K životnímu výročí Ivana Lutterera

Jana Matúšová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Je pro mne milou povinností blahopřát k životnímu jubileu svému učiteli, člověku, kterého si hluboce vážím. Své sedmdesáté narozeniny oslaví 18. září 1999 prof. PhDr. Ivan Lutterer, CSc.

Životní a vědecká dráha I. Lutterera je spjata s prací na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vysokoškolským učitelem se stal již po absolvování studia bohemistiky a anglistiky v r. 1952, kdy byl jmenován lektorem katedry češtiny pro cizince, jejímž členem byl do roku 1961. Do tohoto období spadají pobyty I. Lutterera v Číně, kde vznikla z jeho pera první učebnice češtiny v čínském jazyce[1], a na Slovanském institutu Humboldtovy univerzity v Berlíně. Svou práci učitele češtiny pro cizince završil autorskou spoluprací na mluvnici současné češtiny pro zahraniční studenty[2] a jako anglista také podílem na přípravě anglicko-českého slovníku[3].

[156]Od r. 1961 začal I. Lutterer vyučovat na katedře českého a slovenského jazyka FF UK které zůstal – s výjimkou ročního pobytu v Londýně v letech 1970–1971 – věrný až do svého odchodu do důchodu v r. 1994. Z jeho orientace na výuku historické mluvnice, dějin českého jazyka a onomastiky vycházejí směry jeho další vědecké práce.

Nelze jistě opomenout jubilantovy jazykověhistorické stati[4] ani jeho editorské zásluhy na vydání historické mluvnice češtiny V. Vážného a etymologického slovníku češtiny[5]. Životní vědeckou náplní I. Lutterera se však stala převážně onomastika. Nejenže převzal od V. Šmilauera štafetu vedení onomastického semináře na FF UK, ale stal se bez nadsázky jeho následovníkem jako jeden z nejvýznamnějších českých, mezinárodně uznávaných onomastiků.

Vycházeje ze šmilauerovských zásad vědecké práce, obohatil I. Lutterer onomastiku o nové úhly pohledu a nové směry výzkumu. Zvláštního ocenění se vždy dostávalo jeho pracím, které pro českou jazykovědu odkryly oblast socioonomastiky a v nichž jsou obdivuhodným způsobem propojeny postupy sociolingvistické, chronologické a genetické[6]. Jako vynikajícího díla, dokumentujícího mimo jiné životnost Šmilauerovy teorie malých typů, si onomastici váží Luttererovy monografie Vývoj místních jmen a osídlení v povodí Orlic[7]. Velkou pozornost věnoval I. Lutterer v řadě statí otázkám česko-německých jazykových kontaktů a jejich odrazu v toponymii Čech, které sleduje s velkou objektivitou a zasvěceností[8]. Významné jsou i práce zabývající se otázkami koncepce a metodologie onomastického bádání, problémy slovotvorby českých místních jmen, mezinárodní standardizací geografických jmen[9]. Během svého pobytu v USA v r. 1988 zkoumal I. Lutterer vývoj českých příjmení v americké angličtině a také jeho spolupráce na ekumenickém překladu Starého zákona přinesla pro onomastiku zajímavé poznatky[10].

[157]I. Lutterer má velkou zásluhu i na zpracování vědecko-popularizačních toponomastikonů, které se staly stálicemi čtenářského zájmu. Jde o oblíbené práce Původ zeměpisných jmen[11] a Zeměpisná jména Československa, v novém, upraveném vydání Zeměpisná jména v Čechách, Moravě a ve Slezsku[12]. Rovněž na zpracování onomastických statí v příručce Čeština za školou[13] má náš jubilant svůj podíl.

Za vznikem mnohých prací stojí I. Lutterer nenápadně jako vědecký recenzent. V této souvislosti nelze nepřipomenout, že nejnověji recenzoval dílo J. Beneše Německá příjmení Čechů[14], a přispěl tak k jeho vydání.

Vědecká práce I. Lutterera jistě nepotřebuje komentáře, a to tím spíš, že I. Lutterer přijímá každou chválu velmi skromně, zdrženlivě, téměř s rozpaky. Ponecháváme hodnotící soudy stranou, neboť dílo I. Lutterera se chválí samo.

S činností na vědeckém poli souvisí i spolupráce I. Lutterera s řadou domácích i zahraničních onomastických komisí a organizací. Byl členem Názvoslovné komise při Českém úřadu geodetickém a kartografickém[15] (1958–1991), v letech 1972–1975 úzce spolupracoval s Ústavem pro jazyk český ČSAV jako externí vedoucí jeho onomastického oddělení, pracoval v Komisi pro slovanskou onomastiku při Československém komitétu slavistů (1973–1991), byl československým zástupcem v mezinárodní onomastické organizaci International Committee of Onomastic Sciences (1972–1993) v Lovani. Stal se i členem americké onomastické společnosti American Name Society (1966–1993) a jazykovým poradcem Starozákonní překladatelské skupiny Ekumenické rady církví (1966–1984). Bezesporu byl I. Lutterer tím pravým, kdo svou účastí v těchto společnostech důstojně reprezentoval českou onomastiku a jazykovědu a prospěl jejich propagaci u nás i ve světě.

