Časopis Naše řeč
en cz

Koncert pro orchestr aneb malá úvaha nad názvy hudebních děl

František Štícha

[Články]

(pdf)

-

1. Úvodem

Zamyslí-li se milovník hudby, jehož profesí je třeba lingvistika nebo politická žurnalistika, nad tím, že Béla Bartók napsal hudební dílo, jemuž jest název Koncert pro orchestr, může se podivit. Jak pak to? Vždyť přece „koncert pro orchestr“ se jmenuje symfonie!

Protože nám v tomto článku jde o úvahu nikoli hudebněteoretickou, nýbrž toliko jazykovou, popřípadě ještě obecně a povšechně věcnou, nebudeme se zde zabývat všemožnými úvahami nad tím (neboť k tomu jednak nemáme potřebné znalosti, jednak k tomu nejsme kompetentní), kde všude může hudební teoretik vidět rozdíl např. mezi mší, oratoriem, operou a symfonií s větším či menším podílem vokálním (jak je tomu např. u slavné Beethovenovy deváté či osmé Mahlerovy). Jen pro zajímavost: Vyslechli jsme nedávno v německém rozhlase odbornou úvahu o tom, proč všechny pokusy Schumannovy napsat operu skončily u oratoria, přičemž konkrétně tu šlo o Schumannovo vokální dílo Das Paradies und die Peri; to je však ve známém hudebním lexikonu Baker’s Biographical Dictionary of Musicians uvedeno jen obecně jako dílo vokální, bez speciálního zařazení, zatímco v německé příručce Das große Hadbuch der Oper je zařazeno, jako by šlo o operu. Ve zmíněné rozhlasové úvaze se také hovořilo o tom, že Schumann řadu svých vokálních děl zamýšlel a psal jako operu, ale teprve po neúspěchu na jevišti byla tato díla přeřazena do (patrně „nižší“) kategorie oratoria.

2. Pojmenovací status názvů koncert, symfonie, sonáta, duo, trio, kvartet, kvintet, sextet, septet, oktet a nonet

Vraťme se však k vlastnímu předmětu našich úvah. Jejich východiskem budiž konstatování, že snad jen s výjimkou názvu píseň všechny ostatní názvy hudebních děl jsou slova cizího původu. Nejinak je tomu ovšem v jiných jazycích, včetně němčiny. O něco málo „lépe“ jsme na tom z tohoto hlediska v jiných oblastech umění, kde máme např. tyto jak se zdá české názvy: povídka, báseň, obraz, malba, kresba, socha.

Na tomto místě se ještě sluší předeslat, že v našem článku se nebudeme zabývat vlastními názvy jednotlivých individuálních hudebních skladeb[1], jako jsou Schuber[127]tova Nedokončená, Haydnova symfonie Na odchodnou, Novákova symfonická báseň V Tatrách, Dvořákův slavný Americký kvartet, neméně známý Schubertův klavírní kvintet Pstruh atd., které tyto symfonie, symfonické básně, kvartety aj. od svých tvůrců či od pozdějších ctitelů obdržely.

K nejběžnějším z cizích, avšak plně zdomácnělých názvů instrumentálních hudebních děl (na něž se zde omezíme), známých patrně každému dospělému Čechovi s maturitou (a často i bez ní), patří slova koncert a symfonie; k nim se pak druží názvy, jistě dobře známé všem (třeba jen občasným) posluchačům vážné hudby, sonáta a řada duo, trio, kvartet, kvintet, sextet, septet, oktet a nonet, z níž nejběžnějšími názvy a druhy hudebními jsou patrně trio a kvartet, následovány kvintetem.

