K jazyku Daniela Vettera v cestopise Islandia…

Marie Janečková

[Články]

(pdf)

-

Cestopis, jehož plný název zní Islandia aneb krátké vypsání ostrova Islandu, v němž věci divné a zvláštní, v krajinách těchto našich nevídané očitě spatřeny a některé od obyvatelův ostrovu toho hodnověrných slyšány i pravdivě poznamenány jsou, vyšel celkem čtyřikrát. Poprvé polsky v roce 1638,[1] ještě téhož roku česky, v roce 1640 německy a v roce 1673 opět česky, u tiskaře Daniela Michálka[2] v Praze. Cesta byla podniknuta již v roce 1613, k napsání cestopisu však došlo později na základě autorových zápisků i jeho četby o Islandu.

Daniel Vetter (psaný i Fetter, Vetterus, Strejc, Streyc, Strýček), syn duchovního Jednoty bratrské, znamenitého překladatele žalmů, Jiřího Vettera-Strejce,[3] se na dobrodružnou cestu vypravil ještě jako student brémského gymnázia spolu se svým přítelem Janem Salmonem. Upřesněné a doplněné životopisné údaje jsou uvedeny v knize Česká touha cestovatelská.[4] Daniel studoval v Herbornu (roku 1611, dříve než jeho vrstevník J. A. Komenský), v Brémách a dále v Heidelbergu (zapsán v letech 1618 i 1619, zde ho zastihlo české stavovské povstání proti Habsburkům). Stal se domácím učitelem syna Fridricha Falckého, po roce 1620 se s falckou rodinou dostal do Nizozemí, po bělohorských událostech byl ze služby propuštěn. V letech 1621 až 1632 žil v Leydenu a z příjmů za učitelské působení studoval na tamní univerzitě. Roku 1632 odešel do Lešna, byl vysvěcen na kněze, stal se tiskařem Jednoty bratrské a správcem tiskárny zachráněné z Kralic. Oženil se s věštkyní Kristinou Poniatowskou,[5] v roce 1644 ovdověl a po požáru v roce 1656 z Lešna odešel, doprovázeje Komenského do Amsterodamu. Později se usadil ve slezském Břehu, novém středisku exulantů. V roce 1663 se stal konseniorem Jednoty bratrské a staral se o sbory ve Slezsku. Zemřel někdy v roce 1669. Psal česky, polsky, německy.

[140]Několikeré vydání Islandie dokládá, že o cestopis byl zřejmě zájem. Znalci odhadují délku cesty od odjezdu z Brém po návrat do Hamburku na 9–11 týdnů. Plavba trvala podle záznamů nejméně tři týdny. Pobyt na ostrově tedy nebyl dlouhý, přesto však oba cestovatelé viděli mnoho zajímavého.[6]

Náš rozbor byl prováděn na textu edice Čeňka Zíbrta ke druhému českému vydání z roku 1673.[7] Zíbrt se v úvodu k edici zamýšlí nad účelem této cesty, knihu hodnotí jako zajímavou kuriozitu staré cestopisné literatury a Vettera jako střízlivého a věcného vypravěče.[8]

Jaká je vlastně kompozice tohoto sevřeného textu? První kapitola obsahuje popis cesty z Brém až na Island.[9] Během plavby cestovatelé zažili mnohá nebezpečí. Cestování po ostrově bylo náročné, krajina bizarní. Zúčastnili se sněmu s dánským vyslancem, zástupcem krále, doprovázel je syn islandského rychtáře. Po skončení sněmu byli hosty biskupa na Skalholtu. Vetter popisuje hostinu i dary, které dostali. Končí vylíčením zpáteční strastiplné cesty z Islandu do Hamburku.

