Časopis Naše řeč
en cz

O metaforičnosti Komenského spisu Pres boží

Josef Hubáček

[Články]

(pdf)

-

1. Úkol stati

Chceme ukázat na uplatnění metafory v jednom z nejmenších děl Komenského,[1] na jeho práci s tímto výrazovým jazykovým prostředkem, ale i na to, jak užil metafory v souvislosti s ideově tematickým základem uvedeného spisku. Pokusíme se osvětlit, jak je v něm prakticky aplikováno to, co je o metafoře teoreticky objasněno v jeho Zprávě a naučení o kazatelství.[2] Ukážeme na typy užitých metafor, dotkneme se i jejich funkce kompoziční, pokusíme se sledovat jejich původnost a souvislost s literárními symboly.

V práci užíváme kritického vydání obou spisů pořízeného péčí Československé akademie věd. Doklady z Presu božího doplňujeme uvedením stránky a řádku, zkratku spisu neuvádíme; pokud pro srovnání citujeme z jiných děl Komenského, uvádíme je názvy.

 

2. Pojetí metafory ve zprávě a naučení o kazatelství

Metafora patřila k dobovým výrazovým prostředkům velmi rozšířeným. Ve Zprávě je její podstata a funkce objasněna postupně na dvou místech. Začneme tím, kde je metafora hodnocena z pozice kazatele, tedy jejího tvůrce a interpreta. Za jeho běžný úkol se zde totiž považuje přiblížit a ozřejmit posluchači biblický text, jehož charakteristika je uvedena takto: Řídký jest text, v němž by se slov neb mluvení některých nenacházelo, kterým, co s sebou nesou, není ihned povrchu rozuměti (s. 64). Tento fakt je nazýván zatemnělostí textu a je dále charakterizován takto: Zatemnělost, kteráž se v textu najíti může, aneb jest v slovích, aneb v mluvení, aneb v obojím (tamtéž). Výklad pokračuje objasněním toho, jak k této zatemnělosti dochází: Zatemnělost v slovích je od tropu. Tropus jest, když slovo v trochu jiném vyznamenání, než jak přirozeně znamená, užito jest. A toho v každém textu bývá víc neb méň (tamtéž). Po zmínce o ironii jakožto o jednom druhu tropu následuje stručná charakteristika metafory: Když se podobná povaha neb vlastnost rozuměti musí, jako: Já jsem dvéře (tj. podobný dvéřům, Jan 10); Hospodin jest skála (tj. jako skála nepohnutedlný); lidé řehcí (tj. bujně sobě počínají, Jer. 5,8); to slove metafora a jest jí [193]všude plno (Zpráva, s. 66). Metafora zde tedy vychází především z podobnosti. Poznamenejme, že toto pojetí bylo zcela obvyklé, že bylo běžné i v poetikách doby nedávné; srovnejme např.: „Tropy jsou výrazové odchylky od obyčejného významu, obracejí se od vlastní představy k jiné, přenesené. Z tropů nejčastější jest metafora. Pro význačnou podobnost přenáší název z předmětu (osoby) na předmět jiný, tj. vyjadřuje věc oklikou skrze jinou představu podle zákona podobnosti.[3]

Kromě zmíněného místa najdeme však ve Zprávě ještě jiné, které je rovněž věnováno metafoře. Pro důležitost, kterou mu autor přikládá, je dokonce označeno zkratkou NB – nota bene. I ono je uvedeno konstatováním o významu umění objasňovat metafory: K věcem zvláštním také přináležejí všecky pěkné metafory, protože v sobě zavinutě zdržují celou komparacii (přirovnání) jedné věci k druhé: kterouž rozvina velmi se posluchačům poslouží (s. 44). Je uvedeno několik příkladů, jeden je rozveden: Tak svatý Pavel (2 Kor 2), tělo náše nynější smrtedlné nazývá stánkem, budoucím pak v onom životě příbytkem aneb domem (tamtéž). Budeme dále sledovat pouze první příklad: tělo – stánek. Podstata této metafory je totiž dále objasňována: 1. Stánů (neb boud) užívá se v poli: tak přítomný život jest jako pole neb pustina. 2. Stánů se užívá, když se proti nepříteli polem leží: tak my nyní na bojovišti jsme. 3. Stánové nejsou věc stálá, ani se k tomu nestrojí, aby stálí byli, než aby se rozložiti aneb rozebrati mohli: tak nynější naše těla jen na chvíli nám daná atd. 4. Stánové z věcí tenkých, lehkých, špatných: tak těla náše jen z živlů. 5. Stánové před větrem, déštěm, povodní, zimou dostatečně hájiti nemohou, nýbrž tím sami se kazí: tak nynější těla nemocmi, bolestmi a rozličnými příhodami. 6. V stáních bydlící rozkoší a pohodlí zvláštních nehledají, než potřeby toliko, domu sobě těch věcí odkládajíce. (tamtéž). Tento výklad se ovšem od dobového chápání metafory poněkud vzdaluje. Uplatníme-li současnou terminologii, pak výraz stán není čtenáři přiblížen na základě podobnosti, ale především základním v denotátovém významu jakožto ‚přechodný příbytek, prozatímní ubytování‘. Tím se vysvětluje stylistická funkce metafory. To však, co je dále uváděno pod body 1–6, jsou konotační významy výrazu stán; významy, které se v dobovém posluchači nebo čtenáři ve styku s daným výrazem vybavily, nebo alespoň vybavit mohly, i když třeba ne vždy v počtu takto úplném. Tím se výklad dotýká již gnozeologické funkce metafory, tak jak to odpovídá jejímu současnému chápání, jež se objevuje např. v této formulaci: „Podstata básnické metafory totiž vůbec není v tom, že se zamění názvy dvou věcí, nýbrž v tom, že metafora vypovídá o skutečnosti více, než co by bylo sděleno nepřeneseným významem.“[4]