Podívejme se nyní, jaká a která hudební díla mají či mívají tyto názvy. K tomu úvodem nahlédneme do několika slovníků. Vezměme si nejprve slovo koncert a podívejme se, jak je definuje – samozřejmě v tom významu, o který nám tu jde, neboť toto slovo má ještě významy jiné – nejprve jazykový Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) a poté novější slovníky hudební, jeden český a jeden německý. Podle SSJČ je koncert „zpravidla vícevětá skladba pro sólový nástroj s doprovodem orchestru“. Přesně v tomto smyslu by definoval druh hudební skladby nazývaný koncert patrně každý z nás. Nahlédněme nyní do slovníků hudebních. V českém Hudebním slovníku pro každého není jednoduchá a jednoznačná definice hudební skladby zvané koncert podána a celá citace k heslu koncert je tu pro nás příliš dlouhá a rozvláčná. V německém Mayers Taschen-Lexikon Musik in 3 Bänden je toho sice – pochopitelně – o koncertu řečeno také více, avšak na úvod je tu přece jen podána stručná definice, která však – na rozdíl od obecného slovníku jazykového – nezapře svůj odborný původ a své odborné zaměření: (ve volném překladu) „kompozice zaměřená na souhru (Zusammenwirken) protikladných skupin nástrojů“ (doslova: zvuků). Nevíme bohužel, co by nám namítl hudební teoretik, kdybychom mu laicky namítli, že zhruba takto by se dala definovat i symfonie. Vždyť přece i v dílech zvaných symfonie nezaznívá vždy celý orchestr zcela homogenně, ale tu je více slyšet ony nástroje, tu jiné, tu vystoupí nad ostatní zřetelně jenom jediný či několik z nich, tu mnohé složky orchestru mlčí, tu se ozývají jako jeden muž, atd. Budeme-li však číst heslo koncert dále, pochopíme, že definice úvodem má své pevné hudebněhistorické zázemí: dozvídáme se mj., že název koncert (concerto, Konzert, concert)[2], tak jak mu dodnes ponejvíc rozumíme, tj. skladba pro sólový nástroj a orchestr, se užívá od konce 17. století zároveň se vznikem tohoto druhu hudebního díla.

Nyní se podíváme, co je to symfonie. Podle SSJČ je symfonie „orchestrální skladba, zpravidla čtyřvětá, v cyklické sonátové formě“. Víme-li z odborných [128]zdrojů, že sonátovou formu má i koncert, je jediným rozdílem mezi koncertem a symfonií to, že koncert je skladba pro orchestr a sólový nástroj, zatímco symfonie je skladba pouze pro orchestr. Ale proč pak dal Bartók své skladbě pro orchestr název koncert? A proč nazval L. Bernstein jednu svou kompozici Symfonie č. 2 pro klavír a orchestr? Mají tato pojmenovací rozhodnutí čistě hudebnětechnické a hudebněhistorické kořeny? Podívejme se, jak je symfonie definována v hudebních slovních. Český slovník hudební podává v podstatě tutéž definice jako jazykový SSJČ, zato slovník německý je opět originálnější; tentokrát však kupodivu je definice zcela netechnická a velmi obecná: symfonie (Sinfonie) je „reprezentativní orchestrální skladba vzniklá v 18. stol.“. Další poměrně dlouhý výklad u hesla Sinfonie je v principu historií názvu a jemu odpovídajících druhů hudebních skladeb. Jde-li tedy u symfonie o „reprezentativnost“, mohli bychom usoudit, že L. Bernstein chtěl názvem své „symfonie“ pro klavír a orchestr zdůraznit reprezentativnost tohoto svého díla. A že podobně tomu také chtěl A. Honegger u své Symfonie č. 2 pro smyčcový orchestr a trubku i Ch. Widor u své Symfonie č. 3 pro varhany a orchestr a patrně ještě i jiní. Není však možné, že tato pojmenovací rozhodnutí měla kořeny a motivy jiné, třeba i náhodné či ryze subjektivní?

Podívejme se dále, co je to sonáta. SSJČ říká jednoduše, že sonáta je instrumentální skladba zpravidla o třech až čtyřech větách. Podle hudebního slovníku českého je sonáta „označení pro převážně vícevětou cyklicky sestavenou instrumentální skladbu sólového nebo menšího komorního obsazení“. Hudební slovník německý podává tentokrát v podstatě tutéž definici. Ale jak to, můžeme se ptát my, hudebněteoretičtí a hudebněhistoričtí laici, kteří již dlouho vážnou hudbu pravidelně posloucháme? Vždyť přece sonátou se až na výjimky obvykle nazývá buď rozsáhlejší, závažnější skladba pro sólový klavír (kupříkladu 32 klavírních sonát Beethovenových), anebo komorní instrumentální skladba pro dva sólové nástroje (kupříkladu 10 Beethovenových sonát houslových, tj. skladeb pro housle a klavír, 5 violoncellových, tj. pro violoncello a klavír). Tedy obvykle nejde ani např. o „flétnovou sonátu“ či o „sonátu pro smyčcový kvartet“, přičemž výše podané definice toto (záměrně?) nevylučují. Jsou ovšem i jiné skladby nesoucí označení sonáta, avšak nejen ve smyslu výše podaných definicí. Tak např. jedno dílo známého současného českého skladatele L. Fišera se nazývá Sonáta pro sbor, klavír a orchestr.

