Časopis Naše řeč
en cz

Kognitivně pojatý úvod do jazykovědy

Robert Adam

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Kognitivní lingvistika nahlíží jazyk jako prostředek poznávání a myšlení; klade ho do sousedství vnímání, pocitů či kategorizace, tj. složek lidského kognitivního systému. Toto hledisko si za východisko svého pojetí jazykovědy zvolili autoři vysokoškolských učebnic řady Cognitive Linguistics in Practice (Kognitivní lingvistika v praxi), kterou začalo v roce 1998 vydávat v Amsterodamu a ve Philadelphii nakladatelství John Benjamins. Prvním svazkem této řady je kniha Cognitive Exploration of Language and Linguistics (Kognitivní výzkum jazyka a lingvistika; editoři René Dirven a Marjolijn Verspoorová). Mezinárodní skupina autorů se v ní – se střídavými úspěchy – pokusila o kognitivně pojatý úvod do všech podstatných oblastí jazykovědy.

První kapitola je věnována znakové povaze jazyka a jazykové kategorizaci: Jazykové znaky jsou součástí našeho pojmového světa (jen jeho součástí, neboť zdaleka ne všechny pojmy jsou v lidské mysli vyjádřeny jazykovými znaky). Pojmům, které se vztahují nikoli k jednotlivině, nýbrž k třídě jevů, se říká pojmové kategorie. Jejich pomocí vlastně dělíme, strukturujeme, kategorizujeme skutečnost, která nás obklopuje, na relevantní úseky: každou věc vnímáme, chápeme jako prvek či případ určité třídy jevů, a tato naše kategorizační schopnost tak formuje naše vidění světa. Pojmovým kategoriím mohou (ale nemusejí) odpovídat kategorie jazykové – lexikální nebo gramatické – a ty mohou být v různých jazycích různě strukturovány. Základním poznatkem současné teorie kategorizace je, že kategorie mají svá centra a své periférie. Centrum tvoří prototyp, člen, který je pro nás nejlepším příkladem dané kategorie, tím, který se nám nejsnáze, nejdříve vybaví. Např. prototypem lexikální kategorie křeslo bude asi pro většinu z nás křeslo měkké, pohodlné, stojící v obývacím pokoji, spíš než křeslo houpací, proutěné, zubařské, nebo dokonce elektrické.

Hlavní otázkou, kterou si (v kapitole druhé) klade kognitivně zaměřená lexikologie, je, proč si mluvčí v dané situaci pro vyjádření určitého významu vybere určité konkrétní slovo, a ne nějaké jiné. K odpovědi autoři směřují přes kognitivní teorii výrazově-významových vztahů mezi slovy. Významy jednoho slova tvoří vlastně paprskovitě uspořádanou síť, v jejímž středu je význam prototypický, tj. ten, který nám nejsnáz přijde na mysl. Směrem k periférii sítě se významy posouvají a přenášejí pomocí kognitivních procesů: metafory, metonymie, zobecnění a specializace. Při opačném, onomaziologickém přístupu bude obraz podobný: prototypem výrazu pro určitý význam tu bude tzv. pojmenování na základní rovině (basic level term). To je pojme[144]nování na takové úrovni obecnosti/specifičnosti, která je lidskou psychikou vnímána jako nejrelevantnější; děti se ho nejdříve učí a nejlépe si ho zapamatují, bývá krátké a morfematicky nesložité. Na základní rovině mají členové kategorie nejvíc společných rysů mezi sebou a nejméně společných rysů s příslušníky jiných kategorií. Takovými pojmenováními jsou například strom (spíš než „nižší“ smrk nebo „vyšší“ rostlina), pes (spíš než šelma, savec nebo baset), kalhoty (spíš než oblečení, manšestráky nebo lacláky). Mluvčí může mít samozřejmě své důvody k užití pojmenování obecnějšího nebo naopak speciálnějšího. Pokud jde o hraniční případy mezi lexikálními kategoriemi, rozhoduje podobnost s prototypy příslušných kategorií (např. vozidlo typu Renault Espace je pro většinu mluvčích bližší prototypu auta než dodávky nebo mikrobusu, a je tedy chápáno, kategorizováno jako auto).