Teprve v následujících kapitolách se autor vrací k líčení zeměpisných, historických a jiných zvláštností Islandu. Začíná etymologií jeho jména (Ostrov tento od skutku jméno své má od jazyku německého od toho slova Eiss, to jest od ledu…, uvádí i jiný název Schneeland, vom Schnee, od sněhu…, s. 3–4), určuje polohu, povětrnostní podmínky, všímá si tamního náboženství (jmenuje tehdejší biskupská sídla). Kapitola s názvem O vrchnosti a řádu je vlastně stručným pojednáním o státním zřízení, administrativě a soudnictví. V dalších kapitolkách se věnuje podrobněji přírodním podmínkám ostrova. Je vnímavým pozorovatelem, jeho popis je věrohodný. Všímá si i způsobu života Islanďanů (O živnostech islandských), zaujala ho také kultura bydlení, velmi odlišná od tehdejšího evropského standardu. Přes těžké životní podmínky hodnotí povahu lidí jako dobromyslnou až veselou, spokojenou se stavem věcí. Závěr cestopisu tvoří pojednání o ostrovech kolem Islandu a „o rybách a potvorách mořských“. Autor vysvětluje, že za krátký čas pobytu nebylo možné vše důkladně prohlédnout, a proto se nepouští do výkladů nepodložených.

Text je srozumitelný a přehledný, ačkoliv jeho styl a syntax jsou ovlivněny latinou. Obsahuje i složitá souvětí, tzv. periody: Pak potom i z té příčiny, že kdyby vše to vypsáno býti mělo, což od obyvatelův ostrovu toho vypravováno bylo, nejedni snad našli by se, kteříž by za pravdu toho přijíti nechtěli; nebo mnozí lidé rádi podle vlasti své, v níž zrozeni jsou, jiné krajiny měří neb soudí, myslíce, že všady jednostejný spůsob jest, a když něco divného uslyší, tehdy tomu odpírati [141]obyčej mají (s. 40). Dále v textu nacházíme souvětí souřadná i podřadná, polovětné vazby přechodníkové nebo infinitivní. Mezi větami souřadného vztahu najdeme všechny typické poměry, z nichž nejčastější jsou: slučovací se spojkou a, dále odporovací se spojkami ale, avšak, však, než, nýbrž, důvodový vyjádřený nejčastěji spojkou nebo: Pro ně nebylo soli potřeba, nebo oni zvykli všechno bez soli jísti (s. 14). Z ostatních se častěji vyskytuje ještě poměr vylučovací se spojkami nebo, aneb, dále stupňovací se spojkami a, i, ale i a původními částicemi ano, ba spojenými také s i: … kterýž ten šíf pronajatý měl, místo nám objednal, ano i za nás zaplatil… (s. 16).

V podřadném souvětí mají převahu vztažné věty přívlastkové uvozené vztažnými zájmeny kterýž, kteráž, kteréž, kteříž, který, jenž, což, co, jakž (shodnými i neshodnými): První nebezpečenství měli jsme od loupežníků mořských, kteříž druhého dne našeho plavení na nás natrefili… (s. 10), … jako dříví veliké i s kořením, jenž v Gruenlandu jako i v Norvegu vyvrací se větry silnými… (s. 18). Také samostatné věty jsou připojovány ve formě vět vztažných: K tomu jeden z pomocníkův jeho, jenž toliko den a dvě noci stonal, na šífu umřel. Kteréhož hned na vrch šífu vytáhli a do truhly zabednili, chtějíce jej rádi někam k břehu přivézti a pochovati, čehož však dovésti nemohli. (s. 10). Zájmenné příslovce načež slouží k připojení vět časově následujících: Načež když jsme jemu náležitou odpověď dali, i svědectví, kteréž sme od slavných a učených mužův měli, ukázali, spokojen s námi byl (s. 13–14). Také vztažné příslovce pročež bylo pod vlivem latiny využíváno k těsnějšímu spojení textu. Vyjadřovalo ovšem vztah důsledkový. Pročež u nich jeden den pořád šestnádcte týhodnův trvá, jakož zase i noc naproti tomu tak dlouhou mívají (s. 22).