Jak dochází k tomu, že „metafora vypovídá o skutečnosti více, než co by bylo sděleno nepřeneseným významem“, objasnil z pozice lingvistiky I. Němec ve své [194]studii Obrazné výrazy a jejich klasifikace:[5] „Za podstatný komponent obrazných výrazů totiž považujeme natolik živý motivační vztah mezi jejich významem vlastním, přeneseným, a asociovaným výrazem základním, nepřeneseným, … že kombinace shod a rozdílů mezi oběma dává markantně vyniknout těm rysům označovaného jevu nebo vyjadřovaného pojmu, které ve vědomí uživatelů jazyka výstižně dokreslují pohled na něj nebo ozřejmují citový postoj k němu“ (s. 111). Za vůdčí motiv přenesení slova z jednoho pojmu na druhý považuje týž autor „společný podstatný prvek obou pojmů, jazykově pak ztvárněný jako společný (shodný) relevantní denotační komponent významu obou jednotek se společnou formou“ (s. 112).

Východiskem je pak obrazný výraz dvojčlenný. Dvojčlenné obrazné vyjadřování je vysvětleno na principu spojitelnosti slov. Němcovu teorii budeme na jeho popud ilustrovat právě příkladem z Presu božího: Neobrazné syntagma presovat hrozny je konstituováno na základě společného sémantického rysu (mačkáním něčeho získávat nápoj – réva poskytuje lahodný nápoj). Stejná forma obrazného syntagmatu – presovat nás – zdůrazňuje představu, že tu jde rovněž o společný sémantický rys, který navíc přehodnocuje význam konkrétní na abstraktní: postihováním někoho různými psychickými i fyzickými strastmi jej činit lepším. Ve smyslu těchto výkladů členíme pak metaforu na predikační, predikačně ztotožňující, přívlastkovou, přístavkovou apod.

Než přistoupíme k vlastnímu výkladu dané problematiky, chceme ještě připomenout, že nám citované místo dobře ilustruje skutečnost, že denotátový význam slova i jeho významy konotátové jsou vždy dobově a geograficky vázány. Tato naše poznámka je důležitá z hlediska metodického přístupu ke zkoumání metafory v díle časově nám velmi vzdáleném. Nestačí totiž jen vypsat a utřídit excerpované metafory a konstatovat, že daný spis je na ně bohatý nebo naopak chudý. Při posuzování působivosti metafory je nutno si klást otázku dotýkající se právě dobových konotátových významů centrálního výrazu dané metafory, pokusit se o hodnocení metafory právě z tohoto hlediska a snažit se vyvodit její funkci.

 

3. Naše klasifikace metafory

V předcházejících odstavcích jsme naznačili, jak je chápána metafora ve Zprávě a naučení, včlenili jsme toto pojetí do svého metodologického východiska, dotkli jsme se i názorů pozdějších. Chceme ovšem respektovat výsledky současného bádání v této oblasti, a proto rozšíříme své východisko ještě o některé prvky další. Budeme je čerpat z knihy J. Pavelky Anatomie metafory (Brno 1982). I pro výzkum metafory v díle patřícím dávné minulosti v ní nacházíme některé podněty. Přejímáme z ní metaforický blok, pragmatický kontext, metatextové funkce apod.