Kapitoly pojednávající o tvarosloví a slovotvorbě, o skladbě a o fonetice a fonologii patří k slabším částem publikace. V podstatě jde o zkratkovité úvody do těchto disciplín, v nichž není kognitivní východisko vždy zcela zřetelné. Kapitola Phonetics and phonology se začíná zajímavou kognitivní definicí fonologie: fonologie podle ní zkoumá, jak jsou zvuky řeči kategorizovány mluvčími daného jazyka; z toho vyplývá, že mluvčí intuitivně znají fonémy svého jazyka, nikoli jeho hlásky. Oddíly Meaningful building blocks: morphology a Putting concepts together: syntax jsou pro češtinu nepoužitelné; vycházejí z jednoho z možných mluvnických popisů angličtiny a kognitivní přístup se v nich – s výjimkou rozsáhlejší partie o dějových schématech – omezuje na izolovaná konstatování, např. že i významy morfému jsou uspořádány paprskovitě do sítě. Kdybychom neznali sémantickou teorii gramatiky Anny Wierzbické, nejspíš bychom tu došli k závěru, že pro popis mluvnice se kognitivní hledisko zkrátka nehodí.

Anna Wierzbicka je přitom spolu s C. Goddardem autorkou šesté kapitoly, která nese název Language, culture and meaning: cross-cultural semantics a patří naopak k těm nejpřesvědčivějším. Autoři v ní předkládají kompromis mezi jazykovým relativismem (kategorie našeho jazyka určují naše myšlení) a univerzalismem (mluvčí všech světových jazyků myslí v zásadě stejně). Každý jazyk obsahuje slova, mluvnické jevy a komunikační normy, které jsou vlastní jen jemu. Ty se v průběhu času mění a jedinec se jim koneckonců může vyhýbat. Naše myšlení tedy není jazykem přímo determinováno, ale je jím do značné míry ovlivňováno. Pojmy a kategorie, včetně těch pro daný jazyk specifických, lze však rozložit na konfiguraci elementárních pojmů (semantic primes/primitives) a tím je zprostředkovat i mluvčím jiných jazyků. Tyto elementární pojmy (je jich podle autorů asi šedesát a A. Wierzbicka je promýšlí už více než dvacet let), z nichž lze vybudovat i ty nejsložitější významy, jsou totiž společné všem jazykům (můžou být arci vyjádřeny různými slovními druhy, některý jazyk může některé z nich vyjadřovat polysémním slovem atp.). Tak například české slovo šťastný by autoři vysvětlili Anglosasům (protože anglické happy jeho přesným ekvivalentem není) pomocí elementárních pojmů přibližně takto:

Vysvětlení: „X je šťastný

člověk si někdy myslí něco jako:

stalo se mi něco velmi dobrého

chtěl(a) jsem to

nyní je všechno velmi dobré

nemůžu chtít nic víc

[145]kvůli tomu se tento člověk cítí velmi dobře

X se cítí takto

Autorům následující kapitoly o pragmatice (I. Vazquez-Orta, R. Dirven, R. Poerings, W. Spooren a M. Verspoorová) se podařilo přesvědčivě zasadit všechny významné pragmatické pojmy a teorie (Austin, Searle, Grice, Brownová a Levinson, Sperber a Wilsonová) do jednotného kognitivního rámce. Takhle asi měla v ideálním případě vypadat celá učebnice; ukazuje se však, že vedle sémantiky je právě pragmatika disciplínou, pro niž je kognitivní přístup nejvhodnější. Kapitola Structuring texts: text linguistics vychází ze zjištění, že jazykové prostředky vytvářejí smysluplný text pouze tehdy, pokud je tak – s pomocí svých znalostí světa – interpretuje příjemce textu. Recipientova reprezentace textu tedy obsahuje to, co je v textu řečeno/napsáno, ale i příjemcovy inference, řízené zhusta pragmatickými implikaturami a znalostí žánru textu. Místo o koherenci textu je pak namístě mluvit o koherenci této reprezentace textu.

