Některé významy a funkce sloves podívat se, koukat/kouknout se

Ivana Kolářová

[Articles]

(pdf)

-

Slovesa pojmenovávající zrakové vnímání a smyslové činnosti, které s ním souvisejí, mohou vystupovat jako synonyma výrazů označujících vnímání nebo činnost jiného druhu, srov.: Viděli jsme (= Slyšeli jsme), že ta řeč je tam prostě jiná;[1] Poslouchej, už to hlásí.//Podívej/Koukej/Koukni/Poslouchej, už to hlásí. Mluvčí tedy užitím tvarů podívej/koukej/koukni může reagovat např. na zprávu zaslechnutou v rádiu; pak vlastně znamenají posloucháš(?), sleduješ to. Kromě toho slovesa podívat se, koukat se/kouknout se mohou nabývat i významů, které s vnímáním souvisejí jen vzdáleně, např. ‚prozkoumat‘, ‚vyšetřit‘, ‚ošetřit něco‘ (resp. ‚posoudit něco‘): Zavolal doktora, aby se na ni podíval/aby ji prohlédl/vyšetřil/ošetřil; Podívám se/Kouknu se na ten článek večer/Posoudím (Zkusím posoudit) ten článek večer. Obě slovesa mohou získávat i významový odstín ‚pokusit se‘, srov.: Podíváme se/Koukneme se na to.//Pokusíme se o to./Zkusíme to; Podívám se/Kouknu se, jestli to dovedu.//Pokusím se/Zkusím, jestli to dovedu.[2] S výrazy označujícími činnost spíše racionální jsou slova podívat se, koukat se/kouknout se synonymní v následujících výrocích: Podíváme se/Podívej se/Koukneme se/Koukněte se//Zjistíme/Zjistěte/Přesvědčíme se/Přesvědčte se, jestli se s tím dá něco dělat; Podívej se/Koukni se na to.//Zkontroluj/Ověř to.[3] Tyto příklady ukazují, že imperativní tvary podívej(te), koukej(te), koukni(-ěte) si často konkurují a že mohou být také využity jako prostředek pro upoutávání pozornosti/vyzvání k soustředění pozornosti adresáta na podnět, který nemusí být jen zrakový, jak na to upozornil již V. Šmilauer.[4] Na základě takové souvislosti by [66]bylo možné vysvětlit výskyt podívej(te), koukej(te), koukni(-ěte) jako synonyma sloves (slovních spojení) všimnout si, soustředit se/soustředit pozornost, obrátit pozornost, např.: Podívejte/Koukejte/Koukněte/Všimněte si, on už zase říká něco jiného; Podívej/Koukej/Koukni (Soustřeď/Věnuj tomu pozornost), já to vysvětlím ještě jednou. V. Šmilauer také vysvětluje souvislost významů sloves podívat se (dívat se), a tedy i koukat se/kouknout se, popř. hledět (a také expresivně zabarveného zírat) na straně jedné a divit se,[5] popř. překvapit (být překvapen) na straně druhé. Tak by bylo možné vysvětlit i užívání sloves podívat se, koukat se/kouknout se ve výrocích typu: No to teda koukám!/No to teda zírám! vyjadřujících bezprostřední podivovou reakci mluvčího (No to jsem teda překvapen/udiven) nebo předpoklad o překvapivé reakci adresáta: To bys koukal! Ten by koukal![6] Výpovědí To koukáš, co? Co se tak koukáš/díváš? (Co tak zíráš?)/Co se tak divíš?/Co jsi tak překvapen? pravděpodobně nejen reagují na překvapení osloveného, ale vyjadřují zřejmě i pocit zadostiučinění mluvčího, že se mu podařilo adresáta překvapit. Tyto postoje jsou výrazné u presumptivních otázek: (To) koukáš, co?/Divíš se, co/Zíráš, co? a u výroků s imperativními tvary, srov.: Podívejme/Koukejme/Koukněme se na toho kluka.[7]