 

[195]4. Ráz zkoumaného textu a jeho vliv na metodu práce

4.1 Pro chápání konotátových významů výrazu, který je centrem metafory, je důležité, jak se v nich odráží životní zkušenost, vzdělání, nebo alespoň sčetlost eventuálního adresáta projevu. Musí nás tedy zajímat, komu vlastně bylo dílo určeno, jakou čtenářskou a životní zkušenost mohl Komenský u přijímatelů svého spisku předpokládat. Leccos nám napovědí komentáře editorů. Zařazují vznik díla časově do r. 1624, zamýšlejí se i nad možnými konkrétními adresátkami díla a charakterizují ho jako „rozjímání o utrpení, které není ničím jiným než božím prostředkem výchovy věrných služebníků“. (Pres, komentář na s. 424 a 425.) Máme za to, že výběr biblického citátu, jehož jedním obsahovým centrem je Panna, dcera judská, navozuje možnost, ba jistou pravděpodobnost, že je dílo věnováno nejmenované sice, avšak konkrétní adresátce. Nezapomínáme však, že brzy po expozici dotyčného citátu Komenský vykládá a dokládá, že onou Pannou, dcerou judskou, je míněn lid izraelský, a proto soudíme, že anonymní dedikace konkrétní ženě je autorovou básnickou fikcí, že dílo – samo výraz i vlastní autorovy úlevy – je určeno souvěrcům Komenského, bratřím, lidem se stejnými zkušenostmi posledních necelých čtyř let, mužům i ženám dobře sice sčetlým v bibli, avšak na rozdíl od autora ne vždy schopným aplikace jejího textu na hodnocení běhu všedního života. Co pak brání takové adekvátní aplikaci, je možno odstranit právě objasněním uplatněných metafor. Sám předpoklad tyto metafory vnímat byl možná u všech čtenářů, jimž je spisek určen, v podstatě stejný. Nebylo však patrně stejné uvědomování si dobových konotátových významů. O jakési sjednocení tohoto chápání se autor pokouší svým výkladem. A snaha o toto sjednocené chápání je zřejmým důvodem pro autorovy výklady podrobné; srovnejme třeba jen čtyřmotivovou pasáž uvedenou na s. 419 marginální poznámkou Pres tělesný co a k čemu jest.

Toto místo je nám dalším důkazem, že dedikace nevěnovala spisek žádné příslušnici šlechtického rodu, jak se domnívají komentující editoři, neboť takto podrobné vypracovávání sítě konotátových významů nápadně podceňuje rozhled a vzdělanost dobových šlechtičen. Spisek je podle našeho soudu určen těm nejprostším lidem, na které dopadala tíže doby patrně nejvíce.

Jak autor v tomto úseku vychází ze zkušenosti čtenáře, lépe vysvitne, jestliže připomeneme, že výraz tělesný zde znamená totéž co ‚konkrétní‘, tedy pres tělesný ve významu ‚lis jako konkrétní předmět, nástroj‘. Zmíněná již podrobnost autorova výkladu nám dnes usnadňuje, abychom zůstali v rovině skutečně dobového hodnocení konotátových významů a nevnášeli do svého postoje nic z dneška.

4.2 V předcházejícím odstavci jsme zdůraznili jako předpoklad působení díla zkušenost jeho přijímatelů a jejich sčetlost v biblickém textu. Stalo se tak proto, že v tomto případě je souvislost Presu s textem bible mimořádně důležitá. [196]Význam některých metafor je možno vyložit a správně chápat jenom na pozadí biblického textu. Dnešnímu interpretovi, který nemá takovou znalost bible, jakou měl příslušník jednoty v první čtvrtině 17. století, nezbývá než tyto metafory jednu po druhé na pozadí biblického textu prověřovat. S touto nutností počítáme, postupně se s ní vyrovnáváme, ale nepovažujeme za nejvhodnější uvádět jednotlivé metafory v tom pořadí, v jakém se v textu vyskytují. Tato přehlednost by byla jenom zdánlivá. Jako přehlednější se nám jeví postup probírat v souladu s horizontálním členěním textu nejprve nadpis, pak předmluvu mající formu dedikace, nakonec text vlastního díla.

4.3 Chceme se pokusit o hodnocení jednotlivých metafor také na základě jazykového systému a posuzovat je z hlediska synchronního i diachronního. Pokusíme se vyčlenit ty, které mohly mít již v 17. století povahu metafor ustálených, lexikalizovaných. Budeme se snažit ukázat na ty, které se objevují ve spisech Komenského – nejen v Presu božím – opakovaně nebo v určité modifikaci.

