Časopis Naše řeč
en cz

Vlastní jména v Českém jazykovém atlase

Stanislava Kloferová

[Články]

(pdf)

-

Český jazykový atlas[1] byl už ve svých počátcích koncipován jako dílo postihující vybrané územně rozrůzněné jevy ve všech jazykových plánech mluveného jazyka, zejména pak tradičních dialektů. Charakter zpracovávaného materiálu a jeho rozbor přesahuje běžné dialektologické popisy, protože zobrazuje jazykový stav nejen v tradičních nářečích na venkově, ale rovněž v mluvě vnitrozemských měst a měst v nově osídlených příhraničních oblastech, a to vše v generačním rozvrstvení. Atlas je tak významným a reprezentativním svědectvím o vývoji jazyka v běžné každodenní komunikaci v období bezmála jednoho století.

V loňském roce byl vydán třetí svazek, který uzavřel popis vybraných sémantických okruhů slovní zásoby. Nyní přichází na řadu problematika morfologická a hláskoslovná. Leccos z ní je obsaženo i v prvních třech svazcích – tvaroslovné a hláskoslovné jevy jsou zpracovávány v charakteristice jednotlivých lexémů. V nadcházejících svazcích je však tato problematika probírána soustavně, jevy se vřazují do příslušných skupin, vnitřně hierarchizovaných (v morfologickém svazku tvoří tyto skupiny jednotlivé gramatické kategorie slovních druhů, v hláskosloví pak odraz vývoje hlásek v konkrétních pozicích a seskupeních).

Při zpracovávání tvaroslovné problematiky v územním pohledu zřetelně vystupuje provázanost morfologického a hláskoslovného plánu. Nad několika případy, kdy nám jazykový zeměpis může ozřejmit tuto spojitost, se chceme pozastavit.

Těžištěm prvních tří svazků Českého jazykového atlasu byla přirozeně apelativní slovní zásoba. V morfologickém a hláskoslovném oddíle je však zařazena, třebaže jen výběrově, též tvaroslovná problematika propriální (vlastních jmen). Zkoumá se tvaroslovná povaha některých jmen osobních a místních a sleduje se, jak, kde (ale též proč) se oblastně podmíněné morfologické diference projevují.

Chceme v této souvislosti upozornit na dva zajímavé jevy z oblasti morfologie vlastních jmen. Týkají se případů, které „hýbají“ jazykovým povědomím našich mluvčích, o čemž koneckonců svědčí i naše jazykověporadenská praxe. Jde o skloňování vlastních místních jmen ukončených na souhlásku (Příbram, Boleslav, Olomouc), jejich vřazení ke gramatickému rodu a skloňovacímu typu.

Mluvnická povaha těchto rozdílů byla už dobře popsána v gramatikách, v nové češtině Dobrovského mluvnicí počínajíc. Jak je známo, ve spisovném jazyce patří uvedené typy jmen převážně k ženskému rodu[2], kdežto v jazyce běžně mlu[11]veném existují rozdíly, a to rozdíly povahy česko-moravské: pro Čechy je příznačné zařazení k rodu ženskému, pro Moravu a Slezsko k rodu mužskému[3].

Jazykový materiál pro Český jazykový atlas uvedenou rozkolísanost a její územní vyhraněnost potvrzuje: na západě, zhruba v oblasti českých nářečí, se tato jména řadí k ženskému rodu, zatímco směrem k východu přibývá zařazení k rodu mužskému. Mluva na Moravě a ve Slezsku tak stále uchovává původní rodové zařazení, totiž k rodu mužskému: jména jako Příbram a Olomouc jsou od původu mužské jmenné tvary posesivních adjektiv[4], jež se během jazykového vývoje substantivizovaly.

V Čechách se po přičlenění k ženskému rodu vřadila tato jména k ja-kmenům, popř. i-kmenům. Má tedy česká Příbram genitivní podobu Příbramě (vzor píseň), česká Olomouc pak Olomouce (píseň), popř. – u jmen na retnici – Příbrami (kost). Na Moravě a ve Slezsku zůstal původní rod uchován, a říká se zde tedy ten Příbram, ten Olomouc, gen. toho Příbrama (novočeský vzor les), toho Olomouca/Olomouce (les, stroj). Důvody, které vedly k přeřazení od maskulin s genitivem na k femininům na -ě/-e (Příbramě, Olomouce), popř. -i (Příbrami), jsou v literatuře většinou dostatečně popsány. O mluvnický rod těchto jmen a o jejich vřazení k deklinačním typům ve spisovné češtině se vedly dlouhé diskuse, jichž se účastnily významné osobnosti české vědy a kultury, připomeňme F. Bartoše, F. Palackého, J. Gebauera, V. Ertla. Není však naším úmyslem se těmito diskusemi dále zabývat. Jsou ostatně výstižně popsány – stejně jako celé konstituování nového mluvnického rodu uvedeného typu v spisovném jazyce – zejména zásluhou M. Sedláčka[5]. Jen ve stručnosti zopakujme, že autor se zde v oddíle věnovaném jménům na retnou souhlásku (-m, -v) opírá o výklad K. Rochera[6]. Současně