Konkrétní příklady ukazují, že zejména imperativní formy sloves podívat se, koukat se/kouknout se ve výpovědích s již zmíněnými významovými rysy ‚upoutávání pozornosti‘, ‚soustředění se‘ (vybízení k soustředění pozornosti), ‚divení, překvapení‘, popř. i ‚projevování zájmu o někoho‘, mohou být základem pro chápání těchto sloves v citoslovečné platnosti, neboť právě v nich spěje vývoj sémantiky k výraznému oslabení souvislosti s významem ‚koukání/vidění‘ nebo ‚dívání se/podívání se‘ a těžiště jejich fungování se přesouvá na vyjadřování určitého postoje nebo výpovědní funkce (např. právě podivu/překvapení). Slovník spisovného jazyka českého a Slovník spisovné češtiny uvádějí v této souvislosti příklady: podívej (se), přijď ke mně zítra; koukni, nech toho; koukej, ať zmizíš.[8]

Např. u slova viz a u tvarů hleď/hleďte, resp. hle/hele došlo k takovému významovému posunu již dříve. Tvar viz je ve Slovníku spisovného jazyka českého sice přiřazen ke slovu vidět jako jeho imperativ, lze však předpokládat, že dnes je užíván a chápán jako odkazovací signál, který má své místo především v odborné literatuře a upozorňuje posluchače např. na důležitý údaj.[9] Původní ustrnulé imperativní tvary slova hledět, tj. hleď (hle)/hleďte, heleď (hele)/heleďte, [67]popř. hleďme, heleme se fungují jako prostředky upozorňovací nebo zdůrazňovací: Hele (= Upozorňuji vás/Všimněte si), už o tom mluví! Hele (= Upozorňuji vás/Zdůrazňuji, že), už nemůžeme dýl čekat!, popř. jako citoslovce vyjadřující překvapení: Hleď/Heleď (se)/Heleme (se), už se vrací![10] Slovníky současného spisovného jazyka již vycházejí ze skutečnosti, že v současné komunikaci plní funkci citoslovečnou. Souvislosti mezi viz a vidět i mezi hleď/hleďte, hle, hele a hledět, pro běžného uživatele jazyka méně zřetelné, jsou vysvětlovány ve slovnících etymologických.[11]

Význam související s upoutáváním pozornosti může být základem pro fungování tvarů podívej se/podívejte se, koukej se/koukejte se, koukni se/koukněte se v úloze prostředku vybízejícího osloveného, aby obrátil pozornost na jevy vnímatelné zrakem, ale také na skutečnosti, které s ním nesouvisejí, srov.: Podívej/Podívejte na ten film; Koukej se/Koukni se/Koukejte se/Koukněte se, to je zase nával; Koukej se/Koukni se/Koukejte se/Koukněte se/Podívej se/Podívejte se, už to hlásí; Koukej se/Koukni se/Podívej se, teď nezlob. Užitím těchto výrazů se mluvčí také často snaží přimět adresáta, aby soustředil pozornost na průběh komunikace, popř. na naléhavost obsahu konkrétní výpovědi. Tak by bylo možné vysvětlit, že imperativ podívej/podívejte se často spojuje s výroky s funkcí rady, doporučení, návrhu, ale také s domluvou, varováním, výzvou. Nejsou však jejich přímými komunikačními (ilokučními) indikátory, pouze je – jako pobízející prostředky – zdůrazňují:

(1) Podívej/Podívejte, zkus/zkuste tam zavolat ještě jednou. (Rada, doporučení)

(2) Podívej/Podívejte, buď to okamžitě dokončíš/dokončíte, nebo sem už nemusíš/nemusíte chodit! (Varování)

(3) Podívej/Podívejte, co kdybychom si teď dali kávu a probrali to? (Návrh)

(4) Podívej/Podívejte, teď si raději sedni a odpočiň si, pak se na to podíváme. (Domluva)

Tvary podívej/podívejte v (1) – (4) vystupují zřejmě v upoutávací a pobízecí, resp. zdůrazňovací funkci, která je typická pro výraz hle/hele/heleď.