4.4 Nejkratší jazykový kontext, který může být ještě předmětem našeho zájmu, je vazba dvou slov, např. řídícího jména a shodného nebo neshodného přívlastku. Srovnejme kupř.: dubnového roku 417,27; v svazku ctnosti 421,14. Nejdelším jazykovým kontextem je metaforický blok, v němž se jednotlivé metafory navzájem dotýkají, ale i prostupují, jako např.: chce Bůh, abychom my list boží byli popsaný ne černidlem, ale duchem Boha živého na dskách srdcí 421,41. Jde o blok tří metafor: člověk – popsaný list, černidlo – duch boží, srdce – deska.

 

5. Rozbor díla

5.1 Nadpis díla – Pres boží – je obrazný. Je k němu použito jednoho výrazu z biblického citátu. Ten zde má funkci metatextovou, tj. vytváří spojnici mezi textem díla a textem bible. Její znalost pak autor – jak ještě uvidíme – zčásti předpokládá, zčásti zprostředkovává.

Ve výkladové části nadpisu je citát uveden a zatím dostatečným způsobem anotován. V textu díla se autor k citátu ještě vrátí a jeho anotaci zpřesní. Výklad nadpisu pak dále pokračuje tak, že připomíná pragmatický kontext díla; naráží totiž na osudy čtenářů, souvěrců autorových, jejichž současný život je tíživě poznamenáván především psychickým strádáním a utrpením.

Řeč však musí být ještě o spojení cíl a užitečnost trápení a zámutků (titul, 5). Zde se zdá být vhodné poněkud odbočit a říci, že spojení trápení a zámutek představuje synonymickou dvojici výrazů. Takové paralelní dvojice se v próze Komenského vyskytují často (vedle uvedené např. ještě trápení a bída, trápení a nepokoj a velké množství jiných); věnovali jsme jim zvláštní pozornost při jiné příležitosti. Ve spojení cíl a užitečnost o takovou dvojici nejde, i když slovo cíl do synonymických dvojic v próze Komenského na jiných místech vstupuje; srovnej[197]me: cíl a konec, cíl a mez, cíl a povinnost, cíl a terč. Je proto třeba danému úseku rozumět jako „cíl trápení a zámutků“ a „užitečnost trápení a zámutků“. Zatímco výraz cíl uvádí prostý autorův záměr pátrat po smyslu utrpení, oxymorní spojení užitečnost trápení a zámutku má funkci složitější. Láká čtenáře k tomu, aby věnoval dílu pozornost, neboť to, co je tímto spojením uvedeno, nijak z kontextu metatextového – ze znalosti biblického citátu – přímo nevyplývá. Pokud pak jde o souvislost tohoto spojení s kontextem pragmatickým, se současnými osudy věřících – nekatolíků, může mít běžný čtenář do této společenské vrstvy patřící opravdu vážné pochybnosti o tom, že utrpení – jak ukazuje výraz zámutek především psychické – je vůbec k něčemu užitečné. Uvidíme ještě, jak a proč autor oba kontexty díla – metatextový a pragmatický – ještě dále několikrát připomene.

5.2 Dedikace navazuje na výkladovou část nadpisu trojím způsobem. Jednak opakuje výraz zámutkové, jednak definiční metaforou – žádný z vyvolených, kdo k věčné s Kristem slávě odložen jest 417,3 – vystihuje výraz zbožný, pobožný. Vzápětí však autor připomíná metajazykový kontext, když formou výčtu uvádí obrazná pojmenování, kterými Písmo nazývá – povšimněme si slohově příznakového množného čísla obou substantiv – zámutky a žalosti: křížem jmenovitě, kalichem, křtem Kristovým, heslem věřících, chlebem truchlosti, nápojem slz, pelyňkem, uzkou cestou, těsnou bránou, pecí prubířskou, vodou čistící, holí boží a prutem, sekerou a pilou, kladivem a presem božím etc. 417,5. Hned další větou se autor po třetí vrací k výkladové části nadpisu a zmiňuje se o užitečnosti utrpení, … kteráž všecka a těm podobná jména cíl, povahu a užitečnost kříže … nám malují 417,8.

V čele uvedeného výčtu stojí dvě substantiva – kříž a kalich –, která se věřícímu člověku stala symbolickými výrazy nejen pro víru, ale i pro životní trampoty, svízele a utrpení. Další podstatná jména jsou metaforické výrazy; je jich zde užito jen jako citace, a proto se jimi v tomto výkladu nebudeme dále zabývat. Některá však uvedl Komenský v dalším textu své vlastní úvahy, a proto se o nich také my později zmíníme. Bez dalšího vysvětlení ponecháváme i uplatnění slovesa malovat; představuje metaforu již v tehdejší době zcela běžnou, lexikalizovanou.

