Regionální jazykový atlas

Jarmila Bachmannová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na samém konci roku 2000 dostali dialektologové (a nejen oni) milý dárek. Ve Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně vyšel Jazykový atlas jihozápadní Moravy (446 s., 191 dvojic jazykových map + 4 mapy průvodní). Jeho autorkou je Libuše Čižmárová, pracovnice dialektologického oddělení ÚJČ AV ČR v Brně. Hned úvodem je třeba připomenout, že jde o publikaci svým způsobem průkopnickou, a to jak volbou tématu, tak i zpracováním.

L. Čižmárová si stanovila za cíl zjistit a kartograficky zachytit vývojové změny dialektu, k nimž došlo na vymezeném území zhruba v průběhu dvou generací. Jako členka kolektivu zpracovávajícího Český jazykový atlas, detailně seznámená s metodou jazykovězeměpisného popisu, dokázala svých bohatých profesních zkušeností v této komparatistické monografii plně využít.

Kniha se člení do tří kapitol. První, vstupní část (s. 5–29) obsahuje úvodní partie s vymezením cíle práce a popisem zvolených metod, dále geografickou a jazykovou charakteristiku zkoumaného regionu, informace o Korespondenční anketě a o vlastním srovnávacím výzkumu. Druhá, nejobsáhlejší kapitola je jádrem práce (s. 31–423). Tvoří ji srovnávací dvojice map a komentáře k nim. Třetí, závěrečná kapitola (s. 425–436) přináší shrnutí problematiky s nastíněním možností budoucího vývoje mluvy v regionu. Publikace je doplněna obsáhlým seznamem užité literatury (s. 437–439).

Zkoumaným regionem je jihozápadní Morava, konkrétně jižní Třebíčsko, Moravskobudějovicko, Znojemsko a Moravskokrumlovsko, tedy přibližně oblast, jíž se v dialektologické literatuře tradičně vymezuje rozsah tzv. znojemského typu středomoravských nářečí. Je třeba kladně ocenit, že autorka si zvolila území, které není jejím rodištěm, nemohla tedy těžit z vlastní znalosti nářečí – na druhé straně však ani být při výzkumu svým povědomím ovlivňována.

Výchozí údaje pro komparaci jí poskytly výsledky Korespondenční lexikální ankety (dále KLA) pořádané v letech 1955–1960. (Její průběh, očekávané i reálné výsledky jsou zrekapitulovány v úvodních partiích práce na s. 14–17.) Skutečnost, že materiál získaný KLA nebyl vlastně nikdy v plné šíři využit, byla zřejmě pro autorku inspirací k vlastnímu bádání.

[138]Na základě studia obou dílů Slovníkového dotazníku pro výzkum českých nářečí, tvořících jádro KLA, si sestavila vlastní Dotazník pro nářeční výzkum na Znojemsku – 1993, čítající 200 položek, u nichž byla již v druhé polovině 50. let ve vymezené oblasti zachycena určitá diferenciace v některé z jazykových rovin. Ačkoli je Dotazník zaměřen především na výzkum lexika, průběžně umožňuje postihnout i rozdíly slovotvorné, morfologické a hláskové. Otázky terminologické povahy v něm jsou – stejně jako ve Slovníkovém dotazníku – pro názornost doplněny náčrty zkoumané reálie (např. předek vozu, cep, máselnice atd.). Téměř za všemi je pak vhodně zařazen výčet možných odpovědí (získaný z údajů KLA), tzv. nápověda, umožňující explorátorce rychlejší postup při vlastním výzkumu. Úvodní část obsahuje, v souladu s obvyklými zásadami dialektologického výzkumu, údaje o informátorovi, především rok jeho narození, povolání, délku pobytu ve zkoumané obci apod. (Plné znění Dotazníku najdeme na s. 22–29.)

Pokud jde o síť zkoumaných lokalit, tvoří ji 72 vesnic (tj. každá třetí ves na ploše cca 420 km²) a všech sedm měst zvolené oblasti (výčet zkoumaných lokalit je, společně s dalšími doplňujícími údaji, uveden na s. 35–40). Rozmístění těchto bodů garantuje velice přesnou registraci geografického rozšíření sledovaných jevů. Při sestavování zeměpisné sítě ovšem musel být především respektován základní požadavek, a sice existence výchozího materiálu získaného výzkumem KLA. V této souvislosti je třeba ocenit neobyčejně velkou míru energie autorkou vynaložené: Výzkum na husté síti zkoumaných bodů dokázala uskutečnit v průběhu jednoho roku! Tato namáhavá práce však přinesla cenné výhody. Materiál byl shromážděn jednou speciálně školenou explorátorkou-dialektoložkou, s použitím jednotné metody přímého sběru, navíc ve velmi krátké době.

