Substantivní neologismy a jejich parasystémový charakter

Markéta Ziková

[Články]

(pdf)

-

Analýza nově utvořených pojmenovacích jednotek nám poskytuje informace o pohybech, které nastávají uvnitř slovotvorné struktury jazyka. Sledujeme-li, jakým způsobem jsou tyto lexikální jednotky utvářeny, zjišťujeme, do jaké míry jsou při jejich tvorbě využívány stávající slovotvorné modely a soubory v jazyce již ustálených slovotvorných prostředků, a naopak jaké nové strukturní slovotvorné typy se v jazyce teprve ustalují. Tyto nové strukturní typy, které jsou v rovině textu realizovány konkrétními lexikálními jednotkami a které se mohou stát modely pro tvorbu dalších pojmenování, bývají označovány jako tzv. lexikální inovace.[1]

Cílem tohoto příspěvku je postižení těch inovací strukturní povahy, které jsou charakteristické pro tvoření neologismů a které se z hlediska základního slovotvorného systému jeví jako anomálie porušující existující slovotvorná pravidla a zákonitosti.

Než přistoupím ke slovotvorné analýze konkrétních lexikálních jednotek, které tyto inovace reprezentují, shrnu nejprve, v čem obecně spočívá specifické postavení neologismů v systému slovní zásoby a do jaké míry je toto postavení závislé právě na speciálních slovotvorných postupech a prostředcích, které se na tvorbě tohoto typu pojmenování podílejí.[2]

Neologismy, jakožto pojmenování charakterizovaná z hlediska svého vzniku příznakem novosti, představují specifický soubor lexikálních jednotek. Z hlediska synchronního je tento příznak novosti chápán ve smyslu jejich systémové neukotvenosti; od ostatních jednotek systému se liší jednak svými sémantickými a formálními vlastnostmi, a jednak často i svým stylovým zařazením.[3] Z této charak[82]teristiky vyplývá, že jde o lexikální jednotky, které nejsou ještě plně včleněny do struktury slovní zásoby. Jde o jednotky z hlediska jejich postavení ve slovní zásobě periferní, které však mohou potenciálně (při splnění určitých podmínek) přecházet z periferie do centra.[4] Někdy se v této souvislosti hovoří o tzv. perspektivních lexikálních jednotkách, které jsou kandidáty slovní zásoby a odlišují se tak od jednotek vyskytujících se pouze v individuálních jazykových promluvách jednotlivých mluvčích, které jsou pak označovány jako okazionální.[5]

Neologismy tak lze charakterizovat jako soubor lexikálních jednotek plnících specifické onomaziologické funkce, který stojí na periferii systému slovní zásoby. S postavením na periferii pak souvisejí i některá specifika jejich tvoření, které se liší od tvoření ostatních jednotek systému.

Při vzniku nových pojmenování se střetávají dva základní jazykové principy – princip analogie a anomálie.[6] Tak se vedle nových jednotek, které pouze početně rozmnožují dosavadní slovotvorné typy, setkáváme i s celými soubory pojmenování, která reprezentují slovotvorné postupy a prostředky, které lze z hlediska existujícího slovotvorného repertoáru označit za periferní, popř. zcela nové, a které se jeví jako projevy určitých anomalizujících tendencí.

Pravděpodobnost, že se daná nově utvořená lexikální jednotka přesune z periferie slovní zásoby blíže k jejímu centru, se zvyšuje úměrně s tím, zda byla utvořena analogicky podle slovotvorných pravidel v systému již fungujících, a tedy zda reprezentuje nějaký z produktivních slovotvorných typů. Setkáváme se však i s celými soubory jednotek, jejichž realizace je spojena s porušováním slovotvorných zákonů a pravidel, které přesto mají šanci stát se plnoprávnými členy systému. Pravděpodobnost jejich integrace do systému je závislá na tom, zda toto porušení má povahu pouhého spontánního vybočení z normy (které je často ovlivněno snahou po aktualizaci jazykového projevu), či zda jde o porušení normy, které má charakter strukturní změny.