Výčet metaforických výrazů, o kterém jsme se právě zmínili, je uspořádán tak, že na jeho konci stojí spojení pres boží. Je to jistě záměrné, neboť to usnadňuje pokračovat ve výkladu. Ten postupuje směrem k pragmatickému kontextu; autor se prohlašuje za jednoho ze stejně trpících i za jednoho z těch, kdo v úvahách podobných té, kterou zde předkládá, nacházejí jistou útěchu. Vstup autorovy osobnosti do textu je uveden častým a lexikalizovaným již přirovnáním srdce jako kleštěmi sevřené maje 417,11.

Teprve nyní se vlastně autor obrací k fiktivní adresátce, kterou byl již oslovil. Vydává o ni svědectví, že ona trpí stejně jako on; sloveso navštěvovat, které se tu v souvislosti se zámutky a truchlostmi a roztržitostmi rozličnými uplatňuje, je sice [198]užito metaforicky, i ono však představuje metaforu v té době již lexikalizovanou. Totéž pak platí i o výrazu osvícení. Jeho funkcí je uvádět velmi kvalitní dvojnásobnou metaforu šťastného den po dni v škole kříže prospěchu… vinšuji 417,20. Objektová metafora – vinšuje prospěch – je tu významově vázána na přívlastkovou metaforu – škola kříže – dobře srozumitelnou dobovému čtenáři bible, který o Ježíšově působení v souvislosti se školou hovoří nejméně na dvaceti místech. Spojení však vyvolává naléhavou představu, že i snášet rány, které přináší životní úděl, je třeba se člověku učit. V tom je značný význam metafory z hlediska sémantického, ale také z hlediska ideového.

Dvojnásobnou metaforou – obrazem presování – také vrcholí závěrečný odstavec dedikace: Bůh presujž sobě nás, hrozny vinice své 417,22. Základem větné metafory je přístavková metafora definiční (My, hrozny vinice boží); obě, tentokrát tvořeny již zcela na pozadí biblického textu, pokračují genitivní metaforou přívlastkovou saft pobožnosti 417,23, která významově navazuje na metafory předcházející; přejatým výrazem saft je v ní jen nahrazeno biblické slovo mest.

Pokud tedy jde o uplatnění metafor v dedikaci, lze zjistit tuto tendenci: Jejich užití začíná metaforickými výrazy pouze citovanými a přechází přes metafory lexikalizované k metaforám nevšedním. Všechny pak jsou uváděny na pozadí kontextu biblického, metajazykového.

5.3 Vročení obsahuje lexikalizovanou metaforu ve větě vložené (Bůh … za dubnem máj postavil 417,26), těžiště stylistické působnosti kontextu je však ve trojnásobné metafoře přívlastkové adjektivní. První – dubnový rok 417,25 – je od dvou zbývajících odtržena právě uvedenou vsuvkou. Druhá a třetí metafora – neveselého sychravého roku 417,27 – jsou syntakticky vyjádřeny jako přívlastek postupně rozvíjející. Stylisticky nejpříznakovější je ovšem adjektivum dubnový, a to nejen svou metaforickou platností, ale i slovotvornou souvislostí s těsně předcházejícím, avšak do jiné syntaktické struktury náležejícím podstatným jménem duben. Připomeňme, že jiného spojení – dubnové počasí – v té době již zřejmě značně lexikalizovaného užil Komenský v Hlubině bezpečnosti 537,6 ve formě úsloví, a vraťme se k uvedené metafoře. I v ní může snad předeslané adjektivum dubnový navodit nejprve konotátový význam proměnlivosti a nestálosti; tento význam však je vzápětí usměrněn adjektivy neveselý, sychravý. Zpětně pak není pochyb ani o významu slova dubnový. Zmíněná dvojice adjektiv tu má funkci závěrečného akordu uzavírajícího předzpěv k vlastnímu dílu. Metaforicky je ovšem užito i názvu měsíce máj; metaforou je tu vyjádřena Komenského víra v politické – řečeno jeho slovem a výrazem v té době rovněž již lexikalizovaným – rozvlažení. Kontext nám dnes zní jako krutá ironie, víme-li, že právě v následujícím květnu byly vydány císařské mandáty vypovídající ze země nekatolické duchovní a kazatele. (Z uvedené skutečnosti lze usoudit, že tisk spisku následoval patrně rychle po jeho napsání; domníváme se totiž, že ještě během tisku mohl [199]mít Komenský možnost do stylizace vročení zasáhnout. Kdyby se tisk byl zpozdil, patrně by toto místo autor stylizoval jinak.)

