Nové uplatnění obecné češtiny v literatuře

Concetta Maglione

[Články]

(pdf)

-

Vzrůstající zájem o komunikační povahu jazyka, o sdělovací proces sám a o úlohu jazyka v promluvě, diskurzu, vede v bohemistice přirozeně i k novému zájmu o češtinu běžně mluvenou a o ty její charakteristické rysy, ve kterých se neshoduje se spisovnu normou. Poměrně obtížná možnost analýzy mluvených promluv, na které se pracuje zejména v Ústavu Českého národního korpusu FF UK, vede k tomu, že se ve zvýšené míře studuje i jazyk užívaný v beletrii.

V tomto článku se zabýváme využitím spisovných a nespisovných prvků ve čtyřech povídkách sbírky Šakalí léta od Petra Šabacha (Paseka, Praha 1993): Drak, Šakalí léta, Mr. Class, Jugo.

Všechny tyto povídky jsou ve skazové formě. V tomto žánru literatury, kde vyprávěč je také hlavním hrdinou a vyprávění je v 1. osobě, se autor obvykle pokouší zachovávat prvky mluveného projevu. Avšak bezprostřednost a přirozenost každodenního rozhovoru nelze pojmout jen jako pouhý zápis mluveného projevu, spisovatelem věrně přepsaný; jde o jeho stylizaci. Umělec tu dospívá k určitému výběru jazykových prostředků, z nichž ovšem nevylučuje nespisovné tvary. Právě naopak, vedle jevů spisovných užívá i prostředků nespisovných v typickém kolísání mezi češtinou obecnou a spisovnou; spisovný jazyk však zůstává základním jazykovým útvarem, třebaže nemá výsadní postavení.

Naší pozornosti je hodná míra využití jevů obecně českých a jejich střídání se spisovnými; autorův přistup k tomuto střídání se mění od jedné povídky k druhé. Přejděme tedy k popisu jednotlivých povídek.

V povídce Drak jde o alkoholického houslistu toužícího po koncertu, ale už pět let hrajícího v hospodě. Z bývalého manželství má jedno dítě, ale to málokdy vidí. Sny, naděje a vůbec všechno se v jeho životě zdá nesplnitelné. Jednou, aby opět získal vztah se synem, se rozhodne pro něho udělat draka. Skazové vyprávění se zčásti projevuje ve formě dialogu mezi otcem a synem. Vzdělání vyprávěče je pravděpodobně vysoké, protože studoval hudbu, ale je také pravda, že prostředí, v němž se nejčastěji nachází, je hospoda.

Z obecně českých jevů jsou tu nejvýraznější prvky hláskové a tvaroslovné. Tvary s ej proti spisovnému /í/ a s /í/ proti é se uplatňují skoro systematicky, tj. spisovné tvaroslovné koncovky jsou důsledně nahrazeny nespisovnými kromě jediného případu, kdy otec opraví dítě (píšeme /í/ pro hlásku, jejíž pravopisná podoba je někdy í, někdy ý, např. cítit i dobrý, jarního i dobrýho):

„Tady se nic nemění. Tady se měněj akorát různý vometáci. Vod tý doby, cos vypad, už tu byl nejmíň šestej,“ „Říká se od té doby, cos odešel, když se mluví s taťkou, jasný, brácho?“ (71)

[75]Upozorněme, že se opravení týká jednak klukova lexika (odešel proti vypad), jednak právě těch tvarů, které se pociťují jako obecně české (vod proti od; tý proti té); hned v téže větě však máme i jasný, ne jasné.

Změny ej < /í/ a /í/ < é se objevují vždy, i v základech slov: Stál a díval se pozorně, jak si nalejvám do hrnku vodu,… (71); Překvapilo mě, že neodlítla ani jedna tříska (75).

Také instrumentálové -ma v množ. čísle pravidelně zastupuje spisovné koncovky -mi a -y: s nima, s váma, klikatejma uličkama.

Vysoká je frekvence protetického v, a to především v přímé řeči:

„Kdo je to?“…

„Táta“, řek jsem, „votevři, brácho.“ (70)

Nohy mi brněly z toho vypitýho rumu a jazyk se mi málem nevohejbal, když jsem se ho snažil přesvědčit (74).