[12]

[13]

[14]upozorňuje na stav v současné češtině a dodává, že Rocherovo vysvětlení je přesvědčivé. Dnešní spisovná čeština připouští sice v genitivu dubletnost, tj. i -i, ale za progresivní jsou považovány varianty s koncovkou -i (Chrudimi, Čáslavi).

Tradiční nářečí nám však dokonce ještě dnes mohou přinést i další doplňující vysvětlení k vývoji těchto typů, a to k základnímu oddělení feminin od maskulin. Jestliže hovoří K. Rocher o zániku jotace, má na mysli období 13.–14. století. Známe-li územní rozšíření obou konkurujících si rodů, mužského i ženského, můžeme počátek vývoje oddělování feminin od původních maskulin určit přesněji.

Jazykovězeměpisná situace ukazuje, že rozdíl typu ta Příbram × ten Příbram je vcelku výrazně geograficky vymezen (viz mapku). Na území variant mužského rodu se začínají objevovat podoby rodu ženského až u mladé generace ve městech, a to zpravidla jako dubletní, tj. v symbióze s původními maskuliny. Izoglosa rozdílu mezi mužským a ženským rodem vede ve směru od severovýchodu k jihozápadu, ve své severní části odděluje Zábřežsko a Litovelsko od území moravských nářečí a od Svitav pokračuje podél bývalé zemské hranice česko-moravské. Přesahy k Vyškovu a k Moravskému Krumlovu a Třebíči svědčí o rozkolísanosti úzu, a tedy o existenci přechodového pásma.

V případě územního rozšíření variant ta Olomouc × ten Olomouc můžeme situaci hodnotit obdobně, třebaže byla nářečním výzkumem zjišťována jen u jména Olomouc, zatímco v prvém případě jmen se sledoval typ na -m (Příbram, K(o)uřim, Putim, Velim atd.). V severních úsecích se linie oddělující areál ta Olomouc a areál ten Olomouc v zásadě shoduje s linií ta × ten Příbram, jen jižněji na Boskovicku se od jejího průběhu odklání a vede poněkud východněji. Využijeme-li však možnosti, kterou nám nabízí zeměpisné zobrazení, můžeme předpokládat, že i varianta rodu mužského sahala ještě v nedávné době výrazněji na západ, o čemž mohou snad svědčit i ostrůvky v českomoravských nářečích a na území mezi Znojmem a Třebíčí. Publikace Místní jména na Moravě a ve Slezsku[7] se ve svém vymezení protikladu maskulinních a femininních tvarů v podstatě s tímto obrazem shoduje, u typu Olomouc navíc posunuje hranici variant mužského rodu západněji.

Co je pro izoglosy rodových rozdílů typu ta Příbram × ten Příbram a ta Olomouc × ten Olomouc společné? Jejich průběh se až nápadně podobá průběhu linie, která odděluje území, na němž byla provedena důsledně přehláska ’a > e, od území, kde k uvedené změně nedošlo. Tato hranice je pevná především pro přehlásku v morfologickém postavení, tj. v koncovce, jak dosvědčují hláskoslovné rozbory nářečního materiálu (známé rozdíly typu naše kaše × naša kaša). Upřesněme, že v koncovkách jmenných, nikoliv slovesných.

Je tato podobnost náhodná? Zdá se, že nikoliv. Přehláska totiž výrazně ovlivnila proces uchovávání, ale zároveň i rozkolísávání mluvnického rodu. Na východě, kde [15]ke změně ’a > e nedošlo, zůstal původní genitivní tvar na -a (Příbrama, Olomouca), kdežto na západě – po provedení přehlásky – vznikly nejednoznačné tvary Příbramě, Olomouce (< Příbram’a, Olomouc’a): Mohly být dost dobře jak maskuliny, tak femininy. Vývoj popsaný K. Rocherem mohl tedy začít už po uskutečnění přehlásky. Na Moravě a ve Slezsku naopak nebylo o genitivních tvarech typu Příbrama, Olomouca pochyb: K rodové rozkolísanosti zde dojít nemohlo, neboť deklinační systém feminin koncovku -a v inventáři nemá. Měla tedy přehláska a > e, jak ukazuje jazykový zeměpis, významný vliv na stabilitu rodových forem.

