Časopis Naše řeč
en cz

Více, či méně čárek?

Zdenka Hrušková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Že na tom, kdy v textu klást rozdělovací čárku, mnohdy záleží, o tom uživatelé češtiny jistě vědí své, už i proto, že N. Svozilová věnovala potížím s čárkou velmi mnoho sloupků v Literárních novinách. A ani Naše řeč nebyla na poučení o čárce (a interpunkci vůbec) skoupá. Že někdy z otázek kolem čárek může vzniknout hlavolam, na to nás upozornilo nymburské gymnázium, když do jazykové poradny Ústavu pro jazyk český zaslalo pozoruhodný diagnostický test, patrně překlad některého antického, či spíše orientálního mudrce. Uvedeme tento text, skládající se ze čtyř výroků, nejprve beze všech čárek:
(1) Ten kdo ví a neví že ví spí. Probuďte ho!
(2) Ten kdo neví a ví že neví je prostý. Poučte ho!
(3) Ten kdo neví a neví že neví je hlupák. Vyhněte se mu!
(4) Ten kdo ví a ví že ví je moudrý. Následujte ho!

Úkol – dát čárky tam, kam patří – si rozdělíme do několika kroků. Nejprve položíme čárky tam, kde jsou mimo jakoukoli pochybnost. Tedy zaprvé. Čárkou oddělujeme věty vedlejší od vět hlavních, a to vpředu i vzadu, tedy po obou stranách. O věty vedlejší jde vždy tehdy, jsou-li uvozeny výrazy vztažnými nebo spojkami podřadicími. Ve všech čtyřech výrocích máme vztažné zájmeno kdo a podřadicí spojku že. Před nimi je tedy čárka závazná. Poněkud těžší je už zjistit, kde která vedlejší věta (takto uvozená) končí. Bez pochybností to bude jen u vedlejších vět uvozených podřadicí spojkou že; zde totiž po slovese věty vedlejší (ví, neví) následuje vždy přísudková část věty hlavní, v prvním výroku ještě opřená o opakující se holý podmět (ten).

Uveďme si nyní celý náš text s oněmi čárkami, které jsme zatím určili jako nezbytné, závazné:
(1) Ten, kdo ví a neví, že ví, ten spí.
(2) Ten, kdo neví a ví, že neví, je prostý.
(3) Ten, kdo neví a neví, že neví, je hlupák.
(4) Ten, kdo ví a ví, že ví, je moudrý.

Na pohled se zdá, že text je už čárkami přesycený, tedy aspoň nasycený. Přečtěme si však jeden výrok po druhém a uvažme, jaký má smysl. Jak brzy zjistíme, jádro otázky je v tom, jaký je vlastně vztah přísudkových sloves spojených spojkou a. Patří snad těsně k sobě a teprve jejich spojení je určeno vedlejší větou předmětnou, uvozenou spojkou že? To asi ne, neboť takové přísudkové výrazy jako ví a ví, ví a neví, neví a neví by přece nedávaly žádný smysl! Bude tedy patrně k prvnímu ze sloves připojeno souřadně vždy celé podřadné předmětné souvětí (s týmž podmětem): a neví, že neví / a ví, že neví / a neví, že ví / a ví, že ví. To znamená, že vedlejší věta podmětná, uvozená vztažným zájmenem kdo, je vlastně sou[221]řadným spojením, do jehož druhé věty je zapojena vždy věta předmětná, uvozená spojkou že. Získali jsme tak obraz o mluvnické, syntaktické struktuře celého větného celku. Po stránce jejího obsahu, smyslu, nemáme však dosud jasno.

Záhada je totiž ve významu opakujícího se zde slovesa vědět v tvaru 3. os. j. č. přítomného času oznamovacího způsobu. Podle Slovníku spisovné češtiny (Praha 1994) můžeme význam tohoto slovesa opsat jako „mít vědomost o někom, o něčem“, tedy vždy jen s nějakým obsahem tohoto vědění: to vím, něco vím, všechno vím, nic nevím. Tak je tomu vždy u druhého výskytu tohoto slovesa, kde jeho obsah je určen vedlejší větou předmětnou obsahovou po spojce že. Připomíná to – a ne náhodou – ono sokratovské Vím, že nic nevím. Jak je tomu však s prvním výskytem slovesa vědět – ví, blíže neurčeném? Užijeme-li slovesa vědět bez předmětového určení, vždy máme na mysli nějaký obsah, ať určitý nebo neurčitý. Např. ve výpovědi Já vím máme na mysli to, o čem se právě mluvilo. V našem textu je onen obsah patrně neurčitý, „něco“ /Ten, kdo (něco) ví a [neví, že (to) ví]/, tak bychom mohli doplnit vždy v první části; i v druhé části jde o tento obsah, vzhledem k prvnímu výskytu by však bylo namístě odkazovací zájmeno to.