Rovněž výběr informátorů byl vhodně přizpůsoben cíli práce. Zatímco KLA zachycovala nejstarší zjistitelný stav dialektu, L. Čižmárová se soustředila na mluvu generace střední, tedy mluvní úzus lidí pětačtyřicetiletých až pětapadesátiletých. Z každé zkoumané lokality pak vybrala většinou jen jednoho typického představitele, místního starousedlíka (seznam informátorů řazený podle abecedního soupisu míst, kde byl proveden výzkum, je na s. 19–21).

Materiál získaný autorčiným vlastním výzkumem v r. 1993 posloužil pro komparaci s údaji, které přinesla KLA v letech 1955–1960. Jediná moje kritická připomínka se týká právě této fáze užité metody, spočívající v porovnávání podle mého názoru značně nesourodých dat. Domnívám se totiž, že písemné záznamy pořizované neškolenými vyplňovateli KLA nemohou tvořit dostatečně reprezentativní protipól ke kvalitnímu souboru shromážděnému L. Čižmárovou. Na druhé straně je však pravda, že nářečí na Znojemsku nebylo vlastně nikdy podrobně popsáno.

Vývojové změny v nářečí vyplývají z konfrontace mapovaných údajů obou výzkumů. Metoda kartografování je promyšlená a ve srovnání s Českým jazykovým atlasem účelně zjednodušená. Na tzv. syntetických mapách je základním prostředkem plošné zobrazení (izoglosy vymezující jednotlivé areály, šrafování), značky signalizující ojedinělé výskyty mapovaných podob se užívají jen doplňkově. Nápisy na mapách i v legendách jsou přizpůsobeny spisovné grafice. Základem pro srovnání je vždy dvojice map: mapa A zachycující situaci zjištěnou KLA a mapa B znázorňující stav v roce 1993. Obě jsou představeny na společné dvoustraně, mapa A je celostránková, umístěná vlevo, mapa B půlstránková v pravé dolní polovině stránky. Nad ní je vždy komentář hodnotící kartografovanou situaci. Tento způsob pojetí je velice přehledný, zaručující čtenáři snadnou orientaci. Pro autorku z toho ovšem vyplynul nesnadný úkol – formulovat každý komentář tak, aby se vešel na vyhrazenou polovinu strany. Je třeba kladně zhodnotit, že [139]i s tímto problémem se úspěšně vyrovnala – i složitější komentáře jsou srozumitelné, nepřetížené zkratkami (srov. např. jitrocel na s. 107, krmná řepa na s. 145, nepálená cihla na s. 265). Každý komentář se člení do tří částí. V první jsou ve fonetické podobě evidovány všechny mapované podoby, v druhé se v oddíle A představuje situace zachycená na mapě A, v oddíle B pak stav zobrazený mapou B. Upozorňuje se na rozdíly, k nimž vývojem došlo, a naznačují se možné příčiny tohoto vývoje. Uvádí se rovněž poznámka o vztahu nářečních výrazů k jazyku spisovnému. Třetí část komentáře konfrontuje mapovanou položku s údaji v Českém jazykovém atlase.

V závěru monografie autorka sumarizuje výsledky svého bádání. Dochází k závěru, že ve vývoji sledovaných jevů lze zobecnit tři tendence závisející na koexistenci nářečních a spisovných výrazů na daném území (podrobně na s. 429–435), vždy však je patrný průnik ekvivalentu spisovného na úkor typického místního dialektismu, což je charakteristické pro nivelizační procesy v našich nářečích vůbec.

Novem práce je sledování vývoje nářečí v teritoriální projekci – pro tento účel byly vlastně také vůbec poprvé zpracovány údaje zachycené KLA na Znojemsku v podobě jazykových map. L. Čižmárová tak v současné dialektologii ukázala možnost výzkumu dosud neaplikovaného.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 3, s. 137-139

Předchozí Zlatuše Braunšteinová: Z 24. sešitu Staročeského slovníku

Následující Karel Komárek: Úvodní svazek Slovníku pomístních jmen v Čechách