Příbuznost s významem ‚divit se‘, ‚být překvapen‘ umožňuje tvarům podívej/podívejte dodávat výrokům emocionální zabarvení údivu, překvapení. V úloze indikátoru tohoto postoje jim mohou konkurovat citoslovečné výrazy hle/hleď/heleď a vida. To dokazuje, že i tvary podívej/podívejte již můžeme chápat jako sekundární citoslovce, srov.:

(5a) Podívej/Podívejte/Vida/Hle/Hleď/Heleď, on o tom prý neví! (Upozornění + vyjádření překvapení)

(6a) Podívej/Podívejte/Vida/Hle/Hleď/Heleď, jak si vymýšlí! (Vyjádření rozhořčení spojeného s překvapením)

[68]Slovo vida je v slovnících současné češtiny hodnoceno jako citoslovce, původem je ustrnulým přechodníkem slovesa vidět, v této funkci se však objevuje velice zřídka (užit byl např. K. Čapkem: „… ale tehdy, když se kolem toho taškáře seskupil domácí lid z Bagnoli a dělal mu patrně výčitky, vida, že já sám naprosto nemohu nadávat.“[12]). Syntaktické vlastnosti slovesa vidět se u něj projevují ve schopnosti vázat na sebe objekt vyjádřený výrazem v akuzativu (nejčastěji zájmenem) nebo vedlejší větou: Vida je! Vida ho! Vida toho kluka! Vida, jak se mu daří! Vyjadřuje většinou údiv, srov.: Vida ho! (= Překvapil mě/Jsem jím překvapen.), vystupuje také jako výraz upozorňovací a současně kontaktový, srov.: Vida (= Upozorňuji vás/Podívejte/Všimněte si), už se vrací!

Při vyjadřování údivu, resp. překvapení mluvčí prezentuje především emoce vlastní a současně (vědomě či nevědomě) projevuje snahu podělit se o ně s osloveným; proto přichází v úvahu nejen gramatická forma podívej/podívejte jako prostředek signalizující snahu navázat kontakt a zdůraznit orientaci výpovědi k adresátovi, ale také forma inkluzivního plurálu podívejme:

(5b) Podívej/Podívejte/Podívejme/Vida/Heleď/Hele, on o tom prý nic neví!

(6b) Podívej/Podívejte/Podívejme/Vida/Heleď/Hele, jak si vymýšlí.

V případech typu (1) – (4) o této substituci pravděpodobně uvažovat nebudeme, a to z toho důvodu, že při vyslovení výroku s funkcí návrhu, rady, doporučení, varování, domluvy je výraznější snaha mluvčího přesvědčit adresáta o závažnosti obsahu výpovědi a její funkce a zdůrazňování orientace výpovědi k němu než eventuální potřeba projevovat vlastní emocionální postoje. I konkrétní příklady ukazují, že v (1) – (4) užití tvaru podívejme možné není, srov.: *Podívejme, teď si klidně sedni a probereme to.

Tvar podívejme může být signálem překvapení, a to i tehdy, funguje-li jako výzvový predikát (tj. jako plnovýznamové sloveso), ale zřejmě nikoliv jako prostředek pobízecí. Pobízecí funkce je vyjádřena např. ve výpovědi (citované ve slovníku): Tak se na to podívejme. V té slovo podívejme znamená vlastně zkusme/vyzkoušejme (to); nehovořili bychom u něj tedy o významovém oslabení, jako je tomu v (5b), (6b).