[83]Právě systematické využívání periferních slovotvorných postupů a prostředků, které bývají v tradičních slovotvorných popisech označovány jako neproduktivní nebo okrajové, nebo tvoření podle strukturních modelů dosud ve slovotvorbě nepopsaných, které se na pozadí fungujícího slovotvorného systému jeví jako vybočení z normy, je jedním z určujících rysů tzv. parasystému.

Pojem parasystém uvedl do lingvistické terminologie D. Šlosar v souvislosti se svým zkoumáním slovotvorného vývoje českých substantiv.[7] Na základě slovotvorné analýzy rozsáhlého materiálu především kompozitních pojmenování došel k závěru, že při tvorbě specifických okruhů pojmenování – proprií, expresivních pojmenování a termínů – jsou hojně využívány slovotvorné prostředky a postupy, které lze z hlediska jejich produktivity při tvorbě ostatních typů pojmenování označit za periferní. Tato pojmenování (propria, expresiva, termíny) pak podle něj utvářejí tzv. parasystém, který „se nám jeví jako sekundární soustava vzniklá na pozadí základního systému nocionálních apelativ.“[8]

K obecným rysům, které charakterizují jednotlivé parasystémy, náleží potom jednak jistá specifická onomaziologická funkce, která spojuje jednotlivé jednotky daného parasystému, především však z ní vyplývající příznakovost v rovině slovotvorné. Tato příznakovost se projevuje tzv. parasystémovým tvořením, které je založeno „na volnějších pravidlech derivace a kompozice a disponuje osobitými formanty a slovotvornými typy.“[9]

Jestliže jsme charakterizovali neologismy jako soubor lexikálních jednotek stojících na periferii slovní zásoby, jejichž vznik je vyvolán specifickými onomaziologickými potřebami a při jejichž tvorbě se uplatňují okrajové a neproduktivní slovotvorné prostředky a postupy, pak můžeme tvrdit, že i ony tvoří, obdobně jako jiné lexikální subsystémy (propria, termíny, expresiva), parasystém s jeho charakteristickými rysy.

Uplatnění kritérií parasystému s jeho specifickým parasystémovým tvořením i na popis neologismů nám pak umožní zachytit a popsat i ty slovotvorné jevy, které se z pohledu základní slovotvorné soustavy jeví jako výsledky nahodilého, a tedy nesystémového tvoření.

Jakými hlavními znaky je definován neologický parasystém a co je typické pro parasystémové tvoření jeho jednotek?

Bylo již řečeno, že jednotky parasystému spojuje především specifická onomaziologická funkce, která je vyděluje z centrálního systému apelativ a zajišťuje jim postavení na periferii slovní zásoby. Specifičnost onomaziolo[84]gické funkce neologismů spočívá v tom, že označují nové, v jazyce dosud onomaziologicky nezformované skutečnosti (neologismy denotativní), popř. představují novou strukturaci v jazyce již pojmenovaného jevu (neologismy transnominativní). Tato potřeba nových pojmenování, vyvolaná do značné míry mimojazykovými faktory (viz např. záplava nových pojmenování souvisejících se společenskými změnami v 90. letech), vede k tomu, že jsou vedle existujících slovotvorných způsobů a prostředků aktivovány i prostředky jinak okrajové a že se formují i prostředky zcela nové. Právě tato aktivizace periferních slovotvorných prostředků a postupů, ale i utváření prostředků nových, které se pak podílejí na tvorbě jen určitých okruhů pojmenování, je pro parasystémové tvoření typická.[10]

Z parasystémové povahy neologismů vyplývá, že se mezi nimi vedle pojmenování, která byla analogicky utvořena podle produktivních slovotvorných typů známých ze systému nocionálních apelativ, objevují i celé soubory pojmenování, jejichž vznik se nám z hlediska základního systému jeví jako projev anomalizujících tendencí.[11]

Kromě společné onomaziologické funkce, která souvisí s naplněním specifických pojmenovacích potřeb, je jednotkám určitého parasystému společné i tvoření podle vlastních slovotvorných pravidel, které se označuje jako parasystémové tvoření. To se obecně projevuje jako využívání periferních slovotvorných prostředků a tvoření podle okrajových slovotvorných typů, které se mimo rámec daného parasystému nevyskytují, nebo se vyskytují jen v omezené míře.