Z ostatních vedlejších vět jsou zastoupeny věty obsahové po slovesech smyslového vnímání s že, aby, příslovečné časové s když, příčinné s protože, poněvadž, ješto, příslovečné účinkové s že, až, takže apod. Vedlejší věty velmi často přerušují věty hlavní, které jsou dokončeny třeba až po dvou či třech vložených větách vedlejších. Slovesa jsou většinou na konci vět, jak ukazují souvětí předchozí i následující: Veselá sic a potěšená věc byla, že v devíti dnech tak daleko sme připlouli, že sme Island, kterýž okolo čtyř set mil od Brému vzdálí jest, z předního konce nejen znamenati, ale dosti dobře spatřiti mohli, však i to s zarmoucením, neveselím a nebezpečenstvím smíšeno bylo. (s. 9–10).

Velmi frekventované je užití vazeb s přechodníky (celkem jich text obsahuje asi 70). Převažují přechodníky přítomné, a to především nekongruentní (jeden tvar pro všechny rody a obě čísla). Jsou tvořeny i od sloves dokonavých: kněz knihu vezma, čte, co již dávno přihotoveno (s. 19). Přechodníky absolutní jsou v menšině. Vůbec nejčastější je nekongruentní tvar na -c: (on) porozprávějíc s námi, my sme počítajíc, (on) sněda a napijíc se, (oni) nemohouc a neumějíc apod. Náležité plurálové tvary jsou však také obvyklé: dostanouce se, zůstávajíce, postiženi [142]jsouce aj. Přechodníky minulé se zde vyskytují ojediněle: uctivě nás přivítav, přišed k hejtmanu. Nářečního původu moravského je zřejmě nekongruentní užití přechodníku přítomného s minulým časem určitého slovesa: Jiní z nich vida nás, nám se divili, jiní pak otevrouce ústa co telata na nové vrata na nás hleděli… (s. 13). Vliv latiny se projevuje též užíváním opisného pasiva (vše bez soli vařeno i pečeno bylo, jest přestáno, dotčeno bude, dotknuto jest o těch věcech, může spatřína a vidína býti, jest doložán) a vyjádřením neosobním prostřednictvím reflexiva se a 3. os. sg. indikativu prézenta (se souditi může, se slýchává, koňům se dostává propadati, raději se toho zanechává aj.).

Ustrnulý dativ příčestí trpného má u sloves v infinitivu funkci doplňku: … nemůže se to dokonale utvrditi, aniž také velmi mnoho na tom záleží v tom býti utvrzenu… (s. 26). Třetí, starostí rozličných, jimž zde obcovati a poddánu býti musíme, prázdni jsou (s. 36).

K hláskosloví a tvarosloví lze uvést pouze několik drobných hláskoslovných znaků a nejnápadnější tvaroslovné jevy. Hláskoslovný vývoj byl v době vzniku textu v podstatě uzavřen, a tak můžeme sledovat pouze stupeň pronikání hláskových změn do jazyka vypravěče. Zřídka se objeví dlouhé ú nezměněné v diftong ou: mohú, padnúti. V příčestí minulém se v ou změnilo i zdloužené u: ploul, připloul. Na začátku slov je také všude ou: oumysl, ousilný. Dlouhé ý se mění v ej převážně v základu slova: nad to vejše, mejdla nemají, z země prejští. Úžení é v í je v koncovkách omezeno (pro oblaky, kterýž ji přikrývají, pivo hambursky a lubecky), dále tvar skalí vedle skalé (skála). Častější jsou v těchto případech tvary s nezúženým é: Islandeři luterianského náboženství jsou, od krále denemarského. Konečně se některá slova proti dnešnímu stavu liší kvantitou: do stánu, omástka, nejprvé, podlé.

Z tvarosloví připomínáme nápadnější užití některých koncovek substantivních. V nominativu plurálu je koncovka -ové častá také u maskulin neživotných: provazové tlustí se trhali, ledové se jim tam dělají, ti pokrmové příjemní a chutní, stanové, kteréž s sebou mají, šífové utvrzeni bývají kotvami… Jiná životná substantiva mají kromě -ové ještě koncovky -i, -é: muži, Islandeři, lidé. V genitivu plurálu je obvyklé zakončení na -ův: od učených mužův, podlé inštrumentův, z soudcův. V lokálu plurálu maskulin se drží větší měrou původní koncovka -ích: po provazích, v stáních, o domích, po kusích, o ostrovích. Výjimečně se objevila ženská koncovka -ách: na šífách, po kolenách. Kolísání se objevuje u substantiv typu růže. Substantiva ovce, stolice mají v genitivu starší tvar množství ovec, ale v dativu plurálu jsou koncovky i-kmenové: kravám a ovcem, k stolicem jejich jde. Dva tvary má feminimum kotva/kotev (nom. sg.): kotvy jedné, pevně utvrzeni kotvami, ale na kotvích stojí. Substantivum koroptva má jednu variantu podle typu žena (koroptev rozdílných barev…, gen. pl.). Dialektického původu moravského je genitiv typu do Hekle citováni jsouc.