Zbývá ještě pozastavit se u místních jmen zakončených na retnou souhlásku -v. Ta budou v Českém jazykovém atlase představena na místních jménech Boleslav/Břeclav. Je pozoruhodné, že územní distribuce neukazuje rozdílnost v rodovém zařazení; s výjimkou českých osad v Polsku, kde je rodová forma mužská – rovněž vzhledem k rodu těchto jmen v polštině – jediná možná. Na celém území národního jazyka byla v dialektech zaznamenána podoba femininní. Základní územní diferencí, a to opět dichotomií česko-moravsko(-slezskou), je však tentokrát vřazení buď k typům píseň a kost (Boleslav/Břeclav, gen. Boleslavě/Břeclavě, Boleslavi), nebo k typu žena (Boleslava, gen. Boleslavy). Nulová nominativní koncovka je příznačná pro Čechy a západní Moravu, koncovka -a pro ostatní území směrem na východ až po státní česko-slovenskou hranici. Vyskytuje se sice ojediněle také v Čechách, a to zejména v Poohří, soustředěněji pak v okolí Ledče nad Sázavou, přibývá jí však na Novoměstsku, Znojemsku, Boskovicku a Brněnsku. Na východ od řeky Svitavy se s ní setkáváme už jako s takřka výhradní (zvláště u jména Břeclava, jen výjimečně se zde totiž vyskytují i jména jiná, např. Zbraslava). Je zřejmé, že u forem na -a jde o novotvar vyvolaný tendencí přiklonit se k výraznému morfologickému typu. Na první pohled také překvapí, že téměř nikde ve východních částech území nebyla zachycena původní mužská podoba.

V této souvislosti se hned nabízejí dvě otázky: Proč se neubíral vývoj původního rodového zařazení mužského obdobným způsobem, jak tomu bylo v případě názvů popsaných výše? Proč se směrem k východu zvyšuje zastoupení forem na -ava? Nepochybujeme zajisté o tom, že jde skutečně o původní maskulina (první písemný doklad uvádí J. Gebauer – do Starého Boleslawye – a datuje jej přibližně rokem 1400).

Pozastavme se však nad povahou jmen na –slav: Substantivní základ -slav je druhým (od původu zadním) členem osobních jmen, která byla utvořena kompozicí (skládáním). Není naším záměrem soustavněji se zde touto otázkou zabývat, za důležitou je však třeba považovat skutečnost, že se stal – vzhledem k svému častému využívání při tvoření osobních jmen volným spojováním dvou komponentů (srov. např. Čechoslav) pouze jmenotvorným sufixem[8]. Formant -slav tak [16]mohl být pojímán jako výrazný nositel příznaku mužského osobního jména[9] a v souladu s vývojem v jazyce probíhajícím, totiž s přecházením plurálových místních jmen typu Vítkovice (od původu mužských jmen obyvatelských) k ženskému rodu[10], se mohla obdobným směrem rodově přeskupovat i místní jména na -slav, a to na celém území národního jazyka. V Čechách navíc mohlo být uvedené přecházení podporováno rodovým přeskupováním jmen typu Příbram.

K zodpovězení druhé otázky, kterou jsme si položili, otázky týkající se územní vyhraněnosti novotvaru na -ava (Boleslava, Břeclava), může napomoci také jazykový zeměpis a zastoupení substantiv ženského rodu na -v v nářečích (zpravidla jde o ъv-kmeny: konev, mrkev, houžev, krokev). V dialektech ve východní polovině území národního jazyka totiž uvedená feminina přijímají koncovku -a a přecházejí k produktivnímu typu žena (konva, mrkva, houžva, krokva atd., viz mapku), zatímco na západě zůstává uchovávána forma původní (krokev, mrkev atd.). Hodnotili bychom pak formy typu Boleslava/Břeclava jako novotvary vzniklé tendencí přiklonit se k výraznému morfologickému typu. K jejich vzniku mohlo dojít až po zániku měkkostní korelace, protože jinak by v Čechách (v Posázaví) nemohl vzniknout typ s nominativem Boleslava, nýbrž s nominativem *Boleslavě (<*Boleslav’a).