Jaké jsou tedy charakteristické znaky parasystémového tvoření neologismů?

Reprezentanty parasystémových slovotvorných prostředků, jejichž aktivita je v rámci základní slovotvorné soustavy apelativ velmi nízká, jsou např. sufixy -oš a -ouš. Těmito formanty se primárně odvozují názvy nositelů vlastnosti. V rámci této slovotvorné kategorie představují prostředky zcela periferní, charakterizované navíc expresivním příznakem.[12] Této jejich systémové (inherentní) expresivity [85]je využíváno právě při tvorbě tzv. transnominativních neologismů.[13] Při pohledu na sémantickou různost základů, s nimiž jsou tyto formanty spojovány (propria: Cikán > Cigoš, Jugoslávec > Jugoš, Ukrajinec > Ukroš; apelativa: označující osoby: intelektuál > intoš; komunista > komouš, homosexuál > homouš, neosobní: materiál > matroš, seriál > seroš), vidíme, že na rozdíl od systému nocionálních apelativ, v němž tyto formanty plní úlohu kategoriálně zařazujících jazykových prostředků (reprezentují slovotvorný typ), slouží v parasystému neologismů pouze jako indikátory expresivního charakteru jimi zakončených pojmenování.

Reprezentantem slovotvorného prostředku, který se mimo parasystém neologismů nevyskytuje vůbec, může být například nově zformovaný sufix -ovač. Derivují se jím pojmenování označující různé kuchyňské přístroje, která náležejí ke slovotvorné kategorii jmen prostředků (sendvičovač, palačinkovač, topinkovač, vaflovač, jogurtovač). Tento sufix vznikl patrně perintegrací (druhotné rozložení morfémů uvnitř slova vedoucí k jinému členění slova) velmi aktivní slovesné kmenotvorné přípony -ova- a sufixu -č, který představuje nejproduktivnější slovotvorný prostředek při odvozování deverbativ náležejících k této kategorii (srov. nově utvořená pojmenování jako posilovač, provzdušňovač, skartovač, odpuzovač).[14] Parasystém si tak vytváří zcela nový slovotvorný typ s onomaziologickou strukturou „přístroj, který je určen k výrobě toho, co je označeno základovým substantivem“, jehož slovotvornou strukturu můžeme považovat za výsledek typicky parasystémového tvoření: perintegrací vzniklý sufix, jehož distribuce je navíc vázána na substantivní základy, které se v rámci této slovotvorné kategorie uplatňují jen ve velmi omezené míře.[15]

Pro kompozici jsou v rámci parasystémového tvoření charakteristické okrajové strukturní modely a typy.[16]

[86]Za periferní a pro češtinu netypický byl ještě donedávna označován typ kompozit se strukturou S-(K)-S (videopřehrávač).[17] V současné době však tento typ kompozit představuje vysoce produktivní model tvoření a podíl nových pojmenování, která ho reprezentují, výrazně roste. Produktivitu tomuto typu složenin zajišťují především tzv. afixoidní kompozita. Jde o vícesložková pojmenování, jejichž jeden z členů, afixoid, má povahu přechodového morfému, který stojí na pomezí mezi morfémem kořenovým a afixálním.[18] Vzhledem k tomu, že většina afixoidů má charakter přejatých morfémů, které vznikly až sekundárním vydělením z přejatých slov (původně často morfematicky nečleněných), představují afixoidní kompozita přechodný typ mezi přejímáním slov a samotnou slovotvorbou.[19] Afixoidy, které jsou svou fragmentárností morfologicky nezařaditelné, plní v těchto pojmenováních funkci determinujících členů; mají tedy povahu funkčních adjektiv. Krystalizuje zde nový strukturní slovotvorný typ o vzorci prefixoid-S (cyklotrasa), který přebírá úlohu nejaktivnějšího parasystémového modelu tvoření v celém souboru neologismů.[20]

