Viděti, zříti, hleděti, dívati se, patřiti, koukati

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Předneseno v rozhlase

Zrak je nejvýznamnější z lidských smyslů. Vjemy zrakem podávané jsou velmi bohaté, živé a utkvívají v mysli hodně trvale. Proto je náš obraz světa vybudován především na dojmech zrakových. Tato skutečnost se obrazí mnohonásobně i v našem jazyce, zvláště v rozlehlé a zajímavé skupině slov, jež vyjadřují zrakové vnímání a jichž se mnohonásobně využívá k označování nejrozmanitějších dějů duševních. Jsou to slovesa viděti, zříti, hleděti, dívati se, patřiti a koukati. Třebaže všechna tato slovesa znamenají zhruba totéž, přece jsou mezi nimi jisté rozdíly. Neboť v jazyku není slov, která by ve všech případech znamenala přesně totéž. Mluvíme-li prostě o schopnosti vnímati očima, upotřebíme slovesa viděti. Někdo vidí dobře, někdo špatně a někdo je dokonce nevidomý. Naproti tomu užívání této schopnosti označujeme slovesy ostatními: můžeme na všechny strany bystře nebo zděšeně hleděti, dívati se, patřiti, koukati nebo (po) zírati. A konečně pro vjemy získané zrakem máme zase jiný výběr sloves. Svého známého jsme na koncertě uviděli, uzřeli, spatřili — zde se nemůžeme vyjádřiti slovesem „dívati se“, „hleděti“, ani „koukati“! Zato máme ještě zvláštní sloveso, zočiti. — Mezi jednotlivými slovesy jsou pak rozdíly slohové; v tom se od druhých nejnápadněji odlišuje sloveso „koukati se“ a „zříti“. Všichni cítíme, že sloveso koukati je lidové a že by ho nemohl užíti ani básník, ani vědec. Naproti tomu větu jako „Pozřela na něho něžně“ můžeme sice čísti, ale jistě bychom ji neřekli v hovoru. Aspoň my v Čechách ne; ve východních částech našeho jazykového území se tohoto slovesa užívá zcela běžně. To je další [22]rozlišení sloves: podle nářečí. V mnohých částech Moravy neznají slovesa „dívat se“, „koukat“; zato mají na Moravě zvláštní sloveso „nasísat - nasésnót“.

Původ sloves vidění je různý. Některá z nich, viděti, hleděti, dívati se a zříti, patří k nejstarším součástem našeho slovníku. Zdědili jsme je přes praslovanštinu již z jazyka indoevropského. Tato slovesa mají ve většině slovanských jazyků významy shodné s českými. Naproti tomu je sloveso patřiti jen západoslovanské, koukati pak jenom české. O původu slovesa „patřiti“ nevíme nic, sloveso „koukati“ je přejato z německého gucken.

Když pátráme po tom, jak vznikla ona stará slovesa, zděděná z indoevropštiny, docházíme k jednotnému poznatku: slovesa vidění znamenala původně „zářiti, svítiti, lesknouti se“. Stará představa spojovala tedy schopnost vidění s leskem, září, ohněm očí; vždyť i nám dosud „vyhaslý zrak“ znamená slepotu. Nejlépe to vidíme na slovese „zříti“; s ním souvisí nejen slova „zrak“ a „zor“, nýbrž i „záře“ a „zora“, t. j. ranní záře. Sloveso „hleděti“ znělo praslovansky „ględěti“; již z této podoby lehko poznáme, že je příbuzné s německým glänzen, t. j. lesknouti se, třpytiti se. A sloveso „dívati se“ konečně souvisí se slovem „den“, jež původně znamená „světlou dobu“. Jedině u nejstaršího z těchto sloves, u slovesa „viděti“, nedovedeme již postřehnouti tento původ.

Slovesa vidění — zvláště když je spojujeme s různými předponami — nabývají nejrozmanitějších významů.