Změna ou- < ú- není provedena u žádného ze čtyř slov, kde by přicházela v úvahu: úder, úplně, úžasně, únava. (Připomeňme, že i v běžném hovoru je ou- v rámci obecné češtiny dnes už stylově příznakové.)

U dalších jevů, ve kterých se obecná čeština od spisovné normy liší, sice často převažují tvary s odstínem hovorovým, ale občas najdeme i variantu spisovnou. Tak např. v 2. a 4. pádu zájmena třetí osoby on po předložkách existuje společný obecný a spisovný tvar něj: Snažil jsem se na něj dívat otcovsky (72). Uplatňuje se však i tvar něho: Pomalovali jsme toho draka […]. Šel z něho strach… (74).

Pokud jde o kvantitu, neliší se Šabachovy texty od spisovné: domů, říkám, nevím, není, tím, … Také další hláskové jevy, kterými se liší obecná čeština od spisovného jazyka, zejména v zjednodušení skupiny souhlásek, se objevují velice zřídka, a to především jen v přímé řeči: vemu, ňákej, pudeš, dyť, tohodle, seš, si (= jsi).

V časování sloves převažuje v kondicionálu pomocného slovesa obecně český tvar bysme místo bychom (i v kombinaci se spojkami). Jediná výjimka je ve výpovědi „Tak hele, brácho, abychom si rozuměli, to, že, už tady s váma nebydlím, to v žádným případě neznamená, že se se mnou budeš bavit jak s nějakým votrapou z ulice.“ (72).

Také v příčestí minulém mužského rodu nejčastější jsou obecně české formy. Uplatňuje se zde elize -l vzoru tiskne je příčestí minulé rozšířeno o příponu -nul: Zved jsem se z podlahy (72); Cestou jsem se zastavil v telefonní budce a cinknul jsem jim domů (70).

Přítomný čas sloves vzorů dělat a sázet má tvary s apokopovaným -í v 3. osobě množ. čísla (-ají > -aj: vypadaj; -ejí > -ej: musej).

U slovesa bát se bývá rozkazovací způsob v přímé řeči bez zvratného zájmena se: „Neboj, brácho.“

U Šabacha je tedy provedena určitá hierarchizace užitých prostředků, od výrazného systematického užívání některých obecně českých tvarů (/í/ > ej, é > /í/, 7 pl. [76]s -ma, -ají > -aj, -ejí > -ej) přes nepravidelnou oscilaci mezi spisovnými a nespisovnými prostředky, srov. střídání spisovné a nespisovné podoby tvaru s identickou funkcí: A pak jsem se zvedl a šel jsem do sklepa. Párkrát jsem šláp vedle a málem sebou švihnul, ale… (75), až do úplného vyloučení počátečního ou-.

Autor užívá vztažné zájmeno který s obecně českými koncovkami a opomíjí zájmeno co, kromě řídkých výjimek: Znám se s jedním, co byl v pasťáku, …; jsou tu nespisovné hláskové tvary vztažného zájmena, které čtenář jasně vnímá: … myslím na svýho kluka, kterýho mám rád na světě nejvíc, ale kterýmu to asi není moc platný… (69).

Co se týče slovní zásoby, nacházíme v Šabachových textech obecně česká slova a slovotvorné podoby jako brynd, srab, nakecat, brácha, cvaknout si, kilák, ryto, pasťák, zlajznout, vometák. Mezi nespisovným výrazivem jsou doložena i slova přejatá z němčiny: fór, furt, akorát, flaška, ksicht, cvok, kastlík. Často se vyskytují i slova, která jsou charakteristická pro expresivní promluvy: čuměli, ťukám si, frňák, vypadla, taťka, …; takhle brzo se blbě čeká na tramvaj a pro taxikáře bych velký ryto rozhodně nebyl… (68); „Akorát lidi zblbneš. Zblbneš je a necháš je v rejži…“ (74); … koukal na draka a bylo vidět, jak ho to žere… (75).