S afixoidním tvořením úzce souvisí i další z obecných znaků parasystémového tvoření, jakým je výrazný podíl nepravidelných slovotvorných způsobů. Také v parasystému neologismů se vedle derivace a kompozice setkáváme i s tzv. zvláštními způsoby tvoření slov.[21] K nim náleží především abreviace základu spojená buď s následnou derivací (tot-áč < totalita, prof-ík < profesionál, veg-an < vegetarián) nebo s kompozicí (kredit-karta, centr-kurt). Vedle těchto případů, které jsou výsledkem spíše náhodných abreviačních procesů, se setkáváme i s celými soubory pojmenování, která reprezentují typ kompozit, u nichž se abreviace jejich předního, popř. zadního členu vyznačuje již určitými strukturálními rysy.

K tomuto specificky neologickému parasystémovému typu abreviačně-kompozitních pojmenování náležejí především afixoidní kompozita. V rámci nich tvoří nejproduktivnější skupinu pojmenování s prefixoidy, které vznikly [87]abreviací základového adjektiva ve výchozím pojmenování o struktuře adjektivum + substantivum (ekologická katastrofa > ekokatastrofa). Tyto útvary vznikají nejčastěji z přejatých složených adjektiv, a to krácením v místě morfémového švu mezi jejich předním a zadním členem (porno- < porno/grafický, tele- < tele/vizní). Vedle toho se jako fundující jednotky objevují i adjektiva nesložená (kyber- < kybernetický, cyklo- < cyklistický), při jejichž krácení mimo morfémový šev může docházet i k deformaci základu (profi- < profesionální).[22] Opakováním v různých typech pojmenování se pro tyto fragmentální útvary ustaluje jejich lexikální význam a stávají se tak analogicky vyčlenitelnými slovotvornými prvky, které se aktivně zapojují do slovotvorné soustavy jazyka. Jejich produktivita je podporována především neomezenou spojitelností. Spojují se jak se substantivy přejatými (ekoterorismus, ekoturistika), tak domácími (ekojízdenka, ekopotraviny), utvořenými (ekopříspěvek) i neutvořenými (ekodvůr), a to bez ohledu na jejich příslušnost k jednotlivým slovotvorným typům.

Repertoár prefixoidů se neustále rozšiřuje. (Vedle již dříve zaznamenaných, jako auto-, foto-, stereo-, tele-, se objevují nové, jako např. eko-, info-, narko-, porno-.) Na míru autonomie tohoto typu abreviovaných morfémů ukazuje i to, že se odpoutávají ze závislosti na kompozitních pojmenováních a lexikálně se osamostatňují (Byl obviněn ze šíření dětského porna. Čte jen samé krimi.)

Specifika parasystémového tvoření se dále projevují i porušováním základních slovotvorných vztahů, které jsou pro systém nocionálních apelativ určující. Tak registrujeme, že charakter parasystémového tvoření připouští porušování i tak tradičních slovotvorných vztahů, jakým je vztah mezi jednotkou motivující a motivovanou. To vede k tomu, že do slovotvorného procesu vstupují jako motivující jednotky na jedné straně pojmenování nelexikální povahy, na straně druhé i víceslovná pojmenování mající charakter frazémů.

Případy, kdy v roli motivující jednotky vystupuje celé frazeologické spojení, zastupují pojmenování jako jánabráchismus, polopatismus, zabukismus, odezdikezdismus. Ačkoli jde o lexikální jednotky označované jako okazionální, nelze jejich tvoření považovat za výsledek nahodilých slovotvorných procesů.[23] Jde totiž o pojmenování se zřetelnou onomaziologickou strukturou (označují negativně hod[88]nocené společenské jevy), která jsou utvářena podle jednotného slovotvorného modelu o vzorci frazém + -ismus.[24] O tom, že jde o specificky parasystémový model tvoření, svědčí jednak víceslovný charakter odvozovacího základu, jednak i užití sufixu, které nemá oporu v základním slovotvorném systému. (Sufix -ismus má v systému nocionálních apelativ charakter monofunkčního derivačního prostředku, jehož distribuce je vázána na přejaté základy adjektivní povahy.)

