek, se zásadním způsobem uplatňuje především regionální původ mluvčích a vztah k sousedním tradičním nářečním oblastem. Zatímco v pohraničních oblastech Čech působily oba tyto dominantní vývojové faktory zcela souhlasně, nebylo nikdy pochyb o tom, že právě v severomoravském (dále zkráceně sev-mor.) pohraničí je po této stránce situace daleko nejkomplikovanější. Podobně jako v Čechách nalezli sice i v moravském a slezském pohraničí nový domov především přesídlenci z mateřského území, po stránce jazykové to však v tomto případě znamenalo, že se zde střetávali příslušníci tří různých, navzájem významně se odlišujících nářečních oblastí, středomoravské (hanácké), východomoravské a slezské (lašské). Výsledná podoba nově vznikající mluvy byla tedy nejistá a také její studium velmi náročné, a to jak po stránce obsahové, tak metodické.

Obtížného úkolu se s porozuměním a velkým zaujetím před lety ujala Stanislava Kloferová, vědecká pracovnice brněnského dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český, a už první ukázka jejího studia (NŘ 70, 1987, s. 237–248) naznačovala, že řešení těchto otázek se dostalo do povolaných rukou. Některé dílčí výsledky autorka publikovala (např. ve Sborníku prací FFBU A 37–38, 1990, s. 141n., a naposledy v publikaci Fr. Daneše a kol. Český jazyk na přelomu tisíciletí, Praha 1997, s. 250n.), ale nyní máme možnost seznámit se s výsledky komplexními. A hned úvodem je třeba říci, že autorčina knižní monografie Mluva v severomoravském pohraničí, která nedávno vyšla v řadě prací Masarykovy univerzity v Brně (130 s., Brno 2000), představuje vyzrálý a definitivní pohled na ukončenou první a zároveň klíčovou etapu složitého jazykového vývoje v studované oblasti.

[214]Autorčinou velkou předností je také to, že v tomto resumujícím podání mohla uplatnit bohaté badatelské zkušenosti, které získala při své významné spoluúčasti ve zpracovatelském autorském týmu dovršujícím výzkumné práce na ČJA. Autorka tu totiž s prospěchem a tvůrčím způsobem využila možnosti srovnávat výsledky vlastního studia sev-mor. pohraniční mluvy se situací na celé Moravě a ve Slezsku, zobrazené na připravovaných rukopisných mapách 4. a 5. svazku ČJA, věnovaných právě hláskoslovným a tvaroslovným rozdílům. To jí zároveň umožnilo řešit a interpretovat složitou jazykovou situaci v pohraničí se schopností odlišovat podstatné od podružného a odhadovat i tendence současného a budoucího vývoje této utvářející se mluvy. Přitom se na druhé straně vyhýbá upřílišněným zjednodušením, protože v tom jí zároveň brání důvěrná znalost materiálu, který poznávala a shromažďovala v sběratelské a zpracovatelské fázi svého studia. Nejen tedy detailní znalost situace v zkoumané pohraniční oblasti, ale i pohledy na současný stav nářečí na tradičním území, a zvláště pak pohledy na probíhající nivelizační procesy na celém území moravském a slezském (připomeňme, že u jevů, jichž se to týká, se v práci průvodně uvádí řada takových konkrétních upozornění), daly autorce možnost vidět uplynulou etapu vývoje mluvy v sev-mor. pohraničí v širších souvislostech a podat tak reálný obraz dané situace. Konečná, právě vydaná tištěná verze práce zrála poměrně dlouho, ale odstup, který ji dělí od prvního souhrnného zpracování výsledků z r. 1990, byl tedy k velkému prospěchu.

Materiálový základ práce získala autorka při vlastním terénním výzkumu ve 12 vybraných lokalitách, rovnoměrně rozmístěných po daném území od Šumperska po Bruntálsko (při doplňkovém výzkumu byly přibrány ještě 4 další body; záměrně byly vybrány obce s nejednotným regionálním původem osídlenců). Výzkum se konal v osmdesátých letech, tedy v době, kdy kromě zkoumaných 13–14letých dětských mluvčích, místních rodáků, kteří byli hlavními nositeli nově utvářeného místního mluvního úzu, bylo možno sledovat i generaci rodičovskou, jejíž příslušníci, v době výzkumu 35–45letí, přišli do pohraničí zpravidla ještě jako malé děti a začali zde školní docházku. Jak autorka ukazuje, bylo to právě školní prostředí, které v nářečně pestrém rodinném i širším společenství zřetelně formovalo bezpříznakové vyjadřování této rodičovské generace. Naproti tomu mluva prarodičů, tedy mluva generace osídlenců, nese stále ještě bezpečné rysy výchozího nářečí.