5.41 Ve vlastním spisku se autor nejprve znovu vrací k názvu své úvahy i k jejímu úvodu. Spojením figurná mluvení se sice i zde dotýká zmíněného již textu bible, ale nepokračuje tímto směrem. Rozšiřuje však biblické příklady těchto figurných mluvení, kterými se označují lidské trampoty a útrapy, o lexikalizované přirovnání – i toho obyčej máme užívati – Jest mi, jako bych srdce v presu měl 418,3. I zde je literární symbol srdce centrem obrazu, brzy je však rozveden do přívlastkových adjektivních metafor: sevřené srdce 418,4; 418,11; naplněné srdce 418,6. Ty doplňuje větná metafora srdce obklíčeno bývá 418,6. V původním významu ‚sevřený‘, ale i ‚deformovaný‘ je dále užito adjektiva sklíčený ve výkladovém neobrazném kontextu. Základní obraz – srdce je svíráno – je pak stupňován predikačními metaforami srdce krví se potí 418,12 – je odvozen z bible – a srdce se trhá 418,15. Jakmile je obraz sevřeného srdce jen poněkud pevněji vsazen do kontextu, je k němu připojen obraz pohnuté mysli, druhého to předpokládaného centra lidských citů. Tento druhotný obraz však je rozvíjen metaforou objektovou – mysl vládnouti sebou přestává 418,8 – a metaforickým přirovnáním: mysl jako omráčená, zmámená a sotva o sobě vědoucí jest 418,9. Obraz je stupňován eliptickou metaforou mozek (potí se) slzemi 418,12. Objektovými metaforami – mysl velikosti hrůz snésti nemohoucí s zoufalstvím … se potkává 418,16 – v závěru vstupního odstavce vrcholí.

Úvod druhého odstavce sumarizuje obsah vstupního odstavce predikačně ztotožňující metaforou zámutek a trápení hrozný pres jest lidskému srdci 418,19. Odtud se autor pouští dále dvěma směry. Zamíří do kontextu pragmatického; rychle se však vrátí a nastupuje kontext metajazykový, tentokrát ve formě biblického citátu, s kterým se sešel čtenář už v názvu díla: Tlačil Pán presem Pannu, dceru judskou 418,24. Citát je tentokrát přesně určen. Co následuje, je především dokonalou ukázkou toho, jak si Komenský představoval ono rozvíjení celé komparacie (přirovnání) …, kterouž rozvina, velmi se posluchačům poslouží, jak jsme to už uvedli v úvodu naší studie. Zdá se nám výhodné chopit se této myšlenky, učinit ji východiskem následujících výkladů a ukázat, jak autor se základní metaforou dále pracuje.

5.42 Postupuje tak, že nejprve vyloží všechny významy všech výrazů, které se na centrální metafoře podílejí. Výklad je podrobný, na obrazové jazykové prostředky však ze začátku skoupý. Pokud jsou uváděny, patří mezi prostředky už v době Komenského lexikalizované. Uvedeme příklady: ušlechtilost … se v pěkném spořadaní politie třpytěla 419,1; … kteříž se tělem i duší nebeskému ženichu odevzdali a od něho jako chot čistotou, studem, svatostí se stkvějící milováni byli 419,4; spojitost s metajazykovým kontextem bible je tu zřejmá. Lexikalizovaných meta[200]for je několik: věc, aby se v hromadě držela, … navedena býti má 419,14; věc neustupná 419,17; když věc … vláhy pustiti nechce, bývá také presem donucena 419,21.

Co však je cílem těchto autorových výkladů? Využít citátu a v souvislosti s výrazem dcera ukázat na postavení dětí v rodině a ve společnosti? V souvislosti se spojením pannu judskou vzdát hold politické správě Jeruzaléma? V souvislosti se slovem pres poučit o mnohostranném využití tohoto stroje v různých oborech lidské činnosti? To vše je jenom prostředkem k tomu, aby autor vypracoval s dostatečnou podrobností významová pole všech klíčových výrazů ústřední metafory a na pozadí těchto významových polí připomněl všechny v úvahu připadající konotátové významy umožňující utváření dalších metafor, které by měly na ústřední metaforu sémantickou vazbu. Než k tomu dojde, obrátí se však znovu k metajazykovému kontextu bible a připomene, že nebeský hospodář, vinici sobě vzdělav a ohradiv, pres v ní postavil 419,33. Na pozadí tohoto metajazykového kontextu pak začíná objasňovat metaforický význam výrazu pres. Užije k tomu několika lexikalizovaných metafor typu ostrá pohrůžka. Dochází k prvnímu závěru, že takovým presem je církevní kázeň, a uzavře tuto část výkladu působivým souvětím; jeho řídící věta je přirovnáním, závislá věta obsahuje dvojnásobnou metaforu (lidé dávají ovoce, ovoce pobožnosti): Kázní … lidé jako presem dotlačováni bývají, aby ovoce pobožnosti a pokání jakž takž vydávati museli 419,40. Metaforou se vymezuje situace, za které se tento pres stává neúčinným. To když tvrdší jsou šije náše, nežli aby tim šroubem ku poslušenství Boha ohnuty byly 420,1; substantivum šroub je uvedeno v předchozím výkladu, o jehož funkci jsme se již zmiňovali. Identifikační metaforou vstupuje do hry pres mocnější a hmotnější, totiž rozličné a těžké pokuty 420,3. Poněkud překvapující lexikalizovanou metaforou – sloveso doléhat se týká spíše oněch pokut než presu – je uveden řetězec metafor zobrazující naše počínání pod účinkem mocnějšího presu: vineme se, kroutíme, vzdycháme, stůněme, kosti praští, srdce trne, pot a slzy z nás běží, často i krev na stranu stříká 420,4. Připomeňme jen pot, slzy, krev z úvodního odstavce!