Dívá-li se mladý muž po dívkách, stává se, že se do některé zadívá, zahledí nebo zakouká, t. j. zamiluje, i když třeba jiní nechápou, co na ní vidí. Zrak je zde cestou pro citové vztahy. Podobně se vyvinulo dnes již zastaralé sloveso „náviděti“, jež původně jistě znamenalo jen „dívati se na někoho“, potom však „míti rád“. Nám dnes zůstal již jen protiklad tohoto slovesa, „nenáviděti“. Je totiž stupnice výrazů pro city nepříznivé vůbec bohatší než pro city příznivé. — Pyšní se dívají na své bližní přes rameno, s vysoka, shůry, spatra, s kopce, svrchu nebo též, jak čteme, hledí na ně s podstřeší (Jirásek) nebo s kruchty (Šmilovský); rádi pak své bližní přezírají. A jsou zase lidé, kteří každého podezírají a dívají se na své bližní skrz prsty. Anebo zase, jsou-li jiní šťastni, závidí jim. — Dívati se po jiných, jak a co dělají, nemusí býti vždy jen podezíravé koukání skrz prsty, nýbrž velmi často nutné dozírání, dávání pozoru, dohlížení i hlídání. Že hlídati patří k hleděti, o tom svědčí jak stará čeština, tak naše nářečí. V starší literatuře (v žaltáři Wittenberském z počátku doby Karlovy) čteme: „Pojděte a hlédajte“, t. j. [23]„Pojďte a vizte“; ale později již také: „Kupec poručil svú ženu švekruši, aby jí dobře hlédala“ (Ezop r. 1557). V českých nářečích pak má slovo „hlídat“ namnoze ještě význam „hleděti“. „Hlídej pod nohy“ se říká na Litomyšlsku. — Představa zrakového vnímání se často rozšiřuje na představu vnímání vůbec. Když řekneme na př. „Pozoroval, že mu srdce slábne“, už si ani neuvědomíme, že je to od slovesa „zříti“. — Některá věc sama sebou upoutává naši pozornost, budí náš úžas: tak dívání přechází v divení. Dnes ovšem jsou slovesa „dívati se“ a „diviti se“ pro nás dobře rozlišena, ale nerozeznávala se takto ještě v starším jazyku. V staré bibli (Mikulovské z r. 1406) čteme ve vypravování o Simeonovi „I díváchu se otec jeho i mátě“ tam, kde později Kralická bible má: „Otec pak a matka divili se těm věcem“ (Luk. 2, 33). Takový vývoj významový není nijak ojedinělý. Slovenský výraz pro „divný“, totiž „čudný“, souvisí zase se slovesem „čuť“, vnímati, zvláště ovšem sluchově. A když řekneme: „To koukáš, viď!“, máme na mysli spíše podiv než dívání.

Soustředění duševní nazýváme pozorností. Řekneme-li někomu: „Podívej se, koukej, hleď — je to tak a tak“, prostě jej upozorňujeme. Výzva k pozornosti, odstíněná káravě nebo udiveně, je na př. v takovém výraze: „Hleďme toho pána, starého sršána! Podívejme se na něj! Vida ho!“

Kdo svou pozornost soustřeďuje k tomu, aby nikde nenarazil, v ničem si neublížil, ničím nebyl překvapen, toho nazýváme obezřelým, opatrným, prozíravým, prozřetelným, t. j. hledícím okolo sebe očima něco pronikajícími.

Kdo na něco pozorně hledí, má to na zřeteli, všímá si toho, stará se o to. I tu užíváme sloves vidění. O Pánu Bohu se říká, že nehledí na stav a bohatství, Havlíček tvrdí dokonce, že Pán Bůh patří více k srdci než na pravopis. Mezi lidmi je to rozličné: kecalovská moudrost učí, že má ženich hledět především na peníze, neboť musí koukat, aby si polepšil. Ale nejsou všichni lidé mamonáři: mnozí se nikdy na nějaký ten haléř nedívají. Když někdo hledí na peníze, rozumí se, že usiluje je míti. I tento význam snahy najdeme: „Hleď si získat jeho přízeň! Koukej, ať se tam uchytíš!“ — Zvláštní pozornosti a úsilí je třeba, když něco hledáme. Sloveso „hledati“ patří také k „hleděti“. V Hradeckém rukopise (ze XIV. stol.) čteme o Marii Magdaleně tyto verše (32a): „Chodilas člověka hlediec a nalezlas anděly sediec“; „hlediec“ zde znamená „hledajíc“. Významem podobné sloveso „pátrati“ je zase odvozeno od „patřiti“.