Na závěr našich slovníkových náhledů jsme ponechali název duo. SSJČ říká jednoduše: „skladba pro dva hudební nástroje“. Pro český slovník hudební je duo pouze variantou názvu duetto, což je „označení jakéhokoli druhu dvouhlasé instrumentální nebo vokální skladby“, německý slovník hudební definuje duo jednodušeji jako „skladba pro dva hlasy nebo nástroje“. V podstatě, jak nás učí empirie, tomu tak jistě je, jenže je tu zase problém. Proč se obvykle skladba pro dva hudební nástroje nenazývá duo, nýbrž sonáta (např. obvykle sonáta pro housle a klavír, nikoli duo pro housle a klavír)?

[129]Nehledě na slovníkové definice (i s ohledem na ně), můžeme (jako hudební laici) shrnout své zkušenosti takto: Výrazem koncert se obvykle (např. v koncertních programech, ale i v opusových seznamech) nazývá (pravidelně – až na výjimky – od romantismu dodnes), skladba pro orchestr a sólový nástroj, např. Koncert pro housle a orchestr.

Výrazem symfonie se obvykle (od romantismu dodnes, avšak především po celé 19. století) označuje „reprezentativní skladba pouze pro orchestr“, tj. bez podstatné sólové účasti jednoho nástroje, popř. několika nástrojů (např. devět symfonií Beethovenových, Brucknerových a Dvořákových, čtyři symfonie Brahmsovy atd.).

Výrazem sonáta se nejčastěji označuje jednak významnější a delší skladba pro klavír (trvající obvykle zhruba 20–30 minut, např. klavírní sonáty Beethovenovy), jednak instrumentální skladba pro dva nástroje, např. Sonáta pro housle a klavír.

Výrazem trio se obvykle (od romantismu dodnes) označuje instrumentální skladba pro tři nástroje, patrně nejčastěji (či alespoň nejtypičtěji) skladba pro klavír, housle a violoncello, obvykle nazývaná klavírní trio (nikoli např. houslové trio).

Výrazem kvartet se obvykle nerozumí jakákoli instrumentální skladba pro čtyři nástroje, nýbrž obvykle pouze skladba pro housle, violu, violoncello a kontrabas, nazývaná smyčcový kvartet. Méně běžnou skladbou, než je smyčcový kvartet, je klavírní kvartet, což je skladba pro klavír a smyčcové trio, např. Klavírní kvartet Es dur L. van Beethovena a Klavírní kvartet e-mol, op. 11, Z. Fibicha.

Výraz kvintet se nejčastěji vztahuje nikoli na jakoukoli instrumentální skladbu pro pět nástrojů (jak obecně definují slovníky), nýbrž jednak na skladbu pro pět dechových nástrojů, nazývanou dechový kvintet, jednak na skladbu pro smyčcový kvartet a klavír, obvykle nazývanou klavírní kvintet (nikoli např. houslový kvintet), a konečně na skladbu pro pět smyčcových nástrojů, např. Smyčcový kvintet C dur, op. 29, L. van Beethovena, Smyčcový kvintet B-dur, op. 87, F. Mendelssohna, Smyčcový kvintet Es dur J. Myslivečka aj.

Výrazy sextet, septet, oktet a zejména nonet (který v naší sbírce názvů hudebních děl schází) jsou, stejně jako díla jimi nazývaná, méně obvyklé. V českém hudebním slovníku se užívá pouze výrazu sexteto (přestože z rozhlasových a koncertních programů je znám spíše název sextet), název septet tu zcela chybí. Tyto názvy můžeme doložit např. z těchto hudebních opusů: Sextet pro housle, violy a violoncella A dur A. Dvořáka, Sextet pro housle, 2 violy, 2 lesní rohy a violoncello K. Stamice, Septet, op. 20, L. van Beethovena, Septet B-dur F. Berwalda, Smyčcový oktet Es dur F. Mendelssohna, Oktet in F dur, D 803 (pro smyčce a dechové nástroje) F. Schuberta, Smyčcový oktet A-dur, op. 3, J. S. Svendsena, Nonet B. Martinů.[3]

[130]Celá situace je tu tedy, jak vidět, značně asymetrická a komplikovaná. To však ještě nemusí znamenat, že nám tato komplikovaná pojmenovací situace v oblasti názvů hudebních děl musí v praxi působit významnější potíže.