Tyto posuny v distribuci slovotvorných prostředků v systému již etablovaných vyplývají ze samotné povahy parasystému, který je charakterizován jako sekundární soustava vyrůstající na pozadí základního apelativního systému. Pro parasystémové tvoření je tedy charakteristické, že se v jeho rámci jednotlivé slovotvorné formanty uplatňují i mimo svoji primární funkci, a rozšiřují tak svůj slovotvorný potenciál.

Příkladem parasystémového přehodnocení původní funkce slovotvorného formantu může být chování sufixu -árna v nově utvořených pojmenováních, jako snobárna, pakárna, sviňárna, kulišárna, levárna, křivárna. V rámci základní apelativní soustavy jde o monofunkční sufix, jímž se derivují substantiva označující názvy míst. (V rámci této slovotvorné kategorie jde dokonce o nejproduktivnější slovotvorný typ.) Jeho užití pro odvozování jmen označujících způsoby lidského chování hodnocené jako negativní je až sekundární.[25] Parasystém tak umožňuje využití slovotvorného prostředku bez opory jeho fungování v základním systému. Nelze tu však hovořit o utvoření nového slovotvorného typu, jako tomu bylo v případě názvů prostředků zakončených na -ovač, neboť tato pojmenování nerespektují jednu z určujících podmínek slovotvorného typu, a tou je jednotný charakter slovotvorného základu. Jde tu tedy spíše o sémanticko-slovotvornou skupinu pojmenování, jejíž členy jsou spjaty společným sémantickým rysem a formální podobností užitého derivačního prostředku.[26]

Pokusili jsme se ukázat, že kritéria, která organizují parasystém a tvoření jeho jednotek, by bylo možné vztáhnout i na neologismy a specifika jejich tvoření. Domníváme se, že aplikování modelu parasystému, jak jej pro některé okruhy pojmenování (propria, termíny a expresiva) charakterizoval D. Šlosar a k popisu soustavy vlastních jmen využila J. Pleskalová, nám umožní zachytit i ty slovotvorné jevy, které se jinak jeví na pozadí fungujícího systému apelativ jako anomálie a výsledky nahodilých procesů.

[89]Za základní znaky neologického parasystému pokládáme:

1. Periferní postavení v rámci slovní zásoby, jež vyplývá ze specifické onomaziologické funkce, kterou plní jeho jednotky.

2. Využívání specificky parasystémového tvoření (vedle tradičních slovotvorných způsobů), které je spojeno se systematickým porušováním slovotvorných pravidel a zákonitostí, které fungují v systému nocionálních apelativ, a s aktivací některých periferních slovotvorných prostředků a typů. Ta porušení tradičních slovotvorných vztahů, která mají povahu nikoli náhodných změn, ale změn strukturních, označujeme za slovotvorné inovace.

Za nejvýraznější typ slovotvorných inovací v neologickém parasystému považujeme vznik nového slovotvorného modelu (viz afixoidní kompozita) nebo ustálení nového slovotvorného typu (viz slovotvorný typ desubstantivních názvů prostředků reprezentovaný sufixem -ovač).

---

[1] K pojmu inovace viz O. Martincová, Tzv. hybridní složeniny jako lexikální inovace, in: Studia z filologii polskiej i słowiańskiej XIII, Warszawa 1973, s. 171.

[2] Dokladový materiál, který je použit v tomto příspěvku, vychází z korpusu substantivních neologismů, který vznikl excerpcí ze dvou u nás vyšlých slovníků neologismů (Z. Sochová, B. Poštolková, Co v slovnících nenajdete, Novinky v současné slovní zásobě, Praha 1994, a O. Martincová a kol., Nová slova v češtině, Slovník neologizmů, Praha 1998) a vlastní excerpcí především publicistických textů.