[143]Kolektivní posesivita adjektiv je reprezentována sufixem -ový, což se projevuje i v deklinaci: v břichu velrybovém, z velrybových zubův. (Substantivum velryb bylo maskulinem i femininem). Individuální posesivita je vyjádřena podobně, adjektivum má též složenou deklinaci: o vzdělání v něm Luterového náboženství pečoval.

Z ostatních slovních druhů upozorňujeme na zájmena ukazovací užitá společně v souvětí při srovnávání: Tato bouře byla mnohem větší nežli onano prvnější, kterouž sme měli do Islandu jedouce, nýbrž může se říci, že ani třetího dílu nebylo toho prvé, ačkoliv také veliká byla, co tuto bylo. (s. 16).

Pozornost upoutá také starobylá složená základní číslovka k označení počtu po dvaceti (čtyřmecítma – dvacet čtyři).

Stupňování některých adverbií se odlišuje od dnešního stavu: dáleji, lépěji, vlastněji.

U sloves se často vyskytuje koncovka -ejí ve 3. os. pl.: musejí, svítějí, věšejí, kterou podporuje i značný počet sloves typu sázet. Frekventovaná jsou také slovesa typu kupovati, tvořená z cizích základů, nebo od substantiv domácích (examinovati, retovati, klevetovati, obcovati).

Na závěr tvaroslovného exkurzu je třeba se zmínit ještě o odlišném užití předložek. Ve významu místním se v některých případech objevují jiné předložky než dnes: cesta do ostrova, v něm se zdržování, v ostrově, ale jindy o zdržování a meškání se na tom ostrově, od toho města plavili sme se do ostrova… Ve významu časovém nacházíme starší vyjádření: zdržovali sme se ještě za tři dny (po tři dny), maso od roka vařené (před rokem), do lodi sme vstoupili v čtvrtý den. Liší se i některé předložkové vazby u sloves: vydávají se v lovení ryb a v nějaké práce.

Jazykově nejpřitažlivější je slovník cestopisu. Obsahuje řadu přejatých slov (celkem 37), která jsou užita v textu buď bez vysvětlení, nebo s objasněním svého významu. Některá z nich jsou výrazně počeštěna pravopisně i slovotvornou příponou. Převažují přejímky z němčiny: fojt (z něm Voigt a tam z lat. – dědičný rychtář), hejtman (z něm. Hauptmann), marinář (přes němčinu z lat. marinus), rychtář (z něm. Richter), špehýř (z něm. Späher, vyzvědač, špion). Autor uvádí také islandský název rychtáře lochman/lögman. Termín konfojové vysvětluje jako ‚průvodcové morští‘. Byl převzat z angličtiny, tam se dostal z francouzštiny a značí ochranný doprovod. Islandské pojmenování pro hrubou domácí látku z ovčí vlny (houni) autor užívá v počeštěné i původní pravopisné podobě, tedy vatman/wattman. Ze sloves a od nich odvozených pojmenování vybíráme: lavírovat (z něm. lavieren, holandského původu), retovat (z něm. retten), ufasovaný (upevněný, zasazený, ze slovesa ufasovat podle něm. einfassen). Slovesné adjektivum zacvekovaný (ze slovesa zacvekovat, odvozeného ze stněm. zwec – hřebík) má v textu zřejmě pouze význam přibitý: železnými hřebíky zacvekované. Sloveso [144]hanslovati (z něm. hanseln – přijmout do uzavřené společnosti, odvozeno od hanse – bratrství) a substantivum dějové hanslování jsou vysvětleny jako obyčej udržovaný námořníky při příjezdu do přístavu. Z ostatních lze uvést ještě haltýř (z něm. Halter, sádka na ryby), marštale (ze stněm. marstal), špik (z něm. Speck), torf (z něm. Torf, rašelina), tuna (ze sthn. tunna, nyní Tonne, káď, bečka, asi keltského původu, stejné slovo mají i Poláci). V. Machek[10] uvádí, že slovo k nám přišlo s dovozem nasolených ryb tunných. Totéž slovo je tuna = 10 metrických centů.