Zřejmé je, že v pozici výrazů upozorňovacích a upoutávajících se vyskytují většinou právě imperativní tvary, lze tedy předpokládat, že tyto funkce jsou na ně vázány. Již jsme také několikrát ukázali, že synonymní z hlediska významu i funkce v komunikaci mohou být s imperativními tvary slovesa podívat se také imperativy slovesa koukat, resp. kouknout se. Budeme věnovat pozornost těm případům, ve kterých významové rysy ‚dívání se‘, ‚koukání‘ spíše ustupují do pozadí ve prospěch sémantického rysu ‚upozorňování, upoutávání pozornosti‘, popř. ve prospěch potřeby zdůraznění naléhavosti obsahu a funkce výpovědi. Také tvary koukej/koukejte/koukni/koukněte mohou, podobně jako podívej/podívejte, [69]provázet návrh, radu, domluvu, varování, i ony bývají synonymní s citoslovečnými výrazy vida, hle/hele (popř. heleme se), srov.:

(7) Koukej/Koukni se/Podívej se/Vida/Hele, uděláme to hned, ať se to netáhne. (Návrh)

(8) Tak koukej/Koukni se/podívej se/Vida/Hele, já už toho mám dost. (Varování)

(9) Koukej/Koukni se/Podívej se/Vida/Hele, zkus mu zatelefonovat. (Rada, doporučení)

(10) Koukej/Koukni se/Podívej se/Vida/Hele, uklidni se a znovu se nad tím zamysli. (Domluva)

S tvarem inkluzivního plurálu koukejme jsou imperativní tvary koukej/koukejte/koukni/koukněte synonymní tehdy, snaží-li se mluvčí vlastně vyjádřit svoje vlastní překvapení a upozornit na překvapivou skutečnost také adresáta, srov.:

(11) A koukejme/koukejte/koukněme/koukněte/hele/vida, tak on se už rozhodl!

(12) A koukejme/koukejte/koukněme/koukněte/hele/vida! Oni nakonec přišli!

V (13) mluvčí vyjadřuje překvapení nad tím, co udělal oslovený (sloveso ve druhé části výpovědi má tvar 2. osoby). Na základě toho můžeme usoudit, že nesleduje záměr upozornit adresáta na to, co udělal, ale pouze vyjadřuje svůj podiv. Proto bychom zřejmě neuvažovali o konkurenci koukejme/koukejte a konkrétní příklad (13b) ukazuje, že ani možná není:

(13a) A koukejme/koukněme/Hele/Vida! Tak ty ses už rozhodl!

(13b) A koukejte/koukněte/Hele/Vida! Tak ty ses už rozhodl!

(Srov. též výroky s podívej/podívejte a podívejme v 1–6.)

Užití tvaru koukejte by v (13b) přicházelo v úvahu tehdy, kdyby výrazy Koukejte a Tak ty ses už rozhodl tvořily dvě samostatné výpovědi a kdyby každá z nich byla určena jinému adresátovi: výpověď Koukejte! je oslovením adresáta A, který je upozorňován na obsah výpovědi Tak ty ses už rozhodl; tou je osloven adresát B, který je také objektem hodnocení v příslušné komunikaci.

Zastření významu souvisejícího s ‚díváním se‘, popř. ‚koukáním se‘ se projevuje i v oslabení syntaktických vlastností tvarů podívej/podívejte a koukej/koukejte (popř. koukni/koukněte); často se chovají samostatné výpovědní útvary, s kterými se po nich následující výpovědní úseky pouze spojují, ale nejsou na nich syntakticky závislé, srov. již citované příklady: Koukejte/Koukejme! Tak oni nakonec přišli. Koukejme! Tak ty ses nakonec rozhodl! apod.

Pojí-li se tvary 2. osoby imperativu koukat/kouknout s vedlejší větou uvozenou výrazy aby, ať, vystupuje do popředí funkce pobízející, výrazná i tehdy, je-li závislá věta nahrazena infinitivní konstrukcí. V takovém případě tvary koukej/koukejte/koukni/koukněte s podívej/podívejte synonymní nejsou, srov.:

(14) Koukej/Koukejte/Koukni/Koukněte, abyste už zmizeli!//Koukej/Koukejte/Koukni/Koukněte, ať zmizíte!//Koukej/Koukejte/Koukni/Koukněte už zmizet!