V povídce Šakalí léta se uplatňuje jednoduchý a bezprostřední tón dvanáctiletého kluka, vyprávěč sděluje v 1. osobě tehdejší zážitky svého života: první polibek, první vykouřenou cigaretu, první rock’n’roll. Na lehkomyslnou a zároveň nostalgickou atmosféru pražské poválečné doby vzpomíná jako na rozhodující okamžik, jako na přechod z jednoho stavu k druhému, jako na dobu mezi dětstvím a dospělostí, mezi posledními poštovními vozy s koňmi a prvním sputnikem do vesmíru.

Obecně českými prvky je charakterizovaná hlavně rovina morfonologická, takže můžeme konstatovat jenom řídký výskyt čistě spisovných koncovek. Velmi často se vyskytují zejména výsledky změn /í/ > ej a é > /í/ v adjektivních koncovkách. Frekvence nespisovných variant klesá u výhradně hláskoslovných jevů. Máme tedy v základech podstatných jmen tuto distribuci:

– /í/ > ej se uplatňuje většinou u nejfrekventovanějších slov z denního života, jako přemejšlet, mejdlo, umejt, dejchat, tejden, a vždy u slovesa být a jeho odvozenin (ubejvalo, přibejvat). Příklad: Srdce mi bušilo v krku a cejtil jsem, ze tohle může bejt rozhodující moment v mým životě (10);

– úžení /í/ je obvyklé u sloves: zahlídli; lítat; navlíkat. Příklad: Sám jsem se pokusil jen jednou ulízt pár metrů navíc… (7); Bejby dlouho přemejšlel, co mu províst (12);

– protetické v se objevuje málokdy: … že jsem najednou vůbec nevěděl, co říct. Měl jsem představu, že by to mělo bejt něco hodně vostrýho, něco, co by mu vyrazilo dech (10);

– ou- vůči ú- se nikdy nevyskytuje, ani tam, kde by po tom mohl kontext přímo volat: Protože náš doktor ji chtěl strčit někam do útulku pro starý a nemocný lidi… (12).

[77]Instrumentálová koncovka -ma je častější než spisovné formy -mi a -y, ale ty jsou také doloženy: Bylo mezi náma jen pár kluků, který o sobě mohli říct v patnácti, že neměli žloutenku (9); Stáli jsme ještě udejchaný a smutně jsme se za nimi dívali. (14)

Někdy čteme v platnosti vokativu nominativ: „Kdepak, pane doktor, dyť já už jsem tu jen pro vostudu“ (22).

Mužský a ženský rod příčestí minulého apod. je obvykle graficky vyznačen podle pravopisné normy, jak upozornila K. Gammelgaard[1].

V případě ukazovacího zájmena tento, kde se liší i výslovnost, spisovatel dává přednost obecně českému tvaru ty vůči ti v 1. pádě množ. č. v mužském rodu: A tyhle turisti chodili po hotelu, kouřili a krabičky cizokrajnejch značek zahazovali do košů, obaly od žiletek a od sejru a od mejdel a… (9).

Samohlásky ani zde kráceny nejsou (kluků, jí, nevím, jméno), stejně tak nejsou zjednodušeny skupiny souhlásek (vezme, prázdný, džbánky, bůhví). Tyto jevy zjišťujeme jen v přímé řeči: … ale Bejby mě zmrazil: „Di domu, brouku,“ řekl mi, „bude pozdě“ (11).

Objevuje se apokopa -i u stupňování příslovcí: rychlej, pozděj.

Co se týče časování sloves, je povídka vyprávěna v minulém čase, jen v přímé řeči nacházíme přítomný čas a s ním apokopu -í v 3. osobě množ. č.: -ají > -aj – kecaj, naslintaj si, říkaj, vypadaj, podřezávaj, ale domlouvají se; -ejí > -ej – zhroutěj se, raděj se.

Spisovně český kondicionál bychom je vzácnější než bysme: … a kdyby nám někdo vyprávěl o kraslicích, asi bysme ho zbili.