Členství v některých ze jmenovaných organizací se I. Lutterer vzdal počátkem 90. let. O to více nás těší, že zůstává nadále členem předsednictva Onomastické komise AV ČR (dříve Místopisná komise ČSAV), jejímž vědeckým tajemníkem byl v letech 1973–1982, a že rovněž zasedá v redakční radě časopisu Acta onomastica (dříve Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, Onomastický zpravodaj ČSAV) a od r. 1990 i v redakční radě Naší řeči.

Na závěr bychom chtěli zdůraznit, že I. Lutterer je člověk, se kterým se rádi setkáváme. Je z těch, kterým je vlastní přirozené, kultivované a přátelské vystupování, široký vědecký, ale i všeobecně kulturní rozhled a v neposlední řadě krásný jazykový projev. Tyto vlastnosti I. Lutterera přímo předurčily pro jeho dráhu vynikajícího pedagoga a poradce při řešení problémů na vědeckém poli.

Přejeme I. Luttererovi dobré zdraví, hodně elánu do práce a osobní spokojenosti.

---

[1] I. Lutterer, Sien-taj ťie-kche-jü kche-pen (Učebnice moderní češtiny), Peking 1959, 2. vyd. 1963.

[2] I. Poldauf, Mluvnice současné češtiny jako cizího jazyka, Praha 1962.

[3] J. Caha, J. Krámský, Anglicko-český slovník, Praha 1960.

[4] Např. K dvěma systémům spřežkového pravopisu v češtině XIV. století. Slavica Pragensia 11, 1969, s. 73–77; O novou češtinu Starého zákona, Brána a klíč, Praha 1971, s. 52–56.

[5] V. Vážný, Historická mluvnice česká II, Tvarosloví, Praha 1970 (druhé vyd.); J. Holub, S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého, Praha 1978 (druhé vyd.).

[6] Např. Psychologie pojmenování a tzv. přezdívková jména místní, NŘ 47, 1964, s. 81–87; On the Nicknames of Inhabitants in Czech Place-names, in: Proceedings of the VIIIth International Congress of Onomastic Sciences, Hague 1966, s. 289–294; Vliv společenských faktorů na změny v místních jménech ČSSR, in: Spoločenské fungovanie vlastných mien, Bratislava 1980, s. 65–71; aj.

[7] Časopisecky vyšlo pod titulem Místní jména a osídlení v povodí obou Orlic, Listy Orlického muzea 1966, s. 145–164; 1967, s. 59–98, 205–264. Knižně vyšlo pod titulem Vývoj místních jmen a osídlení v povodí Orlic, Choceň 1969.

[8] Např. Česko-německé jazykové styky v toponymii Poorličí, in: Slavica Pragensia 8, 1966, s. 211–217; Unabhängige Doppelbenennungen im Tschechischen und im Deutschen, dargestellt an den Ortsnamen des Orlice-Gebietes, in: Onomastica Slavogermanica 3, Berlin 1967. s. 203–213 atd.

[9] Např. Třicet poválečných let onomastické práce v ČSR, Slavica Pragensia XIX, 1976, s. 19–24; S novými úkoly nové metody toponomastické práce?, in: Geografia nazewnicza, Wrocław etc. 1983, s. 85–88; K vývoji slovotvorných typů slovanských místních jmen, in: I. slovenská onomastická konferencia, Bratislava 1968, s. 102–103; Geographische Namen im internationalen Gebrauch, in: Beiträge zur Onomastik, Linguistische Studien, Reihe A, Arbeitsberichte 73/J, Berlin 1980, s. 91–96; atd.

[10] Podrobněji srov. M. Nováková, Výběrový soupis onomastických prací prof. PhDr. Ivana Lutterera, CSc., Onomastický zpravodaj 34–35, 1993–1994, s. 168–182.

[11] I. Lutterer, L. Kropáček, V. Huňáček, Původ zeměpisných jmen, Praha 1976.

[12] I. Lutterer, M. Majtán, R. Šrámek, Zeměpisná jména Československa, Praha 1982; I. Lutterer, R. Šrámek, Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Havlíčkův Brod 1997.

[13] Praha 1974.

[14] Ústí nad Labem 1998.

[15] Dříve Názvoslovná komise při Ústřední správě geodezie a kartografie (1958–1971), dnes Názvoslovná komise Českého úřadu zeměměřického a katastrálního.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 3, s. 155-157

Předchozí Zdeňka Tichá: VI. konference o slangu a argotu v Plzni

Následující Ludmila Uhlířová: Zohlednit a vtělit