Autorka také přesvědčivě ukazuje, že hlavním motivujícím rysem jazykového chování v tomto různorodém prostředí je snaha „být nenápadný“. Přitom tato snaha „nelišit se od průměru“, která je společným vývojovým rysem při utváření pohraniční mluvy vůbec, vede ovšem v různých prostředích k různým výsledkům. Zatímco pohraniční mluvu v Čechách sjednocují především většinové společné znaky nářeční skupiny české (v užším smyslu) a na ně navazující český interdialekt „obecná čeština“, v nářečně různorodém prostředí sev-mor. pohraničí je tímto neutrálním prostředkem, vyrovnávajícím rozličné diference, spisovný jazyk. Pozoruhodná je při tomto nivelizačním procesu také aktivní účast samotných mluvčích. Na rozdíl od běžné mluvy v oblastech s tradičním, a to i nivelizovaným nářečním zázemím, kde mluvčí většinou na jazyk nehledí a sleduje především obsahovou stránku komunikace, vystupuje v oblastech s různorodým podložím i sám jazyk jako významný faktor společenského styku. Jazyk je tu nejen komunikačním prostředkem, ale zároveň i předmětem vlastního pozorování a hodnocení (včetně uplatňování „autocenzury“).

Shromážděný materiál (více než 40 hodin magnetofonových záznamů spontánních promluv od 121 informátorů a 522 písemných odpovědí získaných polopřímou metodou při kolektivních dotazníkových testech o stu otázkách) umožňuje autorce při probírání jednotlivých jazykových [215]jevů ještě další vnitřní diferenciaci, a to právě především podle původní rodinné (zpravidla matčiny) regionální příslušnosti. Tu si sice jednotliví mluvčí při běžné komunikaci už ani příliš neuvědomují, ale při jazykové analýze jsou rozdíly v jazykovém chování skupin mluvčích rozlišených podle regionálního původu i v nejmladší generaci stále ještě poměrně zřetelně patrné. To autorka dobře vypozorovala a právě toto hledisko pak při rozboru s úspěchem uplatnila jak při hodnocení jednotlivých jevů, tak při pohledech celkových.

Sev-mor. pohraniční mluva se v monografii popisuje tak, že se výběrově probírají její charakteristické hláskoslovné (s. 19–38) a tvaroslovné (s. 39–98) rysy, především ty, které byly příznačné pro výchozí nářeční oblasti někdejších přistěhovalců, včetně jevů celomoravských. Posuzuje se stav sledovaných jevů jak na základě dokladů v magnetofonových nahrávkách spontánních projevů, tak v dotazníkových testech, přičemž výsledky ankety hodnotí autorka střízlivě a vhodně je koriguje přímým pozorováním (např. u moravské formy gen. z hrnca, jejíž frekvence v testech dosáhla jen 17,9 %, se konstatuje, že „v živých promluvách je podíl tvarů se zakončením -a výraznější a odpovídá interdialektické povaze této koncovky, jak ji dokládá i ČJA 4“, s. 42).

Rozbor sev-mor. pohraniční mluvy mladé generace zřetelně ukázal, že dominantní podíl na formování této mluvy – jak to i vyplývá z popsaného celkového jazykového chování sledovaných mluvčích – má především spisovný jazyk. Některé výsledky jsou velmi průkazné, např. prakticky zánik protetického v- (v živých promluvách bylo doloženo jen ve 12 případech z 291, např. von, vod rána, vo čem, vošetřit…, v testech ve 4 ze 495, s. 37), třebaže na území tradičních nářečí zahrnuje tento jev kromě Čech i záp. polovinu Moravy; směřování ke spisovnosti jde přitom až do překvapivých detailů (srov. např. u zájmena který naprostou převahu „spisovné“ výslovnosti se zachovanou souhláskovou skupinou, třebaže jinak je v běžné mluvě prakticky celonárodní výslovnost bez t, s. 29).