3. Jazykový status adjektiv typu klavírní

Zajímavým a relativně samostatným, čistě jazykovým problémem názvů hudebních děl je skutečnost, jak se užívá desubstantivních adjektiv typu klavírní, houslový, violoncellový, flétnový, klarinetový atd., tj. jaký je „jazykový status“, konkrétněji viděno, jaký je význam těchto českých adjektiv. V naší sbírce českých názvů hudebních děl chybí např. adjektiva harfový, fagotový, varhanní (varhanový), zatímco odpovídající názvy substantivní máme doloženy (viz níže).

Lze říci, že obecný slovotvorný význam tohoto typu adjektiv, odvozených od příslušných substantiv (klavír, housle, violoncello, flétna, klarinet), je ‚vztahující se k předmětu označenému daným substantivem‘, tj. např. houslový obecně znamená ‚vztahující se k houslím‘, aplikováno na hudební skladbu jde o specifičtější význam ‚vztahující se k hudební účasti houslí‘.

Situace je však v praxi komplikovanější. Význam celého tohoto dílčího adjektivního typu i jednotlivých těchto adjektiv je dále ještě specifikován, konkretizován spojením s tím či oním substantivem.

Adjektivum klavírní má ve spojení klavírní koncert jiný význam než ve spojení klavírní sonáta a ještě jiný ve spojení klavírní trio či klavírní kvartet/kvintet/sextet. Zatímco význam názvu klavírní sonáta lze dostačujícím způsobem vyložit jeho jazykovou transformací, při níž atributivní syntagma s adjektivem klavírní převedeme na atributivní syntagma se substantivem klavír, tedy sonáta pro klavír (sonáta pro klavír je skutečně sonáta pouze pro klavír), název klavírní koncert takto vyložit nelze, neboť jak víme, jde o skladbu nejen pro klavír, ale také pro orchestr. Význam spojení klavírní trio/kvartet/kvintet je zase ještě jiný: svědčí o tom např. to, že transformace tohoto názvu na název trio pro klavír není možná, resp. smysluplná, neboť výraz trio se vztahuje na počet hudebních nástrojů, nikoli na kvalitativní stránku hudebního díla, jak je tomu u výrazů koncert a sonáta.

Adjektivum houslový má o něco užší významové rozpětí, zato však tu přibývá další významová struktura: název houslový koncert je sice zcela analogický názvu klavírní koncert, avšak název houslová sonáta má zvláštní status: jednak jeho užívání není tak běžné jako užívání názvu klavírní sonáta, jednak má jinou významovou strukturu: houslová sonáta je nikoli ‚sonáta pro housle‘, nýbrž (obvykle, necháme-li stranou málo běžný druh skladby, kterou je ‚sonáta pouze pro housle‘) ‚sonáta pro housle a klavír‘. O tom, že je název houslová sonáta méně běžný než název klavírní sonáta svědčí i naše nálezy v CD-ROMovém korpusu tří kompletních (a ještě několika dalších neúplných) ročníků Lidových novin (dále KLN): [131]čtyři články s výrazem houslové sonáty (ani jediný s výrazem ‚houslová sonáta‘), z toho je v jednom dokladu adjektivum houslový v uvozovkách, proti deseti článkům s výrazem klavírní sonáty (jeden s výrazem klavírní sonáta), např.:

Konečně jsme zase Beethovenovy „houslové“ sonáty slyšeli tak, jak je Beethoven zamýšlel: totiž jako sonáty pro klavír a housle, kdy klavír má stmelující (a nikoli „doprovodnou“) funkci.

Pokud jde o frekvenci a spojitelnost tohoto typu adjektiv jako součásti názvu druhu hudebních děl, pak v KLN:

Adjektivum harfový (v nom. sg.) není doloženo.

Adjektivum fagotový (v nom. sg.) je doloženo pouze dvakrát, a to ve významu ‚koncert pro fagot a orchestr‘, adj. trubkový (v nom. sg.) má jediný doklad, adj. saxofonový (v nom. sg.) je v KLN doloženo sice desetkrát, ale jen jednou v názvu druhu hudebního díla, adj. flétnový (v nom. sg.) je doloženo pětkrát a adj. klarinetový (v nom. sg.) jedenáctkrát, avšak pouze v základním tvaru maskulina, většinou ve spojení se substantivem koncert, po jednom výskytu se subst. kvartet a kvintet. Tato frekvence patrně odpovídá obvyklosti daného druhu hudební skladby a frekvenci jejího veřejného provedení.