V příčestí minulém bývá častá elize -l: Přised jsem si k němu a doufal, že mě někdo z kamarádů aspoň na chvíli zahlídne (12). Převládají také tvary se sufixem -nul- u sloves vzoru tiskne: Bejby se sice usmíval, ale přesto se mi zdálo, že trochu zblednul. Dvakrát se vyskytl tvar začli místo začali: Začli jsme jí říkat Bejbina a všichni jsme se do ní okamžitě zamilovali (10).

Vedle vztažného zájmena který s obecně českými koncovkami se v přímé řeči setkáváme i se vtažným zájmenem co: My kluci, co jsme bydleli kolem mrakodrapu, jsme byli zatraceně bohatý (9).

Přes celkovou povahou obecně českou autor užívá v textu i některé prostředky knižní, např. přechodník přítomný: Otcové pokuřujíce džunky si nás spokojně prohlíželi ve stejnejch teplákovejch soupravách (8). Setkáváme se i se zájmenem lec(c)os, se vztažným zájmenem což, se spojkou jelikož, např.: … ale doma jsme leccos zaslechli, … (12); … takže jsme ne něj povykovali „Šilhavý torpédo“, což mi s odstupem nechal… (12); Tam jsme vždycky cucali citróny, jelikož to byla notoricky rozšířená fáma… (13).

[78]Pokud jde o slovní zásobu, autor volí ve shodě s obecnou češtinou slova původně německá, jako furt, akorát, kšeft, šmak, flaška. Silně zastoupeny jsou univerbáty na pokraji spisovnosti, jako esenbák, rádiovka, cirkulárka, žvejkačky, sanitka, hubeňour. Mezi nimi se vyskytují typické výrazy z hospody: desítka, dvanáctka, sedmička (pivo), ovocňák. Tematice povídky odpovídají hojné výrazy expresivní (aspoň svým původem): fotr, brácha, barák, partaj, kámoš, fousy, líznul, flákat se, kecat, bafat, upalovat, ať už původu českého nebo převzaté z němčiny.

Ve shodě se stylem vypravování bývají celé výpovědi zabarveny emotivně, jak je to běžné v řeči devatenáctiletého kluka, např.: Na hlavu mi kapala nějaká smradlavá voda a už jsem málem volal Maminko, pomoc! Když mi došlo, že mi z tý roury kouká zadek ven (7); … stačilo to na to, abych byl šťastnej jako blecha (12); … tenhle Dalibor se nakonec projevil jako naprostej křapík (13); Co čekal, do pytle! (13); … na plný pecky (14); Kradli jsme doma cigára a bafali jsme ostošest (18); … hned jsem mu všechno zatepla vyklopil (21).

Vyprávěčem povídky Mr Class je pan Mrklas, kdysi známý žonglér, nyní důchodce v malém klidném městě. Jednou se u něho doma objeví zoufalý soused Frantík, jehož zkušení hazardní hráči ošidili o hodně peněz. Mr. Class se rozhodne pomáhat mu, jede do Prahy a tam předstírá, že je nezkušeným vesničanem plným peněz.

Také zde obecně české prvky charakterizují rovinu morfonologickou. Patří sem:

– koncové -ej z /í/ v 1. a 4. pádě jedn. č. je obvyklé: Už odmala jsem měl tenhle zajímavej talent (52); ej nacházíme méně často v jiných tvarech: A když si prohraju svejch třicet, tak jdu domů a řval bych nahlas (53).

– é > /í/ hlavně v adjektivních koncovkách: Není to dobrý, když žijete jako slavném člověk v malým městě (52); řidčeji jinde: … “mistře, vy jste machr v tomhle oboru, jste eso … nešlo by s tím něco províst“ (54).

Protetické v se objevuje jen v přímé řeči:

Vedle netrpělivě zaskřípalo křeslo vazouna: „Tak si to poďte strčit navostro.“ „Myslíte jako vo prachy?“ zeptal jsem se (54).

Instrumentálová koncovka -ma není doložena u maskulin, ale najdeme ji u feminin: … proti mně někdo šustí kartama. A když si sednu s dědky na mariáš… (53); … a pomáhali si s kufry (55).