Ze slov latinského původu uvádíme stručně jen slovesa examinovat, komendírovat/recomendirovat (doporučit), z ostatních slovních druhů pak diocese (ze střlat. dioecesis, biskupství), geometricus, fakule (pochodeň), item (rovněž), rezidencí, summa (podstata, úhrn), tribut (poplatek).

Po stránce slovotvorné je zajímavé dějové substantivum stavuňk (zastavení, zastávka), utvořené z českého základu a z počeštěné německé přípony -ung.[11] Na místě dnešního substantiva vyslanec užil autor zatím substantivizované podoby adjektiva vyslaný (s. 16).

Pro některé termíny neexistovaly v té době české ekvivalenty. Názvy ryb Schwertfisch, Springfisch, štokfiš dostaly odpovídající české termíny mnohem později: mečoun, létavá ryba, zool. letoun, treska. Někdy Vetter užil přejatého slova paralelně s domácím ekvivalentem (šíf – loď), nebo domácí pojmenování doplnil ekvivalentem cizím (sádka aneb haltýř).

Mezi lexikálními prostředky domácího původu se vyskytovala celá řada slov, jejichž významy nebyly v té době ještě precizovány, později došlo někdy k zániku takového slova, nebo k rozšíření, zúžení či posunutí jeho původního významu. Dotkneme se jen vybraných slov vztahujících se k různým oblastem lidského života a k přírodě.

Slova průvodčí a průvodce byla užita paralelně ve stejném významu. Pojmenování dříví bylo užito pro stromy, koření kromě skutečného koření značilo i kořeny stromů (dostává se tam dříví veliké i s kořením). Označení tání slovem odjih pochází ze stč. juh, jih (jihnutí, tání), a to pak ze stsl. jug – jih, jižní vítr: silní odjihové i přívalové přicházejí. Vetter užívá také dvojí tvar pro označení skály: skalí (existoval i tvar s nezúženým é – skalé) a skála: mnohé vody skrze skalí tekou, mnohé také s vysokých skal padají. Maskulinní tvar velryb (stč.), plurál velrybové se liší pouze rodem, pojmenování žížaly pro plazy se opírá o širší význam staročeský (žužela/žúžala/žížela, značila hmyz, mravence, ještěra, plaza). V našem textu je slova užito jako shrnujícího názvu pro následující výčet: žížaly nějaké, buď hadi, žáby, štíři, ještěři aneb jiní. Problematické je pochopení vazby [145]máslo putrové. Germanismus putr, -u měl na Moravě variantu putra, -y. Významově se rozlišovaly putr/putra – máslo stlučené, nepřevařené, čerstvé a máslo – značící máslo roztopené, tedy převařené. Kott uvádí příklad: Chléb s putrem, šišky s máslem.[12] Vetter celé spojení uvádí v této souvislosti: Strava naše na té cestě, než sme se dostali na sněm jejich, na větším díle byla tato: Suchý štokfiš neslaný a nevařený s máslem putrovým, třebas čtyrmecitmaletým (s. 12–13). Zřejmě šlo o máslo převařené (i když původně stlučené), převařením se máslo vlastně konzervovalo, aby nežluklo, jinak by nemohlo být ještě po čtyřiadvaceti letech poživatelné.

Posun významu v novější době pozorujeme např. u slova zvůle, které v textu mělo význam ‚volnost, svoboda‘. Podle V. Machka (d. cit. v pozn. 10, s. 704) zvůle značila volnost zvláště na Moravě. Dnes je prvním významem tohoto slova bezohledné uplatňování vlastní vůle, svévole. Některé původní významy zanikly, jako např. u slova známost: Vetter užil spojení známost spasitedlná, jež je nutno chápat jako poznání spásné, spásu přinášející.