(Neříká se: *Podívej/Podívejte se, abyste už zmizeli/ať už zmizíte!)

[70]Toto fungování slovesa koukat se, resp. kouknout se bývá spojováno s významem snažit se, srov:[13] Koukejte/Koukněte, abyste už zmizeli.//Snažte se, abyste už zmizeli. Lze předpokládat, že výroky tohoto typu s imperativem snaž/snažte se budou považovány za zdvořilejší než výroky s koukej/koukejte/koukni/koukněte.

Oslabení slovesného významu gramatických forem koukat, kouknout (se) se pak projevuje v tom, že jsou nahraditelné slovem hleď (heleď), a to v pozici částice konstituující opisný imperativ, srov.:

(15) Koukej/Koukejte/Koukni/Koukněte už zmizet!//Snaž/Snažte se už zmitet!//Hleďte/Heleďte už zmizet.

Uvedené příklady dokazují, že u imperativních tvarů sloves koukat/kouknout se, podívat se dochází v důsledku komunikačních potřeb k oslabení těch významových rysů, které souvisejí s vnímáním nebo s činností na něm založenou. Začínají být skutečně označovány spíše jako prostředky zdůrazňovací, pobídkové či jako výrazy upoutávací pozornost a někdy již přestává být pociťována jejich souvislost s infinitivními tvary a s paradigmaty sloves koukat se, podívat se, i slovníky současné češtiny jim v některých typech výroků připisují citoslovečnou platnost. Jedním z důkazů této skutečnosti je možnost substituce tvarů koukej/koukejte/koukni/koukněte a podívej/podívejte sekundárními citoslovci, popř. jejich výskyt v pozici částic (Koukej zmizet!). Současně mohou být tato slovesa substituována (původními) imperativy poslouchej/podívejte a poslyš/poslyšte, srov.:

(16) Koukej/Koukejte/Podívej se/Podívejte se/Poslyš/Poslyšte/Poslouchej/Poslouchejte, já už to nevydržím.

(17) Koukej/Koukejte/Podívej se/Podívejte se/Poslyš/Poslyšte/Poslouchej/Poslouchejte, teď to raději nech/nechte, promluvíme si o tom zítra.

Tvary poslouchej, poslouchejte, poslyš, poslyšte sice upozorňují na vnímání nebo smyslovou činnost, popř. vybízejí ke koncentraci pozornosti na ni; tato činnost je však zcela odlišného charakteru (ve srovnání s tou, kterou pojmenovávají slova podívat se a koukat).[14] Právě možnost vzájemné substituce výrazů odlišných významových rysů lze považovat za jeden z důkazů sémantického oslabení a přechodu imperativních tvarů jak sloves podívat, koukat/kouknout, tak slovesa poslouchat k citoslovcím. Potvrzuje se tak, že totiž u uvedených tvarů převládá upozorňovací a upoutávací aspekt do té míry, že přestává být pociťována jejich souvislost s infinitivy příslušných sloves a jejich příslušnost k paradig[71]matu.[15] Získávají povahu navazovacího signálu zprostředkovávajícího kontakt mezi mluvčím a adresátem. Jejich vývoj zřejmě směřuje ke stadiu, do kterého dospěla např. slova vida, hele, viz, neboť i platnost podívej/podívejte, koukej/koukejte, poslouchej/poslouchejte nebo poslyš/poslyšte se výrazně přiblížila platnosti citoslovečné. Bylo by tedy možné předpokládat, že zesílení upoutávacího/upozorňovacího aspektu nad sémantikou související s „díváním se“, popř. s „posloucháním“ u nich vytváří předpoklady pro vývojové tendence, které se projevily u slov vida, hle/heleď a viz.