Občas se u ukazovacího zájmena ten najde v 1. a 4. pádě množ. č. koncovka rodu ženského místo středního: Teprve ty slova srovnal do řady (53).

U stupňovaných příslovcí je jednou použita přípona -ejc: Mile se na mě usmívali. Jeden byl na první pohled silnější a druhý zas o krapet chytřejc (56).

Se zjednodušenými skupinami souhlásek se setkáváme v přímé řeči, a to hlavně v druhé časti povídky, kde hrdina předstírá, že je vesničanem: „Ale děte,“ bránil jsem se, „jakejpak den! Je to prostě ohromně jednoduchá hra. No jen mi to pučte a já to zkusím!“ (57).

[79]Co se týče sloves, u příčestí minulého je elize -l velice vzácná, zjišťujeme ji jen dvakrát v celé povídce: „… A pak, že prej, co bych řek tomu, kdybysme si zašli do nějakýho baru vedle…“ (54); Ten bystřejší se naklonil, až na mě málem přepad. „Tady!“ ukázal potom prstem (58). Doloženy jsou i tvary s -nul u vzoru tiskne: za sebou slyším poznámky o tom, že jsem holt zblbnul a měkne mi mozek (53).

U minulého času bývají vypuštěny tvary slovesa být, ale užito je zájmeno osobní: No a já šel (54).

V přímé řeči se občas objevuje v kondicionálu pomocného slovesa být obecně český tvar bysme místo bychom: „No mohli bysme to nakonec zkusit, ale budete mít dost peněz, hoši?“ (57).

Autor někdy používá vztažné co: Jenom ty svoje, ty, co jsem si sám skládal za dlouhých nocí dohromady, ty nedávám (52).

V řeči hrdiny-vesničana najdeme i další prvky obecné češtiny: „To je lidu!“; … kolik že tyhle příbuzný stojej člověka peněz… (56).

V slovníku jsou zastoupena obecně česká slova a tvary: barák, fígl, maníky, prachy, štamprle, grázlové, pošťák, strejda, kazeťák, chytrolín, litr. Mezi nimi je dost výpůjček z němčiny: foch, machr, štace, fór, ksicht. Některá slova jsou užita v posunutém významu, jaký se vyvinul v příslušném slangu žonglérů: skořápky, řetízek. Také v této povídce zjišťujeme hodně výrazů expresivních: volovina; zatraceně dobře; Frantíkovi je tak přes třicet, pomaličku plešatí, má už trochu pupek a vypadá solidně (53); „Já nevím,“ šeptal zdrceně, „ale tohle je situace na špagát…“ (54); Ale pak jsem dodal, že to pro ně na druhou stranou rád udělám […], když mám někdy pocit, že jsem dojná kráva (56).

povídce Jugo jde o pracujícího Jugoslávce, který se s manželkou přestěhoval do Čech. Jejich mlčenlivost a diskrétnost vzbuzuje v spoluobčanech zvědavost.

Povídku vypravuje v 1. osobě hrdinův spolupracovník, který se vyprávěné události účastnil. V průběhu historie se přímo obrací na čtenáře a vypráví se spontánností, používaje jednoduchou skladbu s krátkými větami a typickými souřadicími spojkami. V textu nejsou žádné výhradně obecně české fonologické nebo morfologické prvky, s jednou výjimkou v přímé řeči: „Hej! Jugo! Co má bejt tohle za divnej vejlet?“ (79); pronikají jen prvky hovorové: dál, líp, pamatuju se, akorát, koukal, dneska. Jednou čteme co místo který: … vím o dvou o třech, co tam byli určitě… (80).

Ačkoli je obecná čeština přítomná ve všech čtyřech povídkách, frekvence a kvantita použitých prostředků je v každé jiná. Nespisovné prvky se nacházejí hlavně na rovině morfonologické a lexikální.