Sloves vidění užíváme pro rozličné druhy činnosti poznávací a myslivé. „Podíváme se, co se dá dělat“ znamená „zjistíme“. [24]Když někoho důkladně poznáme v jeho skutečných, a to ne dobrých vlastnostech, prohlédneme ho neboli prokoukneme; někomu vidíme do duše, jinému do žaludku anebo zase jen do kapsy. Schopnosti v každém a ve všem se vyznat nabýváme zkušeností s lidmi. Přílišnou takovou zkušenost, zvláště když jí zištně využíváme, neposuzujeme příznivě. O takovém člověku říkáme, že je okoukaný nebo prokoukaný, t. j. prohnaný.

Poznáváním nabýváme vědění. Souvislost mezi slovem „viděti“ a „věděti“ je stará a není omezena jen na slovanské jazyky. Z některých cizích jazyků víme, jak se význam „vím“ vyvinul; původně jej měl jenom minulý čas slovesa „viděti“ (v řeckém ójda). Tedy „viděl jsem“ — proto „vím“. Až později se vytvořily i další tvary slovesa „věděti“.

O věcech poznaných si vytváříme své mínění, posuzujeme je, děláme si o nich svůj názor. Náš názor na svět může být různý: můžeme se na všechno dívat černě, ale můžeme také všechno viděti v růžovém světle. A to je jistě lepší. Vždyť mnoho záleží na tom, jak na věci hledíme, pohlížíme; jedna a tatáž věc je dobrá nebo zlá, jak se na to člověk dívá. — Slovesem vidění vyjadřujeme někdy i jen pouhé představování: „Viděl se již v městské radě.“

Sledovali jsme dosud slovesa vidění v bohatě rozvětvených významech z duševního života lidského. Ale těchto sloves a jejich odvozenin se užívá také o jevech vnějšího světa, o věcech. Jak se věci jeví našemu zraku, to jest jejich vzezření; podle svého vzezření jsou věci úhledné nebo zase nevzhledné. Jiné jazyky slovanské zde užívají slova „vid“; k nám se toto slovo přeneslo (z ruštiny) jen ve významu značně zúženém (mluvnickém). Člověk velmi rád i věcem připisuje schopnosti čistě lidské A tak užíváme sloves „dívati se“, „hleděti“ i o předmětech neživých, zvláště o takových, které nad něco vyčnívají. Tak můžeme říci o hradu, že se dívá daleko do kraje; také, že se shlíží v hladině vodní. Nemusí to však býti jen vznešený hrad; řekneme také, že hajnému z kapsy koukala dýmka. Je zcela přirozené, že říkáme o oknech: „Dívají se do zahrady. Hledí na schodiště.“ Vždyť samo slovo „okno“ je jen obměnou slova „oko“. U básníků se těmito slovesy mluví zvláště o věcech, které jsou viditelné trhlinami mraků nebo mlhy: „Temně dívaly se lesy trhlinami mlh. Již prozírají mlhou drobné oblaky. Temnem mraků prozíraly hvězdičky.“ V obecné řeči říkáme o obrazech nebo o zdech, které byly zbaveny nánosu prachu a špíny, že prohlédly, prokoukly.

Hmotné věci, které lze pozorovati zrakem, jsou viditelné; při [25]věcech nehmotných mluvíme o jejich zřetelnosti, zřejmosti nebo patrnosti.

Užijeme-li slovesa „hleděti, zračiti se, prozírati“ o věcech nehmotných, znamenají prostě „jeviti se, ukazovati se“: „Chudoba hledí ze všech koutů. V jeho jednání se zračí bezradnost. Z jeho vyprávění prozírá praktický smysl.“

Pro ostatní posuny významové ještě aspoň nějaký příklad: „Měl nemalé zalíbení ve všem, co hledí k dějepisu, t. j. vztahuje se. — Rozhlížel se po něčem, z čeho by koukalo trvalé zaměstnání. — Toto přirovnání sem nepatří. — Je to člověk, jak se patří.“ U slovesa „patřiti“ šel tento vývoj nejdále.

Skupina sloves vidění se tedy vyvinula neobyčejně bohatě do nejrozmanitějších významů. Ale není to vývoj ve všem samostatný. Mnohé z těchto věcí jsou všeevropské a jejich původ konec konců najdeme v latině, která byla po staletí duchovní učitelkou Evropy.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 2-3, s. 21-25

Předchozí Francouzští češtináři volají

Následující Václav Flajšhans: Bohatství češtiny