---

[1] Srov. M. Grygerková, Repertoár sloves smyslového vnímání v mluvených projevech, in: K diferenciaci současného mluveného jazyka, Ostrava 1995, s. 199–202.

[2] Srov. Slovník spisovného jazyka českého II, Praha 1989 (dále SSJČ), s. 416; SSJČ IV, s. 174–175.

[3] Srov. Slovník spisovné češtiny, Praha 1994 (dále SSČ), s. 147 (koukat/kouknout), s. 279 (podívat se). U slovesa podívat se jsou v SSČ a SSJČ IV zvažovány i další možnosti užití, které ve vlastním článku pro naše potřeby neuvádíme: podívej se, kams to dal; podívat se (tj. zajet si) do hor/k moři; podívat se (tj. zajít) do hospody/k příbuzným. I v těchto případech lze zvažovat synonymii s dokonavým tvarem kouknout se. U slov koukat se a kouknout se jsou v citovaných slovnících kromě těch, kterými se zabýváme ve vlastním textu příspěvku, uváděny další způsoby užití: nehleď na to, jak na tebe koukají (tj. jak tě hodnotí/posuzují); z toho nekouká nic dobrého; včetně frazeologismů: koukají mu prsty z bot; z očí mu kouká dobrota, šibalství (srov. SSJČ II, s. 416). U slovesa podívat se nejsou opomenuty výroky typu na toho bych se podíval; na to se podíváme; to bych se na to podíval (srov. SSJČ IV, s. 174–175); v nichž je vyjádřeno odhodlání spojené s varováním. Zabýval se jimi mj. i M. Grepl, srov. Partikulizace v češtině, Jazykovědné aktuality 26, 1989, s. 99.

[4] Srov. V. Šmilauer, Viděti, zříti, hleděti, dívati se, patřiti, koukati, NŘ 30, 1946, s. 21.

[5] Srov. V. Šmilauer, d. cit. v pozn. 4, s. 23.

[6] Srov. SSČ, s. 147, s. 279.

[7] Význam ‚projev zájmu o někoho‘ lze připsat i obratu kouká po chlapcích/po děvčatech. Srov. SSJČ II, s. 416.

[8] Srov. SSJČ II, s. 416; SSJČ IV, s. 175.

[9] O tom srov. V. Styblík, Slova viz a viď, ČJL 27, 1976–1977, s. 333; připomíná se zde i užití slova viz ve starší umělecké literatuře. V současných textech se téměř výhradně vyskytuje podoba viz (tvar vizte je užíván velice zřídka). Srov. též SSJČ VII, Praha 1989, s. 82.

[10] Srov. SSJČ II, s. 22.

[11] Srov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1971, s. 167, s. 688.

[12] Srov. též SSJČ VII, s. 82. Též článek Vida, NŘ 4, 1920, s. 142–143 (autora redakce neuvedla). K. Čapek, Cesty Karla Čapka, Albatros, Praha 1975, s. 37.

[13] Srov. SSČ, s. 147. Tento význam bývá připisován pouze slovesu kouknout/koukat se, nikoliv slovesu podívat se.

[14] Toto sloveso mívá platnost zdůrazňovací, kterým se mluvčí snaží vzbudit nebo udržet pozornost posluchačů, srov.: Poslouchejte, co to má znamenat?/nevíš nic o tom rozbitém skle? Srov. SSJČ IV, Praha 1989, s. 311. Sloveso poslyšeti je ve významu ‚vyslechnout, uposlechnout‘ uvedeno jako výraz, který již vyšel z užívání.

[15] Srov. Mluvnice češtiny 2, Tvarosloví, Praha 1987, s. 240. Mluvnice češtiny 3, Skladba, Praha 1987, s. 335n.

Naše řeč, volume 82 (1999), issue 2, pp. 65-71

Previous Petr Mareš: „Krupař Vantoch, do you remember?“ Válka s Mloky jako vícejazyčný text

Next Miloslav Vondráček: Příslovce a částice — hranice slovního druhu