Nelze ani vyloučit, že k územní distribuci variant -slav a -slava mohlo přispět jistou měrou i zastoupení tohoto slovotvorného typu v jeho územním rozšíření. Typ místních jmen na -slav je totiž vcelku hojně doložen v Čechách[11], zatímco ve východní části území našich nářečí, jak lze zjistit v Slovníku místních jmen na Moravě a ve Slezsku[12], se vyskytuje spíše vzácně, a schází tedy i skutečné nářeční povědomí o jeho mluvnické povaze. O stavu povědomí mluvčích na střední a východní Moravě a ve Slezsku vypovídá totiž téměř ve všech případech slovo Břeclav, u něhož je navíc průhlednost komponentu -slav zcela zastřena, kdežto v západních oblastech, tj. v Čechách a na jihozápadní Moravě, uvádějí mluvčí též jména jiná, typologicky totožná (vedle Boleslav také Miroslav, Nosislav, Přibyslav, Soběslav atd.).

Opět se potvrzuje, že i dnešní stav územně rozrůzněného vyjadřování nám může poskytnout východiska k doplnění poznatků o starším jazykovém vývoji. Po prvních třech svazcích Českého jazykového atlasu, soustředěných spíše na postižení slovní zásoby, nám přinesou další dva připravované díly, morfologický a hláskoslovný, zajímavé pohledy na mluvený jazyk v jeho územním rozrůznění. Jak ukazují právě probíhající práce, je opravdu nač se těšit.[13]


[1] Český jazykový atlas 1–3, Praha 1993, 1997, 1999.

[2] Srov. Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 348.

[3] Tento územní rozdíl připomíná Příruční mluvnice češtiny, Praha 1995, s. 233. Publikace M. Čechové a kol. Řeč a jazyk, Praha 1996, poukazuje na rodovou nevyhraněnost těchto jmen, k územní distribuci rodových variant se nevyjadřuje (s. 136).

[4] Srov. např. A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historická mluvnice češtiny, Praha 1986, s. 175. U některých jmen, jako např. Kouřim, existuje dvojí možnost výkladu jejich původu (srov. např. A. Profous, Místní jména v Čechách 2, Praha 1949, s. 341), to však je pro jejich současné morfologické zařazení nepodstatné. Tato jména později splynula s původními mužskými měkkými posesivními adjektivy a spolu s nimi se i dále vyvíjela, jak dokládá ostatně i situace v nářečích.

[5] M. Sedláček, Vlastní zeměpisná jména v deklinačním systému češtiny, NŘ 66, 1983, s. 35–44.

[6] K. Rocher, Gramatický rod a vývoj českých deklinací jmenných, Praha 1934: „Mužská místní jména jo-kmenová jako Chrudim, Vlašim, Čáslav (…) měla genitivy Chrudimě, Vlašimě, Čáslavě (…), které byly po zániku jotace v jazyce izolovány (srov. meče, ale Čáslavě). I byla snaha tvaru toho se zbaviti. To se dálo různým způsobem. Ježto tato jména byla rodu mužského, přestupovala k muž. o-kmenům, i vznikaly zde novotvary, jako gen. do Kouřima, do Přibyslava … Jinak tato místní jména přecházela k ja-kmenům vzoru hráz, od nichž se lišila jen v instr. … a stávala se femininy. Avšak tvary Chrudimě, Čáslavě lišily se po zániku jotace také od genitivu vzoru hráz koncovým -ě. Ježto pak vzory hráz a kost se liší jen v genitivě, přijímala jména typu Chrudim v gen. koncovku -i a přecházela ke vzoru kost, čímž se odstranila koncovka -ě, tj. za gen. Chrudimě, Čáslavě nastupuje gen. Chrudimi, Čáslavi.“ (Cit. podle d. cit. v pozn. 5, s. 40.)

[7] L. Hosák, R. Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku 1, Praha 1970, s. 175–176.

[8] J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964, s. 56, 86.

[9] Za tento podnět vděčím doc. PhDr. Janě Pleskalové, CSc.

[10] Srov. d. cit. v pozn. 4, s. 175.

[11] V. Šmilauer, Atlas místních jmen v Čechách, Praha 1969, dokládá existenci vlastních místních názvů na -slav v celých Čechách, srov. mapu č. 110 (213–1a).

[12] D. cit. v pozn. 7.

[13] Tento příspěvek vznikl na základě řešení grantového úkolu č. 405/98/0211 Hláskoslovný systém českých nářečí a byl přednesen na konferenci věnované životnímu jubileu prof. PhDr. Rudolfa Šrámka, CSc., která se konala na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v únoru 1999.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 1, s. 10-16

Předchozí Marie Těšitelová: K současné české próze z hlediska frekvence slov

Následující Ivana Svobodová: O psaní velkých písmen (Na pozadí poradenské počítačové databáze)