Palackého spisy

Milan Hrdlička

[Drobnosti]

(pdf)

-

Činitele omezující tvoření a užívání přídavných jmen přivlastňovacích jsou známé. Vedle skutečnosti, že posesivní adjektiva přivlastňují jedné osobě pojmenované podstatným jménem (rodu mužského životného nebo rodu ženského), např. chlapcův svetr, Martinův sešit, dívčina taška, Alenino dítě nebo řidčeji jednomu zvířeti (kocourkova miska, Aranovo křeslo, Lízin kobereček), uplatňují se pro jejich užívání další limitující faktory.

Z výše uvedeného konstatování vyplývá, že se přídavná jména přivlastňovací netvoří od podstatných jmen rodu středního (děvče, dítě), dále od kolektiv (národ, lid), od pojmenování rodným jménem i příjmením (román Karla Čapka – Čapkův román) či od podstatných jmen rozvitých, a to např. přídavným jménem (plat nového učitele – učitelův plat), zájmenem ukazovacím (auto toho souseda – sousedovo auto) nebo zájmenem přivlastňovacím (byt mojí kamarádky – kamarádčin byt).

Posesivní adjektiva se rovněž netvoří od podstatných jmen se skloňováním složeným (hajný, vedoucí) a od většiny podstatných jmen rodu ženského s příponami -yně/-ice (kolegyně, sestřenice).

Uvedli jsme, že se přídavná jména přivlastňovací netvoří od příjmení a jmen majících podobu adjektivní, např. Komenský, Vrchlický, Hořejší, Jiří. Obdobně je tomu i u příjmení a jmen cizího původu s adjektivní či zájmennou deklinací, např. Dostojevskij, Tolstoj, Verdi, Polanski, Goldony, René, abbé. V těchto případech se, jak známo, vyjadřuje posesivita pomocí genitivu, např. Vrchlického báseň, Tolstého román, Verdiho opera.

Chceme v této souvislosti poukázat na zajímavý moment. V případech užívání „posesivního“ anteponovaného příjmení (jména) s adjektivním nebo zájmenným skloňováním lze vysledovat ve vztahu ke konkurenčnímu vyjádření postponovanému (Palackého spisy – spisy Palackého) tutéž analogii jako u posesivního adjektiva a vyjádření posesivity genitivem (otcův kabát – kabát mého otce).

Stojí-li totiž příjmení (jméno) v antepozici (Palackého spisy), plní vlastně funkci posesivního adjektiva. Platí o něm, že stejně jako posesivní adjektivum nemůže být rozvito. Je-li takové substantivum v postpozici (spisy Palackého), může být “individualizovaná“ posesivita oslabena, může se totiž jednat o vyjádření pouhé přináležitosti, nadto lze dosadit do takového spojení další jméno (spisy Františka Palackého), což je při užití přídavných jmen přivlastňovacích vyloučeno.

Je nutno poznamenat, že naznačené pravidlo platí jen pro podstatná jména rodu mužského, u feminin není podobné vyjádření vhodné. Užívá se tedy pouze spojení typu román Karoliny Světlé, Babička Boženy Němcové, nikoliv Světlé román, Němcové Babička apod.

Pokud jde o obvyklost užití anteponovaných a postponovaných příjmení (jmen) adjektivního typu u maskulin, lze konstatovat, že převažují spojení se jménem v postpozici. Jména v antepozici se uplatňují především v ustálených spojeních (často se jedná o názvy objektů, lokalit, institucí, např. Novotného lávka, Dobrovského mluvnice, Čelakovského sady aj.) a v roli posesivního adjektiva v případě, že za ním následuje další bližší určení, srov. např. Mukařovského stať „La phonologie…“, Dostojevského román „Zločin a trest“ aj.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 3, s. 166

Předchozí Zdeňka Tichá: Lomítko

Následující Z dopisů jazykové poradně