Celkem je možno říci, že v žádné z uvedených povídek, kromě Jugo, nelze najít pásmo, kde převládají buď tvary spisovné, nebo nespisovné. Prvky obou použitých útvarů se střídají v textu bez pravidelnosti, a to v přímé řeči (kde jsou význačnější prvky nespisovné) i v řeči nepřímé. Nespisovné jevy nejsou vázány na zvláštní situace, celá povídka je jimi vlastně prosycena. Slouží vždy jako doklad spontánnosti [80]projevu. Všechno ve vyprávění, od obsahu po jazykovou strukturu, je orientováno k postavám a jejich světu. A tak například v Šakalích létech se dynamická, expresivní řeč postav přímo váže k předpubertální spontánnosti a naivitě a v povídce Mr Class pomalý rytmus vyprávění připomíná klid a opatrnost starého hrdiny. Je blízký k lidovému prostředí, a proto diskrétně používá nespisovné tvary, s kolísáním mezi oběma útvary. V jistém smyslu užívání nespisovných prvků záleží na charakterizování hrdiny, ovšem z druhé strany, také prvky spisovné mohou být někdy použity příznakově s cílem naznačit jisté vzdálení děje od vyprávěcího pásma. Tak např. v povídce Drak vedle základního neformálního tónu najdeme spisovné tvary, když se hrdina zbytečně snaží o uplatnění své otcovské autority.

Totéž platí v povídce Šakalí léta, kde události, emoce, dětská naivita jsou vnímány očima a řečí dospělého. Vyprávěč je tady hlavním hrdinou a přitom vzdáleným pozorovatelem.

V charakterizaci některých situací, když převládá nostalgická vzpomínka na už neexistující věci minulosti, se vyskytují čistě spisovné prvky: … A nad tím vším se vznášela atmosféra posledních poštovních vozů s koňmi, modrých krabic s pošťáckou trubkou na boku, s nevrlým kočím, který nás přetahoval bičem… (8).

Výběr obecně českých prostředků ani nezáleží na sociálně podmíněné situaci. Přestože hrdina-vyprávěč Draka je pravděpodobně vzdělaný člověk a vyprávěč Juga je dělník, v první z obou povídek převládají prostředky nespisovné, v druhé se skoro neobjevují. O příběhu Juga a jeho surrealistického kníru vyprávěč vypráví s určitým odstupem, protože se sice zúčastnil události, ale byl jen tichou postavou, spíš pozorovatelem. Naopak do děje ostatních povídek jsou vyprávěči-hrdinové přímo začleněni, řeč je jim přizpůsobena a odpovídá jejich charakteru. Obecná čeština se zde užívá jako aktivní součást českého jazyka, schopná vyjádřit jakýkoliv cit. Oscilace od jednoho útvaru k druhému je vnímána jako variace stylového registru.

Autor používá oba útvary s typickým kolísáním a využívá všechny stylistické odstíny, jež je možno tímto způsobem vyjádřit.

Vidíme, že autor jazyk vyprávěčů i postav stylizuje, nechce kopírovat běžně mluvený úzus. Stylizace je ale dnes už značně jiná, než bylo obvyklé např. před prvními prózami J. Škvoreckého. Tvary obecné češtiny se objevují daleko častěji a zdaleka ne vždy jen pro charakteristiku postav nebo situací. V mnoha literárních dílech je běžná řeč stylizována do podoby blízké obecné češtině. V rozbíraných povídkách se vcelku potvrzuje i to, co ve svém výzkumu zjistili H. Kučera, K. Kravčišinová, L. Hammerová a další:[2] v morfonologii jsou nejčastějšími nespisovnými jevy -ej na konci slova a zúžené í, naproti tomu počáteční ou- ustoupilo.

---

[1] Written Comon Czech, Scando-Slavica 1994, s. 153–161.

[2] H. Kučera, Phonemic Variations of Spoken Czech, Word 11, 1955, s. 575–602; K. Kravčišinová, B. Bednářová, Z výzkumu běžně mluvené češtiny, Slavica Pragensia 10, 1968, s. 305–320; L. Hammerová, Code-switching in Colloquial Czech, Language and Discourse: Test and Protest. A Festschrift for Petr Sgall, Amsterdam 1986, s. 455–473.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 2, s. 74-80

Předchozí Anna Černá: E-maily v jazykové poradně. Co víme o tazatelích?

Následující Markéta Ziková: Substantivní neologismy a jejich parasystémový charakter