Druhým charakteristickým rysem studované sev-mor. pohraniční mluvy, který ji zároveň ještě výrazněji odlišuje od pohraniční mluvy české, je zachovávání moravské regionální příznakovosti. Z tohoto hlediska je zajímavé a poučné sledovat v posuzované studii nejen údaje celkové (např. rukavica 43,9 %, rukavicu 46,1 %, konva 50,2 %, expr. sviňa dokonce 82,9 %, dále např. (viděl) ju 37,3 %, naša 13,3 %, v tym 4,7 %, chodijou 15,3 %, vijou 31,9 %, (já) jsu 30,9 %), ale také pozorovat, jak se k tomuto fenoménu stavějí příslušníci skupin podle regionálního původu. V tomto ohledu bývá nejvýznamnějším nositelem moravské příznakovosti skupina východomoravská a středomoravská (rukavica 57,6 % a 45,4 %) a naopak největší odklon od nářeční tradice a zároveň nejvyšší míru spisovnosti vykazuje skupina slezská (rukavica jen 27,3 %, naša 9,2 %, jsu 9,1 %). Zajímavé postavení zaujímá skupina česká, která se vyznačuje velkou adaptabilitou (srov. např. rukavica 41,2 %, konva 42,1 %, ju 39,5 %, naša 10,0 %, chodijou 15,8 %, jsu 26,7 %). Chování těchto jednotlivých skupin si můžeme také názorně ověřit ve vybraných ukázkách souvislého vyprávění (s. 115–122). Šťastným řešením je také to, že autorka kromě skupiny slovenské sleduje ve vybraných statistikách i skupinu „ostatní“ (skupinka dětí cizích národností); z výsledků vyplynulo, že právě tito mluvčí jsou jistým ukazatelem ustalujícího se úzu, protože se naučili právě tu formu češtiny, kterou každodenně slyší ve svém okolí. Svědčí to také o tom, že autorka nezanedbala nic, co by mohlo zkoumanou mluvu lépe osvětlit.

Také druhý významný faktor, který bývá při tvorbě běžné mluvy v různorodém prostředí určující, totiž sousedství tradičních nářečních oblastí kompaktního osídlení, se v sev-mor. pohra[216]ničí – byť ne tak výrazným způsobem jako regionální původ mluvčích – uplatnil („v obcích položených na jihu častěji přežívají nespisovné prvky moravské“, tj. v sousedství se střmor. nářečími, kdežto „na východě se projevují … tendence po vyjadřování shodném se spisovnou češtinou“, tj. v souhlase se současným vývojem ve slezské nářeční oblasti, s. 104).

Kromě toho, že se autorka snažila při popisu jazykové situace postihnout především hlavní vývojové linie, je její studie také plná zajímavých a až překvapivých dílčích zjištění, která tamní mluvu vhodně dokreslují. Je autorčinou velkou zásluhou, že se jí podařilo zmapovat „bílé místo“ na naší dialektologické mapě a nadto způsobem tak průhledným a postihujícím vše podstatné. Podařilo se jí popsat nesnadno popsatelné, uchopit nesnadno uchopitelné. Vývoj a z něho vyplývající současný stav mluvy v zkoumané pohraniční oblasti se nám zdá být dnes jasný, logický a přirozený. Ale nebylo tomu tak vždy. Kolik prognostických otazníků viselo nad možným vývojem této oblasti! Připomeňme si, že budoucí podobu mluvy v moravském pohraničí nemohli ještě v poměrně nedávné době dobře odhadnout ani tak zkušení znalci a představitelé moravské dialektologie, jakými byli např. prof. Bělič a Lamprecht, přestože tyto otázky byly pro ně velmi živé. Ale vše vyřešil čas a výsledek tohoto komplikovaného jazykového procesu nám nyní odhalila autorčina práce. Autorčin pohled nás přesvědčuje, že se tímto jejím zpracováním zároveň uzavřela i rozhodující vývojová fáze popisované pohraniční mluvy. Monografie Stanislavy Kloferové o mluvě v severomoravském pohraničí se tak důstojně řadí k těm významným pracím, které v tradicích a v kontinuální vývojové řadě moravské dialektologie představují práce Kellnerovy a jeho žáků a pokračovatelů.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 4, s. 213-216

Předchozí Libuše Čižmárová: K nářeční morfologii kolektivního označení rodiny v češtině

Následující Helena Karlíková: Prozvoň mě…

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1