Různá zpřesnění významů nastala během historického vývoje i u některých adjektiv ve spojeních se substantivy: doskočný značí také dotěrný, drzý[13], zde se uplatnil význam rychlý (tři muži z Englandu chtějíce mimo jiné doskočnější býti…), místná zpráva je zpráva ‚vhodná, určitá, jistá‘, taková, která je „na místě“. Do současnosti se uchoval jen tvar negativní nemístný. V textu užité spojení násilný vítr je třeba vysvětlit jako ‚mocný, silný‘, kdežto dnes násilný značí buď ‚užívající násilí, způsobený násilím‘, nebo ‚nepřirozený, strojený, nucený‘. Odporný vítr je vítr vanoucí proti, tedy ‚protivítr‘. V nové češtině má toto adjektivum na prvním místě význam ‚protivný, nechutný, ošklivý‘, jako archaismy jsou hodnoceny významy ‚stavějící se na odpor‘ a ‚odporující si‘. Spojení vítr znamenitou bouři způsobil musíme chápat jako ‚velkou, značnou, nápadnou‘. Dnes je prvním významem ‚vynikající, výborný‘, na druhém místě ‚proslulý, významný‘, ostatní jsou zastaralé. Vetterovo sdělení … Vítr odporný odtud, kamž sme se plaviti měli, tak násilně vál, že znamenitou bouři na moři způsobil (s. 10) … musíme převést do současného jazyka slovy: Protivítr odtud, kam jsme se měli plavit, tak prudce vál, že způsobil velikou bouři.

Z užívání vyšla spojení lidé neobhořelí (neopálení, tedy ne snědí), cesta nezvolná (neschůdná, tj. nejsoucí volná), pitomé husy (krmené, krotké, ochočené). Původní význam je v posledním případě zapomenut, došlo k významovému posunu a zhoršení. Některé ze svých původních významů pozbyla také adjektiva hodný a hrubý. Autor jich užil ve významech: jsou hodní k spatření (vhodní, způsobilí), za hrubou chvíli (velkou), hrubě pršel sníh (hodně, silně).

[146]Rozmanitost sloves by sama o sobě stála za bližší prozkoumání. Také u nich došlo během jazykového vývoje k posunům a ke zpřesňování významů, ke změnám vazeb: citovati (předvolati, povolati, vyvolati: duchové do Hekle citováni jsouc), klevetovati na někoho (pomlouvat někoho), jistiti něčeho (tvrdit něco, stát na svém, potvrzovati něco), osáknouti se (oschnout, zůstat na suchu), šetřiti místo (prohlížet si je), vstupovati ve spojení moře vstupuje (k sobě se vrací, stoupá hladina, je odliv), vyskytovati se z země (ukazovat se, objevovat se), zaraziti (usmrtit, srazit k zemi, zabít), zazlíti se proti komu (rozzlobit se na koho), zbíti (zabít) aj.

Samostatnou částí by mohla být tehdejší zeměpisná jména uváděná většinou v nezčeštěné podobě, v dobové formě s původním pravopisem, pouze s některými nepřesnostmi a zkomoleními, někdy snad přizpůsobená i výslovnosti: Denemark, Engeland, Gruenland (Grónsko), Hytland (Shetlandské ostrovy), Norveg (Norsko), Šoty (Skotsko). Názvy islandské mají často různé varianty (Ssklaholt, Schallholt, Schalholdt, Heckla, Heckelsberg).

