Časopis Naše řeč
en cz

Nová publikace o česko-německých jazykových vztazích

Jan Jícha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zhruba stostránkový sborník tří studií pojednávajících o česko-německých jazykových vztazích je výsledkem intenzivní spolupráce lingvistů Masarykovy univerzity v Brně a německých slavistů. V průběhu devadesátých let přednesli přispěvatelé sborníku své referáty v rámci programu Bohemicum a nyní je editor Klaus Trost[1] sestavil do knižní podoby.

První a nejrozsáhlejší studie pochází od Milana Jelínka, který se věnuje problematice jazykového purismu v Čechách od středověku po naše století. Stručně shrnuje historii českého purismu a upozorňuje, že dosud nebyl sestaven slovník „zakázaných“ slov ani jejich „správných“ ekvivalentů, vzápětí pak ohlašuje svůj úmysl tuto mezeru zacelit – hovoří o zhruba osmi tisících slovech, frazémech a syntaktických konstrukcích, které bude třeba podchytit. V následujících oddílech se věnuje problematice konkrétních tříd slov-abstrakt (dokazuje nesprávnost puristické teorie o tom, že čeština je konkrétní, kdežto němčina abstraktní) a odvozenin prefixálních (typu protivítr; bezprostřední apod.). Na syntaktické rovině rozebírá posun od genitivního k akuzativnímu předmětu a uvádí množství pádových konstrukcí, jež bývaly prohlašovány za [142]„vadné“. K lexikálním vlivům nedochází pouze přejímáním nových cizích slov, ale také změnou významu domácího slova pod vlivem cizího, jak je ilustrováno na českém substantivu nápad – to dostalo svůj současný význam teprve působením německého Einfall.

Druhá velká část prvního příspěvku se věnuje proměnám myšlení o jazykové čistotě za poslední století. Popsán je tu odmítavý vztah mluvní praxe k umělým puristickým zásahům do jazyka a dva odlišné postoje k tomuto tématu, jak je reprezentovaly časopis Naše řeč a Pražský lingvistický kroužek (dále PLK); samostatné podkapitoly sumarizují názory a myšlenky vůdčích jazykovědných osobností předválečné doby (J. Hallera, V. Mathesia, B. Havránka, R. Jakobsona a J. Mukařovského; J. Zubatý a A. Ertl jsou zahrnuti do kapitoly o Naší řeči). K utišení sporů snad přispěl střízlivý výklad Jakobsonův, který říká, že česká a německá kultura se po dlouhou dobu vyvíjely v natolik úzkém svazku, že k vzájemnému ovlivnění nemohlo nedojít; české myšlení je minimálně od dob romantismu závislé na německém zejména v oboru filozofie a dokonce i samotný český purismus byl prý inspirován německým „jazykovým čištěním“ (Sprachreinigung). Studie M. Jelínka končí shrnutím současné situace v češtině, je tu postulováno převládající přesvědčení známé již z dob PLKu, že jazyková správnost nemůže být posuzována srovnáváním se staršími vývojovými fázemi jazyka, jazyková kultura je jev synchronní (dle PLKu posledních 50 let) a veškeré prostředky v jazyce užívané musí být především systémové a funkční, teprve následně je možno uvažovat o „čistotě“.

Onomastik Rudolf Šrámek je autorem druhé studie, pojednávající o přejímání osobních jmen z němčiny do češtiny. Osobní a vlastní jména vůbec byla vždy tím prvním, co se při vzájemných jazykových kontaktech stěhovalo z jednoho jazykového prostředí do druhého, neboť to jsou slova, jež se nedají při komunikaci ničím nahradit – jednoduše řečeno, chci-li označit nového souseda nebo jeho pole, nejlépe udělám, když k tomu použiji jeho vlastního jména. Často byla do češtiny přejímána německá jména jako domácké ekvivalenty jmen již existujících (Honza, nář. Jochen z Joachim). V Německu podléhá užití křestních jmen slovanského původu módním vlnám, takže jména jako Joschka, Vera či Natascha mohou charakterizovat určitou generační příslušnost nositelů.

Po druhé světové válce došlo k přetrhání kontaktů mezi češtinou a němčinou (i na rovině dialektické), což mělo za následek vzájemné odcizení obou národů a zapomnění jazyků sousedů. V současné době se zájem oživuje, i když mnoho lidí (v obou národech) se spokojuje se znalostí jazykových základů nutných k přežití v sousední zemi po dobu turistické cesty.

Příjmení německého původu nejsou jen spontánními přejímkami, nýbrž v mnohých případech také pozůstatky úředních zásahů z doby konce 18. století. Tehdy byla německá kompozita (Mundstock, Mandelstamm) přidělována coby druhá jména židovským obyvatelům některých oblastí v monarchii; tentýž pokus zklamal v případě obyvatelstva cikánské národnosti, u nějž se vzhledem k osobitým kulturním zvyklostem a kočovnictví prosadil dvoujmenný systém až v průběhu 19. století.

Ernst Eichler se ve třetí stati sborníku věnuje toponymům slovanského původu v severním Bavorsku. Uvádí výsledky předchozích výzkumů a na závěr naznačuje (stejně jako autor druhé studie), že si popisovaná problematika vyžádá ještě rozsáhlý důkladný průzkum.

Sborník Deutsch-tschechische Sprachbeziehungen jistě bude mít velký přínos v dnešní době, kdy se politické, společenské a kulturní vztahy mezi českým a německým národem dostávají na [143]přetřes takřka denně. Na jazykovém podkladě se zde dají demonstrovat obecně platné pravdy o potřebě spolupráce, dialogu a tolerance. Zároveň se mohou současní Češi poučit z příkladu česko-německého poválečného odcizení a nedopustit, aby se jen z důvodu nového politického uspořádání přihodilo totéž s našimi dosud tak pevnými a podnětnými vztahy se Slováky.


[1] K. Trost, Deutsch-tschechische Sprachbeziehungen, Regensburg 2000.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 3, s. 141-143

Předchozí Karel Komárek: Úvodní svazek Slovníku pomístních jmen v Čechách

Následující Robert Adam: Kognitivně pojatý úvod do jazykovědy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1