K historické lingvistice přistupují autoři deváté kapitoly sociolingvisticky: jazykovou změnu chápou jako neoddělitelně spjatou s jazykovou variací, a odpovědí na tázání se po příčinách jazykových změn (odpovědí prezentovanou jako „možnou“, avšak jedinou zde nabízenou) je jim prestiž: ze synchronně existujících variant jazykového jevu (slova, fonému…) nakonec zůstane ta, která je z toho či onoho důvodu chápána jako prestižní. Na rozdíl od sociologické teorie jazykového vývoje má typologie jazykových změn předkládaná v této kapitole vpravdě kognitivní povahu: změny v jazyce se nedělí tradičně podle jazykových rovin, nýbrž podle toho, jde-li o změnu uvnitř (paprskovitě uspořádané) kategoriální sítě, mezi sítěmi, o změnu ve schématu, nebo o změnu analogickou. Schématem se přitom rozumí abstraktní reprezentace celé kategorie, vztahující se na všechny její příslušníky. Autoři tu však volí příklad dvojnásob nešťastný: schématem, tedy obecnou ideou židle je podle nich „něco jako konstrukce funkčně určená k sezení“. Stejně lze ovšem abstraktně vyjádřit např. kategorii lavičky, a nadto je otázka, zda se existencí schémat nepopírá centrálně-periferní, paprskovitý charakter kategorií a neostrost jejich hranic, tedy jedno ze základních východisek kognitivní lingvistiky. John Taylor, významná postava kognitivní jazykovědy (a mimochodem spoluautor jedné z kapitol recenzované knihy), je právě z těchto důvodů k užitečnosti pojmu schéma skeptický[1]. I když si však odmyslíme tyto potíže s kategorií schématu, nevidíme, v čem je navržená typologie jazykových změn přínosná. Ba naopak se nám zdá, že tradiční funkčně-strukturní přístup se s touto otázkou vyrovnává úspěšněji. Přijmout prestiž jako jedinou příčinu jazykových změn se zdráháme rovněž.

Závěrečná kapitola recenzované publikace se zabývá srovnáváním jazyků. To je možné z hlediska jejich genetické příbuznosti, z hledisek mimojazykových (společenských) nebo z hlediska typologického. První dva přístupy jsou pojednány tradičně. Typologii chápou autoři jako hledání jazykových univerzálií; ty pak dělí na implikační (typu má-li jazyk jev A, má i jev B) a nepodmíněné (sem by patřily např. již zmíněné elementární pojmy nebo třeba griceovská maxima relevance). Závěrečný oddíl o jazykovědě kontrastivní je poněkud zmatený a postrádá pevného uchopení.

[146]Můžeme ocenit, že učebnice Cognitive Exploration of Language and Linguistics je psána názorně a přístupně, že se v ní čtenář dobře orientuje, že obsahuje četné příklady a že je každá kapitola zakončena shrnutím, odkazy na základní literaturu k tématu a cvičeními. Knihu můžeme použít jako netradiční vysokoškolskou učebnici úvodu do jazykovědy (tak byla ostatně zamýšlena): pak si však český čtenář bude muset její obsah soustavně doplňovat údaji z jinak orientovaných zdrojů. Anebo ji můžeme chápat jako srozumitelný úvod do lingvistiky kognitivní: budeme-li přitom mít na paměti, že tento přístup k jazyku je např. pro mluvnici nebo pro historickou jazykovědu méně přínosný, uděláme si o něm dobrou představu – a snad pro něj budeme i získáni[2].

Tato recenze vznikla v rámci grantového programu GA UK č. 267/2000 (Čeština: slova a svět).


[1] J. Taylor, Linguistic Categorization, OUP, Oxford 1989, s. 67.

[2] Kognitivně orientovanou monografii v češtině zatím nemáme; taková publikace se nyní chystá v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK. Stručný úvod do této problematiky představuje I. Vaňková, Kognitivně-kulturní inspirace z Polska, SaS 60, 1999, s. 214–224, kde lze nalézt i seznam základní literatury.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 3, s. 143-146

Předchozí Jan Jícha: Nová publikace o česko-německých jazykových vztazích

Následující Michal Křístek: Sympozium „Čeština – univerzália a specifika 3“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1