Cestopis má důkladné horizontální členění, přestože jde výslovně o krátký popis ostrova Islandu, jak vyplývá z podtitulu. Začíná úvodem Upřímnému a křesťanskému čtenáři pozdravení… Dobové je časté hromadění synonymních výrazů a spojování slov stejně nebo podobně znějících: podlé inštrumentův a nástrojův svých, nevole (‚nesnáz, strádání‘, jiný význam ‚nevole, nechuť‘) a nesnáze, nezvole (‚obtíž, nesnáz‘, též ‚nepříjemnost‘) a nebezpečenství, mnoho okolo hory té jest propastí, rozsedlin a rozvalin, řídí a spravují, zvuk, kvílení a křik se slýchává, vody horké a vroucí, podobná i nápodobná věc, rozumný a soudný, veselá a potěšená věc, oheň aneb plamen stále vždycky z ní vystupující, rychle a pojednou, dme a zdvihá, chlubí a honosí, spůsobiti a připraviti, se zjevuje a vyskytuje. Kupení substantiv, adjektiv, adverbií a sloves souznačných nebo blízkých přispívá k mnohostrannému osvětlení výkladu, popisu a vyprávění, význam tím nabývá na intenzitě. Hojně jsou užívána substantiva verbální (celkem 50): pozdravení, zdržování, navrácení, vzývání, často se spojují v páry významově blízké: hromobití a hřímání, provinění a ublížení. Dále se objevují významově protikladná pojmenování: ne po vůli, ale proti vůli jeho, více zarmoucených věcí nežli veselých a potěšitedlných jsme zažili, dopustil avšak neopustil.

Přirovnání bere autor z přírody, ze světa věcí, zvířat i ze života lidského: kteráž rovně tak vře, jako by při ohni vařeno bylo, jako by pitomé byly (husy), apod. V menší míře se zde vyskytují jednotky frazeologické (rčení, ustálená přirovnání): až vlasy na hlavách hrůzou vstávaly (s. 13), k víře téměř nepodobná (s. 13), vypraviti téměř nelze (s. 14), abychom jemu neměli za zlé (s. 15), otevrouce ústa co telata na nové vrata, co křída bílé (s. 28).

Shledáváme, že jazyk střízlivého vypravěče Daniela Vettera nabízí mnoho zajímavého na malé ploše (edice Zíbrtova má celkem necelých jedenačtyřicet stran malého formátu).

---

[1] Spis je uveden v polské bibliografii, viz Estreicher, Bibliografia Polska, część II, t. 1, Kraków, 1882, s. 226 pod názvem Islandya albo opisanie wyspy…, Lwów 1638.

[2] Obsahoval 32 listů formátu 12. J. Jungmann jej znal nejprve z přepisu A. Strejce Kutnohorského z r. 1701, později poznal tištěné vydání z r. 1673, jak vyplývá z recenze jeho Historie literatury v ČČM 1827, II, s. 147.

[3] Otec vystudoval v Královci, později spravoval sbor v Hranicích na Moravě. Daniel se vyučil knihtiskařem, pak byl Jednotou bratrskou vyslán na studia.

[4] S. Binková, J. Polišenský, Česká touha cestovatelská. Cestopisy, deníky a listy ze 17. století, Odeon, Praha 1989.

[5] Byla známa svými proroctvími, Jireček ji uvádí jako schovanku J. A. Komenského. J. Jireček, Rukověť k dějinám literatury české II, Praha 1858, s. 248–249.

[6] Dílo cit. v pozn. 4, s. 127–128.

[7] Edice vyšla v Praze roku 1894, knihtiskárna F. Šimáčka.

[8] Viz předmluva edice s. 1–9.

[9] Den vyplutí 16. květen 1613 – na den Božího vstoupení, přistání asi 7. června 1613 v pátek po sv. Trojici u západní části ostrova.

[10] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2. vyd., Academia, Praha 1968.

[11] Slovotvorně jsou zajímavá také adverbia tvořená ustrnutím předložkového pádu substantiv a zájmen: vzdálí/zdálí, zhloubí, zšíří, ztlouští.

[12] F. Š. Kott, Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický II, Praha 1880.

[13] Viz H. Rösel, Wörterbuch zu den tschechischen Schriften des J. A. Comenius, Aschendorf, Münster 1983. Supplementband 1.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 3, s. 139-146

Předchozí Stefan M. Newerkla: Jazyk vybraných domovských stránek českých studentů a mladých absolventů vysokých škol v síti ‘World Wide Web’

Následující Alena Jaklová: Slovenská publikace o jazyce, komunikaci a společnosti