Biblický kontext poskytne několik dokladů; rámovány jsou vstupní a závěrečnou metaforou. Obě jsou vybudovány na metafoře centrální: jest ji (pannu, JH) tehdáš tlačil 420,11 … presem hrůz a bolestí sevřín byl 420,18. Na stylizaci vlastních dokladů se metafora podílí málo; jazykový kontext není ostatně dlouhý: národ vzteklý na ně pustiv 420,11; Jeruzalém … v hromady rumu obrátil 420,12. Myslíme však, že obrat je možno považovat za lexikalizovaný již v době Komenského.

Informativní část úvahy je tímto odstavcem uzavřena. Dále následuje naučení, napomenutí, výstraha, potěšení, „čtyři homiletické aspekty vykládaného biblického textu, které doporučuje sledovat i Komenského spis Zpráva a naučení [201]o kazatelství, díl II (komentář editorů, s. 425). V tomto pořadí se jimi budeme zabývat také z našeho pohledu.

5.43 Naučení je z uvedených částí nejrozsáhlejší. Je provedeno ve dvou nestejně rozsáhlých oddílech.

5.431 První oddíl začíná literárním symbolem kříže a přes biblické metafory – prut, hůl, sekyra, pila, kladivo –, které byly rovněž připomenuty již v dedikaci, se dostává k závěru. Ten je formulován jako ztotožňující metafora navazující na metaforu centrální: nynější náše trápení, války, loupeže, nátiskové, vypovídání, drahoty, hladové, žalářové a rozličná ukrutenství … nic nejsou než boží … nás presování 420,41. Ve svém konkrétním členu je metafora stylizována jako slovní řetězec podstatných jmen, jež jsou všechna uvedena v množném čísle – účinnost sdělení je tím zvýšena –, a to i v případech, kde takový způsob vyjádření není obvyklý: drahoty, hladové. Touto metaforou se také autor odpoutává od biblického metajazykového kontextu, který vyplnil větší část tohoto poučení, a uplatňuje tehdy obecně známý kontext pragmatický – situaci země a většiny jejích obyvatel v této době. Biblický kontext je tu ještě připomenut metaforou opět sémanticky související s metaforou ústřední: nástroj, kterýmž nás Bůh pro jistý sobě známý cíl presuje a stahuje, svírá a stíhá 420,24. Jádro metafory tvoří dvě paralelní slovesné dvojice; členy obou jsou propojeny mluvnickým rýmem, členy druhé kromě toho i aliterací.

5.432 Druhý oddíl naučení je rozsáhlejší než první a tvoří jádro celého spisku. V něm se čtenář dovídá podstatu toho, co bylo v nadpisu formulováno jako cíl a užitečnost trápení a zármutku. Stylisticky je celý oddíl vystavěn na metaforách založených na metafoře ústřední; uvádíme je souhrnně bez anotace textu: do svého presu lidi béře; svým nás v kříži presováním; do presu neb klíští vzíti, aby se nám srdce v hromadu tlačilo; do šroubu a klamrů sobě vzíti; jsme vinice boží; saft ten, kterýž z srdcí naších plynouti má; by sobě to z nás vypresoval; pres kříže dolehne. Druhá linie metafor se týká člověka – předmětu presování: ctnostmi svatými přepásáni; mysl, srdce i tělo v svazku ctnosti držeti; rozpásání a bůjní jsme; v vášních nezkrocení; drsnatí, rohatí; z svazků ctností různo lezoucí; uhybuje se a křiví mysl náše; suché a tvrdé srdce. Mezi oběma liniemi metafor je ten rozdíl, že v prvé linii jsou jenom metafory navazující na metajazykový text bible, ve druhé linii zcela převažují vlastní metafory Komenského. Jsou-li původní, říci nedovedeme; metaforika staré ani střední literatury není dosud zpracována. Připomeneme pouze, že o lidech drsnatých mluví již Chelčický; o křivení mysli čteme v Alexandreidě; spojení tvrdé srdce je známo z Tkadlečka.