Doklady z KLN:

Koželuhův fagotový koncert C dur1

Kukalův fagotový koncert

V renovovaném sídle orchestru zazní ve čtvrtek a v pátek Dvořákova Serenáda pro dechy, Vivaldiho trubkový dvojkoncert a Haydnova symfonie Hodiny

Z novinek Supraphonu – samozřejmě nejpočetnějších – zaujmou Schulhoffova Violoncellová, Flétnová a Saxofonová sonáta …

Brahmsův Klarinetový kvartet h moll, op. 115

Adjektiva daného typu se ovšem vztahují i na jiné objekty než jen na hudební díla: klavírní škola, varhanový part atd. Může jít i o vztah k předmětu řeči, který není v bezprostřední souvislosti s předmětem pojmenovaným odpovídajícím substantivem, jak ukazuje následující doklad:

Sedmý světový harfový kongres se uskuteční v červenci 1999 v Praze za účasti asi tisíce nejlepších instrumentalistů…[4]

4. Méně běžná užití názvů hudebních děl

Necháme-li stranou nejrůznější více či méně popisné a metaforické názvy hudebních skladeb zejména autorů 20. století, jako např. Dva tance pro harfu a smyčcový orcheststr C. Debussyho, lze k méně běžným užitím tradičních názvů hudebních skladeb počítat především názvy:

[132]Duo jako označení skladby pro dva hudební nástroje, např.: L. van Beethoven, Duo Es dur pro violu a violoncello, F. G. Giuliani (1781–1829), Koncertantní duo pro flétnu a kytaru, F. Schubert, Duo A dur pro housle a klavír.

Duo jako označení skladby pro sólový nástroj a orchestr, např. C. M. von Weber, Koncertní duo pro klarinet a orchestr.

Sonáta jako označení skladby pro sólový nástroj a orchestr nebo pro smyčce, např.: A. Corelli, Sonáta pro trubku a smyčcový orchestr, G. Rossini, 1. sonáta pro smyčce G dur.

Koncert jako označení skladby pro jeden nebo několik hudebních nástrojů bez účasti orchestru, např.: J. L. Dusík, Koncert B dur pro dva klavíry, J. S. Bach, Koncert a mol pro flétnu, housle a cembalo, A. Vivaldi, Koncert pro flétnu, hoboj a fagot, F. G. Giuliani, Koncert pro kytaru a smyčcové kvarteto A dur, op. 30, Koncert pro mandolínu, housle, violu a loutnu A dur, E. Chausson, Koncert pro klavír, housle a smyčcové kvarteto.

Koncert jako označení skladby pro orchestr, např.: B. Bartók, Koncert pro orchestr, S. Prokofjev, Symfonický koncert e-mol, op. 125.

Symfonie jako označení hudební skladby pro orchestr a jiné instrumentální a/nebo vokální složky, např.: L. Bernstein, Symfonie č. 2 pro klavír a orchestr, A. Honegger, Symfonie č. 2 pro smyčcový orchestr a trubku, A. von Zemlinsky, Lyrická symfonie pro soprán, bariton a orchestr, M. Kabeláč, Symfonie č. 8 pro soprán, sbor, bicí nástroje a varhany.

Symfonie jako označení názvu pro sólový hudební nástroj, např.: Ch. Widor, symfonie pro varhany.

Je samozřejmě věcí hudebních historiků a teoretiků, aby nás poučili, zda a do jaké míry jsou všechna tato pojmenovací rozhodnutí podmíněna hudebními vlastnostmi daných opusů zapojenými do hudebněhistorických souvislostí, či zda a do jaké míry jde o ten či onen jiný záměr pojmenovatelův nebo o jeho jistou libovůli či subjektivní rozmar.


[1] Za upozornění na rozdíl mezi názvem druhu hudební skladby (např. symfonie) a vlastním názvem individuální skladby (např. Na odchodnou) děkuji recenzentce J. Hlavsové.

[2] Podle některých zdrojů má pojmenování koncert (concerto) historické kořeny ve významu ‚souzvuk‘, podle jiných ve významu ‚soupeření, soutěž‘.

[3] Jde o sbírku pořizovanou výběrově z hudebních opusů vysílaných českým rozhlasem (stanice Vltava) za posledních dvacet let.

[4] K tomuto jevu viz podrobně náš článek Desubstantivní adjektivní přívlastek v současné spisovné češtině, NŘ 78, 1995, s. 225–235.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 3, s. 126-132

Předchozí Jana Bártová: Věty typu „hra je hra“ v přirozeném jazyce

Následující Zlatuše Braunšteinová: Z 24. sešitu Staročeského slovníku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1