[3] Vzhledem k zaměření tohoto článku, který by měl být příspěvkem ke studiu nových slovotvorných procesů, které v jazyce probíhají, se budu věnovat pouze jednomu typu neologismů, tzv. slovotvorným (denotativním) neologismům, tj. takovým novým pojmenováním, která byla utvořena slovotvornými postupy a prostředky. Navazuji tak na dílčí závěry své diplomové práce (viz M. Ziková, Slovotvorná charakteristika substantivních neologismů, Brno 1998).

[4] O pojmech centrum – periferie a o kritériích pro určení přináležitosti konkrétních lexikálních jednotek k centru nebo periferii viz J. Filipec, Probleme des Sprachzentrums und der Sprachperipherie im System des Wortschatzes, Travaux linguistiques de Prague 2, 1966, s. 257–275.

Vedle toho se rozlišují i tzv. neologismy sémantické, které vznikají sémantickým tvořením. O další možné klasifikaci neologismů podle různých hledisek viz O. Martincová, Problematika neologismů v současné spisovné češtině, Praha 1983.

[5] K pojmu perspektivní lexikální jednotka viz J. Filipec, F. Čermák, Česká lexikologie, Praha 1986, s. 99.

Z hlediska slovotvorby lze za perspektivní lexikální jednotky, tedy takové jednotky, u nichž existuje vysoká pravděpodobnost jejich začlenění do lexikálního systému, označit ta pojmenování, která byla utvořena podle produktivních slovotvorných modelů.

[6] O vztahu analogie a anomálie k neologii blíže viz O. Martincová, N. Savický, Hybridní slova a některé obecné otázky neologie, SaS 48, 1987, s. 124–139.

[7] D. Šlosar, Opyt razrabotki optimal’noj modeli dlja sravnenija rodstvennych jazykov v oblasti slovoobrazovanija, in: G. P. Neščimenko (ed.), Sopostavitel’noje izučenije slovoobrazovanija slavjanskich jazykov, Moskva 1987, s. 116–121.

[8] D. Šlosar, Česká kompozita diachronně, Brno 1999, s. 36.

[9] J. Pleskalová, O tzv. parasystému, in: SPFFBU, A 48, XLIX, 2000, s. 42.

[10] Obdobně platí i pro parasystém proprií, že jejich specifická onomaziologická funkce (funkce individualizační a identifikační) podmiňuje utváření specificky parasystémových slovotvorných prostředků, které se na tvorbě jeho jednotek podílejí. Zevrubný popis slovotvorných prostředků typických pro parasystém vlastních jmen podala ve své studii J. Pleskalová (Tvoření nejstarších českých osobních jmen, Brno 1998).

[11] Typickými reprezentanty produktivních slovotvorných typů, které jsou nadále analogicky početně rozmnožovány o další nové členy, jsou např. jména činitelská zakončená formantem -č (ostřelovač, převáděč), přechýlená feminina odvozená sufixem -ka (migrantka, lisařka) nebo specifický sémanticko-slovotvorný typ označující názvy poplatků derivované sufixem -né (startovné, kempovné). O podílu jednotlivých slovotvorných typů na tvorbě nových substantivních pojmenování viz M. Ziková, Slovotvorná analýza substantivních neologismů, Brno 1998.

[12] O tom, že sufixy -oš a -ouš náleží k typickým parasystémovým slovotvorným prostředkům, svědčí jejich podíl na tvorbě jak termínů, tak i uplatnění v onymické slovotvorbě. Viz např. jejich charakteristika v TSČ II: „Jde vesměs o neproduktivní nebo jen velmi omezeně produktivní citově zabarvené nebo v odborné terminologii přírodopisné využité způsoby tvoření.“ (s. 328). O jejich podílu na tvorbě antroponym viz J. Pleskalová, Tvoření nejstarších českých osobních jmen, Brno 1998, s. 74 a 86.