5.44 Napomenutí je rovněž stylizováno do dvou oddílů. V prvním nabádá autor čtenáře k trpělivosti. V literárním kontextu se uplatňuje jediná metafora: Nechme [202]tedy i my nebeského místra, ať presuje a stahuje 422,24. Druhý oddíl je stručný, je formulován jako výzva k pokání. Na její stylizaci se podílí přirovnání a metafory; obojí je založeno na biblickém textu: … cesta k vyjítí z trápení jest tíše jako v kléštích se míti a všecko boží sekání, hoblování a pilování bez uhybování a kroucení se míle přijímati, … v srdce sobě vkládati slovo boží: item saft vzdychání … z sebe vydávati 422,32.

5.45 Jádro krátké, ale o to účinnější výstrahy je stylizováno opět jako metafora: Věc, pakli … zarytá a zavilá, neustupná a nepovolná býti chce, sobě škodí 423,1. Čtyřčlenný řetězec adjektiv je rozdělen do dvou dvojic; v nich jsou výrazy spojeny aliterací. Ve svém obrazném užití jsou výrazy zarytý, zavilý známy již z bible; dobové obrazné užití slov neustupný, nepovolný dokládá Jungmannův Slovník česko-německý.

5.46 Potěšení zdůrazňuje aktuálnost textu biblického připomenutého opět jen ojedinělými metaforami: v presu kříže; hůl tvá a prut tvůj (kladivo tvé a pres tvůj, oheň tvůj a voda tvá), … 423,10; nebeský mistr nezkazí při nás nic 423,18. Významová platnost této poslední metafory je však omezena. Omezení je stylizováno opět metaforicky: jestliže … k bližnímu všech drsnatostí … přestáváme 423,21. První metafora má opět návaznost na bibli, druhá vyjadřuje substantivně to, co krátce předtím vyjadřovala metafora známá z Chelčického přídavným jménem.

Potěšení pokračuje metaforickým vyjádřením naděje, že Bůh brzy nás z presu pustí 423,27, a vrcholí prosbou stylizovanou opět jako patrně vlastní metafora Komenského dotýkající se nejaktuálnější současnosti: Nad námi … vznášej se milosrdenství a slitování (boží) 423,31. O vlastní metafoře Komenského zde hovoříme jen s jistou váhavostí, neboť jsme si vědomi, že Jungmannův Slovník dokládá obrazné užití slovesa vznášeti se již jako v té době lexikalizované.

6. Oblast metaforiky, která je dominujícím souborem výrazových prostředků celého spisku, poskytuje zhruba tento obraz: Málo se na ní podílejí přirovnání, metafora naprosto převažuje. Objevuje se však poměrně často jako prostředek již lexikalizovaný. Velká většina metafor má svou vazbu na text bible, a to i v těch případech, kdy jde o výrazový prostředek stylizovaný autorem. Především tyto metafory se pak podílejí na ideovětematické výstavbě celého díla.

Vlastních metafor Komenského není ve spisku mnoho. Jsou spojeny s charakteristikou člověka, jenž se vlastní vinou vystavuje božímu zákroku a trestu. Působivé vlastní metafory autorovy jsou obsaženy na konci dedikace, ve vročení spisku a v jeho absolutním závěru. Svým umístěním pak mají tyto metafory i výraznou funkci kompoziční.


[1] Pres boží; in: A. Molnár a V. Petráčková (ed.), Dílo J. A. Komenského 3, Praha 1978.

[2] Zpráva a naučení o kazatelství; in: J. Lehár, N. Lupínková, V. Petráčková, J. Smolík (ed.), Dílo J. A. Komenského 4, Praha 1983.

[3] J. Menšík, Úvod do poetiky, 2. vyd., Praha 1946.

[4] J. Hrabák, Poetika, Praha 1977.

[5] SaS 48, 1987, s. 110–123. I. Němcovi zde děkuji za pokyn uplatnit v tomto článku hledisko spíše lingvistické než literárněteoretické.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 4, s. 192-202

Předchozí Jiří Hronek, Petr Sgall: Sbližování spisovné a obecné češtiny

Následující Hana Konečná: Deklinace tvrdých adjektiv v nářečích

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1