Vraťme se nyní k onomu sokratovskému výroku Vím, že nic nevím. Zde je v obou případech sloveso vědět – vím/nevím určeno svým obsahovým předmětem, nemusíme si je proto pro větší názornost doplňovat. Co tu však výrazně vystupuje do popředí, je to, že to druhé, závislé vím je vlastní výpovědí, kdežto to první nezávislé vím je výpovědí o výpovědi – je to tedy takový vztah jako mezi předmětným jazykem a jazykem o jazyce (metajazykem); je to vědění o vědění: nejprve se tu klade výrok já nic nevím jako předmětný stav mysli a na něm se pak buduje (meta)výrok o tom, že mám vědomost o tomto stavu své mysli. A právě tak tomu je ve všech našich výrocích. Označme si to základní vím/nevím jako vím 1/nevím 1 a to „nadstavbové“ jako vím 2/nevím 2. Tak získají naše výroky tuto podobu:
(1) Ten, kdo (něco) ví 1 a neví 2, že (to) ví 1, ten spí.
(2) Ten, kdo (něco) neví 1 a ví 2, že (to) neví 1, je prostý.
(3) Ten, kdo (něco) neví 1 a neví 2 (tj. nemá povědomost), že neví 1, je hlupák.
(4) Ten, kdo (něco) ví 1 a ví 2 (je si vědom toho), že ví 1, je moudrý.

Považujeme za přirozené, že jestliže něco víme nebo nevíme, jsme si toho vědění nebo nevědění také vědomi. Proto také mezi výroky a ví, že to ví je vztah prostého sloučení stejně tak jako mezi výroky neví a ví, že neví; čárka tu tedy není namístě. Naopak jestliže něco nevíme, ale nevíme, že nic nevíme, není to vztah prostého sloučení, jak to poznáme i z toho, že jsme tu mohli užít výrazně odporovací spojky ale. V těchto větách má tedy i spojka a smysl odporovací, proto je tu čárka namístě.

Prvořadé pro náš úkol, rozhodnout, zda v našich výrocích budeme, či nebudeme klást čárku před spojkou a, bude povaha této spojky v příslušných kontextech. Vyjadřuje-li tu spojka a poměr slučovací, nepřipadá psaní čárky před ní v úvahu. Tak je tomu beze vší pochybnosti ve výrocích (2) a (4). Ve výrocích (1) a (3) bychom však spojku a mohli nahradit jednoznačně odporovací spojkou ale nebo avšak, to znamená, že tento vztah není čistě slučovací, nýbrž odporovací, ovšem slabě odporovací, proto tu také autor textu užil téže spojky a jako ve výrocích, v nichž poměr mezi výrazy spojenými touto spojkou je jednoznačně slučovací. Z toho plyne, že ve výrocích (1) a (3) bychom mohli pro větší význa[222]movou zřetelnost čárku před spojku a psát. Na rozdíl od všech ostatních případů kladení čárky v těchto výrocích je však v těchto případech kladení čárky jen možné, nezávazné, fakultativní. Je tomu tak proto, že mluvnická i významová stavba výroků je záměrně stejná a že autor zřejmě nechtěl usnadnit odhalení smyslu jednotlivých výroků jak bychom řekli – podat jej po lopatě, nýbrž vyžadoval po řešiteli jisté myšlenkové úsilí.

Dospěli jsme tedy po několika oklikách k této výsledné podobě našeho textu (fakultativní čárky uvádíme v závorkách):
Ten, kdo ví(,) a neví, že ví, ten spí. Probuďte ho!
Ten, kdo neví a ví, že neví, je prostý. Poučte ho!
Ten, kdo neví(,) a neví, že neví, je hlupák. Vyhněte se mu!
Ten, kdo ví a ví, že ví, je moudrý. Následujte ho!

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 4, s. 220-222

Předchozí Světla Čmejrková: O vysílání signálů

Následující Martina Ireinová: Pojedete emhádou?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1