[13] Za transnominativní neologismy se označují ty nově utvořené lexikální jednotky, podstatou jejichž tvoření je pouhé přehodnocení slovotvorné formy v jazyce již existujícího pojmenování. K pojmu transnominace blíže viz J. Gazda, Integrace cizojazyčných prvků v slovní zásobě současné ruštiny a češtiny, Brno 1990.

[14] O perintegračních procesech doprovázejících tvoření proprií, které vedou až ke vzniku specifických parasystémových formantů, viz J. Pleskalová, Tvoření nejstarších českých osobních jmen, Brno 1998, s. 106–110.

[15] Viz hodnocení derivace jmen prostředků od substantivních základů v TSČ II jako „méně typické“ (s. 171).

[16] Kompozice sama, jako druhý ze slovotvorných způsobů, je charakterizována v opozici vůči derivaci jako způsob omezený svou produktivitou a zároveň i svou příslušností ke specifickým vrstvám lexika. Viz např. Mluvnice češtiny I, Praha 1986, s. 451. Pro parasystém neologismů je však charakteristický právě nárůst počtu vícesložkových pojmenování různých typů.

[17] Viz např. V. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1972, s. 92; D. Šlosar, Česká kompozita diachronně, Brno 1999, s. 52.

[18] Termíny afixoid a kompozice afixoidálního typu zavedli do české lingvistiky O. Martincová a N. Savický, d. cit. v pozn. 6.

[19] Mnohdy je proto těžké určit, zda daná lexikální jednotka byla do češtiny převzata jako celek, či zda byla zformována z přejatých slovotvorných elementů již v rámci domácí slovotvorné soustavy. K podílu přejatých slovotvorných prvků na tvorbě nových pojmenování viz M. Dokulil, J. Kuchař, Slovotvorná charakteristika cizích slov, NŘ 60, 1977, s. 169–183.

[20] Povahu afixoidů může mít i zadní člen kompozita. Tyto formace se zadním členem afixoidního charakteru pak konstruují slovotvorný typ o vzorci S-(K)-sufixoid (oslavománie). Repertoár sufixoidů je ovšem početně menší než repertoár prefixoidů (viz např. -holik, -log, -mánie…).

[21] K pojmu viz M. Dokulil, Tvoření slov v češtině 1, Teorie odvozování slov, Praha 1962, s. 25.

[22] Krajní případ krácení adjektivního členu až do podoby písmenné zkratky představují v poslední době velmi rozšířená „e-kompozita“ (e-noviny, e-obchod, e-trh, e-zprávy…). Písmenná zkratka v nich zastupuje adjektivum elektronický. Tento typ abreviačně-kompozitních útvarů, jejichž přední člen má charakter nelexikálního fragmentu, bývá dáván do souvislosti s obecnější neologickou tendencí, jakou je tendence k analytičnosti vyjádření. Někteří autoři hovoří dokonce o hromadné ztrátě identity morfémů, která vede až k oslabování flektivního charakteru slovanských jazyků. Viz N. Savický, Pohyb ve slovní zásobě a v neologii, Slavia 68, 1999, s. 3–7.

[23] O tomto typu pojmenování viz také M. Dokulil, Nepotřebujeme vyčkávače a zabukisty, NŘ 51, 1968, s. 255.

[24] O tom, že jde o model živý, svědčí i další nově utvořená pojmenování, jako jetřebismus, vlezdoprdelismus.

[25] Pojmenování náležející do této skupiny mají expresivní charakter, což je dáno právě napětím mezi jejich lexikálním významem a slovotvornou strukturou.

[26] Na obdobném principu jsou vybudovány i jiné sémantické okruhy pojmenování, jakými jsou např. názvy poplatků atd. K jejich popisu viz F. Váhala, Některé sémanticko-slovotvorné skupiny jmen, in: TSČ II, 1967, s. 654–677.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 2, s. 81-89

Předchozí Concetta Maglione: Nové uplatnění obecné češtiny v literatuře

Následující Jana Valdrová: Novinové titulky z hlediska genderu